Dušan TŘEŠTÍK

O dějinách a paměti

V Česku probíhá lítý boj o čistotu dějin, které někteří hrubci a nedoukové, zejména pak novináři, bezohledně znásilňují, sledujíce nejspíše tímto obmyslným matením prostomyslné veřejnosti nějaké své temné cíle. Jedinými vykladači a vůbec správci, obránci panenské čistoty dějin mají přece, jak známo, být profesionální historikové. Novináři a publicisté mohou vědecky exaktní závěry historiků pouze popularizovat, přibližovat je prostému, nevinnému lidu jadrným jazykem, případně i uměleckou formou. Myšlení se při tom předpokládá jen ve velmi přesně vymezené míře. Pokud by se některé části dějin staly politickou záležitostí – čemuž se bohužel často není možno dost dobře vyhnout – stačí přece zřídit k jejich správnému a jednoznačnému posouzení příslušnou komisi historiků, která nalezne tu jedinou pravou pravdu, o níž ve sporu laiků jde. Nějaká veřejná, ne přísně odborná diskuse je pak zbytečná nebo v každém případě redundantní, protože pravda přece už byla nalezena a její falsifikace (řečeno s Popperem) se tedy může nadále odehrávat jen na hřišti vymezeném pravidly historického řemesla a ne na veřejném prostranství. Že na to politikové většinou neberou zřetel je sice politováníhodné, na věci samé to však nic nemění.

To je jasné a jednoduché – pokud ovšem platí předpoklady, na nichž to stojí. Hlavním z nich je představa, považovaná za samozřejmou, že totiž existují jedny jediné dějiny, které jsou v nějakém, více či méně přímém vztahu k minulosti, že jsou nejenom jejím popisem, ale její součástí. Představujeme si, že to, co je napsáno v učebnicích jako výsledek mlčenlivé dohody historiků, je tak či onak minulostí samotnou, je to její vnitřní strukturou, jejím příběhem. Jinak řečeno: je to pravda o historii a protože pravda může být jen jediná, je tato historie jediná možná. Je ji sice možno všelijak doplňovat a korigovat, vždy to ale budou tyto a ne jiné dějiny. Dějiny nikdo, zejména ne historik, nekonstruuje a nevymýšlí, nalézá je v zásadě hotové, uložené v minulosti.

Předpoklad tohoto předpokladu je také jasný: dějiny jsou nepřetržitým kontinuem a proto také jednotným příběhem. Jejich „smysl“ neústí v současnosti, ale v budoucnosti, jsou projekcí minulosti do budoucnosti a v tom je tedy jejich praktický význam. Mohou být chápány jako výzva k rekonstituování dokonalé minulosti, jako výzva k reformě nedokonalé minulosti nebo jako výzva k jejímu revolučnímu popření. Vždy je to ale projekt a závazek. Dějiny jsou tedy velmi praktickou záležitostí a z toho plyne, že jejich čistota musí být všemi silami bráněna.

Prvním takovým velkým příběhem je příběh křesťanský, který začíná jedinečným a neopakovatelným příchodem Spasitelovým a končí ve stále se vzdalující budoucnosti zmrtvýchvstáním a posledním soudem. Jeho sekularizovanou podobou byl osvícenský pokrok. Ten byl také obecný a všelidský, i když neměl zřetelný konec v nějaké vrcholné dokonalosti, nejpokročilejším pokroku. Byl také příliš rozumářský, ve své abstraktní obecnosti nemohl produkovat příběhy, které by lidé přijali skutečně za své. Proto se pokrok rozpadl na řadu paralelních pokroků, které si přivlastnily národy. Nově vznikající národy, zejména pak národní státy, učinily z dějin samotný základ své existence, mocný nástroj nivelizace sjednocující lidi v národ. Současně se zrodila profesionální historická věda, která okamžitě vstoupila do služeb národa a jeho státu. Stala se „objektivním“ garantem pravdivosti národního příběhu, prosazovaného a administrovaného státem. Tato mlčenlivá, ale o to pevnější aliance národního státu s vědeckým dějepisectvím je tím konečným předpokladem na němž stojí boj za obranu čistoty jednotného a jedině přípustného národního příběhu.

Potíž je v tom, že nic z těchto samozřejmostí již nejméně dvě desetiletí neplatí. Národní státy se proměňují v mlýnu globalizace, ztrácejíce svou bývalou sebevědomou sílu, národy přestávají být jedinými vnucenými identitami lidí a především: jednotné a jediné, vědecky garantované dějiny ustupují na celé čáře tomu, čemu se po francouzském vzoru říká paměť. Je to všechno součástí komplexu rychlého, postmoderně veselého zániku evropské moderny a bolestného, pomalého, tápavě reflexivního zrodu druhé moderny, jak ji nazývá Ulrich Beck.

„Paměť“ je něco jiného než dějiny, je to živý, aktivní vztah k minulosti v celé její šíři. Paměť pochází z privátní sféry, jsou to jednotlivci, kteří si něco pamatují, něco zapomínají a nějak to strukturují a slovně či obrazově formují. K minulé skutečnosti je to v důsledku všech těchto operací, počínaje samotnou (velice složitou) fyziologií zapamatování a zapomínání a konče nezbytnou fabulací výsledného (nedefinitivního, stále měněného) příběhu, jen ve velmi volném vztahu. S dějinami historiků, které jsou přece kolektivní a ne individuální, objektivní a ne subjektivní, nemá taková paměť nic společného. Víme to všichni, pamětníci jsou jedním z nejhorších historikových pramenů. Pro jednotlivce samotné jsou ale jejich pamatované příběhy jejich identitou, říkají kým jsou a kam jdou. Zapomínání jednoho a připomínání druhého jim umožňuje žít v nějakém snesitelném smyslu. V předmoderních dobách, v době, kdy neexistovaly lineární dějiny řízené diktaturou pokroku, kdy se časy opakovaly v cyklech a dějiny byly součástí řádu tradice, v němž žily společnosti, bylo snadné smířit tyto paměti jednotlivců s řádem světa. Jednotlivec z něho nebyl vydělen, jeho identita byla kolektivní v tom smyslu, že byla částí obecně platného řádu. Tragické rozpory, ty, o nichž jedná řecká tragedie, vznikaly uvnitř řádu a ne vně něho, mezi jednotlivým a obecným.

V epoše evropské moderny se ale rozpor mezi pamětí a novými dějinami jakožto ztělesněním pokroku, stal zásadním a stále více nesnesitelným. Velká národní a jiná vyprávění předepisovala identity, do nichž se musely vtěsnávat individuální paměťové příběhy a nové dějiny se tak nutně staly noční můrou individuálních pamětí. Zřetelně to ukazuje například záležitost kolaborace za druhé světové války. Národní příběhy vyprávěly ještě donedávna o hrdinném odporu národů proti okupantovi a o hrstce zrádců, která kolaborovala, individuální paměti ale věděly, že lidé se snažili nějak přežít a všichni tedy činili nejrůznější kompromisy na hranici možného a morálního. Ústup oficiálních dějin od legendy o résistance, k němuž nyní došlo v celé Evropě, byl v tomto smyslu vítězstvím paměti nad dějinami, paměť se ukázala být pravdivější než dějiny. Podstatné ale je, že výsledkem bylo „zkolektivnění“ jednotlivých pamětí, morální problém přestal být problémem jednotlivců, stal se otázkou celých společenství, v tomto případě národních.

To je to, co se stalo s pamětí všeobecně. Padla moderna, padly staré dějiny, zvítězily, nebo vítězí paměti, které se ale stávají pamětí velkých společenství a tedy dějinami. Podstatné při tom je, že tyto paměti jsou mnohé a různé, zatímco staré dějiny byly jedny. Paměť se stala označením pro tyto pluralitní a v určitém smyslu alternativní dějiny, ale především pro ten autentický vztah k minulosti, který vyjadřuje. Od doby, kdy v roce 1984 Pierre Nora začal vydávat monumentální sérii Les lieux de mémoir, se paměť stává stále více aktuálním konceptem i pro moderní dějepisectví. Silný proud tzv. kulturních dějin je nesen právě konjunkturou paměti, vzpourou malých lidí proti velkým dějinám, okrajových skupin proti majoritním dějinám, které je většinou zcela důsledně vytěsňovaly.

Asi nejpodstatnější je ale to, že dějiny se v epoše globalizace překotně, téměř by se chtělo říci šíleně, zrychlily. Rodíme se do jedné doby, žijeme v další a umíráme v ještě jiné. To je jedinečné, nikdy nebývalé. To, co bylo včera, není dnes a neříká to vůbec nic o tom, co bude. Budoucnost se stala tak blízkou, že nepředvídatelnou. Vstoupili jsme do jedinečného věku nejistot, jehož řídícím obrazem už není majestátní, zákonitá a předvídatelná Newtonovská mechanika, nýbrž sice determinovaný, ale nepředvídatelný chaos. Důsledkem je, že dějiny se oddělily od budoucnosti, přestaly být projektem či návodem. Naše současnost přestala být naplňováním nějakého (revolučního, reformního, konservativního) projektu, získala vlastní váhu a hodnotu, s níž si ovšem nevíme co počít. Obracíme se proto do minulosti. Ta ale ztratila spolu se ztrátou svého eschatologického zacílení smysl, stala se znovu otevřenou, nepoznanou a tajemnou. Nic jiného ovšem nemáme, nic jiného nám neodpoví na ty existenciální otázky, které si musíme klást, chceme-li zůstat lidmi „s vlastnostmi“. Jen zde můžeme hledat své identity. Pád starých dějin proto vyvolává nebývalou konjunkturu minulosti a nových dějin. Ta ale stojí ve znamení paměti, mnohých a různých dějin, nové historie či historické antropologie. Není to proto žádná profesní záležitost historického cechu, který se sice může pokoušet házet své dřeváky do běžícího stroje, který jej připravuje o chléb, ale nepomůže mu to. Veliký boom historie, který zažívá naše civilizace v posledních desetiletích, nevyvolali profesionálové, ti za ním pouze klopýtají. Ústupové boje, které vedou ti, kteří se nemohou rozloučit s představami starých positivistických dějin, jsou už jenom smyslu zbavenými rituálními tanci nad vychladlým kadávrem.

Velikému myšlenkovému a začasté svrchovaně politickému proudu „paměti“ nejde o pravdivost v uzoučkém profesionálním smyslu shody s prameny, nýbrž o obecnou autentičnost, tedy o pravdivost v širokém slova smyslu. Velká národní vyprávění minulých dob byla sice téměř ve všech detailech pravdivá, ve svém celku ale byla tak či onak velkou tendenční nepravdou. Pravda není nic tak jednoduchého, jak si to představují katedroví historikové. V konečném důsledku totiž není někde mimo nás, jsme – jak říkal Merleau-Ponty – uvnitř ní. Ta pravda, o niž tu jde, je pravdou žitou, ne nějakou abstrakcí.

Není to pouze pravda historického bádání a netvoří ji pouze historikové, nýbrž politikové a publicisté, ale i třeba soudci soudící chtě nechtě minulost a ne jen jednotlivce, a nakonec my všichni, kteří se ještě dokážeme tázat. Je to jeden z těch reflexivních pohybů společností, které reagují na prudce se měnící podmínky života a ve svých, vesměs nezamýšlených a nepředvídatelných výsledcích pomalu a bolestně vytvářejí komplex druhé moderny, provizorní a proměnný „řád z chaosu“.