Petr ZÍDEK

Historici pohledem novináře

Vážení přítomní,

hned v první větě pozvánky na dnešní H

istorické diskusní fórum jste se mohli dočíst, že mezi médii a historickou obcí vznikají často nedorozumění i ostré konfrontace. Já osobně problém vztahu historické obce a médií takto vyhroceně nevidím. Rád bych se přesto pokusil o určité vymezení problému, které bude vycházet ze sociologického pohledu na obě dvě strany.

Nejprve se pokusme ujasnit si trochu pojmy. Co je to historická obec a kdo jsou jejími členy? Jde o „profesionální historiky“, tedy ty, kteří se živí historickým bádáním? Jsou jejími členy učitelé dějepisu na základních a středních školách, nebo snad jen učitelé vysokoškolští? Je vstupenkou do historické obce získání nějakého diplomu, nebo postačuje tvůrčí činnost v oboru? Já osobně se přikláním k tomu, že členem historické obce je každý, kdo tvůrčím způsobem obohacuje naši znalost minulosti. V tomto smyslu je pro mě třeba takový Pavel Kosatík, který historii nevystudoval a není - pokud vím - zaměstnán na nějakém vědeckém pracovišti, mnohem významnějším členem historické obce než mnozí tzv. „profesionální historici“.

Vymezení médií je v mnoha ohledech ještě složitější než vymezení „historické obce“. Organizátoři fóra měli na mysli zřejmě jen média masová, protože médiem je jistě i třeba Český časopis historický. Masová média jsou dnes velmi rozmanitá. Máme media tištěná a elektronická, ta která využívají mluvené slovo, jiná, která pracují především s obrazem. S částí médií zřejmě historik nikdy nepřijde do styku, nebo jen velmi výjimečně. V komerčním rádiu nebo časopisu pro teenagery najde uplatnění pouze historik velmi specializovaný a asi jen dost zřídka. Ona nedorozumění a ostré konfrontace tak připadají teoreticky v úvahu nejspíš v médiích veřejnoprávních a pak v těch tištěných médiích, která usilují o určitou serióznost.

Považujme tedy pro další úvahy za „historickou obec“ množinu všech tvůrčích historiků, která se z velké části kryje s množinou tzv. profesionálních historiků, tedy vědeckými pracovníky historických ústavů, vysokoškolskými učiteli historie a pracovníky muzeí či galerií. Zužme média na média veřejnoprávní a seriózní nebo o serióznost usilující tisk a zaměřme svoji pozornost na redaktory a novináře, kteří tato média vytvářejí. Uvažujme o historicích a novinářích jako o sociálních kategoriích. Na první pohled jsou patrné tyto odlišnosti:

1. Mezi historiky a novináři existuje generační rozdíl.

Učinil jsem malou sondu, abych zjistil, jaký je asi zhruba průměrný věk českého historika a novináře. Vybral jsem si tři historická pracoviště: v Historickém ústavu AV ČR je podle sdělení jeho tajemníka průměrný věk vědeckého pracovníka 45 let. V Oddělení historie Ústavu historie a muzikologie Slezské univerzity je průměrný věk bez jedné pracovnice, která nereagovala na moji žádost o sdělení data narození, něco přes 48 let. V Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity je průměrný věk - opět bez jednoho pracovníka - více než 52 let. Oproti tomu v Lidových novinách, kde působím, je průměrný věk 85 píšících redaktorů zhruba 33 let a v Mladé frontě DNES 35 let.

Generační rozdíl mezi historiky a novináři je ještě více patrný, srovnáme-li ty, kteří mají v obou prostředích řídící funkce. Řediteli Historického ústavu AV ČR Jaroslavu Pánkovi je 56 let, Danu Gawreckému, který šéfuje historikům na Slezské univerzitě, je 60 let a Jiřímu Malířovi, který vede historiky na Masarykově univerzitě, je 54 let. Oproti tomu šéfredaktorovi Lidových novin Veselinu Vačkovovi je 35 let stejně jako šéfredaktorovi MF DNES Pavlu Šafrovi.

Přestože asi existují média, kde bude průměrný věk o něco vyšší než v Lidových novinách, a možná také existují historická pracoviště, jejichž pracovníci budou naopak o něco mladší, myslím, že můžeme učinit závěr, že v "historické obci" dominují padesátníci, zatímco v médiích spíše třicátníci. Mezi oběma prostředími je tak rozdíl asi jedné generace.

2. Z generačního rozdílu plyne odlišný vztah ke komunistické minulosti.

Většina členů dnešní historické obce působila před rokem 1989 v oficiálních institucích, což více či méně ovlivnilo jejich historickou tvorbu a charakter. To je patrné zvlášť u těch, kteří zastávají dnes řídící funkce. Všichni tři jmenovaní vedoucí historických pracovišť strávili celé období normalizace v oficiálních strukturách.

Naproti tomu v médiích proběhla na počátku 90. let téměř totální výměna personálu. Z oněch 85 dnešních redaktorů Lidových novin jich v předlistopadových médiích působila asi pět.

3. Historici a novináři mají odlišné postavení na sociálním žebříčku.

Přestože zcela konkrétní data o výši příjmů historiků a novinářů nejsou k dispozici, dá se odhadovat, že průměrný plat novináře je dnes zhruba dvou až třínásobkem průměrného platu historika. Historici a novináři nejsou tedy členy jedné sociální třídy: zřejmě nenakupují ve stejných obchodech, tráví volný čas jinými aktivitami, nedávají děti do stejných škol atd. I v tradičně rovnostářské české společnosti tak zřejmě ubývá míst, kde by se v běžném životě mohl historik s novinářem potkat.

4. Historici a novináři mají odlišný poměr ke státu.

S výjimkou několika solitérů – jakým je již zmíněný Pavel Kosatík - je pro historickou obec charakteristická závislost na státu. Drtivá většina historiků je placena z peněz daňových poplatníků. V médiích je situace opačná. Všechna tištěná média jsou soukromé podniky, veřejnoprávní média jsou placená reklamou a koncesionářskými poplatky (s výjimkou ČTK).

Z toho plyne značný rozdíl v mentalitě obou skupin. Historici mají často mentalitu státních úředníků - za málo peněz podávají malé výkony, konkurenci skoro neznají. Naproti tomu velmi ostrá konkurence na mediálním trhu přitahuje dynamické a kreativní jedince, inovace obsahu i formy je na denním pořádku, požadavky konzumentů jsou velmi bedlivě analyzovány a naplňovány. Samozřejmě se všemi negativy, které to přináší.

Zdá se mi, že odlišný vztah obou skupin ke státu determinuje také vyznávané hodnoty. Velká většina novinářů jsou dnes liberálové vyznávající kult výkonu. Naproti tomu řada historiků, a možná právě ti, kteří určují směr, vyznává etatismus, ať již levicový či spíše nacionalistický. Míra úsilí, s jakou jsou mnozí historici dnes ochotni bránit „národní zájmy“ či rozvíjet národovecký dějepis, je pro novináře udivující.

Dovolil bych si teď malé shrnutí předchozích čtyř bodů:

Zjistili jsme, že mezi novináři a historiky je věkový rozdíl zhruba jedné generace, který znamená odlišnou životní zkušenost. Dnešní novináři jsou nejčastěji příslušníky tzv. generace roku 89, pro které je klíčovým životním prožitkem změna režimu. Historici naopak v průměru patří spíše ke generaci, která vstupovala do aktivního života na počátku normalizace nebo v jejím průběhu.

Došli jsme dále k tomu, že novináři jsou dvakrát až třikrát lépe placeni než historici. Novináři působí většinou v soukromých firmách, zatímco historiky živí stát. Z toho často vyplývá i volba hodnot: liberalismu ze strany novinářů a etatismu ze strany historiků.

Vidíme tedy, že historici a novináři jsou součástí poměrně odlišných sociálních skupin. Dochází-li mezi nimi často k nedorozumění i ostrým konfrontacím, je to naprosto přirozené a udivující by byl opak.

Zde by bylo možno skončit. Snad vás nebudu příliš nudit, když připojím ještě malou úvahu o styčných a tedy třecích plochách mezi historiky a novináři.

To, že historici potřebují média, je nabíledni. Chtějí-li komunikovat s někým, kdo není konzumentem historické literatury, těžko se obejdou bez jejich prostřednictví.

K čemu ale potřebují média historiky? Historik je expert v oboru, který média, zahlcená efemérnostmi dne, příliš nezajímá. Kdybych měl použít humornou nadsázku, mohl bych říci, že média potřebují denně sexuologa, obden politologa, jednou týdně psychologa a možná jednou za měsíc historika. Takzvaná mrtvá minulost, tedy všechno starší než nejstarší pamětník, není příliš mediálně atraktivní. Lepší pozici mají možná archeologové, kteří na rozdíl od historiků občas vykopou něco skutečně fascinujícího, nebo přijdou s teorií, která je dostatečně bizarní, že je možno dát ji na stránku zajímavostí.

Z „mrtvé“ minulosti jsou tak „mediální událostí“ jen státní svátky a kulatá výročí opravdu zásadních událostí. Myslím, že historici u nás těchto dvou bran k průniku do médií nevyužívají dostatečně, což je dáno mnoha faktory, které bude lépe nechat do diskuse.

A nakonec je tu takzvaná živá minulost neboli soudobé dějiny. Ty jsou tak nějak stále s námi, neuzavřené a tudíž předmětem nejen historických, ale především politických sporů. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno výše, se historici a novináři v hodnocení živé minulosti jen těžko shodnou. Ani jedni, ani druzí, ani žádní jiní však nemohou tvrdit, že oni jsou majitelé klíčů k jediné možné pravdě. Každý fakt se dá interpretovat mnoha způsoby a je třeba vytvářet prostředí, kde tyto interpretace budou společně existovat.