Kontinuita a diskontinuita – Skylla a Charybdis společenského procesu i jeho poznávání v Čechách ve 20. století

Moje vystoupení souvisí jen volně s programem našeho diskusního fora. Směřuje především do oblasti soudobých dějin, v nichž ve zvýšené míře záleží na tom, aby historik promýšlel své začlenění v proměnlivém společenském kontextu a svá světonázorová východiska.

Základní snahou revoluce je negace. Revoluce boří, obvykle hlava nehlava. Aby akcentovala své novátorství, třeba i zavádí nový kalendář a dává se na mnohé jiné ztřeštěnosti. Trvá nějaký čas, než se výstřelky vyrovnají, ale může se přihodit i to, že se krátkozrací pseudorevolucionáři dlouho drží v čele společnosti.

Ekonomika našich zemí prožila během půlstoletí dva těžké otřesy. Po roce 1948 se likvidoval kapitalismus metodou poručíme větru, dešti. Ignorovaly se nepominutelné ekonomické zákonitosti, nepostradatelné ekonomické struktury a mechanismy se podle moskevské šablony překotně nahrazovaly takovými, které podvazovaly a dusily výrobu. Minula čtyři desetiletí a po listopadu 1989 se skupina našich nových směrodatných činitelů rozhodla rozmetat existující ekonomické ústrojí s podobnou horlivostí a překotností. Bezprostřední finanční ztráty, velmi mírně odhadované na 400 miliard korun, asi nejsou jediným ani nejtěžším balvanem, který nás díky polistopadovým budovatelům kapitalismu nadlouho potáhne ke dnu.

Naše pokračující přemety v ekonomice by bylo možno charakterizovat bezmála jako kontinuitu v tupohlavém prosazování diskontinuity. Podivnou kontinuitu můžeme pozorovat také v politice. Komunistická strana, zodpovědná za poúnorový vývoj, údajně neustále napravovala nedostatky a stavěla se do čela „ozdravných“ procesů, které vedly k tomu, že se choroby prohlubovaly. Dnes se nám snaží udržet v čele ten, kdo nese největší díl odpovědnosti za polistopadová pochybení. Po způsobu komunistů vystupuje s takovým sebevědomím, že to vyvolává odpor i u nelevicově orientované veřejnosti.

Ale obraťme pozornost k tomu, co by nás nejvíce mělo zajímat, k duchovnímu životu našich zemí a k našemu oboru. Náš poúnorový režim měl v kultuře janičáry, kteří zpřetrhávali kontinuitu s minulostí a negovali většinu jejích hodnot. O přítomnosti se moc neuvažovalo, protože se rozumělo samo sebou, že se jakýmsi zázrakem vyšvihla vysoko nad minulost a že nemůže být jiná než dokonalá. Tak smýšleli i mnozí zejména mladí historikové.

Dnes by si měl historik klást otázku, zda se v jeho počínání třeba v nějaké transformované podobě neodrážejí sklony minulosti. Mělo by jít i o to, zda nemá tendenci přijímat danou společenskou skutečnost podobným způsobem jako poúnoroví komunističtí agitčíci. Nikdo z nás nebude obhajovat policejně byrokratický model socialismu, který nebyl schopen respektovat a k vlastnímu prospěchu využívat velké duchovní výdobytky lidstva. Lze však z jeho krachu a z dnešní společenské skutečnosti mechanicky vyvozovat absolutně platná kritéria a jistoty pro pohled na vývojový proces lidstva?

Klíčem k poznání minulosti je přítomnost. Ovšem pokud historik neví o své době to, co o ní nejsou ochotni vědět jeho současníci, nemá pevnou půdu pod nohama a nemá ani šanci, že se dopracuje k pochopení hlubinných základů vývojového procesu společnosti.

Jaký je náš základní vztah k nedávné minulosti? Netíhneme i my k jejímu zavrhování ne tak proto, že socialismus ve své policejně byrokratické podobě zdegeneroval, ale spíše proto, že vůbec došlo k pokusu o jeho realizaci? Dnes již známe mnohé projevy a důsledky této degenerace, ale zkoumáme a promýšlíme dostatečně, proč a jak socialismus zdegeneroval? Nestavíme se bezděčně na pozice jakéhosi dějinného fatalismu a nevycházíme z přesvědčení, že nevyhnutelně musel zdegenerovat?

Sotva někdo z nás je schopen předvídat, jak se bude dále vyvíjet společnost. Všichni víme, že se dějiny nemohou opakovat. Víme také, že za určitých okolností přetrvávají potenciality, které zůstaly nevyužity. Socialismus v té podobě, ve které se prosazoval, je u nás zcela jistě navždy pohřben. Zatím nic nenasvědčuje ani tomu, že by bylo v dohledu nadějné úsilí o jeho rehabilitaci, popř. o částečné využití jeho principů a hledisek. Ve své deformované podobě se příliš zdiskreditoval a neexistuje taková společenská síla, která by byla věrohodným garantem jeho transformace a prospěšného uplatnění. Od naší komunistické strany socialismus v přítomné době může očekávat málo. Tato strana má ve svých pravověrných členech sociálně politickou základnu tradičně alergickou vůči sebekritickým pohledům i vůči teoretickým výbojům, které by se mohly stát východiskem k překonání její dějinné bídy.

Může však nebo dokonce musí být dnešní bezprizornost socialismu historikovi zdůvodněním pro bezstarostné přijímání oficiální ideologie, petrifikující existující uspořádání společnosti? Jistě by tato ideologie byla přijatelná za předpokladu, že by se za vážnými, prohlubujícími se rozpory soudobého světového kapitalismu rýsovaly slibné perspektivy a reálná východiska pro budoucnost lidstva. Nikomu nelze upírat oprávnění na optimismus v tomto ohledu, ale kaceřováni by neměli být ti, kteří jej nesdílejí. Jsem přesvědčen, že bychom měli o těchto otázkách hodně a nahlas uvažovat, aniž bychom si ve vztahu ke své současnosti a budoucnosti nasazovali klapky na oči. Vývojový proces společnosti by ani pro nás neměl být useknut dneškem. Pěstovali bychom dosti podivnou vědu, kdybychom své reflexe omezovali na jeho dosavadní průběh a stroze z nich vylučovali jeho další možné směry a perspektivy.

Dovolte mi na závěr tři zlomkovité poznámky.

1. V Hradci Králové poukázal v příslušné sekci Jan Měchýř na to, že v minulosti nebyli z komunistů kaceřováni ti, kteří neznali Marxe, ale naopak ti, kteří o jeho učení něco věděli. Na tom není nic divného. V padesátých a šedesátých letech jsem sledoval vzestup a panování Antonína Novotného a dobře vím, že pro tehdejšího principála KSČ, ohánějícího se marxismem-leninismem na každém kroku, učení Marxe a Lenina bylo španělskou vesnicí. Pro něho byla marxistická nebo leninská každá tupost, která se vylíhla v jeho mozku, a on neváhal předkládat partaji i národu k věření i to, co Marxe poráželo na hlavu. To, co bylo uvedeno o Novotném, platí s nevelkými obměnami také o jiných vedoucích politických činitelích u nás i v dalších zemích tzv. reálného socialismu. Myslím, že bychom měli být opatrní na to, abychom Marxe na základě ideologických předpisů činili zodpovědným za to, co bylo v jeho jménu napácháno parazitární kastou, vydávající se za reprezentaci dělnické třídy.

2. Pokud jde o celkový přístup k našemu „ancien régimu“, zdá se mi, že by naší historiografii prospělo, kdyby jej vyrovnávala se svým přístupem k pobělohorskému období. Patrně by to přineslo užitek oboustranný. Když jsem listoval v nové knize věnované P. Antonínu Koniášovi, říkal jsem si, jak brilantně by musel vyjít portrét třeba Jiřího Hendrycha nebo Jana Fojtíka, kdyby si jeho autor vzal za vzor práci koniášovskou. Na druhé straně by autoři prací o nedávných dějinách měli brát v úvahu, jak pozitivistická historiografie, zejména literární historiografie, spolu s beletrií před sto lety začala napomáhat k jednostrannému vytváření obrazu „temna“, a měli by být opatrní na to, aby ji nekopírovali. Nejde samozřejmě o to, že by měly zůstávat zakryty zhoubné projevy a důsledky našeho „ancien régimu“, ani o to, že by analýzou celkového, takřka na každém kroku deformovaného usilování naší nedávné minulosti měl být ospravedlňován policejně byrokratický model socialismu.

3. Domnívám se, že by mladší pracovníci našeho oboru neměli být při posuzování svých starších kolegů dogmatičtější, než byl komunistický režim v roce 1952. Ten nadělal akademiky i z lidí, jejichž antikomunistické smýšlení a počínání za první republiky bylo i na ÚV KSČ dobře známo, a stavěl je dokonce do funkcí a do čela institucí i v takových případech, když se nevyznačovali organizátorskými schopnostmi. Bylo možno pozorovat určité ztráty, které v důsledku toho vznikaly, ale velkorysost v tomto ohledu celkově byla prospěšná a vlastně i nezbytná. Doznávám, že i já jako člověk nemálo poznamenaný minulostí s nechutí sleduji, jak se dnes vícenásobný politický konvertita, který za normalizace napáchal v našem oboru mnoho zla, všelijak snaží zakrývat své minulé počínání a jak se dokonce dává na kázání morálky. Nestavím se za to, aby se trpělo a přehlíželo úplně všechno. Ale nemyslím, že by se v našem oboru mělo prosazovat zastydlé kádrováctví.

K argumentům svoboda, demokracie, humanismus. Nechápu smysl této argumentace. Tohle všechno se přece v evropské společnosti prosazovalo od konce 18. století a víceméně i prosadilo, a přesto se tato společnost ve 20. století dostala do hluboké krize. Je tedy možno právem klást otázku, zda tyto hodnoty, ostatně na každém kroku pošlapávané nebo zištně interpretované a uzpůsobované podle okamžitých zájmů mocných tohoto světa, postačují jako základ pro budoucnost světa.

Dovolte poznámku ke dvěma módním a tuze nebezpečným živnostem dnešní doby. Máme nejen u nás, ale vůbec v Evropě skupinu lidí, která se živí halasením o lidských právech. Zatímco řada států USA neváhá za jedinou loupežnou vraždu vynést trest smrti, u nás vícenásobní vrazi a násilníci, neskýtající nejmenší naděje, že po vyjití z kriminálu nebudou ohrožovat lidi pokračováním ve své zhoubné činnosti, dostávají díky všelijakým údajně polehčujícím okolnostem třeba jen nějakých 12 let. Postup policistů, kteří proti těžkým společenským přečinům zasahují, bývá přezkoumáván bedlivěji než počínání vrahounů a různé mezinárodní komise se starají nikoli o životní podmínky jejich obětí nebo pozůstalých po jejich obětech, ale o to, zda lumpové ve věznicích mají náležitý komfort. Dotáhli jsme to tak daleko, že se lidská práva týkají především zločinců. – Druhou živností se, obávám se, stává antikomunismus. Byl jsem konsternován výrokem Marka Bendy, který v televizní diskusi na otázku, v čem vidí těžiště svého politického působení, po krátkých rozpacích konstatoval, že v odhalování komunistických zločinů. Není to ale deset let po roce 1989 poněkud málo, a také silně zavádějící?

K dnešním pohledům bych chtěl poznamenat ještě toto: Pamatuji mládí třeba takového Karla Bartoška z doby, kdy odhaloval hanebnou úlohu amerických imperialistů v západních Čechách, pamatuji i další lidi z jeho okruhu. Tahle mladá křiklounská generace však již osm let po Únoru začala intenzivně hledat nezdary společnosti nikoli v tom, co bylo před Únorem, ale v tom, co se prosadilo po něm. Také dnes myšlení a cítění naší společnosti začíná hledat příčiny našich nynějších nesnází více po roce 1989 než před ním. A je otázka, neodráží-li toto spontánní myšlení a cítění lidu potřebu doby více než myšlení některých školených historiků. Myslím, že dnes v našem oboru potřebujeme především velké výboje a tvořivé činy, nikoli kádrování komunistického typu.

Po přečtení tohoto článku je třeba věnovat pozornost ještě následujícímu doplnění: Corrigenda.