České dějepisectví v devadesátých letech

Zamyšlení přednesené v německé verzi na úvod česko-rakouského workshopu doktorandů a mladých vědeckých pracovníků „Mensch – Handlung – Struktur“ (Český Krumlov, Evropské informační centrum Jihočeské univerzity, 26.-30. 4. 2000). Rozšířená písemná podoba sdělení, doplněná o poznámkový aparát, bude společně s ostatními příspěvky přednesenými během workshopu publikována v devátém svazku ediční řady Opera historica (České Budějovice 2001).

Ve svém krátkém zamyšlení, shrnutém do deseti tezí, rozhodně neusiluji o hodnocení českého dějepisectví devadesátých let. O to se ostatně nepokusil ani zatím poslední sjezd českých historiků, který proběhl v září 1999. Chtěl bych ze svého subjektivního pohledu, jemuž jistě bude vytýkána přílišná obecnost, poukázat právě na některé jevy obecnější povahy, jež byly a jsou charakteristické pro historickou vědu v České republice během posledního desetiletí. Zvláště přítomným kolegyním a kolegům ze zahraničí bych tak chtěl poskytnout základní informace o tom, s čím se potýká česká historická věda:

1) Jedním z výsledků politických a společenských změn po roce 1989 bylo postupné utváření nové struktury vědeckých pracovišť. Tomu odpovídala redukce, v některých případech i výraznější transformace vědeckých ústavů Akademie věd a vznik nových univerzit v regionech Čech, Moravy a Slezska. Důsledné prosazení snah o decentralizaci vědeckého bádání a o vytvoření nových center společenskovědních výzkumů však naráželo na nedostatečné finanční možnosti státního rozpočtu a leckde i na nesmyslné „soupeření“ rychle se rozvíjejících přírodovědných a technických oborů. Limitujícím prvkem rozvoje nových vědeckých center se stal rovněž nedostatek kvalitních vědeckých pracovníků a vysokoškolských učitelů se zahraničními vědeckými zkušenostmi. Restrukturalizaci vědeckých pracovišť doprovázel vznik vítaných publikačních možností, neboť se objevily nové vědecké časopisy, ediční řady a především soukromá nakladatelství, některá z nich s velmi ambiciózními edičními programy.

2) Po celá devadesátá léta se v české historické vědě prosazovala s většími či menšími obtížemi badatelská a částečně i personální kontinuita s předchozím obdobím. Nově vzniklá reprezentace české historické vědy zjevně usilovala o propojení tří předlistopadových badatelských proudů – historiků působících v oficiálních institucích, historiků z neoficiálních struktur disentu a českých historiků žijících v emigraci. Takové postoje sice zamezily násilným personálním čistkám v jednotlivých oborech historických věd, ale současně zbrzdily žádoucí proces zásadnějšího vyrovnávání se historiků s minulostí. Požadavek mravní sebereflexe minulosti je znovu patrný v části historické obce zvláště v posledních dvou letech, kdy se novou reprezentací oboru postupně stává nepočetná generace vědců, která svou kariéru zahajovala v normalizačních podmínkách poloviny sedmdesátých let. V současnosti navíc není k dispozici ani odpovídajícím způsobem provedené vědecké hodnocení vývoje českého dějepisectví let 1945-1989. Zatím poslední pokus z pera Josefa Hanzala nelze brát vážně.

3) Prosazení vědecké kontinuity oboru ovlivnilo české dějepisectví devadesátých let v několika rovinách. Zejména představitelé starší a ojediněle i střední badatelské generace publikovali tehdy zásadní syntetické a monografické práce z českých dějin, které zcela či aspoň v koncepci vznikaly ještě před rokem 1989 na oficiálních pracovištích i mimo ně. Díla o počátcích přemyslovského státu, o dějinách doby lucemburské, o husitské revoluci, o vládě Jagellonců, o hmotné kultuře raného novověku, o česko-německých vztazích ve 20. století a o dějinách Moravy znamenají důstojné završení dosavadního českého bádání a některá z nich představují cenný přínos i pro obecné dějiny. Mnozí z tvůrců těchto děl dokázali v krátké době na univerzitách navíc vychovat své žáky a pokračovatele, kteří se hlásí k jejich vědeckému odkazu. Na vědecké dílo svých učitelů však zpravidla kriticky navazují z nových teoretických a metodologických pohledů.

4) Po celá devadesátá léta se českým historikům nabízela řada příležitostí k prolomení dosavadní izolovanosti historického bádání a k navázání osobních i institucionálních vazeb se zahraničními badatelskými centry. K žádoucímu, leč velmi pomalému překonávání bohemocentrismu přispěla řada mezinárodních konferencí a několik vědeckých projektů, které vycházely z obecně formulovaných témat evropského dějepisectví a usilovaly o komparativní přístup. Cenné metodologické a interpretační zkušenosti si přiváží ze zahraničních univerzit v současnosti zvláště mladá vědecká generace, která hledá méně masové a současně více diskusní formy vědecké komunikace (kolokvia, workshopy apod.).

5) Navzdory mnoha pokusům nedošlo v posledním desetiletí v české historické vědě k významnějším teoretickým a metodologickým diskusím (řada cenných podnětů dlouhodobě vychází především z CEFRESu). Až na několik příležitostných výjimek neproniknul tento způsob vědecké komunikace nijak významněji ani na stránky odborných časopisů vydávaných v České republice, kterých je dnes snad víc než tvůrčích historiků a historiček dohromady. Některé časopisy se tematicky a generačně v zásadě uzavřely, jiné trpí nedostatkem kvalitních příspěvků. Malý zájem o teoretické otázky vlastního oboru způsobovala v devadesátých letech u části historiků nevyslovená skepse k jakýmkoliv autoritativním metodologiím a nechuť (často s příměsí neschopnosti) opouštět osvědčená schémata pozitivistické historiografie. Domácí dějepisectví těžkopádně reaguje na evropské diskuse teoretického charakteru, neboť podstatná část badatelů není o nich ani v náznacích informována (pravidelných oddílů o přehledech bádání evropské historiografie je v našich odborných časopisech jako šafránu; pokud jsou, není je začasté ani čím naplnit). I když čestné výjimky potvrzují pravidlo, k teoretickým a metodologickým úvahám nejsou v řadě případů vedeni ani studenti historie na univerzitách, kde v krajním případě je pěstování kritického myšlení nahrazováno memorováním politické faktografie. Medvědí službu v této souvislosti sehrává i publicistika, neboť snahy o kritickou reflexi minulosti na stránkách novin jsou nejen povrchní, ale především nesou všechny znaky mocensky podmíněných kampaní, osobních i generačních záští, přičemž do nich vstupuje neustále stejná skupina kolegů a kolegyň, jejichž předem očekávaná výpověď obsahuje rituálově se opakující symboliku, jež zevšedněla.

6) I přes dosažený pokrok trpí vědecké knihovny všech úrovní v České republice trvalým nedostatkem odborné literatury ze zahraničí (včetně základních odborných časopisů). Tuto skutečnost nemohou zachránit ani opožděné překlady dnes již klasických děl evropského dějepisectví do češtiny. Chce-li český historik rychle, včas a pravidelně sledovat aspoň základní zahraniční novinky svého oboru, musí nejméně jednou až dvakrát za rok navštívit univerzitní knihovnu západně od našich hranic a podstatnou část svého pobytu strávit u kopírovacího zařízení.

7) I letmým pohledem na badatelské výsledky posledního desetiletí lze poznat, že vedle pozoruhodné, leč stárnoucí medievistiky se rychlým tempem rozvíjelo bádání o dějinách raného novověku a především studium dějin 20. století. Spíše na okraji pozornosti badatelů zůstával zájem o 18. a první polovinu 19. století. Ideologií nezatížené studium moderních dějin (zvláště po roce 1945) si muselo nejprve zcela nově vytvořit svou organizační strukturu, konstituovat se jako nový obor a orientovat rozhodující pozornost na zpřístupňování pramenů. Naopak strukturálně pojaté dějiny raného novověku se stále častěji stávají v českém dějepisectví prostorem k ověřování nových metodologických přístupů s důrazem na dějiny mentalit, historickou antropologii a každodennost. Reflexi českého bádání v zahraničí znesnadňuje prezentace výsledků v českém jazyce. S výjimkou nejnovějších dějin se velmi pomalu v uplynulém desetiletí rozvíjela ediční práce. Zpřístupňování středověkých a raně novověkých pramenů v moderních edicích postupuje velmi pomalu a v některých případech se táhne již více než sto let bez naděje na brzké ukončení.

8) Proměnu v posledním desetiletí začaly prodělávat moderně pojaté regionální dějiny. Analytické studium regionálně zakotvených společenských struktur a institucí poskytuje nové interpretační možnosti při teritoriálním výkladu dějin země, popř. jiných vyšších celků. Současně se region stává modelovým východiskem k ověření vědeckých teorií, metod a heuristických přístupů k interpretaci obecných témat vědeckého výzkumu.

9) Někteří historikové zvláště střední generace se v devadesátých letech dočasně odklonili od základního vědeckého výzkumu a svou pozornost věnovali nejrůznějším formám popularizace výsledků vědeckého bádání. Vedle hodnotných encyklopedií stojí za připomenutí zejména alternativní učebnice dějepisu a televizní cykly vybraných kapitol českých dějin, jež se setkávají s pozitivním ohlasem kulturní veřejnosti.

10) Navzdory mnoha pozitivním změnám doprovází řada závažných problémů výchovu mladé generace historiků a historiček na českých, moravských a slezských univerzitách. I když mezi jednotlivými historickými ústavy a katedrami pochopitelně panují značné rozdíly v jejich vědecké i pedagogické úrovni, lze kriticky upozornit aspoň na několik nedostatků obecnější povahy:

a) Mnohé studijní programy jsou trvale zatíženy přehledovými kursy národních a odtrženě od nich i světových dějin, které nepodněcují rozvoj samostatného myšlení budoucích historiků. Metodologicky a teoreticky zaměřené semináře diskusní povahy stále ještě představují ve studijních programech univerzit spíše výjimku. Některé diplomové práce jsou zadávány tak, že jejich autoři předkládají jako výsledek svého úsilí pouhý popis studovaného pramene, v lepším případě mozaiku vzájemně spojených faktů. U studentů se tradičně ověřuje hloubka paměti, nikoliv schopnost logického úsudku a interpretace, neboť se po nich velmi málo u běžných atestací vyžaduje písemná forma sdělení.

b) Trvalým nešvarem našich univerzit, který se ovšem netýká jen přípravy historiků, je nedostatečná úroveň komunikace mezi pedagogem a studentem, a to především kvůli časovému zaneprázdnění vysokoškolských učitelů činnostmi organizačními a hlavně „jinými“, jež jsou často bohužel vynuceny nízkým mzdovým ohodnocením jejich práce. Ve zvláště extrémních případech přichází i interní pedagog na katedru, kde má celý úvazek, jednou týdně „odpřednášet“, aniž by měl čas a zájem individuálně s posluchači pracovat v konzultacích, v archivech, při exkurzích (známé výjimky opět potvrzují pravidlo!). Je nepochybné, že vzhledem k možnostem moderních informačních médií bude v brzké době práce vysokoškolského učitele směřovat právě k rozmanitým individuálním formám výuky a ke konzultačnímu způsobu práce s posluchači.

c) Řada talentovaných absolventů odchází mimo vystudovaný obor, který jí nemůže poskytnout uplatnění a sociální jistoty. Univerzity zatím jen málo reagují ve svých studijních programech na to, že podstatná část budoucích historiků, historiček, učitelů a učitelek dějepisu bude hledat zaměstnání mimo svou specializaci, kde vzhledem ke svým komunikačním, interpretačním, jazykovým a kulturním předpokladům najdou (a mnozí již našli) zajímavé pracovní možnosti. Jelikož tento trend se bude nepochybně prohlubovat, velmi naléhavě vyvstává potřeba výraznější diverzifikace studijních programů historie (i příbuzných malých oborů), jež by odpovídaly univerzálním společenským potřebám 21. století, a nikoliv pohledu kabinetní vědy z konce 19. věku.

d) Navzdory kritickým výtkám však v devadesátých letech historikové a historičky nejmladší vědecké generace na sebe dokázali již výrazně upozornit – na pravidelných konferencích studentů historie, kritickými recenzemi v denním tisku nebo metodologicky podnětnými studiemi či již prvními monografiemi a edicemi. Zcela samozřejmě není nejmladší vědecká generace ve svých názorech na dějiny jednotná, jak se leckdy toporně předstírá. Zatímco někteří až nekriticky přejímají metodologické inovace zahraničních historiografií a vytýkají domácímu dějepisectví strnulost, stačí jiným kulturně historický popis ve stylu zakladatelů české kulturní historie. Zatímco jedni jsou hyperkritičtí ke svým učitelům, dokáží jiní být také kritičtí, navíc s nimi spolupracovat a podílet se na kontinuálním budování smysluplných vědeckých škol a badatelských center s návazností na vědecký provoz v zahraničí. Zatímco jedni si libují ve vytváření teoretických konstrukcí bez systematického studia nových pramenů, druzí se utápějí v pramenech bez odpovídající teoretické a metodologické reflexe. Všechny tyto a snad i mnohé další tváře má nastupující vědecké pokolení české historické vědy. V tom se příliš neliší od svých vrstevníků v zahraničí.

e) Jednu z nových forem komunikace, která není zatím v České republice příliš rozšířena, mohou představovat pracovní setkání mladých badatelů z různých domácích a zahraničních univerzit. Při podobném diskusním setkání, jako je právě toto v Českém Krumlově, spojuje účastníky zvolený metodologický přístup k tématu jejich zájmu (historická antropologie), nikoliv badatelské téma samotné, jak bývá běžně zvykem na konferencích, které probíhají podle tradičního scénáře a jejichž skutečné vědecké poslání se zpravidla rozplyne v maratónu obsáhlých referátů, které se organizátorům snesly na stůl. Workshop vyžaduje především důkladnou vědeckou a organizační přípravu na vlastní jednání, která spočívá nejen ve formulaci cílů zasedání, uvážlivém výběrů referentů, moderátorů a diskutujících, ale také ve včasném rozeslání tezí jednotlivých krátkých výstupů všem pozvaným účastníkům a ve vypracování harmonogramu diskuse. Těžištěm workshopu tedy nejsou referáty, s jejichž tezemi se účastníci mohou seznámit s patřičným předstihem před konáním akce, ale naopak řízená diskuse k teoretickému a heuristickému pojetí témat, která vycházejí přibližně ze stejného metodologického rámce. Nakolik českokrumlovský workshop o historické antropologii splní své poslání, posoudí účastníci tohoto jednání z univerzit ve Vídni, Brně, Českých Budějovicích, Olomouci a Praze.