Pavel HIML

Deset let poté aneb na co si tady stále hrajeme?

(Článek je nepatrně rozšířenou verzí diskuzního příspěvku, předneseného na 3. historickém diskuzním fóru 6. února 2001. Abych se příliš neodchyloval od předneseného znění, reaguji na některé podněty z fóra pouze v poznámkách.)

 

Vážené dámy, vážení pánové,

z hlediska institucionálního a organizačního - a pouze o něm tady budu mluvit - nepřineslo uplynulých deset let v české historické vědě zásadní změny.[1] V několika stručných bodech se pokusím doložit, proč pokládám její dnešní situaci za víceméně kontinuální pokračování stavu před rokem 1989/90. Je přirozené, že v této sféře probíhají změny pomalu, mnohdy jen na papíru a že není možné za několik let napravit deformace a deficity předchozích desetiletí. Ve vyjádřeních přestavitelů české historické vědy však postrádám otevřené přiznání toho, že obor stále ještě až po uši trčí v postsocialistických poměrech, a zároveň nevidím, že by zmínění představitelé s tímto vědomím prosazovali zájmy historiků a historiček tváří v tvář těm, kdo podmínky pro jejich práci v konečném důsledku vytvářejí. Tedy akademickým funkcionářům, ale především poslancům, ministerstvu a vládě - jinými slovy státu, protože co se financování týče, neexistuje v Česku až na výjimky stále jiná historická věda než státní.[2] Pro ujasnění: „představiteli“ vědy myslím osoby ve vedoucích pozicích odpovědné za pracoviště či podřízené, osoby ovlivňující jakkoli svým rozhodováním přidělování státních prostředků a zčásti i osoby pedagogicky činné. Následujících několik postřehů, resp. otázek však není určeno jenom jim. Ostatně o jejich zájmu, resp. nespokojenosti se současným stavem svědčí i účast na tomto fóru.

 

1. Jsou to v první řadě členové akreditačních a grantových komisí a zprostředkovaně autoři různých posudků, kdo v České republice určuje, o čem se bude bádat a vyučovat. Toto rozhodování je ponecháno na zodpovědnosti, ale také na libovůli jednoho každého. Mně osobně by pro takové rozhodování chyběla - vedle recenzní činnosti - i širší, na odborné kruhy neomezená a možná i mírně institucionalizovaná metodologická diskuze. Debata, jakou nedávno požadoval D. Třeštík[3], tedy obecněji sdílená reflexe, proč a jaké dějiny psát právě teď a tady a jaký na takovémto dějepisectví může mít společnost, která ho financuje, zájem.[4] Pokud to značně přeženu, měli bychom se ptát, proč by měl ředitel prosperující firmy v oblasti informačních technologií platit ze svých daní naše výzkumy sociální skladby pozdně středověkých měst. Nebo bychom se měli ptát, jak věčné předefinovávání českých národních dějin a vyvolávání národních hrdinů osloví třídu ZŠ, v níž bude sedět třetina, možná polovina žáků, kteří se v Česku nenarodili. Prostor pro takovéto dějepisecké hledání sebe sama myslím je, o ochotě lze už pochybovat, soudě alespoň podle vyjádření některých historiků na adresu novin či internetu.

 

2. Odmysleme si nyní různé způsoby „flikování“ neutěšených platových poměrů v české vědě. Čistý tarifní plat čerstvého absolventa magisterského či doktorandského studia (bez ohledu na to, kde a jak studoval), nedosahuje mnohdy ani výše nájmu průměrného bytu na volném trhu, o ostatních výdajích ani nemluvě. Zdůrazňuji, že mluvím o nárokovém platu za standardní práci a nikoliv o osobních ohodnoceních, příplatcích, grantech - o nich později - a honorářích. Stává se tedy práce v české historické vědě sociálním privilegiem? Privilegiem těch, kteří buď mají dostatečnou tzv. praxi nebo kteří nemusejí být na svou práci existenčně odkázáni (třeba proto, že platí socialisticky regulované nájemné)? Přijde situace, kdy se tři celostránkové články v novinách či několik překladů finančně vyrovnají platu za měsíc řekněme archivního výzkumu, ještě vůbec někomu ostudná a naprosto nepřijatelná?[5]

 

3. Odchodu mladých badatelů z vědy mají zabránit mj. postdoktorandské granty. Postdoktorandi jsou však v tomto systému pokládáni za nesvéprávné a nezodpovědné malé děti, které mohou pracovat pouze na dílčím projektu, rozvíjejícím již schválený projekt hlavní (nosný), a nad kterými musí bdít jakýsi garant. Měla tedy dizertace prokázat způsobilost k samostatné vědecké práci, nebo to bylo jen nezávazné slohové cvičení? Dále: jaký je motivační smysl těchto grantů, když jsou v podstatné rubrice „mzdy“ kráceny zřejmě bez ohledu na hodnocení projektu, nýbrž podle pravidla „Aby měli všichni stejně (málo)“. Maximální částky po sečtení stávající mzdy a grantu (210.000 Kč ročně) zde tak nedosáhne autor úspěšného projetku, ale ten, kdo již vyšší plat dosud pobíral a při požadování grantových prostředků tak mohl být patřičně skromný. Přihlíží se při rozdělování, resp. krácení grantových prostředků ke kvalitě projektů, nebo jen k pokud možno co největšímu počtu udělených grantů - to abychom ukázali, jak je v Česku věda podporována?[6]

 

4. Jsou to finanční a platové podmínky, které v Česku v podstatě znemožňují jakoukoliv akademickou mobilitu. Plat totiž existenci mimo zavedené sociální sítě nedovolí. Odpovězme si, prosím, na otázku, kolik z kolegů a kolegyň přišlo na to které pracoviště z jiného města, nebo jaký je podíl těch, kteří na vysokoškolské ústavy a katedry přišli po absolvování studia jinde? Samozřejmě, že před tím je ale třeba ptát se, zda požadavek mobility má v nestandardní situaci České republiky a s ohledem na její velikost vůbec opodstatnění, nebo zda by nešlo jen o politicky korektní škatulata. Zda by například bylo - byť jen v teoretické rovině - průchodné zákonné ustanovení, které by znemožňovalo získat doktorát a zároveň se habilitovat na téže univerzitě či fakultě, to druhé samozřejmě při prokázání patřičné pedagogické činnosti. Přes veškerou specializaci není historie přece tak úzkým oborem, aby se v Česku nenašlo dost akademických pracovišť.

 

5. V této souvislosti postrádám zásadní debatu nejen o struktuře, ale i odůvodněnosti existence historických pracovišť. Přitom bychom se neměli slepě srovnávat se západní, čtyřicetiletým budováním socialismu nepoznamenanou Evropou, kde podobné, například pouze výzkumné instituce samozřejmě mohou existovat, ale jen díky neporovnatelně lepší ekonomické situaci, než v jaké se nachází naše země.[7] Český hospodářský marasmus by podle mého ospravedlňoval i dočasná restriktivní opatření ve vědě. Tím nemyslím snižování či stagnaci prostředků při zachování všech pracovišť, nýbrž jejich nutnou, ale promyšlenou redukci a současně jejich špičkové mzdové a hmotné vybavení. Dojmu, že prostředky, které všude chybí v základní kategorii mezd, se jen dále typicky česky rozmělňují, musel povrchní pozorovatel ostatně nabýt i po vzniku národních center výzkumu.[8]

Tříštění prostředků se ale týká např. i knihoven, o nichž nevím, že by rozrůstající se zahraniční produkci nakupovaly po vzájemné dohodě, že by tedy např. v celém Česku existovala jedna na velmi dobré úrovni vybavená knihovna historická, jedna psychologická, jedna lékařská - všechny samozřejmě propojené jednotným vyhledávacím systémem. Právě samozřejmá dostupnost literatury je - zdaleka ne jediným - dokladem toho, jak úroveň historické vědy závisí na materiálních podmínkách. Můžeme se sice přít o to, zda k těmto podmínkám patří i odpovídající ohodnocení vědecké (ale stejně tak učitelské nebo lékařské) práce; zkuste ale přesvědčit některého z vašich francouzských, německých či amerických kolegů, aby do podobných postsocialistických poměrů šel pracovat on. Vysměje se Vám.

Otevřeně by se mělo hovořit také o situaci tzv. regionálních vysokých škol, o tom, zda existuje na jedné straně upřímný zájem na tom, aby se emacipovaly z pozice učitelských ústavů, a za druhé zda je to proveditelné v situaci, kdy tyto školy nejsou z materiálních důvodů mnohdy schopny získat patřičné odborníky a kdy se vzdělanost dále soustřeďuje v tradičních centrech.[9] K jisté nevyrovnanosti přispívají mnohdy i odlišné nároky, kladené na studenty téhož oboru na jednotlivých univerzitách (zejm. poměr tzv. povinné faktografie a volitelné, resp. seminární formy výuky). V dlouhodobé perspektivě je třeba zamyslet se i nad modelem, podle něhož se historická pracoviště regionálních univerzit badatelsky zaměřují jen na některé periody či na nejbližší teritorium. Ve srovnání se „zavedenými“ univerzitami jsou tak jejich studenti znevýhodněni především co do plnohodnotnosti a pestrosti studijní nabídky.[10]

Zásadně by mělo být prodiskutováno i postavení Akademie věd včetně její možné transformace, resp. zániku; aniž bych se zde důkladněji vyznal, myslím si pouze, že je třeba konečně se oprostit od sovětského modelu - z institucionálního hlediska přísluší vysokoškolské vzdělávání pouze a výlučně vysokým školám a nikoliv Akademii věd. Časově a materiálně náročné (např. lexikografické) projekty by mohly být podporovány cíleně v rámci nepedagogických míst či badatelských center při univerzitách. Mnohé z toho se jistě již uskutečňuje, stále podle mě ovšem chybí fundamentální diskuze o koncepci a obsahovém zaměření výzkumu.

 

6. Tím se vracím na začátek. Je jistě možné přečkat současná hubená léta divokého kapitalismu zahraničními stipendii, novinařinou nebo publikováním badatelsky nepůvodních popularizací. Je však třeba mít na mysli, že věnovat se dnes profesionálně historii je svého druhu luxus, který si nemohou dovolit všichni a už vůbec ne na takové úrovni, kterou třeba poznali v zahraničí. Možná ale ani není jiného východiska než přežívat, protože vědecký provoz je ze své podstaty založen na kontinuitě, nerušenosti a rázným zásahům nebo restrikcím se vzpírá. Nevím, zda je možné mnou zmíněné a další problémy, které pro fungování tohoto oboru považuji za zásadní, odstranit či alespoň částečně změnit. Neměli bychom se ale tvářit, že neexistují, a myslet si a říkat o sobě, že jsme standardním, nejlépe západoevropským dějepisectvím. Pokud se mám uchýlit k zjednodušující opozici, nejen z organizačního pohledu nepokládám současný stav za v zásadě normální s pouze dílčími nedostatky a nedokonalostmi, nýbrž za zakonzervované předlistopadové poměry, jen obtížně skrývané za novým institucionálním nátěrem. Léta před rokem 1989 si bude nejen české dějepisectví odčiňovat ještě dlouho.

                                                                                                            Děkuji Vám za pozornost

 


[1]         Návrat osob, jimž bylo z politických důvodů znemožněno pracovat v oboru, nelze podle mého považovat za institucionální změnu.

[2]         Týká se to zejména vysokých škol a Akademie věd.

[3]         Srov. D. Třeštík, O co skutečně jde v českém dějepisectví, (27.10.2000, www.clavmon.cz).

[4]         Pouze v tomto smyslu také chápu případnou „centralizaci“ historického výzkumu. Každý samozřejmě může bádat, o čem chce, ovšem ve chvíli, kdy na to v konkurenci s jinými žádá - obecně se nedostávající - prostředky, měl by umět opodstatněnost a nutnost svých výzkumů (ale i projektů či studijních programů) obhájit nejen v rámci úzkého okruhu odborníků, ale i v kontextu celého dějepisectví, resp. společnosti. Nejde tedy o centrální řízení výzkumu (jak v diskuzi někteří lacině podsouvali M. Nodlovi), ale o koordinovanost, informovanost a centrálně a veřejně vedenou diskuzi o charakteru historické vědy, podle mého názoru plně odůvodněnou její současnou neuspokojivou materiální situací.

[5]         Ze zjevných důvodů patří valná většina představitelů českých historických institucí mezi osoby, existenčně zabezpečené ještě před rokem 1989/90. Ten, kdo si není nucen se sedmi až osmi tisíci hrubého hledat bydlení na volném trhu, pak samozřejmě může veškeré poukazovaní na tento stav označovat (či v podtextu dokonce morálně „shazovat“) jako naříkání, neschopnost oběti nebo dokonce touhu po penězích a tím předem znectít případné kritiky. Zároveň tím však demagogicky obchází podstatu současného problému. Pojímání historické práce jako „poslání“, vyžadujícího „oběti“, a nikoliv jako obecně souměřitelného a proto oceněníhodného výkonu pochází podobně jako argumenty o nouzi, kterou trpěli první pražští archiváři, patrně z 19. století - a tam nás také vrací.

[6]         V situaci, kdy není zřejmé, že grantové agentury vždy naleznou i pro sebenovátorštější projekt kompetentního českého odborníka a přizvávání většího počtu odborníků zahraničních (nejen bohemistů!) se v podstatě brání, se rovněž přimlouvám za neanonymní a veřejné posuzování, resp. obhajobu žádostí. Pokládám za žádoucí, aby tím přidělování grantů ztratilo na samozřejmosti.

[7]         Z hlediska fungování není možné srovnávat ani Deutsche Forschungsgemeinschaft s Grantovou agenturou České republiky. DFG stejně jako jiné nadace nevyplácí prostřednictvím projektů či stipendií jen jakési přívýdělky, nýbrž plnohodnotné mzdy (aniž bych přepočítával, musely by takové mzdy podle mého v ČR dosahovat alespoň 20.000 Kč netto). Na rozdíl od českýh grantů nezahrnují prostředky přidělené DFG skryté náklady na provoz pracoviště žadatele. Ten tak nemusí účetně vykazovat každou tužku, nýbrž pouze nákup literatury či cesty, na něž je možno ostatně požádat o zvláštní příspěvky.

[8]         Bylo by velmi zajímavé zveřejnit, kdo a po jaké diskuzi o vzniku Národních center výzkumu rozhodl. Nepředpokládám totiž, že jakési „evropské orgány“ přesně stanovily, jakým způsobem je třeba zvýšit ono procento hrubého domácího produktu, věnované na vědu a výzkum. Byli tedy všichni odpovědní a jejich poradní sbory (kdo vlastně?) natolik spokojeni s materiální situací VŠ, resp. AV ČR, že jim nepřipadalo nutné vynaložit tyto prostředky v nějaké podobě zde? Touto formou nemyslím třeba plošné zvýšení nejnižších tarifních platů, jež očividně představuje pro všechny „zasloužilé“ úředníky jakési tabu. Zvýšení podílu HDP by bylo z mého laického pohledu možné dosáhnout např. založením nadace pro udělování badatelských stipendií pro pracovníky do 35 let, nadace, která by se po určité době oddělila od státu a fungovala jako veřejnoprávní organizace. Bylo opravdu nutné zřizovat vedle stávajících, na české poměry až přespočetných institucí instituce další a vytvářet tak dojem, že se na vědu vydává dost peněz? I ve státněvědecké sféře by se mělo začít mluvit nejen o objemu vynaložených prostředků. ale také o jejich efektivnosti.

[9]         Při faktické existenci „numeru clausu“ (známý kapacitní argument) nevznikaly nové VŠ (na zeleném drnu) patrně vždy jen z čistě badatelské potřeby či z potřeby pokrýt zájem o studium historie, nýbrž také jako důsledek vnitrofakultních sporů a secesí a jako projev uspokojování osobních ambicí „zakladatelů“ či iniciátorů (což samo o sobě nepokládám za špatné).

[10]       Nanejvýš potřebná diskuze o studiu historie v České republice by se měla mimojiné zabývat právě i možnou nesouměřitelností studia téhož oboru na různých školách, kterou nelze chápat jen jako naprosto pozitivní plod decentralizace a rozvolnění studia.