Marie KOLDINSKÁ
(Ústav českých dějin FF UK, Praha)

Problémy historické vědy na FF UK (Několik podnětů k diskusi)

K vývoji historické vědy neodmyslitelně patří proměny metod historikovy práce – a v ideálním případě by k němu měly patřit i diskuse o těchto metodologických proměnách, posunech, inovacích a výbojích. Česká historiografie takové diskuse nezažívala po mnoho desetiletí. V předlistopadových časech k nim nedocházelo z důvodů ideologické sešněrovanosti oficiální vědy, v polistopadovém období z důvodů prosté neochoty k názorovým střetům a nevůle vnímat polemiku jako střet odlišných mínění, nikoli jako střet odlišně smýšlejících lidí. Nedomnívám se, že by příčinou chybějících odborných diskusí byla absence velkých nosných témat, srovnatelných s otázkami, které vyvolaly například proslulý německý "Historikerstreit"[1]nebo současnou bouřlivou debatu o stavu německé bohemistiky.[2]Obtíže spočívají spíše v neochotě mluvit a psát o záležitostech, které řada historiků vnímá jako citlivý a mnohdy velmi osobní problém, jenž by se veřejným přetřásáním zkreslil a zveličil, popřípadě proměnil v rukách ostatních diskutujících v účelovou zbraň k diskreditaci konkrétních osob.

Celou věc pravděpodobně komplikuje i určitá sebezahleděnost části historiků, zastávajících názor, že polemika s některými kolegy je zkrátka pod jejich úroveň. Svou roli zde hraje neochota etablovaných odborníků k výměně názorů s lidmi o jednu či o dvě generace mladšími, kteří prozatím nezískali výrazné vědecké renomé, či třeba neochota mimopražských vědců k diskusi s domněle sebestřednými "rozhněvanými mladými muži" (či ženami) z Prahy.[3]Komentáře a ohlasy v tisku, které provázely VIII. sjezd českých historiků konaný v září 1999 v Hradci Králové, signalizovaly poměrně jasně, že smysluplné debaty oproštěné od zbytečných vášní zřejmě představují pro českou historickou vědu hudbu vzdálené budoucnosti. K diskusi jistě nelze nikoho přemlouvat, natož pak nutit – ale přesto se zdá, že rozvíření stojatých vod zdejší historiografie v souvislosti se zmíněným sjezdem historiků jisté ovoce přineslo. Na Historickém diskusním fóru, konaném 25. listopadu 1999 v budově Kanceláře Akademie věd České republiky, se totiž mimo jiné projevil zajímavý a slibný posun v charakteru výzev k oné kýžené diskusi. K volání části historiků po sebereflexi těch, kteří v současné době zaujímají významné posty ve vědeckých institucích a necítí potřebu zhodnotit své chování před listopadem 1989, se připojily výzvy k diskusím metodologického rázu. Pozornost přítomných se tímto směrem pokusili obrátit Petr Maťa, Daniela Tinková, Vladimír Urbánek a několik dalších historiků převážně mladší generace.[4]

Rozhodně si nemyslím, že by se současní čelní představitelé našeho dějepisectví, zaujímající vedoucí pozice na univerzitách a v akademických ústavech, měli i nadále cíleně vyhýbat debatám o tom, co dělali a jak psali v předlistopadových časech. V dané chvíli jsou to však spíše diskuse o metodologických a institucionálních problémech, které mají naději na uskutečnění. Pokusím se k nim alespoň částečně přispět; soustředím se na situaci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou jsem v uplynulých deseti letech poznala jako studentka, doktorandka, a posléze jako asistentka Ústavu českých dějin. Ráda bych zdůraznila, že tuto záležitost nepokládám za úzce specifický problém, týkající se výhradně několika stovek současných studentů historie na této fakultě a několika desítek jejich pedagogů. Jedná se o veřejnou záležitost, která si zaslouží veřejnou diskusi; v ideálním případě by se do ní mohli zapojit i členové mimouniverzitní historické obce. Pracovníkům jednotlivých ústavů Akademie věd, archivářům, muzejníkům, středoškolským učitelům dějepisu, ale ani mnoha dalším odborníkům působícím v oblasti historické vědy by nemělo být lhostejné, jací lidé po nich jednou převezmou jejich obor. A právě pro úroveň těch, kteří je v budoucnu vystřídají – totiž dnešních studentů historie – má charakter výuky na FF UK klíčový význam. V žádném případě nechci tímto konstatováním zpochybňovat roli ostatních univerzit v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. K pojetí historické vědy v těchto institucích by se ovšem museli vyslovit pedagogové, kteří na nich učí, a pochopitelně i studenti, kteří na nich studují.

Současný stav výuky historie na FF UK podmiňují tři hlavní faktory, které spolu velmi úzce souvisejí. Jedná se o personální otázky, institucionální (respektive organizační) zakotvení oboru a o jeho metodologické pojímání. Nabídka specializačních přednášek a výběrových seminářů, jež by měla v ideálním případě odrážet různé přístupy a badatelské směry, je soustředěna do okruhů, které zajišťují celkem tři historické ústavy (či přesněji jednotlivé semináře, tvořící tyto ústavy). Dovolím si nyní krátkou informativní vsuvku o organizaci studia historie na FF UK, neboť ne všichni čtenáři mohou znát aktuální situaci.[5]

Ústav českých dějin (dále ÚČD) sestává ze čtyř seminářů, zaměřených na středověké dějiny (tj. období do roku 1526), na raně novověké dějiny (období 1526–1792), na novověké dějiny (období od roku 1792 do současnosti) a na teorii a metodologii historické vědy. Ústav světových dějin (dále ÚSD) je rozčleněn do tří seminářů; jde o Seminář mezinárodních vztahů a světové politiky, Seminář východoevropských a novověkých dějin, a konečně Seminář obecných a komparativních dějin. Ústav hospodářských a sociálních dějin (dále ÚHSD) je tvořen dvěma semináři – Seminářem hospodářských a Seminářem sociálních dějin. Každý student historie absolvuje takzvaný první cyklus studia, v jehož rámci má získat faktografické znalosti českých i světových dějin od raného středověku po současnost, stejně jako přehled o vývoji dějepisectví, a v neposlední řadě si zdokonalit jazykové znalosti. Poté složí postupové zkoušky a vybere si svou další specializaci – tj. rozhodne se pro některý z výše uvedených seminářů.

Myslím si, že dnes je už vcelku lhostejné, za jakých okolností a pod jakými tlaky ony tři ústavy, zajišťující na FF UK výuku historie, začátkem devadesátých let vznikly. Podstatnější je, zda jsou schopny kvalitně plnit svou funkci. Ponechám nyní zcela stranou otázku finančního ohodnocení pedagogů, silně zaostávajícího za platy na pedagogických i jiných fakultách; jeho "výše" je natolik směšná, že prakticky každý vyučující musí mít ještě další příjem – a na FF UK tak zůstávají buď nadšenci, ochotní setrvat u milovaného oboru i za neuvěřitelně ponižujících materiálních podmínek, anebo pragmatici, kteří by s ohledem na své "odborné" kvality stěží nalezli uplatnění jinde. Navzdory takto tristnímu stavu je rozhodující, zda se na fakultě přes veškeré potíže ještě stále vyskytuje dostatek silných osobností s nezpochybnitelným vědeckým renomé, schopných nejen nadchnout studenty pro svůj obor, ale také jejich zájem trvale udržet.

Na počátku roku 2000 převzalo řízení fakulty nové vedení v čele s doc. Petrem Kolářem. Současný děkan absolvoval obor matematická informatika a hodnost kandidáta věd získal v oboru filosofie – logika. Podobně jako jeho předchůdce, etnolog doc. František Vrhel, tedy reprezentuje "malý" obor. Takzvané "velké" obory typu historie se však zastoupení na úrovni fakultního vedení rovněž dočkaly; jedním z pěti proděkanů byl jmenován historik prof. Aleš Skřivan. V následujících měsících zaznamenali pracovníci historických ústavů řadu změn. Jednalo se jak o změny očekávatelné (na místa dvou ze tří dosavadních ředitelů ústavů byli jmenováni jejich mladší kolegové), tak o změny přinejmenším překvapivé (snaha o zrušení jednoho ze tří seminářů, tvořících Ústav světových dějin).[6]Naskýtá se otázka, zda jsou uvedené změny výrazem ucelené koncepce, jejímž cílem je radikální reforma výuky historie na FF UK, anebo jen výrazem momentálních improvizací, jimiž se fakultní vedení snaží řešit situace, které chápe jako problémové. Při přípravě tohoto textu jsem požádala o rozhovor děkana FF UK Petra Koláře, abych získala informace o jeho názorech. Vedení fakulty má – pokud mohu soudit na základě své subjektivní zkušenosti – jasnou představu o záležitostech obecnějšího charakteru (spolupráce s Akademií věd, nutnost reformy doktorandského studia atp.). Řadu specifičtějších otázek však vnímá spíše jako téma ke vnitrooborové diskusi než jako předmět jakési razantní "reformy shora".

V následujícím textu se postupně zaměřím na tři okruhy témat, které samozřejmě nemohou obsáhnout všechny sporné momenty výuky historie na FF UK, avšak snad zahrnují alespoň ty nejpalčivější a nejaktuálnější problémy, s nimiž se v současnosti pracovníci jednotlivých historických ústavů potýkají.

1) PERSONÁLNÍ PROBLEMATIKA (VĚKOVÁ STRUKTURA PRACOVNÍKŮ HISTORICKÝCH ÚSTAVŮ)

Věková struktura pedagogů nepředstavuje v současnosti takový problém, jakým byla ještě v první polovině devadesátých let. Na FF UK začalo v minulých letech působit několik významných historiků střední generace (např. Jan Rychlík, Josef Žemlička), na asistentská místa nastoupili někteří absolventi historie ještě dříve, než oslavili třicáté narozeniny (např. Jana Čechurová, Miloš Řezník). V nelehké a stále komplikovanější pozici se ovšem pozvolna ocitají nejstarší historikové, kteří se buď blíží důchodovému věku, anebo kteří již překročili kritickou hranici pětašedesáti let.

Po dosažení tohoto věku musí prodloužení jejich pracovních smluv schvalovat nejen děkan, ale též akademický senát. Na FF UK se v porovnání s jinými fakultami téže univerzity uděluje jen ve velmi omezené míře statut emeritních profesorů, jenž by propůjčil důstojné – a oficiální – postavení těm špičkovým vědcům, kteří projevují ochotu podílet se na výuce či alespoň pomáhat mladším kolegům svými radami i poté, co se stali penzisty. V současnosti působí na všech ústavech a katedrách fakulty dohromady pouhých osm emeritních profesorů.[7]Ani jeden z nich přitom není bývalým pracovníkem některého ze tří historických ústavů. Porovnáme–li tuto situaci nejen s ostatními fakultami Karlovy university, ale rovněž s filosofickými fakultami jiných universit, zjistíme, že FF UK v tomto ohledu značně zaostává. Kupříkladu na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně získali emeritní profesoru hned tři někdejší pracovníci tamějšího Historického ústavu.[8]

Lze jistě namítnout, že respektovanému odborníkovi s mezinárodním věhlasem si snad nikdo nedovolí naznačit, že by na své bývalé pracoviště nesměl podle vlastního uvážení příležitostně docházet. Vždyť je i v zájmu zachování kontinuity oboru, aby si penzionovaní vědci udrželi alespoň neformální vliv na další osud svého bývalého pracoviště a mohli nadále přispívat k jeho rozvoji, aniž by se dostávali do role nežádoucích vetřelců, násilně vypuzených z univerzitního prostředí, pro které mohli ještě mnoho dobrého vykonat.

Bylo by rovněž možné namítnout, že prostá lidská slušnost a respekt ke špičkovým osobnostem jsou snad na půdě FF UK přítomny v takové míře, která zajistí penzionovaným historikům odpovídající postavení a nevyžaduje tedy pro ně úřední statut emeritních profesorů. Realita je bohužel trochu jiná. Na sklonku akademického roku 1999/2000 pedagogové v důchodovém věku, kteří měli zájem nadále alespoň na částečný úvazek učit, napjatě čekali, zda dostanou vytouženou smlouvu na další rok. Někteří se přitom obraceli na potencionální přímluvce ve vedení fakulty, jiní spíše spoléhali na své odborné renomé. Výsledek onoho ponižujícího čekání na konečný verdikt ohledně pracovní smlouvy byl v některých případech nepříjemný – a to nejen pro penzionované historiky, zbavené možnosti přivydělat si ke skrovnému důchodu symbolickou sumu a zůstat nadále v kontaktu s milovaným oborem, ale stejně tak i pro onen obor, ochuzený o další přínos etablovaných vědců a pedagogů.

Dovolím si nyní ilustrovat celou situaci na příkladu, který vnesl značný rozruch do řad vyučujících i studentů historie na FF UK v červnu 2000. Prodloužení pracovní smlouvy se tehdy nedočkal prof. Miroslav Hroch, který doposud stál v čele Semináře obecných a komparativních dějin, tvořícího součást Ústavu světových dějin. Tento osmašedesátiletý historik světového věhlasu se může pochlubit nejen impozantní bibliografií, publikováním svých děl v řadě světových jazyků, čestným doktorátem univerzity v Uppsale či třeba ročním působením na Evropském univerzitním institutu ve Florencii, ale také něčím, co bohužel není u jeho vrstevníků na FF UK samozřejmostí – totiž řadou úspěšných žáků.[9] Někteří z nich – například Daniela Tinková či Pavel Kolář – získali v rámci postgraduálního studia stipendia na prestižních zahraničních univerzitách a suverénně obstáli v mezinárodní konkurenci svých francouzských, německých a rakouských vrstevníků. Každá západoevropská univerzita by si vědce Hrochova formátu, ochotného učit i po dosažení důchodového věku, starostlivě hýčkala – avšak FF UK se zachovala tak, jako kdyby měla podobných odborníků dvanáct do tuctu. Tento krok působí ještě absurdněji, uvážíme–li, že jiní univerzitní profesoři v důchodovém věku pracovní smlouvy na další rok dostali.

Případ M. Hrocha má mnohem širší souvislosti, než by se mohlo na první pohled zdát. Ve stejné situaci, v jaké je dnes on, se totiž během několika málo let ocitnou i jiní historikové, kteří již brzy dosáhnou věkové hranice pětašedesáti let. Udílení statutu emeritních pedagogů ve větší míře, než je běžné dnes, by bylo důstojným řešením situace těch vědců, jejichž mezinárodní odborné renomé je nesporné – a přineslo by nezanedbatelný efekt i samotné fakultě. Usnadnilo by totiž jak získávání grantů v Čechách i v cizině, tak oficiální spolupráci s domácími i zahraničními institucemi. Historik, který jakožto emeritní profesor formálně zůstává členem příslušného ústavu či katedry, se při žádosti o grant či při účasti v jakémkoli mezinárodním badatelském projektu pochopitelně nachází v mnohem výhodnější pozici než penzista, který by s fakultou pouze spolupracoval "na dohodu". Nejen pro něj, ale i pro jeho mladší kolegy, doktorandy a studenty by se tak otevřel nový prostor pro vědeckou seberealizaci.

Závěrem je třeba zdůraznit, že udělení emeritní profesury představuje východisko pouze pro úzkou vrstvu elitních vědců. Pro navození jasnější představy připojuji tabulky, z níž je zřejmá jak věková skladba pracovníků historických ústavů, tak okruh historiků, pro něž se otázka nuceného odchodu do důchodu stane aktuální v průběhu následujícího desetiletí. Rozlišila jsem údaje o pracovnících, zaměstnaných na plný a na částečný úvazek.

ÚSTAV ČESKÝCH DĚJIN

Věk	plný úvaz.	jména pracovníků	část. úvaz.	jména pracovníků
do 35	2	M. Koldinská, M. Sekera	0
36–45	3	J. Horský, M. Nejedlý, B. Zilynská	1	M. Hlavačka
46–55	3	Z. Beneš, L. Bobková, J. Rychlík	3	D. Hudecová, J. Pánek, J. Žemlička
56–65	1	E. Maur	0
nad 65	0		1	R. Kvaček

ÚSTAV SVĚTOVÝCH DĚJIN

Věk	plný úvazek	jména pracovníků	částečnýúvazek
do 35	5	V. Horčička, R. Lainová, M. Řezník, F. Stellner, J. Županič	0
36–45	3	V. Drška, M. Kovář, J. Pelikán	0
46–55	3	L. Klusáková, K. Kubiš, D. Picková	0
56–65	2	V. Nálevka, A. Skřivan	0
nad 65	0		0

ÚSTAV HOSPODÁŘSKÝCH A SOCIÁLNÍCH DĚJIN

Věk	plný úvaz.	jména pracovníků	část. úvaz.
do 35	1	J. Čechurová	0
36–45	1	I. Jakubec	0
46–55	3	D. Jančík, E. Kubů, J. Štaif	0
56–65	0		0
nad 65	0		0

Z výše uvedeného přehledu vyplývá několik závažných skutečností. Na první pohled je zřejmý velmi nízký počet zaměstnanců Ústavu hospodářských a sociálních dějin. Veškerá výuka, kterou toto pracoviště zajišťuje, spočívá na bedrech pouhých pěti stálých pracovníků. Dalších pět pracovníků v důchodovém věku, kteří ještě v předchozím školním roce působili v tomto ústavu, se nedočkalo prodloužení pracovních smluv.[10]Počet členů ústavu tak klesl na polovinu; konkurs, který by rozšířil jejich prořídlé řady, nebyl v době dokončování tohoto článku dosud vypsán.

Na první pohled je také patrný nepoměr mezi pracovníky Ústavu světových dějin a Ústavu hospodářských a sociálních dějin na jedné straně (všichni působí na FF UK na plný úvazek) a pracovníky Ústavu českých dějin na straně druhé (pět ze čtrnácti zaměstnanců zde působí pouze na částečný úvazek). Zcela zřejmá je rovněž vzájemná věková nevyváženost pracovníků jednotlivých ústavů. Jedině Ústav světových dějin se může pochlubit rovnoměrným zastoupením střední a starší generace historiků a bezkonkurenčně nejsilnějším počtem reprezentantů nejmladší generace. Je ovšem třeba dodat, že i v rámci ÚSD se personálního posílení dočkal po nástupu nového vedení fakulty jen jediný seminář – a sice Seminář dějin mezinárodních vztahů a světové politiky, do něhož nastoupili na místa asistentů dva žáci jeho vedoucího, současného proděkana prof. Skřivana. Seminář obecných a komparativních dějin, oslabený odchodem prof. Hrocha, se adekvátní náhrady za tuto ztrátu nedočkal vůbec. Seminář východoevropských a novověkých dějin, oslabený odchodem doc. Vebra, jemuž rovněž nebyla prodloužena pracovní smlouva, se pro změnu dostal do situace, kterou lze pokládat za jeho faktickou likvidaci.[11] Dva další ústavy – ÚČD i ÚHSD – byly postiženy odchodem několika historiků, ale do řad jejich stávajících pracovníků nepřibyl nikdo. Naskýtá se otázka po příčině tak zjevné nerovnoměrnosti. Ředitelům ústavů a kateder FF UK už dnes nesvazuje ruce takzvaný "stopstav", blokující přijímání nových pracovníků v minulých letech. Příchod nových lidí je ovšem limitován výší finančních prostředků, přidělených jednotlivým ústavům a katedrám, z nichž musí jejich ředitelé pokrýt mzdy všech zaměstnanců, které se rozhodnou přijmout. To ovšem nevysvětluje, proč byl po nástupu nového vedení fakulty personálně posílen jen jediný seminář z devíti, které tvoří historické ústavy. Seminář prof. Skřivana navíc nepatří – jak ještě doložím číselnými údaji v dalších tabulkách – k těm nejvýkonnějším ani z hlediska počtu studentů, kteří si vybrali tuto specializaci, ani z hlediska počtu diplomantů.

2) ORGANIZAČNÍ PROBLEMATIKA (INSTITUCIONÁLNÍ ZAKOTVENÍ HISTORICKÉ VĚDY NA FF UK)

Bylo by jistě zavádějící vnímat složitou situaci v historických ústavech FF UK jen jako otázku působení jednotlivých – byť sebevíce významných – historiků. Jejich přítomnost či naopak nepřítomnost v řadách pracovníků FF UK se však může citelně promítnout i do současného institucionálního zakotvení oboru historie na této fakultě. Velmi sledovaným a diskutovaným tématem se zde v průběhu druhé poloviny roku 2000 stal nejen výše zmíněný odchod prof. Hrocha, ale rovněž následná snaha nového vedení Ústavu světových dějin o zrušení Semináře obecných a komparativních dějin, který doposud vedl právě M. Hroch.[12]V této navýsost závažné záležitosti se členové a studenti příslušného semináře obrátili přímo na současného děkana FF UK doc. Koláře, který při opakovaných schůzkách s nimi tento záměr popřel.

Ponechme nyní stranou skutečnost, že případné zrušení Semináře obecných a komparativních dějin by nežádoucím způsobem omezilo pestrost nabídky specializačních přednášek a výběrových seminářů pro studenty historie. Prozíravý postoj děkana FF UK je jistě dostatečnou zárukou, že seminář, vychovávající úzkou, avšak elitní vrstvu studentů, schopnou dostát vysokým odborným nárokům, zůstane zachován. Má však proběhnout reorganizace dvou zbývajících seminářů, tvořících Ústav světových dějin. Výsledkem by byl vznik tří seminářů, založených na chronologické periodizaci (středověk je v současném pojetí Ústavu světových dějin chápán jako období do roku 1648, takzvaný novověk I. je totožný s léty 1648–1918 a takzvaný novověk II. zahrnuje epochu od roku 1918 do současnosti). Jedná se tedy o přiblížení principu, podle kterého jsou rozčleněny jednotlivé semináře Ústavu českých dějin. Jde ovšem o podobnost velmi vzdálenou.

Ústav českých dějin totiž v rovině periodizace respektuje principy, jimiž se řídí historická věda ve všech srovnatelných evropských zemích. Ta klade hranici mezi středověkem a novověkem k roku 1500 (období zámořských objevů, nástupu reformace a turecké expanze do Evropy); pro české prostředí se zpravidla uplatňuje jako pomyslný mezník datum 1526, tedy rok vzniku podunajské monarchie. Novověké dějiny se dále člení na raný novověk (období do Velké francouzské revoluce, v českém kontextu pak do roku 1780, 1790, popřípadě 1792). Zbývající časový úsek – tedy od počátku 19. století po současnost – bývá označován jako novověké či novodobé dějiny. Tři uvedené časové úseky jsou samozřejmě uměle vymezenými, avšak zároveň vnitřně provázanými celky.

V posledních měsících roku 2000 se však část pracovníků historických ústavů FF UK pokusila o prosazení zcela nesmyslné periodizace, která nemá obdobu na univerzitních či akademických pracovištích v žádné ze srovnatelných evropských zemí. V souvislosti s probíhajícími akreditacemi vznikl návrh na stejné chronologické členění pro ÚČD i ÚSD. Mezník mezi středověkem a novověkem sice tento návrh klade k roku 1500, avšak hranice mezi tzv. novověkými a tzv. nejnovějšími dějinami byla položena k roku 1918. V rámci jediného celku (a během jediného školního roku) by tedy měl vyučující podrobně pojednat o období od vlády Jagellonců až po vznik samostatného Československa, respektive od objevení Ameriky po konec 1. světové války. Takto svižným tempem se však dějepis nepřednáší ani na středních školách. Navržená periodizace může těšit snad jedině specialisty na nejnovější dějiny, neboť na období od roku 1918 do současnosti vyhrazuje rovněž celý školní rok. Jedná se ovšem o pouhý návrh studijního plánu, jehož definitivní schválení je závislé na rozhodnutí Akreditační komise. V této souvislosti je na místě zdůraznit, že jedním z členů Pracovní skupiny pro historii při Akreditační komisi se stal prof. Skřivan. Vznikla tak absurdní situace: zástupce ředitele jednoho ze tří historických ústavů, který se aktivně podílel na navrhování nových studijních plánů, bude nyní tyto plány sám sobě schvalovat.

Ať už budou či nebudou navrhované studijní plány akreditační komisí schváleny, naskýtá se otázka, nakolik jakékoli změny v organizaci studia přispějí k zefektivnění současného stavu. Prozatím se zdá, že dosavadní encyklopedická koncepce vzdělávání se spíše posiluje – a to bez ohledu na periodizaci českých i světových dějin, která se na FF UK v budoucnosti prosadí. Nové studijní plány doposud zachovávají současnou podobu seminářů, tvořících historické ústavy, a tím i současnou nabídku specializací pro studenty ve druhém cyklu studia. Pro navození jasnější představy o zájmu studentů o jednotlivé semináře nyní připojuji tabulku, uvádějící počty zapsaných studentů v jednotlivých specializacích od školního roku 1995/96. Za příklad jsem zvolila situaci v Ústavu světových dějin, jehož reorganizace je aktuálnějším problémem než případná změna vnitřní struktury dvou zbývajících historických ústavů.

POČTY STUDENTŮ, ZAPSANÝCH V SEMINÁŘÍCH ÚSTAVU SVĚTOVÝCH DĚJIN V OBDOBÍ 1995–2001

Školní rok	Seminář dějin mezinárodních vztahů a světové politiky	Seminář obecných a komparativních dějin	Seminář východoevropských a novověkých dějin	Celkem
1995/96	16	7	5	28
1996/97	10	15	3	28
1997/98	28	11	6	45
1998/99	11	6	4	21
1999/00	1	2	7	10
2000/01	13	6	15	34
Celkem	79	47	40	166

V každém roce uvedeného období získal Seminář dějin mezinárodních vztahů a světové politiky v průměru 13 studentů, Seminář obecných a komparativních dějin 8 studentů a Seminář východoevropských a novověkých dějin 7 studentů (údaje jsem zaokrouhlila na celá čísla). Některou ze specializací, vyučovaných v rámci ÚSD, si zvolilo v průměru 28 studentů ročně. Jedná se o necelou třetinu studentů jednotlivých ročníků; FF UK každoročně přijímá ke studiu historie přibližně sto, výjimečně (např. v roce 1997) až stoosmdesát uchazečů. O zbývající studenty se tedy dělí Ústav českých dějin a Ústav hospodářských a sociálních dějin. Výše uvedená tabulka vypovídá rovněž o určité proměně zájmu studentů o jednotlivé specializace: počet zapsaných do Semináře dějin mezinárodních vztahů a světové politiky i do Semináře obecných a komparativních dějin v letech 1998–2000 oproti letům 1995–1997 poklesl. V případě prvního z obou jmenovaných seminářů se opadnutí zájmu studentů časově kryje s odchodem doc. V. Nálevky z řad pracovníků tohoto semináře.[13]

Skutečnými odchovanci jednotlivých ústavů však nejsou jen ti studenti, kteří si v jejich rámci zvolí některou ze specializací, ale především ti, kteří si současně vyberou historii jako svůj diplomní obor – a v rámci zvolené specializace tedy napíší diplomovou práci. Čísla jsou ovšem výmluvnější než pouhá obecná konstatování. Připojuji proto tabulky, evidující počty obhájených diplomových prací v rámci jednotlivých seminářů všech historických ústavů (s určitou výjimkou Ústavu hospodářských a sociálních dějin, kde se mi nepodařilo zjistit příslušná data pro rok 1997).

ÚSTAV ČESKÝCH DĚJIN

Rok	Seminář českých středověkých dějin	Seminář českých raněnovověk. dějin	Seminář českých novověkých dějin	Seminář teorie a metodologie historické vědy	Celkem
1997	6	3	26	3	38
1998	1	1	16	3	21
1999	8	4	21	1	34
2000	6	4	23	3	36
Celkem	21	12	86	10	129

ÚSTAV SVĚTOVÝCH DĚJIN

Rok	Seminář dějin mezinárodních vztahů a světové politiky	Seminář obecných a komparativních dějin	Seminář východoevropských a novověkých dějin	Celkem
1997	3	5	5	13
1998	5	7	6	18
1999	9	3	3	15
2000	13	6	2	21
Celkem	30[14]	21	16	67

ÚSTAV HOSPODÁŘSKÝCH A SOCIÁLNÍCH DĚJIN

Rok	Seminář sociálních dějin	Seminář hospodářských dějin
1998	v obou seminářích dohromady 12
1999 + 2000	8	5
Celkem	v obou seminářích dohromady 25

Z uvedených dat je na první pohled zřejmé, že pomyslný žebříček popularity z hlediska počtu studentů, kteří si zvolili příslušnou specializaci, dlouhodobě vede Seminář českých novověkých dějin. Sotva lze vyslovit jednoznačný soud o tom, nakolik je k jejich rozhodnutí motivoval intenzivní zájem o moderní dějiny, který představuje celosvětový trend, nakolik jejich zájem vyvolaly výrazné osobnosti typu prof. R. Kvačka či doc. M. Hlavačky, a nakolik je ovlivnila skutečnost, že zkoumání české novověké historie je z hlediska nároků na paleografické a jazykové znalosti přece jen méně náročné než výzkum raně novověkých či středověkých dějin (a pochopitelně i dějin světových, které vyžadují přinejmenším solidnější znalost cizích jazyků). Některá témata budou vždy pro budoucí historiky méně atraktivní než témata jiná, ať už kvůli "řemeslné" náročnosti, anebo z důvodů neatraktivního a nudného pojetí výuky, poznamenaného metodologickou sterilitou, a v neposlední řadě pak z důvodů obtížnější uplatnitelnosti na trhu práce. Medievista, který se bude chtít plně věnovat vystudované specializaci, a přitom se mu nepodaří získat místo na univerzitě či v některém z ústavů AV ČR, bude hledat zaměstnání mnohem obtížněji než odborník na moderní dějiny.

Důvody, jež vedou studenta k volbě specializace, jsou nepochybně velmi individuální směsicí všech zmíněných (a možná i dalších) motivací. Nechtěla bych výše zmíněné údaje zevšeobecňovat a vydávat je za reprezentativní obraz krajně nerovnoměrného zájmu, který dovedou u studentů vyvolat jednotlivé semináře stávajících historických ústavů FF UK. Skutečnost, že v rámci Ústavu českých dějin obhájilo v průběhu čtyř let diplomové práce celkem 129 studentů a v rámci Ústavu světových dějin pouze 67, však vypovídá přinejmenším o tom, že ústav s nejvyšším počtem pracovníků na plný úvazek rozhodně nevykazuje nejvyšší výkony. Uvedený nepoměr je ovšem způsoben nadstandardní aktivitou pracovníků Semináře českých novověkých dějin; vždyť jen pod vedením prof. Kvačka obhajovalo diplomové práce ve sledovaném období 61 studentů![15]

V této souvislosti nelze opomenout otázku, jež byla opakovaně nastolena (například na schůzi ÚČD 29. června 2000 a na schůzi ÚSD 31. října 2000) – a sice možnost budoucího spojení všech tří stávajících historických ústavů v jeden velký celek, zastřešující všechny semináře. V předběžném horizontu několika let by tak vznikla instituce monumentální velikosti, disponující několika desítkami pracovníků, která by napříště zajišťovala veškerou výuku historie na FF UK. Naskýtá se otázka, zda by takový impozantní komplex dokázal zabezpečit nejen prostý pedagogický provoz (například ve smyslu organizování přijímacích, postupových či státních zkoušek), ale zda by také dokázal studentům nabídnout maximální pluralitu z hlediska jednotlivých metodologických proudů historické vědy. Zamysleme se nyní nad tím, jaké výhody a jaké nevýhody oproti současnému stavu by zřízení jednoho velkého historického ústavu přineslo.

Je pravděpodobné, že již zmíněné zajišťování zkoušek všeho druhu by se vznikem oné jediné instituce usnadnilo. Zmenšily by se problémy s mnohdy komplikovaným slaďováním času jednotlivých vyučujících, zasedajících ve zkušebních komisích, jejichž přítomnost nyní musejí koordinovat tři sekretářky stávajících historických ústavů. Dlužno dodat, že potíže tohoto druhu by ale rozhodně nevymizely zcela; při současné ostudné úrovni platů si vyučující ponechají paralelní pracovní úvazky bez ohledu na to, zda bude na FF UK existovat jeden nebo tři ústavy – a své časové možnosti nebudou nikdy ochotni podřídit pouze zájmům fakulty. Spojení dosavadních tří pracovišť do jednoho velkého celku by ovšem mohlo přinést i další významnou změnu k lepšímu, a sice sjednocení požadavků kladených na studenty, které současné ústavy formulují v některých případech odlišně. Evergreenem trvajícím již od mých studentských let je například počet povinných zápočtů k některým (zvláště pak takzvaným kurzovním) zkouškám. Toto je ovšem otázka, na jejímž řešení se lze při troše dobré vůle domluvit bez zřizování centrální instituce. Totéž se týká koordinace nově zaváděných bakalářských studijních programů či dalších otázek, souvisejících s organizací studia.

Ve prospěch jediného historického ústavu by jistě mohla vyznívat i potřeba vykládat české a světové dějiny ve vzájemných souvislostech a uměle je od sebe neoddělovat. Tento přístup je uplatňován na pražské Pedagogické fakultě i na řadě mimopražských univerzit. Zůstává ovšem otázkou, zda lze toto nanejvýš žádoucí pojetí zajistit pouhou institucionální reorganizací – či zda náhodou nejsou jeho hlavním předpokladem vzdělaní a všestranní pedagogové, schopní chápat a vysvětlovat historii jako komplexní proces bez ohledu na to, zda jsou sami momentálně zaměstnáni v Ústavu českých dějin, Ústavu světových dějin, Ústavu hospodářských a sociálních dějin, anebo v jakési zastřešující instituci s libovolným názvem. Pojímání českých a evropských dějin jako navzájem provázaných struktur a procesů, které je vhodné srovnávat a chápat ve vzájemném kontextu, představuje pro řadu vyučujících na FF UK samozřejmost už dnes (pro ilustraci připomeňme alespoň komparativní přístupy, uplatňované členy semináře, který donedávna vedl prof. Hroch).

Bylo by iluzí domnívat se, že případné spojení tří historických ústavů FF UK v jeden celek by vyřešilo problém nerovnoměrného zájmu budoucích historiků o jednotlivé specializace. Členové těch seminářů, o které je vysoký zájem už dnes, by poté měli stejně (popřípadě i více) práce – a ti, kteří mají málo studentů, by se pravděpodobně také nedočkali radikální změny současného stavu. Dlužno ovšem dodat, že dnešní do očí bijící nepoměr mezi zájmem studentů o jednotlivé semináře by v případě vzniku jediného historického ústavu nebyl navenek tak ostře patrný jako nyní.

Zajištění výuky pro množství studentů ovšem představuje obrovský a těžko řešitelný problém už dnes, a to i při současných zcela nedostačujících počtech pracovníků jednotlivých ústavů. Sama jsem zažila (zvláště v kritickém školním roce 1998–1999) přes padesát studentů na jediném kurzovním cvičení. Zkušenosti jiných vyučujících jsou ještě drastičtější. Rekord zřejmě představuje osmdesát studentů na cvičení, kde by se v ideálním případě mělo deset či nanejvýš patnáct budoucích historiků seznamovat s prameny či poslouchat referáty svých kolegů.

Z uvedeného snad dostatečně jasně vyplývá, že současné nerovnoměrné personální obsazení tří historických ústavů i jejich jednotlivých seminářů může jen stěží pokrýt potřeby studentů. Jistě se nabízí i svépomocné řešení – avšak zvýším–li kupříkladu já sama z vlastní iniciativy počet svých vyučovacích hodin, můj již beztak symbolický plat se rozhodně nezvýší. Sníží se naopak mé časové možnosti přivydělat si ve volném čase jinou činností mimo fakultu (asistentský plat na FF UK už dávno nestačí ani na holé přežití a vedlejší příjem je nezbytnou samozřejmostí, chce–li člověk u historie setrvat). Nabízí se ovšem ještě jiná cesta – oslovit další historiky, ochotné (nejlépe na plný úvazek) vyučovat na FF UK. Pak by bylo snáze možné zvýšit nejen počet kurzovních přednášek a cvičení, ale obohatit především pestrost nabídky toho nejdůležitějšího, na čem se může budoucí historik vyprofilovat – totiž specializačních přednášek, a zejména pak výběrových seminářů.

Tento postup by současně zodpověděl otázku po smysluplnosti případného sloučení historických ústavů. Slučovat početně posílená pracoviště by bylo nejen nepraktické (vznikl by těžkopádný kolos s několika desítkami pracovníků), ale především kontraproduktivní. Tři různé instituce jsou totiž schopny daleko efektivněji vytvářet tolik potřebné konkurenční prostředí, poskytující studentům širší a pestřejší nabídku přednášek a seminářů. Aby se však stávající pracoviště mohla úspěšně rozvíjet a plnit svou funkci, musí být odpovídajícím způsobem vybavena po finanční i personální stránce. Po nástupu nového vedení fakulty na počátku roku 2000 byl personálně posílen pouze Ústav světových dějin, respektive jediná jeho součást – Seminář dějin mezinárodních vztahů a světové politiky. Nezbývá než doufat, že se nejedná o cílený záměr oslabit druhé dva ústavy a následně je všechny spojit v jeden celek, ale že jde o zcela náhodný a přechodný stav.

3) PROBLEMATIKA ZMĚN V PREGRADUÁLNÍM A POSTGRADUÁLNÍM STUDIU (ORGANIZACE STUDIA, METODOLOGICKÉ OTÁZKY, SPOLUPRÁCE S MIMOUNIVERZITNÍM PROSTŘEDÍM)

Je nesporné, že současná nabídka specializačních přednášek a výběrových seminářů by si zasloužila maximální rozšíření a obohacení. Jak vlastně vypadá ona nabídka? Omezím–li se na pouhé uvedení několika názvů specializačních přednášek či výběrových seminářů, realizovaných v průběhu posledních semestrů, vypoví to jen velmi málo o obsahu výuky, a ještě méně o metodologickém pojímání historické vědy na FF UK. Pokusím se tedy spíše o jakýsi shrnující pohled, a to na základě své vlastní studentské i pedagogické zkušenosti i na základě ohlasů dnešních studentů.

Souhrnné zamyšlení nad tématy specializačních přednášek a výběrových seminářů skýtá vcelku jednoznačný obraz: převládají zde zpravidla velmi úzce vymezené faktografické otázky nad otázkami obecnějšího charakteru, což ovlivňuje i metodologické pojetí výuky. Na FF UK jednoznačně dominuje důraz na faktografii, vyvěrající právě z onoho silného upřednostňování politických dějin na úkor dějin kulturních, hospodářských či sociálních, nemluvě už vůbec například o dějinách mentalit. V žádném případě nechci zpochybňovat význam důkladných znalostí faktografie pro každého historika, a už vůbec ne důležitost politických dějin. Jsem však přesvědčena, že vymezování velké části politicko – historických problémů i jejich metodologické pojímání, s nímž se setkávají současní studenti historie na FF UK, má velmi daleko k oněm "novým politickým dějinám" v tom smyslu, v jakém je již po několik desítek let chápe evropská (a konkrétně například francouzská) historiografie.[16]

Stejné právo na existenci jako "nové politické dějiny" jistě mají i tradičně pojímané politické dějiny, omezené na sled válek, diplomatických jednání a mírových smluv – tedy historie v té podobě, v jaké ji zpravidla prezentují svým studentům členové Semináře dějin mezinárodních vztahů a světové politiky. Toto prosté faktografické pojetí dějepisu se sice nápadně blíží středoškolské výuce (ovšem prohloubené do značných podrobností), ale pro část studentů bude jistě vždy atraktivní – ať už pro ty, kteří záměrně upřednostňují chápání dějin v duchu tradic popisné pozitivistické historiografie, anebo pro ty, kteří se ještě neodpoutali od gymnaziálního stylu výuky.

Je nutné zdůraznit, že důraz na detailní popisnost (při přednáškách) a vyžadování téhož od studentů (při seminářích) vypadá u různých pedagogů různě. Vědecká kvalita a odborná hodnota výuky je jistě nesporná u historika, který průběžně navštěvuje region, jehož dějinami se zabývá, a předkládá pak studentům faktograficky velmi hutné soubory údajů a informací, vytěžených jak z příslušné literatury, tak z originálních archivních pramenů. Zcela jiná situace ovšem nastává, pokud specialista na jinou oblast Evropy či světa vytěží podklady pro svou přednášku z několika souhrnných syntéz, publikovaných zpravidla v němčině nebo v angličtině, v nichž ostatně bez problémů čte stále více studentů. Stěží jim pak lze zazlívat, když o svém pedagogovi s despektem mluví nikoli jako o historikovi, nýbrž jako o pouhém tlumočníkovi.

Kritické názory řady dnešních studentů na úroveň výuky na FF UK se v některých ohledech pozoruhodně blíží názorům mé vlastní generace. Není to příliš překvapivé, uvážíme–li, že nejobvyklejším předmětem jejich kritiky se stává nejen velmi skromná nabídka specializačních přednášek k určitým obdobím (například ke starším českým dějinám), ale především skutečnost, že stejná témata se objevují prakticky beze změn po celé dlouhé roky. Jedinou inovací často bývá drobná obměna názvu specializační přednášky, popřípadě výběrového semináře. Musím bohužel objektivně uznat, že mnozí moji dnešní kolegové vypsali v právě uplynulém školním roce stejné přednášky a semináře jako před pěti či deseti lety, kdy jsem ještě sama studovala. Pochopitelné může být pravidelné vypisování přednášek zaměřených na historickou demografii či třeba historickou statistiku. Opakování stejné (či mírně pozměněné) přednášky lze jistě přijmout bez námitek i tehdy, pokud se tak děje kupříkladu jednou za tři roky. Jako zcela nadbytečné se naopak jeví každoroční přetřásání témat sice atraktivních, leč zajímavých pro užší skupinu studentů, kteří jistě netouží poslouchat prakticky totéž několik po sobě následujících let, a nepochybně by uvítali tematickou a myšlenkovou obměnu.

Určitým řešením by mohlo být rozšíření řad současných vyučujících o další historiky, kteří by dokázali stávající nabídku specializačních přednášek a výběrových seminářů obohatit. Mezi pracovníky jednotlivých ústavů Akademie věd se vyskytuje množství odborníků, kteří by jistě byli schopni a ochotni přispět svými znalostmi a zkušenostmi k posílení úrovně výuky historie na FF UK i k rozšíření současné nabídky přednášek a seminářů. Programové, cílené a systematické propojování univerzitního a akademického prostředí by ovšem měly provázet i adekvátní změny v oblasti platů.

Spolupráce s historiky z akademických ústavů i z jiných institucí se samozřejmě uskutečňuje už nyní – avšak za podmínek, které jsou dlouhodobě neudržitelné. Na nezištnou pomoc odborníků, ochotných na fakultě přednášet externě, nemohou historické ústavy FF UK spoléhat donekonečna. Jen pro ilustraci dodávám, že kupříkladu významná část výuky, realizované jinak velmi výkonným Seminářem českých novověkých dějin, leží právě na bedrech externistů. V obou semestrech školního roku 1999–2000 proslovili externí vyučující tohoto semináře dvanáct specializačních přednášek, jeho stálí pracovníci pouze čtyři. Jen málokdo z lidí, kteří detailně neznají situaci na FF UK, je ochoten věřit, že většina našich externistů učí zcela zadarmo. Jedinou odměnou jim může být radost z dobře vykonané práce a výhledová možnost habilitace.

Můj hlas není jediný, který se v posledních letech vyslovil pro úzkou spolupráci Karlovy univerzity s akademickými ústavy.[17]Vývoj v minulých měsících už naznačil, že by se tato nanejvýš žádoucí spolupráce mohla prozatím rozvinout alespoň v oblasti organizace doktorandského studia historie. Pokud by se podařilo prosadit akreditaci společných výukových programů univerzitních a akademických pracovišť i na úrovni magisterského či nově zaváděného bakalářského studia, mohly by se tak částečně vyřešit obtíže, charakteristické pro současnou tematickou skladbu i metodologickou úroveň výuky historie na FF UK.

Nejen bakalářské a magisterské studium, ale i následné doktorandské studium představuje problém, který si zaslouží důkladnější pozornost. Jde o jeho formu i obsah; kupříkladu interní i externí doktorandi Ústavu českých dějin absolvují během postgraduálu pět zkoušek, avšak okruhy k nim jsou vymezeny velice vágně a záleží prakticky jen na momentálním složení komise, jaké znalosti a v jakém rozsahu se rozhodne u doktoranda ověřovat. Součástí postgraduálu není ani nabídka specializovaných kursů pro doktorandy, kteří by si mohli touto formou rozšířit svůj obzor; za čestnou výjimku lze pokládat doktorandské semináře, organizované prof. Hrochem. Pro naprostou většinu doktorandů však představují jedinou možnost komunikace o odborných tématech individuální konzultace s jejich školiteli. Závažným problémem je v neposlední řadě už samo přijímání k doktorandskému studiu; jeho pravidla jsou stanovena natolik mlhavě, že zde občas dochází k velmi podivným machinacím.[18]

ZÁVĚREM

Snažila jsem se pojmout tento text jako podnět k diskusi a byla bych velmi ráda, kdyby byl takto pochopen. I proto jsem se některých témat dotkla jen okrajově – bylo by ideální, kdyby se k nim důkladněji vyslovili jiní, kteří se rozhodnou analyzovat ten či onen specifický problém. Má výzva k veřejné diskusi o zdánlivě vnitřních záležitostech FF UK se možná může jevit jako nepřípadná či předčasná; bohužel jsem však zažila na této fakultě příliš mnoho situací, kdy rozhodování o důležitých věcech nebylo dostatečně transparentní. Ti, jichž se výsledek rozhodování nejvíce týkal – totiž studenti a většina vyučujících – se o něm často dozvídali až jako poslední.

Pokládám za nutné na tomto místě konstatovat, že můj text není výrazem znechucení nad současným stavem na FF UK. Ještě nedávno jsem se bláhově domnívala, že tak elementární samozřejmost nemusím zdůrazňovat, ať už se rozhodnu veřejně kriticky vystoupit v jakékoli záležitosti. Nejen mne, ale i některé mladší historiky z FF UK přesvědčil o opaku průběh VIII. sjezdu českých historiků. Z úst našich doktorandů a doktorandek zazněly během jednání sjezdové sekce věnované problémům mladé dějepisecké generace výhrady vůči současné podobě výuky historie na naší fakultě (některé z nich jsem obšírněji zmínila výše). Jejich kritická slova však byla vzápětí účelově vyložena jako důkaz beznadějného zaostávání úrovně studia historie na FF UK za úrovní téhož oboru na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích – a celá záležitost měla trapnou, leč zřejmě nutnou dohru v tisku.[19]

Navzdory této nepříjemné zkušenosti věřím, že kritika nemusí být pochopena jako výraz distancování se od kritizovaného tématu, ale že může být i cestou k nápravě. Kdyby mne po deseti letech řádného denního studia, postgraduálního studia a posléze asistentského působení na FF UK ovládala deziluze, už dávno bych odešla. Kritické zamyšlení nad situací na své alma mater chápu jako první impuls ke změně dnešního stavu a snad i k širší diskusi, do které by se v ideálním případě měli zapojit historikové z univerzitních i neuniverzitních kruhů. Právě oni by mohli přispět svými názory a zkušenostmi z českých, moravských i zahraničních univerzit ke tříbení představ o tom, kudy a jak dál s výukou historie na FF UK. Stranou případné diskuse by neměl zůstat ani současný děkan Petr Kolář.[20]Bylo by nanejvýš vhodné, aby právě on představil odborné veřejnosti takovou koncepci výuky historie na FF UK, kterou pokládá za vhodnou a účelnou – či aby tímto krokem alespoň pověřil ty osoby, o jejichž názory a doporučení se při svém rozhodování o budoucnosti historické vědy na FF UK opírá.

Mnohé v české historické obci nasvědčuje tomu, že očistná lázeň diskusí a polemik zde ještě dlouho nebude běžnou realitou. Od svých studentských let se setkávám s názorem (a to i z úst renomovaných historiků starší generace, jichž si po odborné stránce velmi vážím), že jakákoli diskuse v českém prostředí nemá smysl, protože každý náznak odlišného názoru je chápán jako osobní útok, nikoli jako podnět k odborné debatě. Ráda bych se mýlila, ale mé dosavadní zkušenosti tento náhled potvrzují. Jestliže mé zamyšlení nad dnešním stavem výuky historie na FF UK, nad jejím institucionálním a metodologickým zakotvením či nad zdejšími personálními problémy přiměje k souhlasné, polemické či odmítavé reakci kohokoli z historiků, pak splnilo svůj účel.

[1] Blíže srov. "Historikerstreit". Die Dokumentation der Kontroverse um die Einzigartigkeit der nationalsozialistischen Judenvernichtung, München 1987.

[2] Dosavadní průběh této debaty shrnul Jiří PEŠEK, Diskuse o budoucnosti německého dějepisectví východní Evropy a o německé bohemistice, ČČH 98, 2000, s. 323–348. Srov. též Eva HAHNOVÁ, O “dějinných překážkách” a česko–německém dialogu historiků. Dovětek ke zprávě o diskusi bohemistů v časopise Osteuropa, tamtéž, s. 813–819, a opět Jiří PEŠEK, Odpověď Evě Hahnové, tamtéž, s. 820–823.

[3] Názorové konfrontace na královéhradeckém sjezdu byly zkresleně interpretovány jako iniciativa "mladých" historiků z Prahy. Na nepravdivost takového výkladu následně upozornil Stanislav PEJŠA, Poučení z desetiletého vývoje historické obce, LN (příloha Orientace), 18. 9. 1999, s. 21.

[4] Hlavní příspěvky proslovené při této příležitosti vyšly tiskem jako zvláštní příloha Zpravodaje Historického klubu – srov. Jiří KOCIAN (red.), Historické diskusní forum konané v Praze na Národní třídě v budově Akademie věd ČR dne 25. listopadu 1999, Praha 2000.

[5] Podrobnější informace lze nalézt na webových stránkách jednotlivých ústavů, popřípadě v každoročně vydávaných Seznamech přednášek, obsahujících i údaje o struktuře ústavů a jejich personálním složení.

[6] Případ Semináře obecných a komparativních dějin přiléhavě ilustruje nekoncepčnost některých reforem (či spíše pokusů o reformy) na FF UK. Záměr zrušit tento seminář byl ze strany ředitele Ústavu světových dějin doc. F. Stellnera a jeho zástupce prof. A. Skřivana nejprve zdůvodňován nízkým počtem studentů, zapsaných v semináři. Ten se ovšem nikterak výrazně neliší od počtu studentů v Semináři mezinárodních vztahů, vedeným A. Skřivanem (srov. tabulka, evidující počty studentů v seminářích ÚSD). Dalším argumentem pro zrušení semináře byla údajná nedostatečná publikační činnost jeho členů, která však výrazně nezaostává za jinými pracovníky Ústavu světových dějin. Ještě 9. 10. 2000 na společné schůzi vedoucích jednotlivých seminářů ÚSD a členů Semináře komparativních dějin navrhli F. Stellner a A. Skřivan jako jedinou cestu k zachování semináře jeho kompletní převedení pod Ústav hospodářských a sociálních dějin. Hned následující den – 10. 10. 2000 – zaujal ředitel ústavu i jeho zástupce zcela opačný postoj a s odvoláním na stanovisko děkana FF UK další existenci Semináře komparativních dějin bezvýhradně podpořili.

[7] Konkrétní údaje srov. Seznam přednášek na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy 2000/2001, Praha 2000, s. 32, 49, 57, 66 a 68.

[8] Podrobnější údaje srov. Jaroslav PÁNEK, Petr VOREL a kol. (red.), Lexikon současných českých historiků, Praha 1999.

[9] K osobnosti M. Hrocha srov. podrobněji Vladimír NÁLEVKA, Evropský historik Miroslav Hroch, in: Jan PELIKÁN (red.), K poctě profesora Miroslava Hrocha. Věnováno 65. jubileu prof. Miroslava Hrocha a na počest jeho jmenování doktorem honoris causa Univerzity v Uppsale, AUC – Philosophica et historica 3/1996. Studia historica XLIV, Praha 1998, s. 9–12.

[10] Jedná se o prof. Z. Jindru, prof. Z. Kárníka, doc. J. Měchýře, doc. J. Pátka a doc. R. Wohlgemuthovou.

[11] Blíže viz Vávlav VEBER, O studiu ruských dějin v České republice – zrušení Semináře východoevropských dějin na Filozofické fakultě v Praze, Slovanský přehled 1/2001, s. 69-70.

[13] V. Nálevka, který se může ve sledovaném období pochlubit bezkonkurenčně nejvyšším počtem diplomantů ze všech pracovníků ÚSD, přešel do Semináře východoevropských a novověkých dějin.

[14] Data týkající se ÚSD jsou poněkud zkreslující, neboť na rozdíl od předcházející tabulky, evidující počty nově zapsaných studentů do jednotlivých specializací, neodrážejí změnu způsobenou odchodem doc. Nálevky ze Semináře mezinárodních vztahů a světové politiky do Semináře východoevropských a novověkých dějin. Ti z jeho diplomantů, kteří své práce začali psát ještě před Nálevkovým přechodem z jednoho semináře do druhého, byli totiž formálně vykazováni jako absolventi specializace Dějiny mezinárodních vztahů a světové politiky; z uvedeného počtu třiceti absolventů tohoto semináře za léta 1997–2000 jich plných jedenáct napsalo diplomové práce pod vedením doc. Nálevky.

[15] Tématem na samostatnou rozsáhlou analýzu by ovšem byla úroveň jednotlivých diplomových prací, ať už vznikly pod vedením kteréhokoli vyučujícího. Taková studie by osvětlila stav historické vědy na FF UK z jiného úhlu, než z jakého to činí má stať, a patrně by i zpřesnila řadu mých závěrů.

[16] Srov. Christophe PROCHASSON, Dvacet let politických dějin ve Francii, ČČH 90, 1992, s. 215–225.

[17] Početné úvahy na toto téma se v tisku objevily zejména v souvislosti s problematikou přijímacích zkoušek a s neschopností univerzit uspokojit poptávku po studiu. Na možnost užší spolupráce vysokých škol s akademickými ústavy upozornil například Zdeněk PAVLÍK, Zrušit přijímačky? Včera bylo pozdě!, LN (příloha Orientace, 8. 7. 2000, s. 19 a 21. Na tento text polemicky reagoval Zdeněk SYKA, Nebezpečím je pokles úrovně vědy, LN (příloha Orientace), 22. 7. 2000, s. 20.

[18] Asi nejkřiklavějším příkladem velmi neprůhledného postupu při přijímání do doktorandského studia na FF UK je případ Mgr. Jana Borise Uhlíře, v současné době interního doktoranda Ústavu českých dějin. Tento student byl podmínečně přijat k doktorandskému studiu v době, kdy neměl složené všechny zkoušky magisterského studia. Záznam o jedné z nich vzápětí získal za velmi podezřelých okolností. Zkoušku vykonal až po důrazném doporučení tehdejšího prorektora Uk prof. Miloslava Petruska, který Uhlířův případ z pověření rektora prof. Karla Malého prošetřoval. Státní závěrečné zkoušky se J. B. Uhlířovi podařilo složit po značných obtížích až na druhý pokus. Navzdory těmto okolnostem prohlásil tehdejší děkan FF UK doc. František Vrhel jeho přijetí k doktorandskému studiu za platné. Stalo se tak téměř rok a půl po konání přijímacího řízení.

[19] V uvedeném smyslu interpretoval výroky našich doktorandů a doktorandek prof. Václav Bůžek v časopise Dějiny a současnost. Časopis poté otiskl reakci Mgr. Alice Velkové a Mgr. Luboše Velka a několik výňatků z mé reakce na Bůžkův text. Poslední slovo poskytla redakce časopisu V. Bůžkovi. Blíže srov. Dějiny a současnost 6/1999, s. 17 a 1/2000, s. 50 a 57.

[20] Na potřebu diskuse, ústící do vymezení jasných a zřetelných pravidel fungování FF UK, poukázal současný děkan v rozhovoru pro tisk už krátce po svém zvolení. Srov. Z akademické obce jsem cítil paniku, LN 28. 1. 2000, s. 11. Stejně potřebná je ovšem úžeji vymezená vnitrooborová debata o budoucnosti jednotlivých oborů, které lze na FF UK studovat.