Jiří PEŠEK

Anonymní a nehonorované grantové posudky dějepisných projektů: krok k evropskosti nebo relikt socialismu české vědy?

Vážené dámy a pánové,

vím, že tím, co zde hodlám navrhnout, směřuji proti trendu doby i proti ustáleným zvyklostem ve většině civilisovaného světa. Přiznejme si však, že zatím nežijeme v rámcově civilisovaných poměrech. Měli bychom tedy na to patřičně reagovat. Dnešní praxe vytváření grantových posudků je založena na dvou pilířích: na anonymitě posuzovatelů a na nehonorovanosti posudků. Obé je zažitý evropský standard. V českých poměrech však obé paradoxně přispívá amorálnosti grantové praxe.

ad 1) anonymnost posudků: V českých poměrech jde o záležitost ilusorní. Badatelů, kteří zpracovávají nějaké užší téma, definovatelné tematicky, chronologicky, regionálně a metodicky, je v ČR v tom či onom oboru historické vědy méně než hrstka. To platí i o meritorně zasvěcených a grantovými agenturami oslovovaných bohemistech v zahraničí. Ve svém důsledku to znamená, že posuzovatel - kompetentní pro danou problematiku - patří k úzkému kroužku odborných kolegů. Je tedy v naprosté většině případů positivně nebo negativně na věci zainteresován a je ovšem také více či méně identifikovatelný. Anonymita jeho dobrozdatelské práce mu nicméně dává možnost své zájmy,sympatie a antipatie, promítnuté do posudku, více či méně krýt jeho anonymitou.

ad 2) nehonorovanost posudků: Zde je třeba začít poněkud šíře. Vycházejme ze skutečnosti, že se grantové agentury snaží získat pro posuzovatelskou činnost odborně renomované, ve většině případů tedy výše akademicky graduované posuzovatele. To jsou v českých podmínkách většinou lidé vyššího středního a především vysokého věku, v dějepisných oborech možná dokonce v převážné míře pensisté, osoby přesluhující přes důchodovou hranici nebo přinejmenším lidé v předpensijním věku.

Jaká je sociální situace těchto kvalifikovaných (mladou generací ovšem již "odepsaných") expertů? Lze tu nasadit měřítka civilisovaného světa? Má-li německý řádný profesor pravidelný příjem ve výši zhruba tří ve společnosti průměrných platů a jeho rakouský kolega snad dokonce ve výši čtyř až pěti průměrných platů, drží se český universitní profesor (není-li zároveň ředitelem ústavu) stěží nad průměrnou příjmovou úrovní, nedostává-li se např. v Praze již pod ni. Činí-li emeritura v BRD nebo v Rakousku 100 % posledního platu a nově zaváděná pense pro německé profesory, kteří dosáhli ordinariátu až po jistém hraničním datu, snižuje jejich pensijní příjem na 85 % posledního platu (i to je více než dvojnásobek průměrného příjmu ve společnosti), činí základ pense českého profesora necelou polovinu jeho posledního příjmu, tedy necelou polovinu společensky průměrného platu. Špičkový akademický vědec se tak rázem dostává do oblasti životního minima, často bez možnosti udržet větší velkoměstský byt s prostory pro knihovnu (při absenci universitních knihoven v ČR nutná, nákladná a po desetiletí budovaná podmínka samostatné vědecké práce) a tedy bez možnosti zůstat dále činný ve svém oboru.

Za této situace se však na desítky našich čelných vědců pensijního věku obrací jednak fakulty s žádostmi o (nehonorované) oponentury diplomních, disertačních, habilitačních a profesorských prací, jednak a v našem kontextu o to jde především, grantové agentury s žádostmi o posudky projektů. Letmým poptáním se je možno zjistit, že čelné veličiny našeho oboru takovýchto posudků a dobrozdání vyrábí ročně někdy snad až tucty. To vše zdarma, přičemž si zejména grantové agentury ještě mnohdy kladou podmínky, jak má být posudek technicky proveden , odeslán, uskladněn u posuzovatele pro další řízení atd.

Tuto praxi nehonorovaného vykořisťování pokládám za nemravnou, resp. vůči starším akademickým kolegům za těžce asociální. Všichni zadavatelé vycházejí u posuzovatelů v činné službě z toho, že i oni budou potřebovat podobné prostislužby pro sebe či pro své žáky, u posuzovatelů v pensi pak snad počítají s tím, že staří vědci nebudou mít to srdce odmítnout takovou kolegiální službu nebo že tento, mnohdy možná jediný, projev odborného zájmu jim poslouží alespoň jako důkaz, že jsou ještě (alespoň anonymně) počítáni k oboru. Nic z těchto motivů vyžadování ( u grantů anonymní) nehonorované práce však nelze označit za morální.

Chci-li si zakoupit nemovitost a obrátím-li se na odborné dobrozdatele nebo zprostředkovatele (lhostejno jakého věku), zaplatím za tu službu většinou 10 % z tržní ceny. Sháním-li přes agenturu speciálního experta pro svoji firmu, toužím-li nechat ocenit nebo koupit továrnu či banku, musím počítat opět s cca 10 % kupní ceny pro odborníky, provádějící expertisu. Jen v oboru akademické vědy je odborné dobrozdání poskytováno gratis. Velmi často přitom jde o posouzení, zda má být žadateli vyplacena na jeho výzkumný projekt suma v řádu statisíců nebo dokonce milionů (u lékařů a přírodovědců dokonce desetimilionů). Z těchto peněz dostanou pak řešitelé jistou, většinou trapně nevelkou, ale přece jen nějakou odměnu. Ten, kdo posuzuje projekt, kdo posuzuje jeho kvalitu jeho plnění a výstup, ten ale zůstane nehonorován. Zejména u odborníků v pensijním věku (a bez nich se navíc ještě dlouho neobejdeme, protože legislativní komplikovanost a zdlouhavost habilitačních a profesorských řízení, resp. špatné podmínky pro ty badatele, kteří - bez jakékoliv institucionální podpory - pracují na habilitačním spisu, výrazně limitují nárůst počtu nových docentů a profesorů) pokládám tento postup za perversní.

Dovoluji si proto, s plným vědomím marnosti svého počínání, navrhnout zavedení neanonymních a placených posudků na grantové projekty. Za hodnoceními, které dávám z ruky, si přece stojím a nemusím se (chabě) skrývat do anonymity. A dostanu-li nadto za svůj posuzovatelský výkon zaplaceno, bude dokonce mojí morální povinností veřejně ručit a hájit své, odborně podložené mínění.

Zavedení takovéto praxe (jistě by podstatně nezměnilo katastrofální finanční podcenění českých vysokoškolských učitelů či akademických vědců obecně, pouze by odstranilo jeden ze segmentů jejich postsocialistického vykořisťování) by jednak bylo fér vůči těm vysoce erudovaným odborníkům, kteří musí nuzovat v (opět postsocialisticky hodnotné) pensi, jednak by do velké míry odstranilo odfláknuté, kamarádíčkovské nebo naopak zákeřně zlé, anonymity (mnohdy aspoň mírně) zneužívající posudky a snad by zlepšilo i odevzdatelskou morálku o posudek rutinně žádaných expertů. Ukázalo by se nadto, koho grantové agentury považují za experta a pro které obory. I to by jistě byla zajímavá informace pro odbornou veřejnost. Při rozumné výši honoráře (těch komerčních 10 % z finančního objemu projektu by přece jen nemuselo být dosahováno) by pak takové honorování neznamenalo ani přehnanou zátěž pro financování projektové vědy.