Svatava RAKOVÁ

Nové trendy v raných amerických dějinách: paralely a inspirace

Příspěvek přednesený dne 11. září 1999 na VIII. sjezdu historiků ČR v tematickém bloku “Modernizace českého dějepisectví a metodologický vývoj světové historiografie”.

Mezi nesčetnými úkoly, které vyvstaly před českou historickou vědou po revoluci 1989, stála na neposledním místě nutnost obnovit nadlouho přerušené spojení s evropským a americkým dějepisectvím. Studium a výuka dějin států, které se staly průkopníky nejrazantnějších průlomů do tradičních představ o pojetí a poslání historické vědy, nabývají v tomto kontextu zvláštní význam. Vedle základní povinnosti vyplnit informační mezery a možnosti použít historického příkladu západních demokracií jako svého druhu výchovy k modernímu občanství poskytuje tento zdánlivě marginální přívěsek k mohutnému tělu národní historiografie příležitost uvést na domácí scénu nejen nová témata, ale především nové diskursy a perspektivy. A protože se jedná o cizí látku, mohou tyto diskursy a koncepce či konceptualizace nalézt ohlas i u konzervativnějších konzumentů (a producentů) historie, odchovaných v tradicích pozitivismu a marxismu a rezervovaných vůči osobní angažovanosti (a snad i badatelskému riziku), jež s sebou nese uplatňování neobvyklých, zejména tzv. postmoderních hledisek v domácích poměrech.

Americká historická věda může sloužit jako příkladný model národní historiografie, která do sebe ochotně nasává myšlenkové a teoretické podněty zvenčí, aby je vzápětí přetavila podle vlastních potřeb a aplikovala na stále otevřené otázky vlastní minulosti, identity a tradice. Od počátku 70. let proběhla v americké historiografii revoluce, která v oblasti starších dějin, tj. koloniálního a raného národního období, o němž chci hovořit, doslova nenechala kámen na kameni. Její původ je zcela prozaický: byl jím obrovský nárůst poptávky po politicky korektních tématech, vyvolaný mohutnými změnami v politické a sociální situaci v průběhu 60. let. Skupiny, které nejvíce těžily ze vzpoury proti WASP establishmentu, radikálně změnily sociální poptávku v akademické sféře, která začala pracovat na redefinici jejich identity v nejrůznějších rozměrech včetně rozměru historického.

Vnesení nových témat mezi předměty historického výzkumu se stalo prvním krokem na cestě k boření základního amerického dějinného mýtu, tzv. národního paradigmatu, který do té doby prakticky monopolně určoval obsah národní historické identifikace: revoluce jako vyvrcholení a smysl národní existence, jako proces konstrukce národní identity a základní rámec pro národní “story”, jíž byla cesta ke svobodné vládě lidu a k republikánské ústavě. Podle vyjádření historika Petera Dimocka revoluce “opatřila historikům národ” – myšleno jeden národ lidí navzájem si rovných, we the people, jak se tituluje v preambuli federální ústavy. Nová témata se však zaobírala výlučně lidmi, kteří si nebyli rovní, a jak se mělo ukázat, takových byla většina. Diskurs multikulturalismu, který se od konce 60. let postupně zmocňoval společenskovědních kateder nejprestižnějších amerických univerzit, zařadil mezi přednostní témata výzkum marginálních skupin, diskriminovaných kvůli rase, etnicitě či rodu: žen, černochů, Indiánů.

Dalším krokem integrace neplnoprávných skupin do historické vědy byla konceptualizace těchto témat, tedy vytvoření teoretického rámce, který by nejen vymezil jejich místo a funkci v rámci velkého příběhu o svobodě a rovnosti, ale z jejich zorného úhlu radikálně přestavěl hierarchii vztahů a významů uvnitř tohoto příběhu. V okamžiku nouze se američtí historikové obrátili pro návod k teoreticky vyspělejším sousedům, především do Francie 60. a 70. let. Předmětem jejich zájmu se stávají nejprve práce levicových intelektuálů, pokoušejících se zaměnit evropské proletáře za barevné obyvatele třetího světa jako aktéry nadcházející světové revoluce, a posléze kultovní díla nově vznikající poststrukturalistické teorie vědění a dějin poznávacích systémů, která již obsahovala explicitní či implicitní kritiku Marxe a Freuda, v procesu speciální textové analýzy dešifrovala či dekódovala nevědomé předsudky a hierarchie západní kultury a svými útoky na kulturní a intelektuální základy evropského humanismu jako skrytého diskursu moci otevírala cestu k partikulárním dějinným příběhům, psaným jinými subjekty. Anglosaský svět si tyto práce rychle osvojil: v roce 1967 vycházejí v anglickém překladu Psanci této země a Černá kůže, bílé masky martinického psychiatra Frantze Fanona, 1969 Totalita a nekonečno psychologa Emanuela Lévinase, 1970 Slova a věci Michela Foucaulta, 1972 Foucaultova Archeologie vědění, 1976 Gramatologie Jacquese Derridy, 1977 protifreudovský a protimarxovský Antioidipus aneb Kapitalismus a schizofrenie Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, v témže roce Čtyři základní koncepce psychoanalýzy Jacquese Lacana, 1978 Derridovo Psaní a odlišnost a Normální a patologické Georgese Canguilléma. Foucaultovy příklady uplatnění vlastních novátorských metod historického poznání – Dějiny šílenství, Zrození kliniky, Kázeň a trest, Dějiny sexuality – jsou překládány vzápětí po publikaci originálu u Gallimarda. Z celé plejády otců-zakladatelů francouzského postmodernismu si američtí historikové a teoretikové dějin oblíbili zejména právě Michela Foucaulta, snad i pro jeho osobní velmi blízký vztah k Americe a zejména ke Kalifornii, která v jeho vědeckém i osobním životě hrála od první návštěvy na jaře 1975 v Berkeley a Claremontu osudovou úlohu. Již za jeho života vycházely v USA díky jeho obdivovatelům a propagátorům, jako byl Paul Rabinow či Alan Sheridan, výbory zásadních článků a přednášek (Foucault Reader 1984, Power-Knowledge 1980). V roce 1980 publikoval Foucaultův překladatel Alan Sheridan, pokud je mi známo, první Foucaultův vědecký životopis s pokusem o systematický výklad jeho základních filozofických názorů a kategorií.

Od poloviny 70. let rozpracovávali teoretické základy Foucaultovy postmoderní výzvy zejména v oblasti vztahů vědění, moci, podřízenosti a sociální praxe filozofové, historikové a literární teoretikové Jonathan Arac, Edward Said, David Couzens Hoy, Daniel O’Hara, Sheldon Wolin a další. Nejednalo se v žádném případě o samoúčelnou filozofickou ekvilibristiku, nýbrž o systematické pokusy využít Foucaultova diskursivního potenciálu a argumentační výzbroje v angažované vědecké praxi univerzitní obce, která se dala do služeb transformující se americké společnosti. Nejvýznamnější práce tohoto druhu aplikovaly východiska a postupy postmoderního diskursu na oblasti francouzským filozofem opomíjené, avšak nanejvýš aktuální v kontextu probíhající multikulturní emancipace: na skupiny diskriminované kvůli rase, etnicitě či rodové příslušnosti (mezi nejvlivnější náleží Orientalismus literárního teoretika Edwarda Saida z roku 1978 a základní práce amerického feminismu, např. Nancy Chodorow Reprodukce mateřství: psychoanalýza a sociologie rodu z téhož roku). Také v oblasti historické vědy vzhledem k její těsné provázanosti s univerzitním prostředím a výukou, tedy praxí, představovaly práce rozvíjející ryze teoretické stránky postmoderního diskursu spíše výjimku. Problému, jak uchopit fenomén minulosti v podmínkách vědomé rezignace na ucelenou koncepci, na dějinnou kontinuitu (tím méně pokrok), na totalitu dějin a universální subjekt, aniž by došlo k bezbřehé fragmentaci látky a relativizaci veškerých hodnot, se věnovaly výrazné intelektuální osobnosti jako Dominick LaCapra, Mark Poster, Hayden White a nejnověji Robert Berkhofer. Jejich řešení neznamenalo úplné opuštění “příběhu”, ale jeho multiplikaci a kontextualizaci; historik byl povinen čtením textů dešifrovat, čí dějiny ten který příběh vypráví a jak je touto okolností determinován. Vedle dějin jako příběhu se objevilo pojetí dějin jako reprezentace a dějin jako hermeneutiky. Proti chápání historie jako jednoho příběhu vyprávěného různými texty, jejichž výpovědní hodnotu musí historik objektivizovat pramennou kritikou, se postupně prosazovala historie jako pouhá textová reprezentace, významová konstrukce minulosti, pluralita příběhů, které je potřeba vynést na světlo navzdory obecně panujícím obavám z jinosti, otherness, radikálně se odlišující od dosavadního humanistického subjektu. Takový přístup k minulosti dokonale odpovídal společenské poptávce emancipujících se amerických menšin. Absolutizace textu, která stála v pozadí rozbití velkého příběhu, textu, který se nevztahuje ke “skutečné historii” (viz Berkhoferův termín referenční iluze), nýbrž ji pouze textově reprezentuje, znamenala jeden z velkých metodických průlomů do tradičního kronikářského psaní amerických dějin.

Praktičtí představitelé americké historické vědy, univerzitní historikové, přebírali při konceptualizaci nových témat v průběhu 70. a 80. let základní metodická východiska postmoderního diskursu. Multiplikace nejen objektu výzkumu, ale především vypovídajícího subjektu, jeho změna z dialektického jiného – opaku či zrcadlového odrazu mluvčího podle hegelovského schématu master-slave relations na jinost, otherness, množinu nedialektických subjektů – přesunula pozornost k otázce distribuce a toků moci jako organizujícího principu sociálního rozvrstvení subjektů. Základem pro analýzu sémantického zakódování mocenského monopolu v humanistických diskursech se stal proces konstrukce pojmů označujících jevy a vztahy v oblasti rasy, etnicity a rodu, tj. proces výstavby sociálního obsahu těchto pojmů prostřednictvím textů. Protože určující stavební prvky reprezentujících obrazů představovaly tělesné znaky, vlastnosti a projevy, začala do historického výzkumu vstupovat v nebývalé míře antropologie, ale i další disciplíny nalézající se na pomezí přírodních a sociálních věd, např. sociologie těla Norberta Eliase, psychologie či tzv. biopolitika (v oblasti indiánských dějin se v 70. letech konstituovala dodnes významná disciplína etnohistorie, o níž bude hovořit kolegyně Křížová).

Nadvláda textu, kterou přineslo pojetí dějin jako reprezentace, se projevila ve zformování podle mého názoru jediného koherentního teoretického směru rozvíjejícího postmoderní myšlení na americké půdě, který měl přímou spojitost s akademickou historiografií. Heterogenní skupina “nového historicismu”, která se ustavila v polovině 80. let kolem vedoucí osobnosti Stephena Greenblatta v Berkeley, sdružovala především literární vědce, kteří podle vlastního vyjádření prováděli dekonstrukci kanonických literárních textů především raného novověku, aby z jejich sémiotického rozboru vyčetli proces marginalizace etnických a rodových menšin prostřednictvím jazykové nadvlády bílého muže. Praktikanti nového historicismu se odmítali “zabývat fakty” a veškerou pozornost soustředili výlučně na reprezentaci zachycenou texty (svůj časopis příznačně nazvali Reprezentace). Průnik mocenských hierarchií do sémantické vrstvy textů postkolumbovského civilizačního střetávání nebyl objevem nových historiků; průkopnickou práci zde vykonal v roce 1982 v Paříži naturalizovaný bulharský literární teoretik Cvetan Todorov a jeho práce Dobytí Ameriky, jehož následoval oxfordský Peter Hulme s knihou Koloniální setkávání, věnovanou karibské oblasti (1986). Skupina nového historicismu, v jejíž sféře působnosti se na čas ocitli tak rozdílně orientovaní badatelé jako Jonathan Arac, Louis Montrose, Gayatri Chakravorthy Spivak a Frank Lentricchia, ztělesnila v americkém prostředí patrně nejkompaktněji postmoderní “lingvistický obrat”, který historii subsumoval pod hermeneutické a textologické metody. Její členové rozhodně nepropadali iluzím scientismu a objektivismu; ačkoli popírali příslušnost k levici, hlásili se programově k občanské angažovanosti jako hlavnímu motivu v pozadí své teoretické orientace. Za svůj úkol si stanovili dešifrovat historií vytvořený obraz “neprivilegovaných” a odhalovat v literárních památkách nevědomé kořeny a skryté příznaky rasových, etnických a rodových předsudků, zamaskované strategií humanistického diskursu. Politická moc skrytá v kulturních kódech je inspirovala k používání kategorií kolonialismu, imperialismu a vlastnictví při práci s nejoblíbenějšími texty, na nichž demonstrovali implicitní předpoklad nadvlády bílého muže a platnost postmoderního maxima o tom, že moc určuje vědění; mezi tyto texty patřily výtvory velkých alžbětinských dramatiků (zejména Shakespearova Bouře) stejně jako Kolumbův a Raleighův deník a jiná očitá svědectví renesančních cestovatelů.

Jednotlivé prvky tohoto teoretického a metodického novátorství, především zrušení totality a kontinuity příběhu ve prospěch multikulturních perspektiv – pronikaly již od počátku 70. let stále více do prací nejvýznamnějších historiků. V průběhu 90. let pak tento proces vyústil doslova v kvalitativní skok v podobě vytvoření nového obrazu raných amerických dějin, který znamenal jejich dosti zásadní koncepční přestavbu. Uplatnily se v něm poznatky revizionistických škol typu new economic history, ale zejména výsledky na poli nových tematických specializací, jež se odštěpily z původní tzv. new social history z počátku 70. let a které nejvnímavěji přijímaly postuláty postmoderní výzvy: dějiny rodiny (nebo nověji dějiny domácností či hospodářství), dějiny žen, černošské dějiny a indiánské dějiny.

Jak tedy odpovídá současná americká historická věda na otázku “Komu náleží minulost?” v situaci, kdy se stalo zřejmé, že rané národní dějiny nelze redukovat na cestu k moderní liberální demokracii a občanské společnosti a “organizovat dějinný příběh jako soustavu přímých odkazů k současnosti”? Proces revize začal právě u tzv. nových sociálních dějin, inspirovaných ovšem spíše dílem Petera Lasletta a cambridgeskou skupinou historické demografie Quentina Skinnera než pracemi Philipa Ariése. Interdisciplinární metody nových sociálních dějin byly nejprve ověřovány v hloubkových studiích omezených geografických jednotek – venkovských obcí; všechny čtyři práce zásadního významu se objevily během jediného roku 1970, označovaného za přelomový rok americké koloniální historiografie. Postupně se zájem historiků obracel od lokalit k jednotlivým vrstvám populace podle etnicity, věku, pohlaví, rodinné příslušnosti, sociálního postavení a dalších demografických a sociologických kritérií. V 80. letech se o slovo výrazně přihlásily také nově pojímané hospodářské dějiny, jejichž nejvýznamnější představitelé poukázali na provázanost organizace ekonomického života s uspořádáním stávajících sociálních hierarchií, a to nejen třídních a majetkových, ale především rasových, rodových a rodinných vztahů. Podrobný výzkum zemědělství jako klíčového odvětví koloniální ekonomiky zejména v díle Alana Kulikoffa odhalil existenci určitých rysů, společných všem oblastem a typům agrární výroby. Zatímco dříve historikové vyzdvihovali především typologické rozdíly mezi jednotlivými regiony, nové ekonomické dějiny naopak zdůrazňují, jak hluboce byla mezi osadníky zakořeněna sjednocující myšlenka individuální soběstačnosti, poskytující autonomii rozhodování i za cenu nižší ekonomické efektivity. Mezi soběstačné hospodářství a zámořský obchod se specializovanými zemědělskými produkty (staple) vstoupil velmi silný místní trh (tzv. sousedská ekonomika), na němž se od samého počátku realizovala podstatná část koloniální směny. A nejen to: v rozporu s předpokládanou postupující komercializací či tržní orientací koloniálního zemědělství se ukázalo, že během 18. století rostla produkce farem i plantáží určená pro vlastní spotřebu, a to i za cenu omezení tržních kultur jižních a středoatlantických kolonií. Předpoklad o vývoji koloniálního zemědělství směrem ke kapitalismu jako jedné z hlavních příčin revoluce byl tak v základě zpochybněn.

Základní sociální a ekonomickou jednotkou v tomto novém pohledu se stalo venkovské hospodářství, farma či plantáž, ztělesňující mikromodel patriarchálního společenství v čele s otcem, správcem a hospodářem, s ustálenými rolemi všech členů, rozdělenými podle věku, pohlaví, postavení v rodině a právního statutu (otroci, námezdní sluhové). Všudypřítomná existence soběstačných hospodářství vtiskovala systému společenských vztahů podobu patriarchální pyramidy, která se mimo rodinu promítala do složité sítě patronážních a klientelních vztahů. Tento opakující se vzorec sociální interakce s celou řadou odstupňovaných hierarchií tvoří jeden z klíčových prvků současného výkladu o rozložení moci v koloniální Americe. Vztahy uvnitř hospodářství do značné míry nahrazovaly třídní strukturu a třídní pracovní motivy Starého světa, přičemž k závislým členům náleželi vedle žen a ekonomicky nesamostatných potomků i otroci a polonevolné pracovní síly – nájemní sluhové. Prameny umožnily historikům zařadit do těchto závislých skupin v roce 1774 54 % dospělých obyvatel kolonií; s dětmi dosahoval tento podíl výše až 80 %. Ignorovat svět patriarchální domácnosti by znamenalo vyloučit z politického dění většinu tehdejší populace a omezit dějinný příběh na “vzájemné působení svobodných, majetných bílých mužů”.

Rekonceptualizace dějin ve smyslu jejich rozšíření o rozsáhlou síť mocenských závislostí, které charakterizovaly vztahy v rodinách a hospodářstvích, je namístě tím spíše, že patriarchální princip hluboko do 19. století nejen neatrofoval, nýbrž díky působení nejrůznějších vlivů naopak nabýval na síle. Revoluce tento trend nijak neoslabila: ženy byly striktně vykázány do domácké, soukromé sféry, což posílilo jejich ekonomickou závislost na mužské hlavě rodiny, počátek 19. století pak zaznamenal nový rozmach plantážního otroctví, protentokrát z vnitřních zdrojů. Právě hierarchické a neplnoprávné vztahy uvnitř domácností či hospodářství zrodily některé nejzávažnější politické diskursy amerických dějin první poloviny 19. století: protiotrokářské hnutí a ženskou emancipaci. Americká předindustriální domácnost tak představuje vzorový příklad přerůstání soukromé sféry ve sféru veřejnou, které provázelo a spoluutvářelo euroatlantické modernizační procesy.

Multikulturní diskurs nejen zrovnoprávnil rasové a etnické menšiny jako aktéry historického dění, ale vyžádal si také radikální koncepční přehodnocení jejich úlohy v národních dějinách. Co se týče tzv. black history, historikové posledního desetiletí usilují jednak objasnit proces významové konstrukce pojmů definujících identitu černochů, v níž byla zakódována jejich společenská inferiorita, jednak prozkoumat rozdíly, které charakterizovaly mezirasové vztahy v jednotlivých oblastech se zdůrazněním specifik, jimiž se otrokářská praxe vyznačovala v různých regionech. Třetí závažné téma do černošské problematiky přinesly podrobné sondy do každodenního života na velkých plantážích, které představovaly nejvyhraněnější – i když zdaleka nikoli nejběžnější – jeviště rasového střetávání. Výzkum se soustředil zejména na méně známou oblast vnitřní struktury a chodu otrockých komunit včetně propojení s okolním světem: na jejich mocenské a majetkové rozvrstvení, na praxi vzájemného najímání otroků na práci, možnosti volného pohybu, rozsah samostatného rozhodování a podnikání na plantážích i mimo ně, otrocké příjmy a výdělky apod. Současný závěr zní, že otroci na celém Jihu byli od samého počátku aktivními podílníky na místní ekonomice a směně, což otevíralo cestu k majetkové i mocenské diferenciaci uvnitř otrockého společenství. Určitý, byť omezený prostor pro individuální uplatnění je ovšem tím pevněji svazoval s existujícím systémem a posiloval paternalistické funkce otrokáře, na jehož benevolenci (a přirozeně i podnikatelském smyslu) závisely příděly otrockého komfortu. Všechna tato tři témata – historická konstrukce černošské identity, pluralita černošské zkušenosti s rasismem a otroctvím a konečně vnitřní hierarchie života na jižanských plantážích – jsou propojena leitmotivem patriarchální nadvlády, který vřazuje černošskou problematiku do klíčového schématu distribuce moci v preindustriální Americe.

Lze ovšem namítnout, že současné patriarchální paradigma raných amerických dějin a především změna funkce tzv. marginálních skupin v základním výkladovém rámci, kde se z prioritních objektů výzkumu mění na subjekty, jejichž identita k nám promlouvá přes dobové významové konstrukce, je poplatné prezentismu a podmíněno dobovou společenskou poptávkou. Postmoderní vnímání dějin tuto podmíněnost ani nepopírá: jeho cílem není kontinuální, homogenní, úplný a konečně pravdivý příběh, jeho kategorie nejsou trvalé ani univerzálně platné. Je to diskurs s dílčí, dobově omezenou platností, který stejně jako ostatní diskursy v dějinách “zakrývá strategii moci”. Jeho změnu lze očekávat nikoli se zdokonalením nástrojů poznání historické pravdy, navršením dalších faktů a doplněním mezer, nýbrž s přesunem těžiště moci ve věčném boji individua mezi svobodou a rovností.