Smyslem následujícího zamyšlení nad současným stavem organizace a financování české historické obce po roce 1989, zaměřeného především na institucionální bázi výzkumu, je poskytnout vstupní informace pro následnou diskusi, kterou považuji za pravý důvod našeho setkání. Rozhodně si mé poznámky nečiní nárok na úplnost a už vůbec ne na “vševědoucnost”. Již zkraje zcela otevřeně přiznávám, že na mnohé otázky, které trápí českou historickou obec, o nichž se budu zmiňovat, neznám odpověď.
Hledáme-li kořeny a počátky stavu historických disciplín po roce 1989, musíme konstatovat, že jejich základ leží v poválečném období, konkrétně v době po roce 1950 na vysokých školách a po roce 1953 na pracovištích Akademie věd. Základní struktura výzkumu si totiž udržuje stejné schéma, jaké jí dal zákon o vysokých školách z roku 1950 a na druhé straně založení Československé akademie věd v roce 1953, oba akty po právu spojované s osobou nechvalně proslulého ministra školství Zdeňka Nejedlého. Tehdy se formovala představa, poplatná pochopitelně tehdejšímu sovětskému vzoru, která pěstování historické vědy svěřila specializovaným akademickým ústavům, a výuka historických disciplín zůstala univerzitám a vysokým školám, přičemž se poměrně přísně rozlišovalo mezi výukou historie pro budoucí středoškolské profesory a profesionální historiky, jimž bylo určeno univerzitní studium, pro učitele pak tehdy zřízené pedagogické fakulty (pozdější pedagogické instituty). Striktní oddělení vědeckého výzkumu a výuky budoucích historiků, v předchozím období bezprecedentní, se ve své podstatě udrželo nejen po celé komunistické období, ale podstatným způsobem ovlivnilo transformaci vědecké práce popřevratového Československa, resp. České republiky. I když ve struktuře výzkumu nedošlo k zásadním změnám (za ty bych považoval např. zrušení ústavů akademie věd nebo zrušení fakultního systému na univerzitách a jeho nahrazení oborovými školami po francouzském nebo německém vzoru), není možno přehlédnout podstatné proměny, jimiž prošly prakticky všechny instituce historického výzkumu, počínaje návratem odborníků, kteří museli odejít v předchozím období v důsledku komunistických represí, nebo naopak sice řídký, ale přeci jen, odchod zprofanovaných osobností minulého režimu, přes zánik ideologického dohledu nad akademickými pracovišti, vysokými školami, archivy, knihovnami a galeriemi až po vznik zcela nových specializovaných badatelských center.
1/ Univerzity
Tou nejpodstatnější změnou, která se dotkla nás všech byl návrat k akademické autonomii, jenž přinesl změny v řízení a financování vysokých škol, na nichž se nyní podílí také univerzitní samospráva. Od vysokoškolského zákona z roku 1992 můžeme pozorovat neustálý kvantitativní nárůst a regionalizaci výzkumu a výuky v důsledku vzniku nových vysokých škol. Jen z pohledu školy, o níž vím nejvíce, tj. Univerzity Karlovy: z původních 13 fakult se rozrostla na šestnáct, když nově přibyly tři teologické fakulty, vloni pak sedmnáctá Fakulta humanitních studií a pět samostatných vědeckovýzkumných ústavů. Historie přestala být výsadou filozofické a pedagogické fakulty, ale jako obor se dostává na zmíněné bohoslovecké fakulty, je zkoumána a vyučována na lékařské, farmaceutické, přírodovědecké a dokonce i matematicko-fyzikální fakultě, kde všude působí kabinety nebo ústavy dějin daných oborů. Přeměnou bývalé fakulty žurnalistiky na fakultu sociálních věd se historie stává součástí především tzv. teritoriálních studií, v našem případě v Institutu mezinárodních studií předmětem výzkumu německých, amerických a východoevropských oblastí, o výuce historie na obnovených katedrách politologie nemluvě. Novým jevem, který souvisel s utvářením nové podoby vysokoškolských pracovišť, je oborová profilace univerzitních ústavů a kateder: vedle doposud obvyklých kateder českých a světových dějin, kateder pomocných věd historických, archivnictví vznikají specializované katedry a ústavy hospodářských a sociálních dějin, kulturních dějin nebo regionálního dějepisectví.
Historická věda, soustředěná do několika tradičních center (Praha, Brno, Olomouc, před rozdělením státu ještě Bratislava), se stává jako studijní obor nedílnou součástí všech nově vzniklých univerzitních center, technické univerzity v Liberci nebo Pardubicích nevyjímaje. Nechci tu diletovat do oblasti, o níž daleko poučeněji promluví kolega Bůžek, nemohu však přejít mlčením skutečnost, že nebývalý nárůst nových historických kateder a ústavů narazil na většinově odmítavé stanovisko kamenných univerzit. Základem historického výzkumu na vysokých školách vzniklých po roce 1989 byly zpravidla pedagogické fakulty nebo jiné vysoké školy v regionech, o nichž se obecně tvrdí, že svou úrovní nedosahovaly požadované univerzitní úrovně. Dalším argumentem proti vzniku nových univerzit, zvláště po rozdělení Československa, byla omezená kapacita vysokoškolských pracovišť, kvalifikační nepřipravenost učitelských sil a především, jak už to u nás bývá, až dojemná starost o uplatnění absolventů nových vysokých škol. Málokdy jsme slyšeli, že vznik regionálních badatelských a pedagogických center může být přínosem: jednak může přinést onu tolik žádanou mobilitu odborníků mezi jednotlivými badatelskými středisky, nabízí pracovní příležitost a šanci odborného růstu právě čerstvým absolventům kamenných univerzit, nehledě už vůbec na to, co znamenají právě pro “své” regiony. Ale o tom a dalším v diskusním vystoupení prof. Bůžka.
Jedním ze dvou základních článků transformace vysokých škol totalitního režimu v univerzity evropského standardu je proměna kvalifikační úrovně pedagogů. Tou druhou je pak návrat k badatelskému zaměření vysokých škol. Stávající univerzity, vyznačující se naprostou převahou asistentů mezi pedagogy, si jen pomalu zvykají na poměry obvyklé na evropských univerzitách, totiž, že vlastní výuku (přednášky, semináře a zkoušky) vykonávají jen habilitovaní učitelé – docenti a profesoři.
V našich poměrech by okamžité uplatnění tohoto postulátu vedlo k faktickému uzavření českých vysokých škol. Bez jakékoliv nadsázky, naše univerzity a historické obory nejsou až tak velkou výjimkou, jsou závislé na výuce asistentských sil. Pro ilustraci uvedu čísla pro Univerzitu Karlovu, resp. pro filozofickou fakultu, protože neexistuje úřad či instituce, která by dokázala zprostředkovat relevantní čísla pro historické obory: k 31. 12. 1999 měla pražská univerzita celkem 4049 akademických pracovníků, tj. učitelů a vědeckých sil. Z toho 2570 asistentů, 894 docentů a 379 profesorů, na Filozofické fakultě byl stav ke konci minulého roku ještě nerovnoměrnější: na 460 asistentů připadalo 98 docentů a 40 profesorů (sečteme-li ovšem všechny dílčí úvazky). I když se počty habilitovaných a jmenovaných profesorů oproti předchozímu období zvýšily (stačí srovnat seznamy osob Filozofické fakulty UK před a po roce 1989), přetrvává stále ona základní disproporce mezi habilitovanými a nehabilitovanými učiteli a především stále přetrvává značně vysoký věkový průměr nově habilitovaných odborníků. Opět jen pro vaši představu: za posledních pět let se sice neustále snižuje průměrný věk nově jmenovaných profesorů na Univerzitě Karlově, ale stále platí, že se pohybuje mezi 55 až 59 lety (u “nových” docentů je pozorovatelný obdobně klesající trend, když věkový průměr se pohyboval mezi bezmála 50 lety a 47 roky). Ve všech vědeckopedagogických kategoriích pak platí obecně, že nejvíce pracovníků (zpravidla plná polovina) je ve věku mezi 50 až 65 lety.
Ke ”stárnutí” vysokých škol a přesunu graduovaných odborníků mimo obor vedou bezpochyby i dlouhodobě neudržitelné platové poměry na vysokých školách. Vážení kolegové, týden předcházející 3. historickému diskusnímu foru jsem strávil četbou mzdových předpisů, tabulek a platových výkazů. To, co samo o sobě není příliš záživným studiem, ve mně vyvolalo tristní dojem svými výsledky. Přesto to byla lektura nanejvýš poučná. Takže prosím promiňte více čísel, než je zdrávo. Vyšel jsem z faktu zprostředkovaného Českým statistickým úřadem: v roce 2000 byla průměrná nominální (hrubá) mzda v České republice 13.491 Kč, v Praze pak ještě o něco vyšší (jde o tzv. hrubý příjem v nepodnikatelské sféře, kam se bezesporu řadí historici, archiváři, knihovníci, muzejníci a další pracovníci resortu školství, kultury a vnitra). S výjimkou institucí veřejné správy, kam spadají např. archivy, byl celostátní platový průměr pro graduované specialisty našeho oboru až na vzácné výjimky nedostižnou metou. V působnosti ministerstva kultury dokonce o dva tisíce korun. Pohled do mzdových tabulek státních, rozpočtových nebo veřejnoprávních institucí, kam od roku 1998 patří vysoké školy, je více méně shodný. Plat začínajícího vysokoškolského absolventa se pohybuje okolo 7.000 Kč a teprve strop v kategorii samostatných vědeckých pracovníků nebo docentů přesáhne celostátní mzdový průměr (asistentské platy pak ani v nejvyšších tarifních třídách nedosáhnou celostátního průměru). Aby nedošlo k mýlce – i platy začátečníků v nejvyšších mzdových třídách na univerzitě, vyhrazených vedoucím vědeckým pracovníkům a profesorům, jsou o tři tisíce pod celostátním průměrem. Jsem si dobře vědom, že i tyto “mzdové třídy” jsou značně heterogenní, protože byl, je a zjevně i bude rozdíl mezi platem lékaře a historika. Z tohoto zorného úhlu musíme číst i poslední publikované údaje o výši docentského a profesorského platu na pražské univerzitě, které se v průměru pohybují okolo jednadvaceti a sedmadvaceti tisíc korun. Aby mi bylo dobře rozuměno: osobně nemám téma “výše platů” přespříliš v oblibě. Pokud jsme si ho však stanovili jako jedno z hlavních témat dnešního odpoledne, cítím povinnost k němu dodat relevantní fakta, která mohou být podkladem následující diskuse. Daleko důležitější než nominální výše platu historika, archiváře, knihovníka ad. jsou pro mě sociální důsledky přetrvávajícího podhodnocení intelektuální práce.
Kam taková situace vede, víme všichni až moc dobře. Tou první logickou konsekvencí je, že především odborný “dorost” (promiňte mi ten výraz, ale na lepší jsem nepřipadl) si musí hledat druhé a další zaměstnání, kterým by “dorovnával” životní úroveň alespoň na celostátní průměr. Jaký vliv to má na samotnou profesi, je myslím nasnadě. Druhým důsledkem je zmíněný odchod odborníků do lépe placených zaměstnání anebo, a to považuji za ještě závažnější: již v samotném počátku životní dráhy k jednoznačnému rozhodnutí, že historická profese (přinejmenším nyní a zde) není společensky prestižní oborem. Přesto opouštějí každoročně naše vysoké školy nadšenci, jejichž snem je pracovat ve svém oboru. Měli bychom, myslím, jejich rozhodnutí hodnotit jako sociální oběť. Na druhé straně povím něco zcela nepopulárního: za tento stav jsme do jisté míry zodpovědni všichni. Více než deset let po převratu jsme nebyli schopni přesvědčit zákonodárce, státní administrativu a nakonec ani prosadit v univerzitní a akademické samosprávě prostinký princip, fungující ve všech západních společnostech, že totiž výše finančního ohodnocení je přímo závislá na výši vzdělání. Vypovídá přeci také o nás samotných fakt, že ačkoliv je profesorský stav trvale jednou z nejprestižnějších profesí v průzkumech veřejného mínění, jeho finanční ohodnocení se tak tak pohybuje okolo průměrného celostátního platu. Všude v okolních zemích jde přeci o několikanásobky!
Mluvím-li o změnách na historických katedrách a ústavech univerzit, měl bych zmínit rovněž zvýšení a diferenciaci ”nabídky” výuky pro studenty, měl bych mluvit o pokusu integrovat do výuky badatelské osobnosti vně vysokých škol nebo o celkové proměně studia historických disciplín, to by mi však nevybyl čas na další oblasti historického výzkumu. Ponechávám tedy diskusi o výuce historie záměrně na jindy.
2/ Ústavy Akademie věd
Také akademie se dotkly společenské proměny počátku devadesátých let. Jejich plodem je vznik akademické samosprávy, representované Akademickým sněmem, kde jsou povinnou jednou třetinou zastoupeny významné vědecké osobnosti z neakademických pracovišť, stejně jako přeměna presidia ve volenou Akademickou radu v čele s předsedou AV ČR. Pokud jde o historická pracoviště, i zde můžeme pozorovat obdobný trend jako na vysokých školách: dnešní struktura vznikla přeměnou bývalých institucí Československé akademie věd. Ústředním pracovištěm zůstává Historický ústav, hlásící se k tradici svého předválečného předchůdce Čs. státního historického vydavatelského ústavu, pracovním programem navazující však na činnost Ústavu československých a světových dějin ČSAV. Vedle Archeologického ústavu, Archivu AV, Ústavu pro dějiny umění došlo k obnově Masarykova ústavu, Ústavu pro hudební vědu a ke konstituování zcela nového pracoviště - Ústavu pro soudobé dějiny. Na druhé straně registrujeme zánik pracovišť, které se věnovaly historickému výzkumu (za všechny uveďme Ústav dějin střední a východní Evropy nebo Encyklopedický ústav). Výčet akademických pracovišť by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o ústavech, které se vedle své hlavní činnosti věnují historickému výzkumu. Opět za všechny: Filozofický ústav s pracovními skupinami dějin filozofie a komeniologie, Slovanský ústav, Etnologický ústav, Orientální ústav nebo třeba Astronomický ústav s úctyhodnými badatelskými výsledky na poli dějin astronomie. Ačkoliv sami akademičtí pracovníci jsou spíše skeptičtí k výsledkům přeměny bývalého státního molochu pro vědu, je neoddiskutovatelným faktem, že Akademie věd jako jediná badatelská instituce v zemi prošla na počátku devadesátých let podstatnou redukcí a proměnou své činnosti.
Transformace akademie přinesla vedle návratu proskribovaných historiků značnou institucionální redukci při současném rozšířením oborového výzkumu (vznik Ústavu pro soudobé dějiny, nový badatelský profil akademických pracovišť). Pominu-li finanční ohodnocení vědeckých pracovníků akademie, které má více či méně obdobné rysy jako na vysokých školách, musím na tomto místě zmínit jiný finanční problém a to financování historického výzkumu jako takového. Vyjdu ze zcela jiného zorného úhlu: bude-li v příštím století historik sledovat badatelské priority Akademie věd ČR posledního desetiletí, bude asi konstatovat, že historická věda nepatřila k přednostním zájmům akademických orgánů a vlastně ani české společnosti. Mezi pěti nejvýznamnějšími projekty Akademie věd jsem vedle kolekce obrazů historických zemětřesení našel jediný projekt, o němž jsem se podle názvu domníval, že má cosi společného s dějepisem. K mému rozčarování ASTERIX není označení pro český výzkum barbarské antiky, ale jméno laserového přístroje, takže jsem svou pozornost obrátil k “Programu rozvoje badatelského výzkumu v klíčových oblastech vědy” Akademie věd. Situace zde už byla o něco lepší: zaznamenal jsem přinejmenším tři významné projekty (“Aktuální otázky českých dějin v mezinárodních souvislostech”, „Kulturní přínos českých zemí v oblasti jazyka, umění a literatury“ a “Národní identita a kulturní dědictví; moderní systémy sběru, uchování a zpracování informací”), že by však počet projektů odpovídal počtu historických pracovišť akademie a že by byl v relaci s faktem, že humanitní disciplíny tvoří jednu ze tří hlavních vědních oblastí akademie, o tom rozhodně mluvit nelze, o struktuře přidělených finančních prostředků pak zcela pomlčme.
A zde je na místě povědět o velice podstatné změně ve financování historické vědy posledního desetiletí. Z původně jediného zdroje státního rozpočtu byly “přerozdělovány”, jak zní ohavný dobový termín, pomocí resortních ministerstev a předsednictva vlády (a bylo vlastně jedno, zda šlo o univerzitu, akademický ústav, muzeum, archiv nebo galerii) přísně strukturované státní finance. Po roce 1989 je těchto zdrojů přinejmenším několik, jejich vnitřní složení se pak stále drží tradičního členění: mzdy, investice a neinvestiční prostředky. Vytvořením akademické samosprávy stejně jako univerzitní samosprávy došlo ke vzniku dalšího článku, kterému je svěřena spoluúčast při řízení, financování a kontrole hospodaření Akademie věd a vysokých škol. Zcela novou formu financování vědeckého výzkumu představují granty, spočívající na principu svobodné soutěže o badatelské projekty. O nich však více kolega Wihoda, rád bych pouze dodal, že grantový systém se ujal nejen na celostátní úrovni, ale také v samotné akademii, na univerzitách a v jednotlivých resortních ministerstvech.
Jestliže jsem doposud mluvil převážně o faktech, které patřily k onomu novému, co přinesl společenský vývoj posledního desetiletí, měl bych také zaznamenat, co přetrvává, co nepodléhá podstatným změnám nebo co dokonce jakékoliv transformaci vzdoruje. Přes ujišťování našich makroekonomů, že celkové výsledky národního hospodářství mají stále zlepšující se tendenci, můžeme pozorovat, že procento finančních prostředků věnovaných společností na vědecký výzkum, historický nevyjímaje, je žalostně malé. Chudá země se domnívá, že musí přiměřeně chudě financovat intelektuální potenciál země, přestože právě od těch bohatých dobře víme, že budoucí prosperita státu je bezprostředně závislá na výši prostředků vložených do vědeckého výzkumu nyní, na přístupu ke vzdělání a na hmotném zázemí nejmladší generace. Tím nejvíce trpí položka obvykle nazývaná “investiční prostředky”, kam patří finance na stavbu, rekonstrukci a také provoz budov a zařízení. Chtěl-li bych být hodně ironický, doporučil bych kunsthistorikovi zabývajícím se padesátými a šedesátými lety minulého století, studium našich pracovišť. Tak zachovalý mobiliář starý padesát a více let jen tak někde nenajde! Vzpomeňme také na archivy, knihovny, muzea a galerie. Obecná představa, že je jim nejlépe v historických objektech, často zabavených státem, vzala za své nejen restitucemi, ale především náklady na provoz. V tomto ohledu nám mohou být vzorem především archivy, jejichž novostavby mnohdy sice na kráse nepobraly, slouží však svému účelu daleko lépe než bývalé kláštery nebo kasárna. To je první limita.
Tu druhou bych viděl vlastně ve stejné rovině: v mentalitě celé historické obce. Nadále totiž přetrvává rivalita univerzit a ústavů akademie věd daná mnohdy stereotypními pohledy na vysoké školy a akademické ústavy: na univerzity je stále pohlíženo jako na jakási "paedagogia”, učitelské ústavy bez badatelské práce. Naopak univerzitní monopol na vysokoškolské vzdělání a na udělování odborných hodností neumožňuje ústavům Akademie věd vědeckou přípravu, protože vysoké školy si zákonem z roku 1998 podržely monopol na přípravu historických odborníků, nebo přesněji řečeno, na udělování akademických titulů. Pokus akademických pracovišť o vědeckou přípravu především postgraduálních studentů a možnost habilitací ztroskotal. A zase, abych byl spravedlivý: stačí jediný pohled do seznamu přednášek historických ústavů a kateder, abychom viděli, že počty externistů z akademických ústavů, archivů, galerií a muzeí zvláště ve výběrových přednáškách a seminářích neustále rostou. Chceme-li dodržet postulát, že vysokoškolský pedagog musí být bezpodmínečně badatelsky činný, měl by dostat přiměřenou šanci k původnímu výzkumu, přinejmenším stejnou, jako mají vědečtí pracovníci akademie. Již od roku 1992 jsou v univerzitních statutech zakotvena ustanovení o tzv. sabbaticalu, tzn. o vědecké dovolené. Vědecká dovolená (semestrální/dvousemestrální), která má za plného platu dát učiteli šanci ke zvýšení kvalifikace, k napsání monografie nebo k přípravě nových přednášek, naráží především na argument, že škola není schopna najít dostatečnou pedagogickou náhradu. A právě zde by mohly univerzity využít vědeckého potenciálu akademických ústavů, archivů, muzeí, galerií ad. Získaly by na kvalitě svých pedagogů a externistům by nabídly splnění obvyklé podmínky habilitační nebo profesorské procedury - dostatečnou pedagogickou praxi.
Obě nejpočetnější sféry historického výzkumu se musí v posledku potýkat s dalším důsledkem autonomního rozhodování, na něž nebyly a doposud nejsou kvalifikovaně připraveny. Mám na mysli stávající formy řízení historických pracovišť. Svoboda /spolu/rozhodovat o konceptuálních otázkách, řídit, rozdělovat finance, ovlivňovat materiální zázemí výzkumu je vykupováno ztrátou badatelských možností těch, kteří jsou postaveni do čela našich pracovišť. Dosavadní formy "managmentu, řízení" vědecké činnosti se jeví přinejmenším značně problematické. Univerzitní a akademické ústavy jsou řízeny ”zvnitřku” vlastními silami postrádajícími dostatečnou ekonomickou a manažerskou průpravu (těm z ředitelů či vedoucích historických pracovišť, kteří prodělali manažerské nebo ekonomické kurzy, se prosím předem omlouvám za paušalizující tvrzení). Z historiků, archivářů, knihovníků a muzejníků (a nejen z nich) se stávají "úředníci, nákupčí a účetní" vědeckého výzkumu. Všichni jistě máte ještě v živé paměti výkaznictví dvou měsíců na přelomu starého a nového roku. Čas, který by měl být využíván k bádání, k pořádání archiválií nebo k evidenci a třídění sbírek, je věnován administrativě. A to vůbec nemluvím o těch “šťastlivcích”, kteří získali státní nebo grantovou podporu na výzkum a nyní hekticky sháněli faktury o vyčerpaných prostředcích, shromažďovali a popisovali jízdní doklady a vypočítávali daň z přidané hodnoty. Jsem přesvědčen, že jde nejen o mrhání odborníkova drahého času, ale o jedno z podstatných residuí byrokratické kontroly vědecké práce, že jde o ”slepou cestu” vědeckého managmentu. Náprava může být v zásadě dvojí: svoboda v nakládání s přidělenými finančními prostředky s kontrolou ad hoc a přísnými postihy těch, kteří ji zneužijí, a především v profesionalizaci výzkumné administrativy a správy, která bude svěřena najatým odborníkům, schopným řídit fakulty, ústavy, archivy atd. stejně jako mladoboleslavskou Škodovku podle běžných manažerských zásad, samozřejmě v intencích, daných odbornými zájmy.
3/ Muzea, archivy, knihovny
Necítím se vůbec kompetentní mluvit o muzeích, knihovnách, galeriích, ústavech památkové péče či o archivech (o těch bude mluvit kolegyně Hradecká). Viděno zcela povrchně a z ptačí perspektivy, zůstalo zachováno resortní a institucionální členění z doby před deseti, jedenácti lety. U všech těchto institucí převládá stále zaměření na sběr a shromažďování historických památek a na služby veřejnosti. Budiž mi dovoleno, abych opakoval obecně rozšířené mínění, že limitujícím prvkem jakéhokoliv badatelského zaměření je zde nedostatek finančních prostředků.
Na tomto místě musím konstatovat, že doposud prakticky neexistuje spolupráce mezi jednotlivými institucionálními sférami výzkumu - důvody leží mj. v rozdílnosti resortu školství, kultury, vnitra a v chybějící koordinaci vědecké činnosti. Pokusem o nový typ institucionálního výzkumu se stala výzkumná centra, spojující odbornou přípravu s vědeckým výzkumem, která si kladou za cíl za přiměřené finanční podpory dát především šanci nejmladší badatelské generaci podílet se na perspektivních a dlouhodoběji koncipovaných výzkumných úkolech. První půlrok jejich existence je však přespříliš krátká doba na jakékoliv hodnocení. Teprve čas ukáže, zda se jedná o jednu z perspektivních cest, jak organizovat a financovat historický výzkum.
O možnostech zahraničního výzkumu, který byl do roku 1989 jedním z prvků omezujících a svazujících domácí dějepisectví, se zevrubněji šířit nebudu. Pokud jsem dobře informován, jsou k tomu tématu přihlášeni jiní diskutující, takže to přenechám povolanějším.
Za skutečně fatální problém dnešního českého dějepisectví považuji stav informovanosti, resp. neinformovanost o historickém bádání a výzkumu jako celku, tématy diplomových prací počínaje až po duplicitu velkých výzkumných projektů. Nadále chybí podstatná část "národní" bibliografie, až na výjimky stále nejsou oborové (tematické) bibliografie, neexistuje přiměřená koordinace edičních prací, natož jejich cílená podpora. Pozitivním jevem poslední doby jsou institucionální soupisy (např. muzeí a knihoven České republiky) a biobibliografické slovníky (např. historiků a archivářů). Stále však chybí retrospektivní databáze historické obce českých zemí.
Minimálním předpokladem nápravy je podle mého soudu úplná a aktuální informovanost: napomoci by mohl vznik informačního centra, nyní nejlépe pomocí internetu (tzv. Informační brány české historické obce), jež by měla poskytnout základní informace o institucích, badatelích a výzkumných projektech. Měla by rovněž evidovat aktuální dění historické obce a v neposlední míře "navigovat" uživatele ke zdrojům historické práce (prameny, literatura, periodika, knihovní, archivní a muzejní fondy atd.). Její obrovskou výhodou jsou i odkazy na zahraniční pracoviště, zahraniční knihovny, archivy a další pracoviště historického výzkumu. V budoucnu může přinášet i (paralelní) vydání historických prací, edicí, časopisů atd. V takovém informačním zdroji vidím jednu z možností, jak překonat izolovanost jednotlivých pracovišť, jak koordinovat badatelskou práci a zajistit všem bez nadsázky “rovný přístup k informacím”.
Nemohl jsem a vlastně jsem ani nechtěl vyčerpat tematiku našeho dnešního diskusního fora (organizace a financování české historické vědy), protože jde o téma, které je předmětem naší dnešní rozpravy, téma, jež nás provází a zjevně i bude provázet každodenně.