Jan URBAN

Diskusní příspěvek na Historickém diskusním foru

Zasláno dne 2. 12. 1999.

Diskusní příspěvek Martina Nodla jsem přečetl několikrát a vždy jsem si musel přiznat, že ve svých prvních dvou oddílech (o problematice mladé generace si diskutovat netroufám) v hlavních bodech dost trefně vystihl to, co si dnes, po deseti letech od sametové revoluce, respektive převratu, myslím já a předpokládám, že také většina kolegů-historiků. Jen nechápu, proč posuzovatelé, ať kritici, či apologeti, zdůrazňovali jeho provokativnost, třebaže většině jeho názorů přiznávali oprávněnost či aspoň diskusehodnost. Snad proto, že konečně nazval věci pravými jmény? Vždyť si přiznejme, že v soukromí či po hospodách hovoříme o stejných tématech a většinou se stejnými závěry. Vedoucí představitelé historické obce se cítili být Nodlovým vystoupením velice dotčeni, prý se hovořilo dokonce o jakýmsi “boji o moc”, místo aby veřejně dokázali, že se mýlí nebo kde nemá pravdu. Jak to žádal po otcích kostnického koncilu Mistr Jan Hus. Bod po bodu. Neboť je snad základem demokracie, k níž se všichni tak rádi hlásíme, aby odpovědní a mocní vysvětlovali své skutky a činy. Ne naopak.

Jinak si ovšem myslím, že problémy nás historiků jsou obdobné těm, které trápí celou společnost. Tak jako ona jsme se nevyrovnali se svou minulostí (či minulostí našeho oboru), tak jako ona jsme dopustili, aby důležitá místa obsadili přinejmenším konjunkturalisté či lidé s mizivou mravní integritou, zkompromitovaní posluhováním totalitnímu režimu, tak jako ona se cítíme být okrádáni tunelováním bank, respektive grantů. Bohužel se nedomnívám, stejně jako Martin Nodl, že by se s tím dalo moc dělat; to se mělo učinit již před 10 lety. Ale ani, že za všechno špatné jsou vinni historici, jak to “objevil” pan Čelovský. Dá se snad dělat jediné: nebát se pojmenovávat věci pravými jmény a zbavit se těch nekonečných ohledů někoho jmenovat. Tuto nechuť názorně ukázal Petr Čornej před chvílí: poté, co vytkl Nodlovi, že neuvedl žádná jména, dopustil se o kousek dál téhož, když při výčtu těch trpících vysypal pohotově skoro deset jmen (včetně sebe), zatímco na druhé straně barikády, u těch přisluhujících, se mu skvěly nanejvýš tak tři tečky. Proto také oceňuji článek Heleny Krejčové a Martina Svatoše, když v Lidových novinách upozornili aspoň na případy nejkřiklavější. A neustále apelovat – a třeba i nutit – volené funkcionáře, aby se přestali vymlouvat, co všechno nejde či na co nemají zákonné oprávnění, ale aby začali konat. Všichni známe přece ostudný případ doc. Bílého, jemuž byly prokázány podvody, ale bohužel jsme neslyšeli, že by kdokoli z toho vyvodil nějaký závěr. Bílý “vychovává” studenty dál a kdokoli může jeho kousek zopakovat, aniž by se musel obávat postihu. Až příliš to připomíná jednání úředníků jistého ministerstva ve věci barvení topných olejů. Maně se vkrádá podezření, že stejně jako těm vyhovovalo patrně ze zištných důvodů odkládání nápravy, stejně tak se neděje nic v případě podvodných akademických titulů, korupce při přijímacích řízeních, neprůhlednosti při udělování grantů či přivírání očí nad udavačskou minulostí některých kolegů.

Závěrem bych chtěl ocenit odvahu Martina Nodla vystoupit takto na vrcholném plénu historiků. Ne z důvodů existenčních, ta doba, doufejme, natrvalo minula. Myslím si však, že valná většina z nás, snad 95 %, by si to netroufla, již z důvodů osobních, či společenských. Promluvit v daném čase a na daném místě, to opravdu potřebovalo i trochu té zloby.