Václav BŮŽEK
(Historický ústav Jihočeské univerzity)

Historická věda na mimopražské univerzitě ve středoevropském kontextu

Když jsem si připravoval toto sdělení, o které mne jménem organizačního výboru historického diskusního fóra požádal Vladimír Urbánek, vzpomněl jsem si na slova jednoho staršího kolegy, jehož vědecké a pedagogické erudice si nesmírně vážím. Ta slova, která nejsou v historické obci neznámá, s nadsázkou vypovídají cosi o tom, že když historik z "venkova" jede do Prahy, měl by si nejprve u dobrých přátel v hlavním městě zjistit, kdo s kým právě mezi pražskými historiky "mluví" či "nemluví" a teprve pak začít jednat, aby vzápětí poznal, že mimo Prahu stejně není žádný "život". I když o pravdivosti první části výroku jsem se už přesvědčil na vlastní kůži mnohokrát, jeho druhou část nesdílím. Pokusím se tedy aspoň naznačit, že historická věda, pěstovaná v regionech, může za určitých podmínek držet krok s vědeckou a pedagogickou prací centrálních institucí domácích i zahraničních; leckdy ji může dílčími pohledy dokonce obohatit, což pochopitelně platí i naopak. Nepřišel jsem tuto organizační základnu historického bádání obhajovat, ba ani zatracovat. Rád bych pouze sdělil svůj názor, tedy názor vysokoškolského učitele působícího převážně v regionu, který se možná může lišit od pohledu pražského či jiného.

Vznik nových univerzit v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl počátkem devadesátých let jedním z viditelných projevů politicky zamýšlené decentralizace vysokoškolského studia a vědeckého bádání. Studijní programy historických oborů učitelského i neučitelského zaměření, o něž je mezi maturanty stále obrovský zájem, se měly v rámci těchto univerzit pěstovat na pracovištích, která přináležela k pedagogickým či filozofickým fakultám, s odstupem času i k fakultám humanitních studií nebo se přetvářela v samostatné vysokoškolské ústavy. V krátké době přibylo ke třem tradičním univerzitám (Praha, Brno, Olomouc) a jejich jedenácti stávajícím i nově zřizovaným historickým ústavům (katedrám) dalších osm nových univerzitních pracovišť v regionech, která nabízejí řádně akreditované bakalářské, magisterské a ojediněle i doktorské studijní programy různých oborů historických věd. Pět takových pracovišť vzniklo z dřívějších dějepisných kateder na někdejších samostatných pedagogických fakultách (České Budějovice, Hradec Králové, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem). Další tři mimopražská pracoviště byla v zásadě vybudována na zeleném drnu; v některých případech s počátečním odborným zázemím v regionálních muzeích či jiných tamních institucích (Liberec, Pardubice, Opava).

Zatímco v Čechách lze učitelskou a leckde i neučitelskou historii studovat na šesti pedagogických fakultách a obě uvedená zaměření na jediné fakultě filozofické, jsou poměry na Moravě a ve Slezsku zcela opačné. Historie se tam studuje na čtyřech filozofických a jediné pedagogické fakultě. O tom, že důsledky takové regionálně nevyvážené decentralizace nutně vedou v lepším případě k záměně základního poslání obou původně odlišně definovaných fakult, nemůže být pochyb. K budoucím učitelům dějepisu základních a středních škol se začasté přistupuje jako k příštím vědcům. Budoucím odborným historikům se leckde dostává naopak takové vysokoškolské přípravy, kterou by spíše uvítal zájemce o učitelské povolání. Jelikož mezi studijními programy historických oborů filozofických a některých pedagogických fakult bohužel nejsou zásadní rozdíly, odcházejí mnozí absolventi učitelského studia zvláště v regionech do archivů, muzeí, knihoven, ústavů památkové péče, sdělovacích prostředků i do managementu, kde mohou velmi dobře uplatnit své historické vzdělání, někteří jedinci zůstávají na univerzitách a věnují se vědecké a časem i pedagogické práci. Vzhledem k vyžadované učitelské kvalifikaci je přístup absolventů odborného studia historie na místa učitelů dějepisu státních základních a středních škol přece jen méně častý a bývá zpravidla podmíněn doplňkovým pedagogickým studiem. Navíc je třeba vzít v potaz i tu skutečnost, že do praxe odcházejí absolventi bakalářských studijních programů různých historických oborů, kteří leckdy obsazují místa historikům a historičkám s magisterskými diplomy.

V blízké budoucnosti se podle mého názoru uvedené protikladné tendence na trhu práce absolventů studijních programů historických oborů ještě prohloubí, neboť již v dnešní době podle hrubých odhadů ročně opustí brány našich univerzit na 600 až 700 absolventů s magisterským diplomem učitelského či neučitelského studijního programu historických oborů. Více šancí na získání místa v šíře pojatém oboru a stále častěji i mimo něj by měli mít, soudě aspoň teoreticky, "univerzálně" připravení absolventi, kteří prokáží schopnost samostatného myšlení a vysokou míru odborné flexibility. Tyto kompetence zásadního významu v konzervativních metodách vysokoškolské výuky však ještě veskrze nezdomácněly. Na druhé straně si ovšem velmi dobře uvědomuji, že takové pojetí vysokoškolské přípravy neposkytuje kvalitní východisko k žádoucí vědecké specializaci doktorských studijních programů, které jsou v dnešní době již také decentralizované na mimopražských univerzitách, neboť některá pracoviště v regionech jsou schopna doktorandům nabídnout konkurenceschopnou specializaci, a to v závislosti na převažujícím vědeckém profilu tvůrčích osobností ústavů či kateder. Svým významem klíčová problematika přípravy mladých vědeckých pracovníků historických oborů, od níž na tomto místě vědomě odhlížím, by se ve své složité celistvosti mohla stát námětem příštího diskusního fóra. Prvořadou pozornost by si ostatně zasloužila výuka historie jako celek.

Limitujícími prvky rozvoje nových historických pracovišť v regionech, podobně jako i na tradičních univerzitách, se staly nedostatečné možnosti státního rozpočtu. Nechci mluvit o platech, kolejích či investicích. Sám vím, že velmi dobře technicky vybavené pracoviště v regionu dnes není žádnou výjimkou. Pořízení takového vybavení závisí především na úspěšné politice v domácích a zvláště zahraničních grantových agenturách. Rozvoj nových historických pracovišť zpomaluje "finanční rivalita" humanitních, uměleckých, přírodovědných a technických oborů pěstovaných na jedné univerzitě a v neposlední řadě nedostatek kvalitních vysokoškolských učitelů s dlouhodobě průkaznými a konkurenceschopnými výsledky vlastní vědecké práce a se zahraničními vědeckými zkušenostmi. Evaluační mechanismy při hodnocení kvality jednotlivých pracovišť zpravidla selhávají. Jestliže v zásadě chybějí jednoznačná kritéria k jejich posuzování, potom se hodnocení pracovišť začasté omezuje na počítání docentů a profesorů. To pochopitelně vedlo a stále vede k tomu, že na některá unáhleně zřízená pracoviště nově vzniklých univerzit v regionech začali z centra dojíždět vysokoškolští učitelé, leckdy s nejvyššími vědecko-pedagogickými hodnostmi, jejichž přítomnost měla být zárukou zdárné akreditace na straně jedné a vítaného "přivýdělku" na straně druhé. I když krátkodobě nelze proti takové strategii budování pracoviště jistě nic namítat, z hlediska dlouhodobého vývoje je taková situace neudržitelná. Vždyť stačí delší nepřítomnost jednou týdně přijíždějícího učitele a provoz leckteré katedry je doslova ochromen, neboť nemá kdo přednášet, konzultovat diplomové práce či zkoušet u státnic. Jsem přesvědčen o tom, že tudy cesta rozhodně nevede. Vysokoškolskou výuku v centru ani v regionech nelze dlouhodobě vměstnat mezi jízdní řády. S posluchači je třeba individuálně pracovat v konzultacích, archivech či při exkurzích, a to zvlášť dnes, kdy frontální formy "anonymní" výuky by měly být nahrazovány kontaktními semináři a konzultacemi, tedy formami méně anonymními, více individuálními, ze kterých mohou těžit právě pracoviště s menším počtem posluchačů v regionech. Má-li se historické pracoviště na nově vzniklé univerzitě dlouhodobě zdárně rozvíjet, musí být jeho těžištěm každodenní vědecká a pedagogická práce interních pracovníků v hlavním pracovním poměru a nejlépe s celým úvazkem. Vše ostatní lze považovat za přátelskou službu či za vítané rozšíření jednorázové nabídky výběrových přednášek pro studenty. To samé ostatně platí o rozvoji pracovišť v centru.

Ze zkušeností vím, že při budování profilu pracoviště je třeba spoléhat především na výchovu vlastních vysokoškolských učitelů. I když tento stav není pochopitelně ideální, to vůbec nezastírám, za současné situace, kdy i historické ústavy v centru nejen z finančních příčin citelně zápasí s udržením přiměřené personální kontinuity a skladby vysokoškolských učitelů, jiná cesta zřejmě není. Malý počet mladých vědců, kteří vystudovali v cizině, se z prestižních a hlavně finančních důvodů až na pár výjimek do regionu zřejmě nepohrne. Přesto jsou však obory (zvláště medievistika, pomocné vědy historické), kde pracoviště v regionu ještě dlouho budou spoléhat na pomoc tradičních univerzit, i když právě tyto obory i v celostátním měřítku povážlivě "stárnou". Řešení nabízí spolupráce se zkušenými archiváři středního věku, kteří mají vědecké a pedagogické ambice, jak se to osvědčuje v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích a snad i jinde. Aby si nově vzniklé univerzitní pracoviště v regionu mohlo postupně vychovávat vlastní vysokoškolské učitele s vědeckými a pedagogickými hodnostmi, musí nejprve veřejně prokázat takový vědecký profil, který mu umožňuje svěřit doktorské studijní programy, od jejichž (ne)úspěchu se časem (ne)mohou odvíjet práva habilitací a profesorských řízení.

Historické katedry či ústavy na nových mimopražských univerzitách počátkem devadesátých let v zásadě nemohly navázat na předchozí badatelskou kontinuitu, protože až na pár známých výjimek ze starších dějin tam žádná smysluplná vědecká posloupnost prostě nebyla či nepřekračovala hranice lokálního významu. Někdejší samostatné pedagogické fakulty a jejich dějepisné katedry, které vytvořily základ historických pracovišť některých nových univerzit, byly v době normalizace podřízeny tvrdému ideologickému tlaku ze strany krajských politických orgánů a jejich komisí regionálních dějin. Skutečná historická věda se tehdy spíše pěstovala v některých archivech a muzeích. V jejich prestižních sbornících publikovali a na konference tam přijížděli i badatelé z centra, jak je všeobecně známo. Se společenskými změnami se archivy i některá muzea v regionech od počátku devadesátých let přednostně musely soustředit na vyřizování vzrůstající úřední agendy a na poskytování služeb veřejnosti. Až na věhlasné výjimky se systematická vědecká práce v těchto regionálních institucích v zásadě dostala na vedlejší kolej, i když ani toto tvrzení neplatí bez výhrad. Některá muzea a archivy sehrávají v regionech nezastupitelnou odbornou roli při studiu lokálních dějin, jakkoliv začasté v nich chybí reflexe širšího dějinného kontextu. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že ne všechna historická pracoviště nově vzniklých univerzit se v průběhu devadesátých let stala přirozenými středisky historického bádání v regionu. V některých oblastech si klíčové postavení udržely právě archivy či muzea. Výsledky odborné činnosti jejich pracovníků jsou uznávanější než produkce historických kateder tamních univerzit. I tato skutečnost pochopitelně přispívá k přirozené diferenciaci mimopražských pracovišť.

Utváření vědeckého profilu historických pracovišť všech nově vzniklých mimopražských univerzit se aspoň v rovině reklamních proklamací odráželo od "moderně" pojímaných regionálních dějin. Skutečně dosahované výsledky se však pohybují v širokém rozpětí od pozitivistického popisu lokální faktografie až k analytickému studiu dějin regionálně zakotvených společenských struktur a institucí. Právě druhá z uvedených rovin poskytuje nové interpretační možnosti při teritoriálním výkladu dějin země, popř. jiných větších celků. Současně se region stává modelovým východiskem k ověření vědeckých teorií, metod a heuristických přístupů k interpretaci obecných témat vědeckého výzkumu. Takový metodický přístup ostatně představuje jeden z vědecky nosných směrů současné evropské historiografie.

Díky přeshraničním výzkumům směřujícím do společnosti Saska, Bavorska, Horních a Dolních Rakous, Kladska či polské části Slezska, v domácí i zahraniční odborné literatuře zaznamenaných, se některé badatelské projekty, které vycházely převážně z regionálních heuristických východisek a podmínek, časem napojily na srovnávací výzkumy sociálních a kulturních dějin ve střední Evropě. Patří sem studium společenských struktur ve středoevropském prostoru, výzkumy šlechtických rezidencí a životních cyklů, bádání o hmotné kultuře měšťanských domácností či o modelech neinstitucionálního chování, abych zmínil aspoň některé projekty z raného novověku, které jsou mému badatelskému zaměření nejbližší. Právě takové dlouhodobé vědecké projekty, do kterých jsou zapojováni diplomanti i doktorandi, přispívají k žádoucí profilaci vědeckého zaměření historických pracovišť aspoň některých nově vzniklých mimopražských univerzit. Tato pracoviště nemohou z vlastních zdrojů pokrýt nejširší spektrum vědecké specializace historických oborů. Ostatně soudím, že jim to ani nepřísluší. Ve své vědecké a následně pedagogické činnosti mohou naopak nabídnout středoevropský rozměr moderně vnímaných regionálních dějin, tedy vědeckou specializaci, která dokonce za určitých podmínek, jak už bylo řečeno, může podstatně ovlivňovat obecný směr bádání a znamenat přínos pro historickou vědu v příští sjednocené Evropě "regionů". Taková vědecká profilace, která je v zásadě založena na základním výzkumu, ovšem nemůže ležet na bedrech jedince, ale měla by vycházet z organizované a řízené práce nepočetného vědeckého týmu.

Aspoň ve svém okolí jsem se nesetkal s tím, že by podobně vymezená témata, která vycházejí z regionů a směřují k obecně formulovaným otázkám evropské historiografie, ať jsou to ku příkladu dějiny elit, moci, chování, represe, komunikace, přechodových rituálů, kulturního transferu, gender studies či třeba reflexe jinakosti a řada dalších, byla nezajímavá pro mladé historiky a historičky, kteří mají zájem o práci na mimopražských univerzitách. Pokud má takové propojení výzkumu, jenž je vzhledem ke své mezioborovosti nemyslitelný bez součinnosti a leckdy i přímé spolupráce s archiváři, pracovníky muzeí i památkové péče, pravidelnou publikační a konferenční základnu, pak otevírá cesty ke komparativně vedeným projektům do zahraničí, k zahraničním pobytům, k výměně odborné literatury, k pořádání mezinárodních sympozií a workshopů i ke grantovým prostředkům na mzdy, provoz i na tisk. Ostatně do Drážďan, Lipska, Řezna, Norimberka, Pasova, Lince, Vídně, Vratislavi či Krakova není z regionálně položených univerzit daleko. Tamní univerzitní knihovny mohou zájemcům z České republiky poskytnout novou literaturu a časopisy v takové míře, kterou jim rozhodně nenabídne žádná knihovna v Praze. Naznačená organizace dlouhodobě koncipované vědecké práce pochopitelně poskytuje perspektivy nejen tvůrčím týmům univerzitních pracovníků bez rozdílu věku, ale dává řadu podnětů i ostatním historickým pracovištím v regionu, která je více či méně využívají.

Kromě dlouhodobě nosného zaměření vědecké práce a aspoň základních finančních jistot však musí jakýkoliv člen takového vědeckého týmu na univerzitě, včetně začínajících asistentů, mít pocit, a to bych chtěl podtrhnout, že je plnoprávným členem kolektivu ústavu či katedry a především že může (musí) svými názory, jakkoliv jsou kritické, ovlivňovat pedagogickou i vědeckou koncepci pracoviště, na němž se rozhodl, že bude působit. Předpokladem kontinuálního budování smysluplných badatelských center je právě onen koncepční dialog. Má-li přinášet plody a nikoliv jen prázdné výkřiky v denním či odborném tisku, musí být veden napříč všemi věkovými, hierarchickými či hodnostními strukturami pracovišť, kterých se týká, a v případě potřeby i dalších akademických orgánů (vědeckých rad, senátů a kolegií). Mám to štěstí, že na obou mimopražských univerzitách, kde přednáším, jsem měl možnost se s takovým otevřeným přístupem setkat.

Nejen začínající vysokoškolští učitelé spatřují na svých názorově otevřených katedrách a ústavech přirozené místo odborné komunikace a zdroj finančních prostředků sociálního zaopatření. Jelikož mimo Prahu jsou možnosti k přivýdělku v redakcích, novinách či v hromadění pedagogických a akademických úvazků vskutku zanedbatelné, omezují se pravidelné příjmy na plat a na prostředky získané z univerzitních, státních i zahraničních grantových agentur či nadací. Jisté peníze navíc může začínajícím vysokoškolským asistentům přinést středoškolská výuka (zejména cizích jazyků), která však odčerpává jejich čas na badatelskou práci, a především postdoktorandské granty. I když se mzdové ohodnocení jednotlivých kategorií vysokoškolských učitelů na různých univerzitách odlišuje, nejsou tyto rozdíly nijak dramatické, jak se leckdy uvádí. Výši platů na konkrétním pracovišti určuje především mzdová strategie univerzity schválená akademickým senátem (dnes leckde i jednotlivých kateder), kvalifikační struktura pracoviště, počet studentů připadajících na jednoho učitele a koeficienty jednotlivých studijních programů. Zvláště vzhledem k naposledy uvedenému kritériu je možné, že vysokoškolský učitel působící na fakultě s převahou učitelských studijních oborů může pobírat vyšší plat než jeho stejně graduovaný a stejně starý kolega, jenž přednáší na pracovišti s převahou neučitelských programů, neboť programy učitelské mají nepatrně vyšší koeficient a pracoviště, které je garantuje, získává logicky více peněžních prostředků.

I když zvláštní pozornost by si patrně zasloužila vědecká komunikace mezi centrem a regionem, nastalo v této oblasti během poslední doby přece jen aspoň dílčí zlepšení. Doklady o tom podávají skladby vědeckých rad fakult, redakčních rad některých celostátních časopisů, složení odborných týmů grantových agentur a akreditačních komisí, zastoupení odborníků v Českém národním komitétu historiků, ve smíšených bilaterálních komisích i ve výboru Sdružení historiků České republiky. To ovšem vůbec neznamená, že o činnosti těchto orgánů je k dispozici dostatek informací. Jelikož uvedená grémia nejčastěji jednají v Praze, tráví kolegyně a kolegové z regionů, dojíždějící na jejich zasedání, mnoho hodin na cestách. Větší slabinu v oboustranné komunikaci, která se netýká jen vztahu centra a regionu, však spatřuji poněkud jinde. Velmi bych se ku příkladu přimlouval, aby skutečně všechny historické ústavy a katedry na svých webových stránkách zveřejňovaly aktuální seznamy obhájených (zadaných) diplomových či disertačních prací a řešené vědecké projekty. Neskromná přání bych měl ovšem i směrem k regionům. Zatímco pozvolna ustala konferenční horečka první poloviny devadesátých let, zrodilo se naopak tolik vědeckých časopisů a sborníků, často ryze lokálního významu, kterých je dnes snad víc než všech tvůrčích historiků a historiček dohromady. Jelikož je často není čím zaplnit nebo se nedostává peněz na jejich vydávání, vycházejí nepravidelně. Už jejich pouhá registrace je velmi obtížná. Velmi bych proto uvítal, pokud by renomované regionální historické časopisy, vždy jeden pro určitý region, čas od času věnovaly prostor jakýmsi bilančním studiím, v nichž by pověření autoři shrnuli a komentovali bibliografii prací, které souvisejí s dějinami určitého regionu a byly publikovány knižně i časopisecky. Připojit by ovšem mohli i souhrnné poznatky o nových archivních pomůckách, výstavách či o činnosti památkové péče. Za zvážení by jistě stálo i sjednocení citačních zvyklostí v poznámkovém aparátu vědeckých periodik; znám časopisy i sborníky, které právem převzaly citační úzus Českého časopisu historického.

Jestli se v přítomném sdělení podařilo aspoň obecně nastínit některé organizační, koncepční i finanční možnosti, jak dosáhnout toho, aby historické ústavy a katedry na nově vzniklých mimopražských univerzitách byly "regionální" pouze svou polohou a nikoliv výsledky vědecké či pedagogické činnosti, naznačí vlastní vývoj těchto pracovišť. Ten si bez jejich jednoznačné a konkurenceschopné vědecké profilace ve středoevropském kontextu, podpořené týmovou prací, nedokážu dost dobře představit, chtějí-li ovšem zůstat výzkumnými univerzitními ústavy či katedrami.