Osamělé hlasy na zářijovém sjezdučeských historiků volající po odstranění sametové clony, která zabraňuje světlu proniknout do jejich vlastní kuchyně, se zřejmě nedají odradit. Spíš nabývají na síle. Po Petru Příhodovi (LN 6. 11.) je to bezostyšný útok Heleny Krejčové a Martina Svatoše (LN 10. 11. 1999).
Bůh ví, že mnoho je shnilého ve státě českých historiků. Po dlouhých 40 let jsem zatínal bezmocně pěsti při četběČeskoslovenskéhočasopisu historického a Příspěvků k dějinám KSČ, aniž jsem po roce 1989 se mohl dočíst jediného slova omluvy za ty nejhrubší prohřešky proti prosté slušnosti, nemluvě o zprzňování národních dějin. „Státní historici“ obojího druhu, ti, kdož sloužili politické vrchnosti před Pražským jarem, a ti, kteří se mu klaněli po něm, zůstali po listopadu na svých místech. Některým z nich připadlo zatěžko zbavit se starých návyků, a tak s největší ochotou se dali do služeb státu nového.
Dnešní „malaise“ v komunitěčeských historiků jde ruku v ruce s mizerným stavem naší národní politiky. „Státní historici“, vychovaní doktrínou marxistického historického materialismu a mnozí stále pod jejím vlivem, budou tvrdit,že tomu ani jinak nemůže být, neboť my všichni – i historici – jsme produktem společnosti. Jak tořekl Jan Křen ve svém stěžejním díle Do emigrace (1963): „Autor se otevřeně hlásí k té generaci našich historiků, kteří byli vedeni k marxismu-leninismu především svouživotní nebo přesněji politickou zkušeností. [...] Marxismus [...] dává historické práci pevné vodítko a vyzkoušenou oporu, jež přinesla plody, které nemohou být přehlédnuty.“
Já si dovolím s touto pohodlnou doktrínou nesouhlasit a tvrdit,že naopak obecčeských historiků je spoluodpovědná za smutný stav našeho národa. Neboť historik je pověřen společností, aby vypovídal o její minulosti tak, jak ji vidí on, a nikoliv, jak společnost (nebo vláda) by ráda tuto minulost viděla. Tento axiom měl by být ještě více evidentní, jde-li o nejmladší historii. Historikův nejdražší majetek je jeho neposkvrněná reputace spolehlivého interpreta minulosti a jeho prokázaná osobní integrita.
Jako historik, který přes svůj stařecký věk dobře rozumí netrpělivosti svých mladých kolegů, ježto právě tak jak oni nemá důvodu hledat alibistická slova, podporuji jejich snahy po očistěčeské historické profese. Zároveň je však varuji před něčím, co dobře známe pod slovem „čistka“.
Vyzývám je, aby si zopakovali s Thúkýdidem,že historik má jen jeden úkol: podat nezbarveně svědectví o tom, jak to vlastně bylo. Když se někdo propůjčí zájmům jiným, tak jako křivopřísežník ztrácí právo se nazývat bezúhonným svědkem. Je spoluodpovědný za smutný stav našeho národa. Staronový problém s ohledem na historikovu nezávislost je jeho finanční zajištění. Skoro ideální způsob je dán systémem nesesaditelnosti profesorů na vysokýchškolách. Historici pracující u nás v rozsáhlé síti „ústavů“ jsou mnohem více vystaveni nežádoucímu vlivu státu. Integrita každého individua je důležitější než systém, ve kterém pracuje.