Většina českých historiků asi tuší, že si příliš nepotrpím na společenské konvence, dobové rituály a tanečky, ani na intelektuálský snobismus, který je mi z hloubi duše protivný. Proto obvykle mluvím a píšu, jak jsem zvyklý, tedy v diskusích i emocionálně a osobně, byť se to ve vědeckých kruzích zrovna nenosí. Co je to však za debatu, absentují-li v ní city a osobní zaujetí? Snažit se tuto přirozenou složku myšlenkových střetnutí a svárů programově potlačovat mi připadá kontraproduktivní a nesmyslné.

Již úvodní slova asi napověděla, že se můj příspěvek zaměří především k referátu Martina Nodla. Jeho vystoupení v podstatě chápu a vítám, neboť nespokojenost se stavem oboru musí vyjadřovat zejména mladá generace. V mnoha ohledech má Nodl nepochybně pravdu. Je-li jeho text míněn jako výzva k zamyšlení nad vývojem českého dějepisectví v uplynulých pěti desetiletích, nedá se proti němu nic namítat. Před diskusí o české historiografii let 1948-1989 (a tedy také o tehdejší vědecké a politické angažovanosti předních historiků) prostě neutečeme, i kdybychom sebepošetileji strkali hlavu do písku. Taková diskuse zkrátka proběhnout musí, ovšem, pokud možno, na základě systematického a seriózního pramenného výzkumu. Bez patřičné sebereflexe se nepohneme výrazněji kupředu a navíc ani neobjasníme problémy a úskalí prvního polistopadového decennia.

Upozorňuje-li Nodlova výpověď na fakt, že se žádná mravní očista a pokání v kruzích českých historiků nekonaly a že řadu čelných funkcí v oboru obsadili i po listopadu 1989 lidé úzce spjatí s ideologií a politikou komunistického režimu, nemohu mu odporovat. Jsem ale dalek pokládat všechny tyto osoby za zcela bezcharakterní a bezskrupulózní. Většina z nich spíše trpí tzv. faustovským komplexem, touhou dělat vědu, publikovat, vynikat, být vidět, něco dokázat, zkrátka proslavit sebe i obor, v němž pracují. Sžíravý vnitřní oheň je pak zákonitě vede k tomu, že se klidně spojí s ďáblem, ať již mává trikolórou nebo svírá v rukou srp a kladivo. Totalitní a polototalitní režimy, svůdné ideologie i pouhá vlna společenské objednávky strhává podobné typy znovu a znovu k manifestování loajality, která se právě vyžaduje. Vůbec nepochybuji, že v případě celosvětového vítězstvíčínské revoluce by tito lidé zežloutli, zašikmili si víčka a zaklínali sebe i nás citáty asijských mudrců. Bohužel, takoví vědci se vyskytují na celém světě a v každé době.

Míní-li Martin Nodl, že je v našem oboru přemíra kariéristů či nezdravě asertivních individualit, kteří se nehodlají otáčet do minulosti a zpytovat svědomí, neřeknu ani popel. Někdo přece v letech 1970-1971 zasedal v prověrkových komisích, někdo se klaněl soudruhům Puršům, Křížkům, Kočím, Králům, Říhům i dalším “koryfejům”, někdo seděl ve stranických výborech, někdo působil v redakčních radách vědeckých periodik i v edičních komisích nakladatelství, a tudíž někdo také rozhodoval o vydání či nevydání knih a studií. Někdo zase psal na objednávku recenze, které nemilosrdně popravovaly závažné práce, pokud se vůbec dostaly na pulty knihkupectví. Není pochyb, že uvedené počínání neblaze ovlivnilo úroveň české předlistopadové historiografie i mezilidské vztahy. Vyrovnání s touto smutnou a stále tíživou skutečností mělo však proběhnout už během roku 1990, kdy se na jednotlivých pracovištích více či méně měnily vedoucí garnitury. Místo toho se desítky, ne-li stovky pražských i mimopražských historiků sešly počátkem onoho roku v Emauzích, aby se manifestačně přihlásily k novému politickému kursu. Nevěřil jsem svým očím, z kolika včerejších marxistů a komunistů se přes noc mávnutím kouzelného proutku stali liberálové, konzervativci, katolíci, postmodernisté, dekonstruktivisté atd. atd. V tomto srovnání se mi Miloslav Ransdorf jevil jako svým způsobem čestný a názorově vyrovnaný člověk. Musím se přiznat, že jsem neměl sil v prostorném refektáři setrvávat a ještě před zahájením schůze zamířil do tehdy cenově přístupného hostince “U Čížků”. Udělal jsem sedm piv a večer mi bylo špatně fyzicky i psychicky. Ne, tehdy nebylo klima na nějaké čistky, všude kolem znělo heslo “Nejsme jako oni”, které odpovídalo celospolečenské atmosféře. Prolínání početných členů tzv. šedé zóny s disidenty, rehabilitovanými a nedávnými komunisty bylo tak rychlé a natolik znepřehledněné rozličnými osobními vazbami, že se ztrácelo vědomí, kdo je kdo. Jako předseda stávkového výboru, předseda odborů i předseda rehabilitační komise v tehdejším Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV musím ovšem připomenout, že se dalo vytvořit alespoň takové ovzduší, které nejen donutilo nejzkompromitovanější osoby odejít, ale znemožnilo setrvat ve funkcích vedoucích oddělení a v ústavních, redakčních i vědeckých radách vysloveným kariéristům a převlékačům kabátů.

Již slyším protiargumenty odpůrců: Jen blbec nemění názor, každý člověk má právo na názorový vývoj, vědecké výsledky nesouvisejí s charakterovými vlastnostmi, vnášením morálních postulátů do vědecké práce se ničeho nedosáhne... Co k tomu říci? Jistě, každý má právo na vnitřní vývoj a názorové zrání. Pokud se však periody individuálního myšlenkového vývoje téměř přesně kryjí s rytmem politických změn, pak asi něco není v pořádku. Podobně je tomu s morálními aspekty. Přistoupíme-li na premisu, že z individuálních pohnutek lidí vyrůstají dějinné pohyby a procesy, pak historika musí plným právem zajímat, v jaké míře individuální motivy ovlivnily vývoj jeho oboru v různých dějinných obdobích. V semináři nyní tuto problematiku probírám se studenty na základě interpretace stěžejních textů českého dějepisectví. Přesvědčivě se přitom ukazuje, jak silně podléhali politické atmosféře i společenské objednávce historikové druhé poloviny 19. a první třetiny 20. století, jak vehementně řešili otázky vyrůstající z jejich osobních zájmů a prožitků, jak opatrné či otevřené formulace volili ve vztahu ke svým učitelům i k politické moci. A to vše, prosím, v čase dominujícího pozitivismu a relativní svobody. Ptejme se tedy, jak vypadalo působení historiků v nesrovnatelně obtížnější situaci protektorátu a čtyřiceti let komunistické nadvlády! Důležité přece je nikoliv výhradně to, co historik napsal či řekl, ale také to, co nevyslovilči se neodvážil zformulovat na veřejnosti.

Probíhající výzkum české poúnorové vědy i heuristická práce mladého badatelského týmu mapujícího situaci v české literatuře, literární vědě a kulturním životě v souvislosti s projektovanými Dějinami české literatury 1945-1989 zřetelně naznačují problémy, s nimiž se musí vyrovnat i budoucí zpracování české historiografie tohoto pohnutého, leč zajímavého období. Jasně se také otvírá propast mezi tzv. oral history a písemnými prameny. Zatímco k odpovědnosti za 50. léta se nikdo ze stárnoucích vědců nehlásí (své tehdejší marxistické, ba přímo stalinistické postoje bagatelizují frází o nezbytné úlitbě), analýzy jejich textů je usvědčují ze zkreslování skutečnosti, zkreslování vědomého i podvědomého. Zdaleka ne každý vydrží pohled do zrcadla. O historicích činných v 70. a 80. letech platí totéž, ovšem s dodatkem, že po srpnu 1968 si už komunismus mohl idealizovat jedině nepoučitelný naiva. V dané chvíli nejde pochopitelně o to vynášet za každou cenu kategorické soudy a odsudky, nýbrž pochopit a objasnit problémy oboru v celé jejich složitosti. Doufejme, že se i pro české dějepisectví 50.-80. let zachoval dostatek pramenů, včetně zápisů ze schůzí stranických výborů, vědeckých kolegií a redakčních i edičních rad, neboť právě tam se rozhodovalo o osudech historiků a jejich prací.

Rovněž odmítání moralizujícího přístupu má své meze. V oboru, který se může pochlubit názorově tak konzistentními osobnostmi, jakými byli František Palacký, Josef Pekař, Jan Slavík, Jaroslav Werstadt i Karel Kučera (žijící programově nejmenuji), není možné pořád omlouvat konjunkturalisty a kariéristy, kteří před nepravostmi zavírali oči, tvářili se, že je vše v pořádku, a psali svá díla tak, aby splňovala existující politická kritéria. Ruku na srdce! Nebylo to právě podléhání ideologickým tlakům a přehodnocování minulosti podle momentální politické objednávky, jež znedůvěryhodnělo historiky a historiografii v očíchširoké veřejnosti? Copak je historie opravdu děvka, zasluhující si každodenní znásilnění?

Abych byl správně pochopen. Nikdo nevolá po čistkách, prověrkách, nikdo nechce zavádět inkvizici. Jde o jedno jediné. Aby lidé, kteří cítí, že se nějakým způsobem podíleli na devastaci české historiografie v uplynulých desetiletích, svá pochybení přiznali a vyrovnali se s nimi. Ne, nebudu tady jejich jména uvádět. Nikomu se nelíbí roležalobníka a nikdo z nás se asi nemůže pasovat do role naprosto objektivního soudce. Jde spíše o morální apel, výzvu, která snad alespoň některé osloví.

Jakkoliv je Nodlův referát inspirativní, budí ve své první části spíše nesouhlas. Pokud hodlal autor lidi naštvat (adekvátnější by asi byl peprnější český výraz), pak se mu to povedlo. Proč? Text vypadá sice na první pohled odvážně a statečně, ale není tomu tak. Trpí totiž obvyklým rysem většiny dnešních výpadů. Nikoho nejmenuje (snad ze stejných důvodů jako já), avšak ani z kontextu není patrné, na koho míří. Všechny příslušníky generace, narozené na přelomu 40. a 50. let, proti níž především útočí, šmahem odsuzuje a háže do jednoho pytle. Nezajímá ho, kdo byl bezpartijní a kdo ve straně, kdo vyloučený a kdo vyškrtnutý, kdo se, ač straník, choval poměrně slušně, kdo zastával funkce a kdoživořil na okraji, kdo měl dobré bydlo s přístupem k literatuře a kdo utíral prach na regálech.

Aby bylo jasné, každý, kdo v 70. a 80. letech pracoval v oboru, dělal kompromisy, někdo větší a někdo menší. I lidé, kteří se živili redakční prací, často upravovali marxistické výplody, knihovníci půjčovali marxistickou literaturu, studenti si z ní pořizovali výpisky... Přiznávám, že ani já jsem se nevyhnul pochybením a pokleskům, které mě mrzí a jež jsem se vždy snažil rychle napravit. Nelze však klást rovnítko mezi funkcionáře KSČ, vědomě usilující o kariéru, a historiky, kteří ve stejné době pořádali v archívech, vytvářeli podkladová hesla pro encyklopedie, dřeli v redakcích a ve chvilkách volna se věnovali vědě. Vratislav Vaníček, Jiří Pešek, Bohdan a Blanka Zilynští, bratři Michal a Martin Svatošovi, Kateřina Charvátová, Josef Tomeš či Jan P. Kučera mohli do listopadu 1989 vydat v nejlepším případě jedinou knihu, a to ještě po roce 1985 a s rizikem, že ji centrální historická periodika znectí. Pokud tehdy bezpartijní historikové vůbec dosáhli vědecké hodnosti, pak až těsně před listopadem, kdy se komunistický režim rozkládal. O služebních cestách do zahraničí a pravidelném přístupu k nejnovější literatuře si mohli nechat pouze zdát, což pochopitelně zbrzdilo jejich vědecký vývoj. Nodlův referát je prostě nepřípustně generalizující, a tudíž věcně nepravdivý i ahistorický. Jak patrno, je pro Nodla i poměrně nedávná minulost minulostí hodně vzdálenou.

Podepisuji ovšem Nodlovu tezi, že měřítkem kvality každého historika je jeho vědecká práce. I když ani v tomto případě nesouhlasím docela. V porevolučním období se před historiky starší a střední generace rázem vynořila otázka priorit. Je důležitější vlastní vědecká práce, nyní již nelimitovaná ideologickými tlaky, nebo zpracování nových učebnic pro školy? Je lepší okamžitě odjet do zahraničí a vrhnout se do studia archívních materiálů a odborné literatury, nebo se věnovat na vysoké škole vzdělávání budoucích historiků a učitelů dějepisu? A to i s časovým zaneprázdněním, které tato vysilující práce přináší? Z vlastní zkušenosti mohu říci, že je rozdíl mít zaměstnání ve vědeckém ústavu a jednou za týden přednášet na vysoké škole z připravované knihy, nebo učit vysokoškoláky deset hodin týdně, zasedat v komisích pro státní zkoušky, vést deset diplomových a dvacet seminárních prací ročně, neodbývat konzultace, trpět u přijímaček, starat se o doktorandy a přednášet v distančním studiu. V tomto porovnání je práce vysokoškolského učitele nesrovnatelně náročnější (i vzhledem k sílícímu přílivu a nárokům posluchačů) než činnost vědce, který má možnost soustředěně bádat ičastěji publikovat výsledky svých výzkumů.

Stěžuje-li si Nodl na klientelismus, nechápu dost dobře, o čem mluví. Ze zkušenosti vlastní i mých kolegů vím, že není pro učitele větší radost než vidět vytištěné práce svých žáků. Myslím, že většina příslušníků naší generace uvažuje shodně a kvalitní seminární i diplomové práce doporučuje do tisku. Poněkud jiná situace ovšem panuje při obsazování pracovních míst ve vědeckých ústavech a na vysokých školách, kde se zpravidla vyžaduje konkursní řízení. Již tím se případný klientelismus omezuje. A nyní příklad z mého života. Osobně jsem měl jedinečnou příležitost vybudovat, personálně obsadit a po sedm let vést katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě v Praze. Musím se přiznat, že jsem při výběru adeptů na místa vysokoškolských pedagogů přihlížel nejen k vědecké úrovni a učitelským schopnostem (k čemu je na univerzitě odborník, který studenty nezaujme a nestrhne?), nýbrž také zvažoval jejich povahové a charakterové vlastnosti. Nechtěl jsem mít tým skvělých sólistů, kteří na sebe navzájem sočí, nýbrž historiky vytvářející kolegiální a dělnou atmosféru, která inspiruje a podněcuje i studenty. Asertivní, naduté, agresivní a příliš ambiciózní kandidáty jsem ze svých úvah vylučoval už na začátku. I s odstupem doby si říkám,že jsem dělal dobře. Ostatně skutečný talent se prosadí bez ohledu na okolnosti.

Historik by měl mít schopnost jít až na dřeň textu, který analyzuje. Pokouším se o to i v případě Nodlova referátu. Martina Nodla jsem učil tři semestry. Vím proto, že se často projevoval sveřepě, konfrontačně, obtížně se vyrovnával s jiným míněním. Což o to, opravdové osobnosti bývají vyhraněnými a nezkrotnými individualitami. Více mne mrzí jiná věc. Mezi řádky proniká do věcných argumentů špatně tajená zloba a řevnivost, podivuhodně se snoubící se skrývaným kalkulem. I v obecné rovině je totiž patrné, že autor útočí na ty, které nepotřebuje a kteří mu z rozličných důvodů překážejí (generace narozená kolem roku 1950), zatímco jiné lidi šetří či bere v ochranu. Nikdo mi nevymluví,že je tomu jinak.

Vstoupil jsem do diskuse, k níž jsem zprvu neměl chuť. Raději bych se vyjadřoval k problémům, které považuji za ještě významnější (disparátnost podmínek pro získání titulu docent a profesor na různých vysokých školách, opětovné podléhání vědecké historiografie politické objednávce, zvláště v souvislosti se vstupem do NATO, vývojem česko-německých vztahů a chystaným začleněním České republiky do Evropské unie, sebezahlcování oboru nadmírou publikací a informací, vztah vědy a výuky, neústrojná aplikace grantového systému, vlastního přírodním vědám, na obory humanitní aj.) a na jejichž řešení závisí budoucnost historiografie jako vědy i její pozice ve společnosti. Leč stalo se. Slibuji si alespoň, že se již dalších diskusí účastnit nebudu. Nemám tolik času, abych se stihl hádat, úřadovat, učit a ještě vědecky pracovat. Vždyť to hlavní, co po nás zůstane, jsou našižáci a snad i malý přínos k nikdy nekončícímu poznávání minulosti.

P. S. Historického sjezdu v Hradci Králové jsem se nezúčastnil, poněvadž rodiče právě slavili zlatou svatbu. Po pročtení šestého čísla letošního ročníku časopisu Dějiny a současnost se mi ulevilo. Ještě, že jsem v Hradci nebyl! Z diskuse v budově Akademie věd ČR jsem odešel předčasně, neboť se mi zdálo, že nikam nevede, že chybí ochota otevřeně diskutovat. Na chodbě jsem potkal Martina Nodla. Sdělil mi, jak je rád, že nepatří k naší generaci. Napadla mě jediná myšlenka. Za rodiče, místo a čas narození nikdo nemůže. Každý však odpovídá za své činy.