Jindřich DEJMEK

Tři glosy k současným historiografickým diskusím

Zasláno 3. 1. 2000.

I

            Jedním ze závažných nedostatků, které kritikové vytýkají aktuálnímu stavu české historiografie, je prý „intelektuální zabedněnost“, neschopnost vybočit ze zaběhnutých kolejí, což pak bývá většinou vztahováno na faktografický výzkum především politických dějin. Nezřídka bývá dokonce naznačováno, že jinde nastává „soumrak“ politického a diplomatického dějepisectví, jehož spolutvůrcům jsou dávány přívětivé nálepky opisovačů archivů, otiskovatelů výpisků aj.

            Rozhlédneme-li se ale v současnosti po produkci v některých velkých západoevropských státech, případně USA, nezbývá nám – uvěříme-li takovým výtkám – než konstatovat, že i tam jsou (někde dokonce v převaze) velmi početní zabedněnci, kteří nejen že studují tradiční politické a diplomatické dějiny, ale namnoze se vracejí k tématům již tolikrát opakovaným, že se to nezasvěcenému laikovi (jen málo tušícímu o problematice zpřístupňování pramenů k moderním dějinám a jejich klasifikaci) opravdu může zdát zbytečné. Stačí se porozhlédnout např. po anglické či americké produkci posledního desetiletí, která – na rozdíl od prostoru středoevropského – nebyla limitována s několika výjimkami nikdy politicky. Historikové se znovu a znovu vracejí k politické a diplomatické (i strategické) historii druhé světové války, jejímž problémům je věnována podstatná část – plných šest svazků – prestižní řady The Making of the Twentieth Century.1 Vrací se znovu i k vlastním dějinám velkých válečných konfliktů 19. a 20. století, kterým je věnována celé edice Origins of Modern Wars (v současné době 17 svazků, vyd. od 80. let). Především ale píší stále nová a nová díla, věnovaná tématům v Čechách zatím studovaným jen minimálně – různým obdobím historie tzv. studené války, problémům dekolonizace apod., tedy po výtce politické tematice, nutící je – přinejmenším v první fázi výzkumu – k aplikování tradičních, pozitivistických metod. Jinak by totiž ztěží objasnili, jak se „věci udály“, a to pro většinu historiků zůstává – zřejmě poněkud podivínsky – prvním úkolem. Produkci těchto děl přitom doprovázejí neustále přibývající svazky edičních řad diplomatických dokumentů, vydávaných ve Velké Británii, USA, Německu, Francii i řadě států menších. Vrcholem těchto snah je zřejmě dosud největší západní ediční projekt British Documents on Foreign Affaires: Reports and Papers from the F. O. Confidential Print, vydávaný od r. 1985 prof. K. Bournem a D. C. Wattem za účasti historiků ze „zámoří“, mj. i Německa, který má po svém dokončení čítat 420 svazků.

            Resumováno s prof. Gordonem Craigem, dřívější předsudky ke studiu politických a diplomatických dějin, vyskytující se zvláště v 70. letech v jistých historických centrech na Západě, zmizely.2 Chtějí-li čeští zastánci „postmodernismu“ a dalších módních přístupů ironizovat své kolegy pro jejich snahy o lepší faktografické poznání vlastní moderní (a nejen moderní) minulosti, případně náběhy k edicím k politickým a diplomatickým dějinám, které se bez „opisování“ dokumentů zřejmě neobejdou, snad by se měli se svou kritikou obrátit i na západoevropské vědce a naznačit také jim hloubku jejich ignorance a nedostatečnosti.

II

            Metodická zaostalost ale není zřejmě nejvážnějším nedostatkem většiny pracujících českých historiků; mnohem vážnější je prý – jak alespoň soudí např. pánové Dobeš a Zeman – ulpívání na nacionalistických konceptech v přístupu k historické materii, na některých tradičních tématech, např. „první republice“, v nacionalistické interpretaci „českého“ odboje etc.

            Převažující orientací historických badatelů k dějinám vlastního národa a státu, zvláště v Evropě trvající i po druhé světové válce, jistě není třeba se vážněji zabývat. Stačí se poohlédnout, jaké jsou tvárné osy, kolem nichž vytvářejí své výklady historikové v sousedství. Poslední velká polská syntéza poznaňských historiků, redigovaná J. Topolskim, má název: Polska. Dzieje narodu, państwa i kultury.3 Losy państwa i narodu jsou i v podtitulu syntézy historiků varšavských, vedených prof. J. Tazbirem. Také série Deutsche Geschichte der neuesten Zeit von 19. Jahrhundert, redigovaná nejprve již zesnulým M. Broszatem a nyní W. Benzem a rozvržená na 30 svazků, se – pro některé zřejmě překvapivě – věnuje především politickým dějinám pruského a pak německého státu. Dominující „národní“ a „státní“ tematiku bychom samozřejmě nalezli i v přístupech prakticky všech dalších historiografií velkých i menších evropských zemí, kde se dějepisci neštítí slova „národ“ jako přežitku minulého století ani nepovažují zkoumání historie jeho státu za služebnost politice či „nacionalismu“.

            Interesantní je Dobešova a Zemanova kritika údajně nekritického přístupu většiny českých historiků k dějinám „první republiky“.4 Ponechávám stranou, čím „první republika“ byla Čechům v jejich moderní historii. Nemohu ale nepřipomenout, jak veliké (a ve srovnání s meziválečným Československem mnohonásobně větší) pozornosti se těší např. meziválečná „Druga Rzeczpospolita“ v sousední historiografii polské, bez ohledu na její reálné nedostatky – včetně zhroucení jejího demokratického systému. Pro polské historiky bez ohledu na jejich další nikoliv zanedbatelné názorové rozdíly, pramenící i z politických východisek jednotlivých autorů, zůstává „druhá republika“ prostě vrcholem novodobého polského národního úsilí, a podle toho k jejímu studiu přistupují. Byť byla polským státem „jen“ ze dvou třetin, podobně jako Československo státem Čechů a Slováků.

            Kritikům „první republiky“ (kteří ji na sjezdu neváhali označit za stát obsahující systémově nefunkční prvky, což se ku podivu v internetovém znění jejich textu neobjevilo) vadí mj. vyzvedávání jejího demokratického zřízení, prý nekriticky oslavované. Jenže meziválečné Československo, zrozené v revolučním pohybu téměř současně s tuctem dalších států, nezpochybnitelnou demokracií nakonec zůstalo v celém širokém pásmu mezi nacistickým Německem a komunistickým SSSR – spolu s Finskem – jediné. Všude jinde ve středovýchodní Evropě (ale nejen tam) se demokratické řády zhroutily, na celém starém kontinentu nakonec zůstala jen třetina států demokratických (byť s připomínkou, že jejich politické a ústavní systémy měly – posuzováno současnými měřítky – různé slabiny či nedostatky). Československo, jistě stát nikoliv ideální, ale rozhodně do podzimu 1938 demokratický, náleželo do této minority, na jejíž odkaz navazuje i Evropa současná, a nejvýraznějším destabilizujícím prvkem v něm byla – právě německá menšina. Nikoliv snad svou národní jinakostí, ale svou masovou dobrovolnou opcí pro sousední totalitní model.5 Je opravdu hříchem české historiografie, která ostatně 40 let o řadě aspektů prvorepublikánského zřízení mohla psát jen v náznacích, že se snaží na tyto rysy upozorňovat a že vede – nikoliv tak často – polemiky s hlasy, tvrdícími cosi o chybném založení československého státu vůbec?

III

            Poukazují-li pánové Dobeš a Zeman na potřebu kritického přístupu k vlastním dějinám, plně s nimi souhlasím. Ovšem také v tom smyslu, pokoušet se je studovat a interpretovat nezávisle na schématech vytvořených jejich „kritiky“ namnoze ryze účelově v různých dobách, mj. právě v komunistickém období. Stálo by např. za podrobnější zmapování, kolik z kritik údajných nedostatků a pochybení vládnoucí „hradní“ elity meziválečného Československa a pak „třetí republiky“ přežívá i v současnosti jednak z období pomnichovského, jednak z éry komunistické. Za všechny jediný příklad – odmítání údajné čs. „kapitulace“ v roce 1938, zaviněné prý – alespoň podle velké části české publicistiky a také hlasů některých politiků, s oblibou mistrujících naši minulost – především selháním tehdejšího prezidenta. Jenže vědecké zkoumání problémů souvisejících s prehistorií Mnichova dávno poukázalo na řadu objektivních a nezvratitelných skutečností, které Benešovo rozhodnutí staví do poněkud jiného světla. Podrobné zmapování francouzských strategických plánů z třicátých let, které upozornilo mj. na rozhodnutí v žádném případě neútočit proti Německu, stejně jako studium dokumentů britských vlád, jež prokázalo zásadní odmítání vstupu do války z důvodů konfliktu ve střední Evropě, jež trvalo až do dubna 1939, samozřejmě těžce otřásají spekulacemi o tom, že by případné Benešovo odmítnutí Mnichova strhlo západní appeasery do boje za Československo. Taková fikce – jedna z mnoha, vytvářených okolo kontroverzních kapitol naší minulosti – byla sice vyvrácená vědeckým výzkumem německých, britských a francouzských badatelů, ale zvláště v publicistice dále vesele přežívá ...

            Omlouvám se za tento konkrétní exkurs, leč právě na něm lze demonstrovat, v čem je – alespoň pro některé z nás – jádro problému. Českému dějepisectví asi skutečně schází jistý kritický revizionismus – ovšem revizionismus takový, jak jej od konce šedesátých let chápe např. britská historiografie. V ní – po diskusích o schopnosti a neschopnosti či morální odpovědnosti těch kterých politiků za britské debakly ve třicátých letech či poválečný velmocenský úpadek – převážilo studium objektivních „determinant“, které předurčovaly postoje anglické reprezentace. Díky nim dnes víme, že appeasement nebyl jen zlovolnou iniciativou germanofilské skupiny či toho nebo jiného naivního premiéra, ale především výslednicí široké palety problémů, z velké části tkvějících mimo Británii konce třicátých let. Stejným způsobem britští historikové dnes studují i takové – pro Angličany jistě bolestivé – fenomény, jakým je rozpad „impéria“ po r. 1947, úpadek celkové role Británie v moderní světové politice atd. Nabízí se otázka, zda není potřebí více studovat podobné „determinanty“ i ve vztahu k naší vlastní moderní minulosti, byť samozřejmě za cenu dlouhodobého studia dokumentace v našich a především zahraničních archivech a pořizování „pány postmodernisty“ tolik ironizovaných výpisků a pak faktografických monografií. Nebo je lepší dále vlastní minulost mistrovat v zaběhnutých schématech a býti soudci něčeho, o čem mnohdy víme jen málo?

IV

            Když ve druhé polovině šedesátých let francouzský historik P. Renouvin přehlížel aktuální směry francouzského historického bádání, konstatoval, jak je plodná koexistence různých metodologických přístupů, pochopitelně si volících nejrůznější témata. Myslím, že realizování této devízy – totiž mnohosti přístupu, problémů i jejich interpretací – je třeba přát i dějepisectví českému. Jistě by mu prospělo více než vzájemné personální útoky a politicky motivované kádrování...

Podčarové poznámky:

1.  V této sérii, redigované prof. G. Warnerem, bylo dosud vydáno 17 svazků, 3 další jsou v tisku.

2.  G. A. Craig, On the Pleasure of Reading Diplomatic Correspondence, in: Journal of Contemporary History 26, 1991, s. 369.

3.  Je celkem příznačné, že jako první vyšel svazek V., nazvaný: Polska i Polacy w drugiej wojnie światowej, Poznań 1993. Symptomatické pak je, že o okupaci autor zásadně píše jako o „německé“...

4.  Na panem Dobešem nikoliv poprvé zformulovaný dovětek o bývalých komunistech, nyní se zaštiťujících demokracií, tu nehodlám reagovat, soudě, že jako nestraníkovi před listopadem i po listopadu mi to nepřísluší. Netuším ale, čím takové „odborné“ invektivy přispějí k meritu problému, o který jde jemu, jak doufám, stejně jako mně.

5.  Skutečnost, že ze zhruba třímilionového společenství od kojenců po starce vstoupí 1,2 milionu do strany hlásící se k nacistické doktríně, a to na půdě demokratického státu, vypovídá jistě sama za sebe.