Celý proces lidského zaobírání se vlastní minulostí lze pochopitelně zkoumat z mnoha hledisek a při uplatnění mnoha kritérií. Jedním z nich, které bychom chtěli použít jako východisko naší úvahy, je proces jakéhosi zesvětšťování či sekularizace historie. Když byl osvícenstvím definitivně nalomen dosavadní jednotný systém zahrnující pojímání celé lidské společnosti, její minulosti, současnosti i budoucnosti, nastalo zlaté období historie, která na čas zaujala toto ústřední a sjednocující místo a stala se „posledním náboženstvím vzdělanců“. Jelikož však nastávala doba, která už žádné náboženství nepotřebovala, neohřála se historie na tomto místě dlouho. I po svržení z míst nejvyšších je ale pro celý její další vývoj charakteristické jisté napětí a hledání rovnováhy mezi vědeckým pojetím historie a mezi kladením mimovědeckých úkolů, např. politickým, mocenským či ideologickým posláním.

Nejen veřejnost jako taková, ale i historici si často kladli tyto úkoly. Není jistě třeba nijak zvláště připomínat, že se jednalo o dobu, kdy se historické bádání nalézalo ve službách národního hnutí, kdy mělo připomínáním slavné minulosti odůvodňovat a legitimizovat jazykové a politické požadavky a také dodávat argumenty do polemik proti konkurentům. Výsledkem byla historiografie propojená s národními a politickými zájmy, a to stejně v českém, jakož i cizím prostředí. Například myšlence národního státu byl oddán i přinejmenším jeden směr německého, liberálního dějepisectví. Náznaky změn a postupného prosazování vědecké, hodnotově nezávislé historiografie pak byly patrné ve známých sporech o Rukopisy či v tzv. Lamprechtstreit v Německu. Postupně byly formulovány zásady hodnotově neutrálních sociálních věd, oddělené od hodnotových soudů a světonázorových vyznání. Ačkoliv v českém prostředí nebyly nové tendence a závěry zcela neznámé, do vlastního bádání příliš nepronikly. Po jistou dobu se to nemuselo na jeho praktických výsledcích nějak výrazně projevovat, ale postupně, ruku v ruce se stále rychlejším metodologickým rozvojem, bylo tímto nedostatkem výrazně poznamenáno.

Česká historiografie byla od 19. století ve své části zatížena dědictvím, které sice bylo na její bedra vloženo zvenku, ale které si současně i sami její reprezentanti kladli na svá bedra. Je zde řeč o úkolování historiografie poptávkou ze strany politiků i široké veřejnosti. Poté, co v minulém století ideově podpírala ekonomický, sociální i kulturní vzestup české společnosti, dodávala od roku 1918 smysl existenci samostatného státu a po roce 1945 pak tvořila základy pro stavbu tzv. mostu mezi Východem a Západem, tedy pro roli, kterou mělo Československo v té době hrát. Jelikož však byla již dříve připravena přejímat nejrůznější vnější „objednávky“, mohla po roce 1948 dokazovat (s různou intenzitou až do roku 1989), že „komunisté jsou dědici pokrokových tradic národa“ a že jejich režim je kvalitativním vyvrcholením českých a slovenských dějin.

Listopad 1989 tuto situaci změnil, ale přesto se vnucuje otázka, do jaké míry se dokázala česká historiografie tohoto břemene zbavit. Dokázala tento stav dostatečně kriticky reflektovat a učinit z této reflexe jeden z výchozích bodů svého působení v nových poměrech devadesátých let? Domníváme se, že nedostatečně. Zbavila se sice svazující ideologie, prolomila mnohaletou izolaci oboru vůči zahraničí a získala prostor pro uplatnění širší palety metod, hledisek a názorů, nemluvě o zpřístupnění řady témat hlavně na poli moderních dějin, která byla před rokem 1989 tabu. Nepřinesla si ale současně do nové éry z dřívějška pocit, možná podvědomý, že výsledkem vědeckého výzkumu má být pro většinu přijatelné stanovisko, jež spočívá ve zprostředkování kompromisu mezi jednotlivými pohledy a protiklady? Tento přístup se pak odráží v pojímání historie ne v celé její šíři i s jejími negativními a nejednoznačnými skutečnostmi, ale ve výběru pouze jejích některých částí, kterým je přisouzen zvláštní, konstitutivní význam, zatímco ostatní jsou vytěsňovány nebo zlehčovány. Z nám nejbližší oblasti moderních dějin uveďme jako příklad alespoň první československou republiku, jež bývá často zahalována do frází o nejdokonalejším možném uspořádání a o ostrůvku demokracie v Evropě, a naopak o podobě jejího politického systému, o jeho přednostech a slabinách se diskutuje mnohem méně. Vítaným polem pro nalézání shodných stanovisek pak může být i prolínání odborné historiografie s národními zájmy (ve smyslu mezinárodních pozic státu). Mnohdy nevadí, že se nevěnuje pozornost tomu, zda tento pojem má čistě politickou podstatu a zda jeho používání odpovídá konkrétním metodologickým požadavkům. Důležité je, že se ve spojení s ním mohou historici cítit více odpovědní vůči celé společnosti a její současnosti i budoucnosti. Toto prolínání odborné historiografie s národními zájmy je patrné například na dodnes živém problému sudetských Němců. Národní zájem velí raději nezanášet tuto otázku kritickými poukazy do vlastních, českých řad.

V důsledku mnoho desetiletí trvající izolace se česká historiografie po listopadu 1989 potýkala a stále potýká s řadou dalších problémů a navzdory tomu, že se v posledních letech v tomto směru mnoho udělalo, projevuje se toto zpoždění bezpochyby na mnoha rovinách – tematické i metodologické. V oblasti moderních dějin tak např. mimo jiné citelně schází studie k dějinám politického myšlení, dějinám politické propagandy a s tím spojené problematice významu a dopadu moderních médií v životě společnosti, ke komparaci jednotlivých okupačních režimů v Evropě během druhé světové války či komparaci chování obyvatelstva v podmínkách nacistického a komunistického totalitního režimu. K samotnému vnímání historických událostí a procesů můžeme uvést, že jsou často vnímány v kategoriích celých národů – jako rozchod Čechů s Němci, český odboj, německá okupace. Historie ve své rozmanitosti a mnohovrstevnatosti bývá redukována na střet dvou sevřených, monolitických bloků, z nichž navíc jeden má téměř vždy morální převahu nad druhým. Vyzdvihování národních hledisek vede k opomíjení jiných pohledů, které jsou naopak v zahraničí dnes často uplatňovány a které jsou pro hlubší poznání zkoumaných problémů nezbytné. Jde jednak o individuální lidské osudy, skryté za „velkými tématy“ národních bojů, a jednak o osudy národních, náboženských aj. menšin (Židů, Romů apod.). Po bouřlivém metodologickém rozvoji historiografie v posledních desetiletích, který byl a stále je jen částečně a neúplně reflektován i českou historiografií, nemluvě o tom, zda a jak se odrazil a odráží v konkrétních domácích historiografických textech, se musíme smířit s tím, že neexistují jedny dějiny, ale řada obrazů dějin (textů o dějinách), které v jejich různosti spojuje pouze respektování základních pravidel a metod vědecké historiografie. Za této situace je pak otázkou, zda má mít česká historiografie v současné době, jak to formuloval prof. J. Pánek ve svém námětu pro sjezdovou diskusi, vedle rozvíjení vlastního oboru a otvírání cesty mladé vědecké generaci i větší míru odpovědnosti „...při utváření takové interpretace národních dějin, která by tomuto desetimilionovému společenství nebyla nepochopitelným a zvenčí předhazovaným břemenem, nýbrž kritickou oporou a srozumitelnou výzvou k orientaci v nezadržitelných proměnách na prahu 21. století“ (Česká historická věda a české historické vědomí, in: Český časopis historický 1999, č. 2, s. 314). Je dnes na konci tohoto století a tisíciletí historická věda, která si uvědomuje relativnost svých soudů, oprávněna se ještě takto vymezovat? Nezaznívá z citovaných slov podvědomé sice, ale přesto reziduum dřívějších a dnes již překonaných představ o úloze historie povolané k vytváření konceptů národních dějin jako duchovního (ideového) pojiva jednotlivých národních společenství? V neposlední řadě se pak nabízí i otázka, do jaké míry se v našem prostředí naplnila slova Františka Grause, vyřčená již ve druhé polovině 60. let: „Historikové se budou muset vzdát představy o výsadním postavení historie ve společenských vědách a při plném vědomí nutnosti a nezbytnosti historického aspektu pochopit, že jde přece jen pouze o jeden z aspektů současnosti“ (Naše živá a mrtvá minulost, Praha 1968, s. 25).

Když jsme hovořili o tom, že z dřívějších dob přetrvává pocit, že výsledkem výzkumu by mělo být sblížení stanovisek, měli jsme tím zároveň na mysli, zda česká historiografie nesdílí s českou společností strach z pluralismu hledisek a názorů. Za situace, kdy se za jeden ze současných úkolů pokládá střetávání se s nevědeckými výklady českých dějin, může být naopak žádoucí jednota. Zvláště když se přímo mezi námi tyto výklady šíří a když k tomu půdu propůjčují české deníky nacházející se v rukou německého kapitálu. V nadcházejícím boji je potom přirozeně zapotřebí soustředit a netříštit síly a nezkoumat, zdali některé ochotné hlavy a ruce v minulých desetiletích neabsolvovaly již více urputných bitev a válek proti jiným falešným vykladačům a názorovým nepřátelům. Než se česká historiografie pustí do dalšího takového boje, měla by si ale udělat rekapitulaci těch, které v minulém období sváděla. Možná by to napomohlo k poznání a prohlédnutí, že žádné další boje není třeba vést a že bude úplně stačit, když se místo formování jednotných šiků konečně přistoupí k důkladné reflexi dějin oboru v uplynulých desetiletích. Ta je mimochodem také jedním z vážných problémů současné české historiografie, od něhož by se neměla odvádět pozornost třeba ke zveličenému sudetoněmeckému nebezpečí. Její naplnění by pak mohlo mít například dílčí podobu v analytických studiích, které by přesně pojmenovaly stav a úroveň české historiografie v uplynulých desetiletích v jejích jednotlivých dílčích tematických vymezeních od medievistiky po moderní dějiny. Studií, které by zpřesnily a prohloubily poznání, co z historiografické produkce obstálo v toku času, jak na tom byla v porovnání se zahraničím, v čem byla ideologicky poplatná době, v čem novátorská apod. Osobně se domníváme, že kdyby se česká historiografie vydala tímto směrem již na počátku devadesátých let, tak bychom dnes byli o hodně dál a nehovořili zpozdile po deseti letech o potřebě vyrovnání se s minulostí oboru jak v rovině odborné, tak i lidské, kterou, ať se nám to líbí, nebo ne, nemůžeme obejít. V této souvislosti naprosto nejde o to, kohokoliv z historické komunity vylučovat, ale o vytváření a posilování vědomí, že ne všichni v oboru si počínali stejně. Bude třeba diferencovat a pojmenovávat, odlišovat příklady statečnosti, která obstála, od poklesků a odborných a lidských selhání. Zatím se tak nedělo a obor samotný věru nevykázal v uplynulé dekádě mnoho zmužilosti a odvahy podívat se s odkrytým hledím na svoje dřívější i nynější skutky a výsledky své práce. Namísto toho převládala nivelizace, spočívající ve všeobecném příměří ve stylu „co jsme si, to jsme si“, a všichni se jakoby ocitli na stejné lodi bez ohledu na odlišné role, které jednotliví představitelé oboru zastávali. Kořeny této situace pak dobře vystihují slova, vypůjčená z úvahy Françoise Mayer a Zdeňka Vašíčka Paměť Leviatana: „Společná selhání – nemusí to být ani zločiny – jsou jedním z nejlepších prostředků sociální soudržnosti. Ta současně vyžaduje vytěsnění negativních zkušeností z paměti“ (in: Prostor 1997, č. 33, s. 98).

Současné české společnosti, která se nepříliš nadšeně potýká se složitými zákrutami vlastní minulosti a raději před ní zavírá oči, nepomohou čeští historici tím, že povedou boj o interpretaci českých dějin se sudetoněmeckými voji. Mohou jí pomoci jedině kritickou, byť i bolestnou reflexí vlastní minulosti. Reflexí, díky které si mohou nejen napravit vlastní reputaci, ale zároveň svým spoluobčanům ukázat, že i s obtížnou minulostí je třeba žít a neutíkat před ní.

Jan Dobeš, nar. 1968, působí na katedře pomocných věd historických a archivního studia FF UK v Praze, zabývá se nejnovějšími správními dějinami a dějinami idejí.

Pavel Zeman, nar. 1966, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, zabývá se dějinami české kinematografie, dějinami česko-německých vztahů a židovskou problematikou ve 20. století.

(zpět na nadpis)