Dovolte mi, abych v krátkosti připomenul základní myšlenky našeho referátu [tj. J. Dobeše a P. Zemana – pozn. red.] předneseného na sjezdu historiků v Hradci Králové a abych též stručně reagoval na námitky, které byly vůči němu vzneseny, resp. na ty z námitek, které jsem mohl zaznamenat.

Společně s kolegou Zemanem jsme se snažili poukázat na skutečnost, že v části české historiografie dodnes přetrvává národní dějepisectví ve stylu 19. století, které má posilovat národní sebevědomí, vyčleňuje český národ z kontextu, jímž je obklopen, a cítí se být povinováno zdůrazňovat jeho dějinnou velikost a pokrokovost, kontrastující obvykle s negativními příklady jeho sousedů. Nedomníváme se ovšem, že by reprezentanti tohoto směřování (a tím méně celá česká historická obec) primitivně posluhovali politikům či jakékoliv jiné veřejné objednávce kvůli svým osobním výhodám. Jde spíše o jakési mentální naladění, podle něhož je úkolem českého historika či archiváře chránit historii národa, aby mohla i nadále sloužit národnímu společenství jako mravní opora a jako studnice pozitivních příkladů. V této souvislosti jsme kritizovali i selektivní přístup k tématům podle toho, do jaké míry se hodí do tohoto konceptu. Jsme zároveň přesvědčeni o tom, že tento archaický přístup brání nastolení skutečně závažných otázek, které by před českými historiky měly stát. Dříve než se stanou obránci demokratických hodnot českých dějin, měli by jasně a konkrétně hovořit o tom, jak sami historici přispívali k jejich rozvratu a degradaci a jak naopak pomáhali ustavení politického a myšlenkového systému zcela protikladného. Vždyť stačí jen zběžně zalistovat ČsČH a jinými časopisy ze 70. a 80. let a najdeme tam bez velkých potíží texty mnoha dnešních nesmiřitelných obhájců demokratických hodnot, kteří tehdy svůj zápal a své sympatie věnovali jejich vyvracení a potírání. Jsou-li však na obzoru nepřátelé hrozící naši národní minulost a její velikost snižovat, pak jistě není čas zastavovat se u minulosti vlastního oboru a jeho jednotlivých reprezentantů. Z toho pak vyplývají i většinou velmi nevraživé reakce na jakékoliv případné pokusy učiněné v tomto směru.

Je ovšem naší vinou, že jsme své názory patrně nedokázali přesně formulovat a že jsme proto nezabránili tomu, aby se naším textem necítili být dotčeni právě ti, na které nesměřoval, a aby nevznikal dojem přílišné generalizace. Na druhé straně jsme mohli cítit jistou satisfakci, když některé reakce přímo na sjezdu téměř doslova potvrdily to, proti čemu jsme vystoupili. Nešlo nám v žádném případě o nihilistické odsouzení všeho, co česká historiografie v posledních deseti letech vykonala – to by bylo jednak fakticky nesmyslné a jednak bychom na to jistě neměli žádné morální oprávnění, nýbrž o pojmenování části toho, s čím se můžeme jen obtížně smířit. Naším záměrem nebylo ani obvinit paušálněčeské historiky z posluhování moci, z jakési nepřímé zkorumpovanosti.

Náš příspěvek vyvolal otázku, jaký že je náš vztah k demokratickému systému a k demokratickým hodnotám. Nehledě na to, že mezi tím těžko hledáme souvislost, přece jenom bychom měli odpovědět. Pokládáme za přinejmenším nevhodné, aby se takovým způsobem reagovalo na náznaky odlišného přístupu a odlišných interpretací některých témat považovaných částí naší obce za svá nedotknutelná hájemství. Jakkoliv máme za to,že by se historikova sympatie k demokracii a k demokratickému uspořádání měla na výsledcích jeho práce projevovat co nejméně, měla by se jistě projevovat v jeho vystupování a ve způsobu vedení diskuse. Na vztahu k demokracii pokládáme za důležitější respekt k odlišnému názoru nežli víru v uzavřený systém zásad a pouček.

S kolegou Zemanem se rozhodně nedomníváme, že by se historikové neměli angažovat v občanské společnosti a že by se měli oddávat čisté vědě pro vědu. Zcela souhlasíme s dr. Třeštíkem, že jde o míru společenské angažovanosti a nikoliv o její samotný princip. Jak už jsem říkal, nemáme na mysli, že by historikové ve svém celku konjunkturálně nadbíhali politikům, že by byli jejich úplatnými pisálky. Nezavrhujeme občanskou angažovanost historiků. Chápeme, že je naprosto vyloučené chtít se vyvázat z dané situace, daných okolností a z toho plynoucí zodpovědnosti. Tato angažovanost ale snad nemá znamenat, že historikové, resp. jedna jejich část, bude z vědomí své zodpovědnosti odvozovat oprávnění určovat volbu témat, přístup k nim a jejich interpretaci a že hlavně jakékoliv náznaky odlišnosti budou stíhat obžalovacími řečmi a odbývat bagatelizujícími poznámkami. Jakým způsobem a do jaké míry má společenská angažovanost a zainteresovanost historiků ovlivňovat jejich práci? Pouze volbu tématu, nebo i jeho zpracování? Historikové jsou nepochybnou součástí občanské společnosti – k té ale patří pluralita názorů, přístupů, identifikací. Jakýkoliv nárok na závaznou jednotu, krytou např. národním zájmem nebo jiným heslem, patří jinam a se skutečnou, zdravou angažovaností je v příkrém rozporu. V prostředí, kde místo otevřené diskuse převládají obžaloby, skrytá obvinění a nejasně formulovaná podezření, je těžké hovořit o občansky zodpovědné a nezávislé historiografii.

Pomineme-li tuto spíše personální rovinu, pokládáme za největší úkol české historiografie (kromě pozornosti věnované dějinám oboru) provedení důsledné historizace dějin. Pod tím rozumíme to, aby se dějiny přestaly psát kvůli snášení pozitivních nebo negativních příkladů, aby přestaly být vnímány jako naprosto jedinečné a bezprecedentní a přestala jim být přiřazována světonázorová hodnocení, ale posuzovaly se zčistě odborných hledisek jako objekt hodnotově neutrálního zkoumání.

Víme,že se v posledních letech udělalo mnohé ke splnění tohoto cíle. Snad bude krůčkem v tomto směru i tato diskuse.