Vratislav DOUBEK

Komunikace v praxi vědecké obce

Napsáno původně pro Novou Přítomnost; zasláno 1. 6. 2000.

V březnu tohoto roku se naposledy otevřely dveře cyklické konference Demokracie 2000, organizované bezmála dva roky na půdě Akademie věd ČR, konference, o jejímž průběhu byla čtenářská obec informována rovněž na stránkách Nové Přítomnosti. Cílem všech šesti seminářů bylo analyzovat v oddělených blocích a na proměnných tématech dvě přechodová období v moderních dějinách české, resp. české a slovenské společnosti – období 20. let, po rozpadu monarchie, vzniku a formování nových struktur samostatného „postrakouského“ československého státu, a období let devadesátých, zakládání Československa (Česka) posttotalitního. Vedle hlavních zobecňujících referátů byly semináře směrovány především k debatním blokům, jichž se účastnilo celkem 240 zájemců z více než 40 odborných institucí domácích i zahraničních. Podnik dostatečného rozsahu, aby umožnil zobecnit jisté postřehy o komunikativnosti české vědecké obce, o schopnosti mluvit i naslouchat, ochotě diskutovat mimo téma své úzké specializace, i třeba využívat možností vlastní prezentace.

Zvláštní důraz byl při organizaci cyklu kladen na složení debatních panelů – snažili jsme se přivést k diskusi specialisty z co nejpestřejšího spektra oborů a zaměření, protnout ony zavedené, v relativně úzké české vědecké obci stále opakovaně se potkávající uzavřené skupiny lidí-odborníků. V pravidelných tříměsíčních cyklech se proto opakoval jakýsi „lov mozků“, skládání mozaiky diskusního fóra vždy následujícího semináře. Hlavní podmínkou byl dostatečný rozhled po možnostech oborového, institucionálního a personálního zastoupení. Pro takový účel se ukázaly jako téměř bezcenné brožurky typu Informační příručky AV ČR. V nich se sice dočtete vyčerpávající poučení o poslání a vnitřní struktuře jednotlivých pracovišť, ale jejich obsazení či aktuálně zpracovávané projekty zůstávají touto cestou nedostupné. Vzhledem k charakteru požadovaných informací se proto od počátku jevil jako nejúčelnější zdroj internet a webové stránky akademických institucí. I během zmíněných dvou let organizace projektu byl pozorovatelný zřetelný posun v přístupu odborných institucí, najmě humanitního zaměření, k tomuto novému mocnému informačnímu médiu. Je zajímavé, že ve sledovaných oborech pražské ústavy a katedry před dvěma roky byly a podnes zůstaly ve vleku brněnských. Nevím, na které odborníky se brněnští kolegové obracejí, ale předpokládám, že pražští internetoví mágové jsou více přetěžováni a patrně rovněž finančně hýčkáni množstvím příležitostí v institucionálně silně gravitujícím centru Čech. Nepochybně má na pružnosti a otevřenosti vůči novým informačním možnostem u brněnských kolegů svůj inspirující podíl blízkost rozvinutého centra, jakým je pro srovnatelné obory tohoto zaměření Vídeň. Ať tak či onak, webové stránky brněnských odborných institucí jsou, v porovnání s pražskými, pestřejší a informačně bohatší. V lepší kvalitě a s úplnějšími údaji dohledáte bez problémů informace o většině kateder a ústavů Masarykovy univerzity, jejich struktuře, zaměření a kompletním obsazení, ale rovněž informace o individuálních programech pedagogů, úplné publikační činnosti, mimouniverzitních projektech apod. Jestliže ještě před dvěma roky byly mnohé katedry Filozofické fakulty Univerzity Karlovy uvedeny pouze v sumárním přehledu struktury pražského vysokého učení, je dnes situace nepochybně povzbudivější, ale Brňané zůstávají nadále o krok vpředu.

V podobném srovnání nepřekvapí, nakolik chudičké bývají stránky univerzit v menších českých a moravských městech, jako příklad by zde mohly sloužit informačně zcela nepostačující stránky Západočeské univerzity v Plzni, na nichž se, s nevelkou mírou nadsázky, čtenář dozví pouze skutečnost, že tato ctihodná instituce existuje a na jaké adrese sídlí. Ale i zde naleznete při troše trpělivosti příjemné výjimky – za takovou mohou být považovány stránky sice nevelké, ale přesto obstojně zajištěné a spravované, patřící opavské univerzitě.

Problémy přitom nejsou pouze technického rázu, ale přetrvávají rovněž v prosté ochotě lidí otevřít se vůči širší veřejnosti, nabídnout dostatek informací o své práci i o sobě, spočívají v nedostatku vědomí odborníků, že pracují na poli a ve prospěch veřejného zájmu, ostatně, v drtivé většině, za státní peníze – a v tomto smyslu jsou, naroveň veřejným činitelům, takřka povinováni poskytovat nejširší veřejnosti podstatně více „důvěrných“ informací, nežli tomu je prozatím zvykem. Vedle internetového surfingu nabízela neméně zajímavou zkušenost rovněž bezprostřední jednání s vybranými specialisty. Odborník je nedůvěřivý tvor, jehož osobní ctí je „vědět“, své poznání prezentovat a sklidit za ně přiměřené uznání. Pro tyto lidi je anebo by měla být diskuse každodenním chlebem. Přesto v době pokračující specializace jednotlivých vědních oborů i obecně lidských činností se, poněkud paradoxně, stahují specialisté z obecných diskusí širšího společenského dosahu. Stahují, a jsou stahováni…

Podstata speciales jakoby limitovala generales, schopnost obecnějšího projevu či dokonce jen projevu sice odborného, ale mimo úzkou či užší výseč jejich specializace. Riziko neznalosti či neschopnosti pohotově reagovat v jiném tematicky či názorově profilovaném kontextu pak zpravidla končí na prostém odmítnutí účasti na podobném podniku. A naopak, povšimněme si, jak společnost, reprezentovaná v tomto případě především mediální sférou, obdobně izoluje specialisty svým až ostentativním nezájmem o jejich obecné názory a postoje, které bezprostředně nesouvisí s „jejich“ tématy. K diskusím aktuálního celospolečenského dosahu se prostě jaksi „nehodí“ přizvání jazykovědce či filozofa, kteří jsou přece povoláni k jiným úkolům, zatímco názor populárního herce či zpěváka se stává neocenitelným orientačním vodítkem.

Pokusili jsme se alespoň jednostranně tyto hranice překročit, když jsme, jak řečeno, k různorodým tématům přizývali odborníky nejpestřejšího odborného založení, ale rovněž lidi praktické zkušenosti, kteří se s projevy analyzovaných témat (funkce médií, národnostní politika apod.) setkávali v jiných polohách. Ne vždy s uspokojivým výsledkem. Problém nastával zpravidla v okamžiku, kdy bylo potřebné přivést některé z odborníků k diskusi, která se buď zčásti, anebo dokonce zcela míjela s bezprostřední specializací některých z nich, případně byla obsazena lidmi-neodborníky, státními úředníky, publicisty apod. Nebyl-li to prioritní důvod k odmítnutí, pak to, možno říci, u většiny z přizvaných nebyl podnět k vyššímu zájmu o připravovaný panel. Udržení plynulého, kontinuálního průběhu debaty, v níž by si jednotliví diskutující nepodřizovali téma svým představám, pak bylo leckdy nemožné. Naopak, pokud se podařilo přivést lidi nejen vědoucí, ale schopné věcně a promyšleně argumentovat a reagovat na probíhající debaty, bylo zřetelné, že takové diskuse měly svoji vysokou hodnotu a plynulost, a to i přes to, anebo snad i díky tomu, že při nich nezřídka jiskřilo nad rozdílnými či protichůdnými názory.

Tvrdší oříšek však organizátorům nepřipravily ani tak reakce odmítavé, s těmi bylo zkrátka třeba se vyrovnat, ale zvláště ty podmínečně vstřícné. Především někteří odborníci svými apriorními požadavky na obsazení, nebo naopak neobsazování jednotlivých seminářů konkrétními lidmi. Je až neuvěřitelné, jak se na nevelkém smetišti českého veřejného života nemohou z těch nejmalichernějších příčin vystát někteří ambiciózní kohouti. Přiznávám, že jsem se díky organizování cyklu Demokracie 2000 ve svém životě poprvé setkal s termínem „mediálních vědců“, kteří se zajídají „těm druhým“. Jestliže po několikeré zkušenosti správně dedukuji, je za mediálního vědce považován odborník údajně nepříliš širokých teoretických znalostí, který je o to schopnější v popularizaci svých výsledků. Pak mně ovšem nenapadá jiné označení „těch druhých“ nežli jako vědců kabinetních. Praxe přitom vypadala tak, že přizvaný „kabinetní vědec“, když zjistil, kteří kolegové jsou dále přizýváni, zkritizoval „mediální“ kolegy, přislíbil účast a – nepřišel. Obdobně se situace vyvíjela i v opačném gardu, v případě zatížených „vědců mediálních“. Kdyby se nejednalo o organizování odborných seminářů, působila by snad úsměvně i následující příhoda.

Značnou sílu argumentů bylo potřeba napřít na pohnutí k účasti nejmenovaného politologa, který byl přesvědčen a v tomto smyslu organizátory opakovaně varoval, že není mezi svými kolegy pro své názory příliš oblíben, a že by tudíž jeho zařazení do diskuse mohlo vést k neúčasti ostatních!? Člověka napadají paralely s naší politickou scénou… Jak řešit problém lidí, kteří nejsou schopni nejen nalézt společnou řeč, ale ani zasednout k jednomu stolu? Politici, neschopní dojít k vzájemné dohodě, jsou dříve či později taženi apelem obecného zájmu. Není však síly, která by přiměla komunikovat lidi-odborníky, kteří nejsou schopni vyslechnout názor druhých, ačkoli po nich kauzální shodu nikdo nepožaduje.

Podobné stesky jsou namístě, ačkoli nevyjadřují věrné hodnocení seminářů jako takových. Jistěže některé z nich byly úspěšnější, jiné méně. Jestliže však měl tento projekt od počátku nějakou hlavní ambici, pak spočívala právě ve vyprovokování diskuse napříč jednotlivými vědními obory. Dařilo se sice, více či méně úspěšně, přivádět k diskusním panelům odborně pestrá uskupení specialistů, ale mimo bezprostředně přizvané odborníky nevzbuzoval projekt dostatečnou pozornost. V Čechách není zvykem, aby, řekněme, historici chodili i na „nehistorické“ či sociologové na „nesociologické“ diskuse. Tento trend se v průběhu organizace diskusních seminářů bohužel pouze potvrdil. Chtít jej alespoň pozměnit je otázkou delšího období; snad k tomu přispěl i uplynul° projekt.

Přehled témat diskutovaných v projektu

Demokracie 2000

3. prosinec 1998

Parlamentní demokracie a politické strany

[parlamentní demokracie a stát stran – systémy a struktury politických stran a jejich vazby na systémy předešlé – volební soustavy, koalice, rozložení politických sil, ústavy]

(hl. referáty: Doc. Eva Broklová, Dr. Antonín Klimek, Doc. Miroslav Novák, Doc. Michal Klíma)

4. březen 1999

Role medií v demokracii

[mediální politika ve službách politického systému – svoboda slova a manipulace veřejného mínění – media jako zdroj politické kultury – podíl propagandy na formování občanského a „státního“ vědomí – jazykové prostředky propagandy]

(hl. referáty: Doc. Barbara Köpplová, Doc. Jiří Brabec, Dr. Zdeněk Zbořil, Dr. Jan Jirák)

3. červen 1999

Demokracie a náboženství

[demokracie a náboženství: střet či vývoj ideologií? – demokracie jako předmět moderní víry? – úloha křesťanských stran v politickém systému – poměr státu a církve – sektářství a církve, ztráta tradic či nové pohledy na víru]

(hl. referáty: Dr. František X. Halas, Prof. Miroslav Trapl, Prof. Tomáš Halík, Doc. Otakar A. Funda)

23. září 1999

Nacionalismus, národnostní menšiny a demokracie

[nacionalismus jako jeden z kořenů či neslučitelný protiklad demokracie v Čechách – cíle národnostní politiky – otázka „státního“ národa – kulturní soužití jako předstupeň asimilace? – národnostní segregace a „pozitivní rasismus“]

(hl. referáty: Dr. Dušan Kováč, Doc. Jaroslav Kučera, Prof. Jiří Musil, Dr. Zdeněk Uherek)

2. prosinec 1999

Politický vůdce v demokratickém systému

[úloha prezidenta v politickém systému – politické idoly a ideologie – demokratický systém a role (ne)demokratických vůdců – vývoj elit v procesu mocenských a ideologických změn]

(hl. referáty: Doc. Jan Rychlík, Dr. Jana Čechurová, Prof. Jaroslav Krejčí, Dr. Jiří Pehe)

1. březen 2000

Česko(slovensko) a Evropa

[T. G. Masaryk a projekt Středoevropské unie – myšlenky evropské integrace a česká (československá) politika – role Střední Evropy v Evropě sjednocené – boj o panevropskou identitu – Česká republika a evropské demokratické struktury na prahu tisíciletí]