Z vlastní zkušenosti vím, že i ten nejlepší požadavek může zahubit nevhodný tón při jeho pronášení. I sebelépe míněný polemický šleh mine svůj cíl, pokud jeho slova nejsou dostatečně zvážená a promyšlená. My intelektuálové máme často tendenci propadat jakémusi masochismu, který nás vede až k adoraci rozhodné akce, k záměně neuváženosti za upřímnost. Ale člověk by se měl asi snažit nepropadat podobným emocím. Bouchání do stolu a ostrá slova nám sice mohou připadat jako osvobozující čin, který roztíná gordický uzel, ale ve skutečnosti, jak už jsem uvedl, mohou pozitivní posun spíše znesnadnit nebo dokonce znemožnit. Nelze se jen tak smířit s myšlenkou,že v zápalu boje svůj díl schytají i nevinní.

Text autorů J. Dobeše a P. Zemana Skutečné a domnělé problémy české historiografie zejména ve své upravené internetové podobě obsahuje podle mého méně sporných apodiktických formulací než referát M. Nodla, ale přesto bych na některé, domnívám se, nedostatečně promyšlené pasáže chtěl upozornit. Nejdříve však chci autorům poděkovat, že upozornili na některé závažné mezery v naší historiografii (např. otázka komparace různých okupačních režimů se situací u nás) a zároveň se odvážně postavili proti mytizaci dějin, prováděné pod pláštíkem ochrany národních zájmů. Autoři ovšem kritizují nevědecký přístup k historii a současně naznačují, že kritika nevědeckých přístupů není příliš důležitá (internetová verze, s. 3).

Názor J. Dobeše a P. Zemana, že představy “o úloze historie povolané k vytváření konceptů národních dějin jako duchovního (ideového) pojiva jednotlivých národních společenství” jsou “dřívější a dnes již překonané” (s. 3) ve mně téměř vyvolává trpký úsměv. Kéž by! Ale skutečnost je, domnívám se, zcela odlišná. Naopak se mi zdá, že společnost doslova touží po novém historickém mýtu, který by ji sjednocoval. Obávám se, že vize dějin jako zásobárny výchovných ilustrací pro občany vstupuje do nové fáze svého rozkvětu. V každém případě potýkání se s touto vizí (i s jejím opakem – vizí dějin jako zrcadla lidské špatnosti a malosti) zůstane nadlouho součástí života historika. Ne kvůli tomu, že by chtěl v jednotném šiku s ostatními svést poslední krutou seč, ale spíše trochu mimoděk. K vědě patří bourání iluzí.

Oba autoři se ovšem domnívají, že: “[čeští historici] mohou jí [české společnosti] pomoci jedině (podtrhl M. F.) kritickou, byť i bolestnou reflexí vlastní minulosti” … Hm … no … kdybych směl prosit … nemohl bych se alespoň ve svém volnémčase věnovat i něčemu jinému? Opravdu nemohu pomoci ani trochu něčím jiným? A co ta bílá místa, popisovaná na s. 2? A další, nezmíněná? Opravdu zajímají společnost pouze moje funkce v Pionýru?

Referát M. Nodla Krize české historiografie aneb Minulost, která chce být zapomenuta vzbudil velký ohlas snad i proto, že nejde o nějaké vědecky pojaté zamyšlení, ale především o morální soud nad českou historiografií a jejími tvůrci. Morální soudy samozřejmě mají své oprávnění v každé profesi, mezi historiky stejně jako mezi lékaři, bankovními úředníky či strojními zámečníky. Právě dějepisci by si však měli nejostřeji uvědomovat, jak opatrně při morálním hodnocení je třeba pracovat s historickými argumenty. Když mluvíme o lidské zbabělosti či kariérismu, netvařme se, že mluvíme výhradně o historii. Nechovejme se jako malé děti, kteří s sebou neustále tahají panáčka s nápisem Komunismus, a když se jim stane něco nemilého, tak panáčkovi pořádně nařežou. M. Nodl píše doslova: “Nedůvěra panuje a bude panovat ke generaci narozené na konci čtyřicátých a padesátých let, jejíž mnoho příslušníků se vyvezlo na konjunkturální vlně normalizace a dnes přejímá vůdčí místa v české historické obci, aniž by se ohlížela do minulosti” (s. 3 internetového textu). Já podobnou nedůvěru k nějaké celé generaci necítím. Mé pochyby o morálce jdou napříč generacemi včetně mých vrstevníků. Ostatně sám se sebou si nejsem tak úplně na sto procent vždy jist. Považuji za velmi pochybné myslet si, že by se naše generace v nelehkých časech otců zachovala nějak výrazně lépe. Naopak mi jen trochu stačí přivřít oči a vidím některé stejně staré kolegy sedět v prověrkových komisích. Skutečnost, žežijeme v jiné společnosti, nás bohužel dělá lepšími pouze zdánlivě.

M. Nodl vyžaduje od generace dnešních padesátníků a čtyřicátníků sebekritiku či vnitřní katarzi. Upřímně řečeno, není mi moc jasné, co si od toho slibuje. Obávám se, že právě morálně nejpochybnější jedinci jsou ochotni provádět kdykoliv jakoukoliv veřejnou sebekritiku, aniž by vůbec nad jejím obsahem vážně přemýšleli. Stále se mi vnucuje jeden příběh z komiksového seriálu o kocourovi Garfieldovi: na prvním obrázku Garfieldův pán Jon na kocoura řve: “Ty zvíře, zase jsi snědl všechen štrúdl!” Na obrázku druhém Garfield vzlyká: “Já vím, nedokážu se ovládnout, jsem hrozný, strašně se stydím…” Na třetím výjevu se ovšem kocour ďábelsky chechtá: “Herecká etuda na téma Výčitky svědomí.” Ostatně i sám M. Nodl píše na s. 3 svého příspěvku: “…pokud se k sebekritice či spíše k vnitřní katarzi historici neodhodlali, nemůže jim dnes již nikdo věřit, že by katarzi považovali za nutnou.” Protože se v podání M. Nodla pozná vnitřní katarze patrně především podle toho, že se dotyčný člověk stáhne do ústraní (s. 3), jde vlastně jednoznačně o výzvu k dobrovolnému odchodu. Katarze v jeho vizi odsuzuje k doživotnímu zpytování svědomí bez možnosti získat nějakou vedoucí funkci. Hřích nelze odčinit. S tímto způsobem nazírání se nedokážu ztotožnit. Ano, chápu, že jde o projev zoufalství a vzteku nad stojatými vodami, a rozumím, že účelem Nodlova textu je snaha vyprovokovat konečně pořádnou diskusi. Znovu však narážíme na rozpor mezi kategorickými formulacemi a vědomím složitosti celého problému, rozpor, který prolíná celým referátem. Podobné texty sice obvykle diskusi vyvolají, ale ve své zjednodušenosti spíše pomáhají těm, proti kterým jsou obráceny nejvíce. M. Nodl mluví proti morální nivelizaci, ale v některých pasážích nivelizuje také, místo nivelizujícího odpouštění zde ovšem nalézáme nivelizaci v rozhodnutích o vině. Projevuje se to i použitím hodně gumového a vágního termínu “aktivní nomenklaturní kádry” (s. 4). Do tohoto pojmu se bez problémů vejdou i autoři samotným M. Nodlem oceňovaných prací (srv. s. 5).

M. Nodl kritizuje ve svém referátu výrok J. Pánka o trvalých hodnotách, které budou patřit k odkazu české historie do budoucnosti bez ohledu na okolnosti jejich vzniku. Zřejmě jaksi nepostřehl, že se hovoří o dílech, nikoli o osobách. Vědecké práce buď jsou, nebo nejsou kvalitní. Pokud mají trvalou hodnotu, nevím, proč by neměly patřit do odkazu budoucnosti jen proto, že vznikly v “teple univerzity či akademického ústavu”. Romantickou představu, že kvalitu vědecké práce určuje morálka autora, a nikoli obsahová hodnota, prostě nesdílím a považuji ji dokonce za velmi nebezpečnou pro kvalitu vědeckého poznání. Rovněž názor,že na půdě vědecké instituce totalitního státu nemůže vzniknout kvalitní práce, považuji za krajně zjednodušený a neodpovídající skutečnosti.

Nyní k pasáži o metodologii – zde se zdá, že M. Nodlovi nejvíce ujela ruka s černou barvou. Ne že bych považoval současnou situaci za zvlášť dobrou, ale podobně černočernou depresí netrpím. Nedomnívám se, že by se vůbec u nás neobjevovaly metodicky přínosné práce nebo že by nebyly zpracovávány nové tematické okruhy. Zároveň považuji za přirozené, že se po listopadu 1989 zaměřila většina historiků na zaplňování bílých míst, především v nejvíce deformovaných politických dějinách. Tím se samozřejmě ztratilo mnoho času, ale domnívám se, že šlo skutečně o nezbytnou fázi vývoje. Těžko lze mluvit o využívání nových metod, dokud nebude zpřístupněna v edicích alespoň část základního materiálu. Zdá se mi také, že M. Nodl zapomíná na zoufalý stav našich knihoven i na skutečnost, že nedostatek určitých typů pramenů silně zpochybňuje možnost využití některých metod v českém prostředí. Navíc považuji za nutné podotknout, že systém financování vědy prostřednictvím grantů moderním trendům dvakrát nepřeje. Ale i přes tyto překážky se mi zdá, že česká historiografie není v tak zoufalé situaci, jak tvrdí M. Nodl. A nemyslím si, že samotné absolvování doktorandského studia na zahraniční univerzitě předurčuje někoho k úloze spasitelečeského dějepisectví.

Na samý závěr si neodpustím jednu poznámku k druhé straně, k vystoupení J. Pánka na tomto fóru. Myslím si, že bohužel dobře ukazuje určitou část argumentace v celém sporu jeho názor, že kdo kritizuje nezdravý klientelismus, který se projevuje osobní předpojatostí při odborném hodnocení vědeckých prací, tak buď klientům jejich pozici závidí, nebo propadl jakési obecné frustraci mládeže. Nedomnívám se, že by podobné podsouvání motivů zrovna přispívalo ke kvalitě dialogu. Myslím si, že by někdy stálo za úvahu připustit si, že můj odpůrce v polemice není ani poblázněný mladíček ani zavilý lotr a že jeho odlišné názory vycházejí z něčeho jiného než ze všeobecnéšpatnosti jeho povahy.