Martina GREČENKOVÁ
„Krize“ historie?
Francouzská diskuse z konce 20. století
|
Příspěvek přednesený dne
11. září 1999 na VIII. sjezdu historiků ČR v tematickém bloku „Modernizace českého dějepisectví a
metodologický vývoj světové historiografie“; zasláno dne 16. 3. 2000 |
Když jsem přemýšlela, o čem by bylo zajímavé na Sjezdu historiků poreferovat, padly mi do očí nejen diskusní příspěvky k české historiografické debatě v Lidových novinách, ale především článek francouzské badatelky Arlette Farge o „historicích“ Bouvardovi a Pécuchetovi.[1] Dovolím si úvodem připomenout jejich příběh.
Ve čtvrté kapitole známé Flaubertovy knihy se pánové Bouvard a Pécuchet rozhodnou studovat minulost, přičemž doufají v možnost jejího přesného a pravdivého poznání. Vyzkoušejí postupně několik způsobů přístupu k historické „realitě“, ovšem pokaždé jsou zklamáni a s každým neúspěchem ztrácejí jistotu, že je možné minulost pravdivě poznat. Nejprve se pokoušejí žít jako lidé minulých století, ztotožnit se s nimi, obklopit se předměty z minulosti, které se jim podařilo získat. Posléze se dají do studia různých dějepisných knih, shromažďují nesčetná fakta a doufají, že tudy vede cesta k pravdivému poznání. Avšak zavaleni různorodými informacemi hledají spásu ve filozofii dějin, od níž si slibují možné zobecnění a uspořádání těchto jednotlivin. Neuspokojeni dosavadním postupem se tito „dějepisci“ rozhodnou sami psát „pravdivou“ historii, analyzovat a srovnávat prameny. V průběhu této cesty za poznáním minulosti však ztrácejí veškeré iluze a svoji práci vzdávají. Docházejí totiž k názoru, že minulost není možné pravdivě poznat a její průběh přesně stanovit. Historie jako věda pro ně přestává existovat, je vždy pouhým soudem, který není nestranný. „To je smutné, pomysleli si“, a rozhodli se přenechat psaní dějin romanopiscům, což je námět další kapitoly Flaubertovy knihy.
Arlette Farge nepoužila tuto ukázku ani jako první, ani náhodně. Inspiroval ji článek Michela Foucaulta na toto téma[2] a použila ji k pragmatickému účelu: jako příměr k současným historikům, kteří rovněž mohou projít či procházejí obdobnými úvahami. Arlette Farge se tímto článkem rovněž zapojila do soudobé diskuse o historiografii, která ve Francii nově a velmi silně ožila na přelomu 80. a 90. let. Tato diskuse se leckdy týká problémů podobných těm, které řešili Bouvard a Pécuchet: jak poznávat minulost a jak předat toto poznání, na jakém základě redefinovat historii tak, aby se stala, i v očích veřejnosti, solidní disciplínou, případně solidní vědeckou disciplínou. Tato diskuse mi připadá být inspirativní i pro naši současnou českou debatu o historiografii. Zastavme se tedy u několika jejích fází a charakteristik.
Na přelomu 80. a 90. a zvláště v první polovině 90. let se objevuje ve Francii řada knih a článků pojednávajících o historii s názvy jako „Pozměněná historie“, „Experimentální historie“, „Jiná sociální historie“, „Znovusložená minulost“. Postupně se tyto názvy stávají čím dál tím „dramatičtějšími“, takže nalezneme knihy a články s tituly jako „Jistoty a bloudění“ historiografie, „Útes a pobřeží“, „Na kraji útesu. Historie mezi jistotami a znepokojením“ a finálně také studie o ztrátě „ověřeného“ a hledání nového paradigmatu či dokonce „O ‘krizi’ historie“.[3]
Tyto názvy a témata dostatečně ilustrují, oč ve zmíněných pojednáních jde. Některé z těchto prací, jako Historie a řemeslo historika ve Francii 1945-1995,[4] hodnotí dosavadní vývoj francouzské historické vědy, a to hlavně s cílem obhájit jeho výsledky. Většina z nich, ta zajímavá většina, však přináší kritiku dosavadních postupů a nový program „jak dělat“ historii, řeší otázku, kam až se došlo a jak dál. Tato produkce, která se objevuje od konce 80. let, ale vrcholí v první polovině let 90., a která je blízká redakci Annales a badatelům z Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales, je reakcí střední generace historiků na předchozí vývoj a metody historické vědy „školy“ Annales, tedy na pojetí historie z 50. až 80. let, především na „sociální dějiny“ této doby.
Připomeňme si ve stručnosti, kterých směrů se tato reakce týká. Jde o dvě období, která přicházejí s charakteristickými modelovými přístupy ke studiu minulosti:
1) Období let 50.-60., které je poznamenáno historiografií, jejímž modelem jsou F. Braudel a E. Labrousse[5] a jejich práce o ekonomické a sociální historii. Stoupenci tohoto směru hledali odpověď na otázku, jak probíhá především ekonomický vývoj moderního státu, podle jakého rytmu a s jakými výsledky a důsledky pro společnost. Tuto problematiku řešili makroekonomickými a strukturálními přístupy, využíváním kvantitativních metod a statistickým zpracováním rozsáhlého materiálu, který se dal kvantifikovat.
2) Období let 70.-80., jehož představiteli jsou Jacques Le Goff a Emmanuel Le Roy Ladurie,[6] přichází s tematikou, kterou už není produkce a její růst, mortalita a natalita, ale mýty, představy, symbolika těla atd. Jde o tzv. „historii mentalit“, která je historií téměř „nehybnou“, studovanou na dlouhém časovém úseku, a která upřednostňuje kolektivního aktéra před individuálním, zkoumá neosobní kulturní procesy, automatické, psychologické, opakující se, stereotypní jevy.[7] Programem stoupenců obou zmíněných přístupů bylo rovněž postižení „globální“, celkové historie.[8]
Tyto směry jsou tedy považovány novou generací Annales za překonané, zdaleka neodpovídající na všechny otázky, a snaha o „globální“, „totální“ historii je odmítnuta. Historici přelomu 80. a 90. let požadují „novou“ Novou historii a vyzývají k diskusi, která by se měla týkat příslušných metod historického výzkumu a jeho zprostředkování, hlavně měřítek analýzy a způsobů psaní historie, a dále přehodnocení dosavadních svazků s ostatními disciplínami.
Uvedená výzva vede ke vzniku řady nových směrů (či lépe řečeno pokusů o nový, často radikální přístup k minulosti), z nichž mnohé brzy zanikají, jiné přežívají a udržují si dominantní postavení. Musí se ovšem stále vyrovnávat s novou kritikou vycházející z jejich vlastního středu, která zpětně zpochybňuje toto „rozdrobení“ historiografie (jejích přístupů a předmětů bádání) na spoustu menších „podsměrů“, znovu nastoluje otázku objektivity a historické pravdy, vztahu mezi realitou a fikcí, vědou a vypravováním, právy autora a řemeslem historika, a nutí je k neustálému zamýšlení se nad sebou samými.
Tato kritika se tedy zpětně a kladně promítá do definování paradigmat a metod rodících se směrů. Podívejme se na tři proudy, které vznikly z této diskuse v 90. letech, nebo byly staršího data, ale živě diskutovány nebo nově definovány na přelomu 80. a 90. let. První z nich byl pouhou peripetií, ale zajímavý svými přístupy a východisky, poslední pak – nejdominantnější a ryze francouzské provenience – si zajistil trvalejší postavení a ostatní směry s ním víceméně postupně splývají.
„Znásilněme předmět“ výzkumu historie! – takový byl slogan badatelů sdružených kolem manifestu sepsaného Danielem Milo a uvádějícího sborník studií aplikujících teorie této skupiny: Alter histoire. Essais d’histoire expérimentale.[9] Tento směr se objevil na začátku 90. let a sdružoval některé historiky a literární vědce mladší a střední generace z pařížské Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales, jakými jsou kromě zmíněného autora manifestu například Alain Boureau, Paul-André Rosental, Hervé Le Bras, Christian Jouhaud. Jejich sborník propagoval nejen „experimentální historii“, ale rovněž dějiny, které nazýval „veselým věděním“ nebo „hravou historií“.
Co mělo být jeho podstatou? Jak slogan napovídá, tak manifest vyzýval především k „násilí“ na historické látce, na předmětu dějepisného bádání, a propagoval všemocnost historika, jeho neomezenou svobodu v přístupu ke studované problematice a využívaným pramenům. S tím souvisely další programové body, jako kritické přehodnocení dosavadních studií s poukázáním na nesčetné nevyužité možnosti zpracování jejich problematiky na základě experimentování s různými interpretačními hypotézami, radikální, často ahistorické komparace pramenů, využívání tzv. chudých pramenů, jejichž zpracování si vynucovalo snahu i o násilné rozšíření mezí možností historických přístupů.
Přitom nešlo o provokaci či pouze o provokaci, ale o vyburcování historické komunity k vytvoření typu historika „experimentátora“. Tento historik měl být do jisté míry ústředním „tématem“ historické vědy a nahradit tak vlastní předmět bádání o historii – poznávání minulosti. Argumentem k tomu byl názor, že historik nestuduje jenom dějiny, ale především sebe sama, že poznává a vyjadřuje své „já“ skrze studovaná témata. Takovýto badatel má být vědomě a radikálně aktivní v přístupu k historické látce a pramenům. Co se týče metody, vše je mu dovoleno, minulost se má stát jeho „pasivní obětí“. Důležité je nejen jeho nadání naprosto logické stavby studovaného tématu, ale především jeho schopnost invence a inovace dějepisných přístupů bez jakéhokoli omezení, jeho kapacita vyhrát si s látkou a prameny s naprostou svobodou, aniž by respektoval jakákoli základní pravidla „řemesla historika“, talent manipulovat s texty, obrázky a daty. Krátce řečeno, podstatná je „genialita“ historika.
Je třeba poznamenat, že se autoři manifestu mimo jiné odvolávají na Nietzscheho a jeho spis z roku 1874 O užitečnosti a nevýhodě historie pro život a na spisovatele Georgese Pereca a jeho knihu La vie mode d’emploi.[10] Ostatně tento směr se nezdá být jen reakcí na historiografii 50.-80. let, ale rovněž jakýmsi radikálnějším „navázáním“ na debatu o kategoriích historického poznání, o kritice tzv. „pozitivistické“ historie a o objektivitě a subjektivitě historika a jeho vztahu ke zpracovávanému tématu, do níž se v 50.-70. letech zapojili např. Paul Ricoeur, Michel Foucault, Paul Veyne a Michel de Certeau.[11] Tato diskuse relativizovala možnost pravdivého poznání a všeobecné platnosti poznatků historie a upozornila na význam a roli historického diskursu a rovněž osobnosti historika, který ho vede. Stoupenci „experimentální historie“ tedy rozpracovali svým způsobem názor, že historikovi nezbývá nic jiného než produkovat interpretace interpretací, které jsou již také interpretacemi, že v jeho práci nejde a nemůže jít o poznání v pravém slova smyslu, ale pouze o diskurs a jen o diskurs, který vytváří dojem pravdy.[12] Badatelům sdruženým kolem „Alter histoire“ pak tedy šlo o schopnost radikálního experimentování s tímto diskursem a s různými způsoby jeho uspořádávání.
Tento směr ovšem neměl dlouhého trvání, skupina sdružená kolem manifestu se postupně zapojila do debaty o dalších možnostech historického bádání a její členové se stali stoupenci jiných směrů vznikajících v této době. Pokud „experimentální historie“ kladla do středu svého zájmu autora – historika, další možností, „jak dělat“ historii, se stalo nové přehodnocování směru stavícího do středu pozornosti již zmíněný historický text.
Text a diskurs, jeho analýza a interpretace jsou předmětem zájmu dalšího směru známého jako „lingvistický obrat“ (linguistic turn), který je u nás často citován jako jeden z moderních přístupů k práci historika. V této souvislosti bych ráda poukázala na současné francouzské „rozpracování“ tohoto směru či spíše reakci na něj, jak se objevuje v „socio-historii kulturní praxe“ Rogera Chartiera a studiích dalších současných francouzských „historiků kultury“.
Lingvistický obrat není směr vlastní pouze 90. létům, ale rozvíjí se postupně od začátku 80. let. Je to směr amerického původu, který v širším slova smyslu zahrnuje práce a sdružuje historiky „myšlení“, jejichž předmětem studia je především jazyk a řeč – jako prostředek komunikace idejí – a metodou poznání minulosti analýza textu, jeho fungování a jeho smyslu, a to často bez většího ohledu na historický kontext. Hlavním argumentem přístupu těchto badatelů je myšlenka, že „veškerá realita je zprostředkovávána řečí a texty, a tedy z toho plyne, že veškerý historický výzkum je závislý na úvahách o diskursu“, jak to formuloval Dominik LaCapra v příspěvku na konferenci o „intelektuální historii“ v Cornellu v dubnu 1980, která tak říkajíc uvedla „lingvistický obrat“ do praxe. Historici čtou texty jako „dokumenty“, ale nikoliv jako texty, pomíjejí jejich literární charakter, vlastnosti a pravidla jazyka, což vede k jejich nepochopení. Je tedy třeba dát historické vědě nové základy inspirované reflexí a pracemi o diskursu. Tyto názory vedou k odmítnutí úvah o „objektivnosti“, „pravdivosti“ nebo „realitě“ historických poznatků a výzkumu. Dle nich neexistuje žádné epistemologické kritérium, které by umožnilo rozlišit historickou realitu od její reprezentace, a tudíž rozdíl mezi tzv. „realistickým“ textem, dějepisnou prací a fikcí není opodstatněný.[13]
To je jen velice povšechná charakteristika, protože tento směr není homogenní, a mnozí z těch, kteří jsou označováni za jeho stoupence a zabývají se ve své práci rozborem řeči a jejího smyslu, se ovšem nyní od klasického přístupu „lingvistického obratu“ distancují. Co se Francouzů týče, teoretici diskursu jako Derrida, Foucault či Roland Barthes jsou stálými referencemi stoupenců „lingvistického obratu“.[14] Avšak francouzští historici kultury, kteří se jimi rovněž inspirují a kteří současně odmítají sociální historii a historii mentalit 50.-80. let, nejenže zdaleka nesouhlasí s mnohými tezemi „lingvistického obratu“, ale rozpracovávají nové přístupy založené na studiu vzniku, recepce a užití textu jako součásti kulturní praxe. Za „vůdčího“ představitele této „skupiny“ – jinak na sobě nezávislých badatelů – lze považovat Rogera Chartiera, který patřil do kroužku tzv. zakladatelů lingvistického obratu na konferenci v Cornellu v roce 1980.
Chartier a stoupenci jeho přístupu[15] sice také hojně využívají analýzu textu a sémantický náhled na studovanou problematiku jako jedny ze svých nejčastějších metod, odmítají ovšem redukovat společenskou realitu pouze na principy, které udává diskurs a jeho pravidla, a její poznání na rozbor neosobního a automatického fungování jazyka jako systému znaků. Řeč, text a smysl, který je jim přikládán, nemohou být vytrženy z kontextu, neboť jsou projevem určitého okamžiku, jsou spojeny s konkrétní událostí, činem, úmyslem apod.
Proto tito badatelé kladou důraz především na vytváření smyslu textu, na faktory, které ovlivňovaly jeho vznik a jeho interpretaci, ptají se, jakou sociální realitu mohl ilustrovat ve své době pro to které publikum, jaký měl účel, jak byl šířen a přijímán, jaké bylo jeho užití. Středem jejich pozornosti je tedy text, diskurs, dílo ve vztahu ke společnosti v dané době, jako prostředek její komunikace. Proto se tedy zajímají nejen o autora, jeho společenské a právní zařazení, pracovní možnosti, vztahy, které je ovlivňovaly, ale rovněž o způsoby zprostředkování jeho myšlenek publiku čtenářů či diváků nebo posluchačů. S tím souvisí zájem o výzkum přístupnosti děl veřejnosti, způsobů jejich četby a možností jejich interpretace, také jejich uložení a uchovávání v dobových knihovnách. Přičemž text je analyzován především po své materiální stránce, jako kniha, dobový leták, periodický tisk: studuje se způsob jeho produkce, normy a strategie publikace a prezentace textu (grafická, ilustrační, velikost svazku), ovlivňující jeho pochopení a manipulaci s ním, i jeho cenová dostupnost.
Z tohoto hlediska zmíněný „směr“ ovlivnili nejen teoretici diskursu, ale především průkopník tzv. „materiální bibliografie“ Donald F. McKenzie, propagující myšlenku, že pochopení smyslu textu není možné bez studia jeho dobových materiálních forem a jejich vzniku, a historická sociologie a psychologie četby ovlivněná teoriemi sociologa Pierra Bourdieua.[16]
Odpověď na otázku objektivnosti, možností a „pravdivosti“ dějepisného poznání řeší stoupenci tohoto „směru“ odlišně od svých kolegů – stoupenců „lingvistického obratu“ nebo epizody „experimentální historie“. Kritéria, která by prokázala pravdivost výsledků historického výzkumu, sice zůstávají nejistá a historický text a historická realita jsou dvě rozdílné věci. Toho si je historik vědom, ale při své práci má být veden principem snahy o přiblížení se možné „pravdě“ a jeho badatelský postup, založený na dodržování pravidel „řemesla historika“, je a musí být kontrolovatelný. Tímto názorem, stejně jako důrazem na rozbor konkrétních situovaných momentů společenské praxe, nejsou Chartier a stoupenci jeho přístupů vzdáleni dalšímu směru, o němž se zmíníme.
Můžeme říci, že nejdiskutovanějším a nejdominantnějším z francouzské historiografie 90. let je směr nazvaný „tournant critique“, „kritický obrat“, který rozpracovali historikové střední generace sdružení kolem redakce Annales. Jde o směr ryze francouzský, jehož mluvčím byl Bernard Lepetit, jeden z redaktorů Annales a ředitel Centra historických výzkumů při Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales. Pod jeho vedením vznikl rovněž sborník prací – jakýsi manifest tohoto směru – Les formes de l’expérience. Une autre histoire sociale, k němuž napsal, mimo jiné, úvodní studii pod příznačným názvem Histoire des pratiques, pratique de l’histoire , která shrnuje a korunuje předchozí programové články otištěné v Annales.[17] Kromě B. Lepetita se k tomuto směru svými příspěvky ve jmenovaném sborníku přihlásili Jacques Revel, Eric Brian, Simona Cerutti, Jean-Yves Grenier, Alain Dewerpe i nám již známí Alain Boureau a Paul-André Rosental. Jde o historiky různých oborů – vědy, kultury, práva, ekonomie – i různých období od středověku po nejnovější dějiny, které spojuje stejná otázka – „Co je příčinou toho, že společnost drží pohromadě“? – a kteří přispívají, každý ze svého úhlu pohledu, k ilustraci jedné teorie a metody.
Tento směr samozřejmě také pracuje s jazykem, ale analýza diskursu není centrem a cílem jeho studia. Předmětem jeho zájmu je opět a zcela společnost a doslova řečeno každý její člen a jeho jednání. Historický poznatek pro jeho stoupence rovněž není jakousi zmenšenou reprodukcí minulosti, ale „konstruovaným předmětem“, vytvořeným otázkami současnosti a aktivním, logickým přístupem historika k problematice dějin, za předpokladu užití korektních technik historického „řemesla“. „Kritický obrat“ se dá rovněž povšechně charakterizovat „svým“ jazykem, tedy termíny, které často využívá. Patří mezi ně pojmy jako „aktér“, „konflikt“, „smlouva“, „situace“, „akce“, „norma“, „zkušenost“, „praxe“, „shoda“ a „neshoda“ atd. Proč zrovna tyto pojmy?
Předchozím modelům historiografie Annales „kritický obrat“ vytýká, že nebraly příliš v úvahu jednotlivého konkrétního aktéra historie. Jejich otázkou nebylo, co člověk dělá se sebou samým a svojí společností, ale co ekonomie nebo představy o světě dělají se společností a co o ní vypovídají. V centru pozornosti stoupenců „kritického obratu“ tedy je analýza společnosti jako „kategorie společenské praxe“. Cílem je pochopit, jak společnost vytváří „sama sebe“, své vlastní reference, společenské vztahy, sociální identity, instituce atd. Otázkou již není ekonomický vývoj nebo představy o světě, ale je jí „souhlas“ či „nesouhlas“, je jí problém, jakým způsobem se lidé mezi sebou domlouvají, jak se v praxi vytváří dohoda o určité věci, představě či normě, nebo proč a jak tato dohoda zaniká.[18]
V konkrétní rovině, například v Dějinách šílenství, Michel Foucault určitým způsobem ukazuje tento proces: rozebírá otázku, jak se aktéři domlouvají na tom, co je „šílenství“, jak ho popsat, jak ho definovat, a jak postupně vytvářejí instituce a profese na základě takto vzniklé nové definice. Stejně tak například Arlette Farge a Jacques Revel v knize nazvané Logika davu a věnované lidovým nepokojům v roce 1750 v Paříži ukazují, jak se v průběhu těchto nepokojů rozbíjí dosavadní „dohoda“ o představě, jaký má být král, jeho vztah k poddaným a poddaných k němu, jak se mění v průběhu krátké události zdánlivě zakořeněná konvence.[19]
Tato nová otázka dohody, úmluvy, kterou přináší „tournant critique“, vyžaduje samozřejmě vlastní analytický model. Základním konceptem tohoto přístupu je pojem „interakce“, který můžeme převést do pragmatické polohy právě klíčovým slovem „konvence“. Ta vzniká v okamžiku, kdy se lidé nacházející se v určité „situaci“ a v určité chvíli dohodnou na věcech, které se jich všech týkají. Situace, v níž se lidé nacházejí, z nich dělá aktéry, jelikož je nutí zaujmout určitý postoj, nutí je jednat. Přitom sociální zařazení toho kterého aktéra nehraje roli, neboť nemá žádnou pevnou podstatu, je rovněž produktem praxe a mění se se změnou situace. Aktéři totiž zase zpětně situaci ovlivňují a přetvářejí, a to v průběhu určité doby. Rozbor jednotlivých situací, jejich změn a jednání aktérů je v centru pozornosti historiků „tournant critique“. Historický vývoj pak tvoří řetězec těchto neustále se měnících vzájemných vztahů a daných situací, z nichž každá má svůj specifický časový průběh.
Stoupenci „kritického obratu“ se opět vracejí ke studiu konkrétních momentů minulosti, určité akce, časově limitované události. Často volí událost výjimečnějšího charakteru, která nějak narušila zaběhlé stereotypy, vyprovokovala lidi k jednání a vytvořila „situaci“ pro diskusi „aktérů“ o dosavadních „normách“ společnosti. Touto událostí nemusí být pouze nepokoje, které vedou k debatě o roli panovníka, ale rovněž drobné historky lokální povahy. Například konflikt mezi lyonskou dělnicí a majitelem manufaktury na počátku 19. století, naprosto přehlédnutelný, běžný konflikt, v jehož průběhu se ale vytvoří nová „norma“ praxe na pracovišti, která se postupně stane platnou i pro ostatní francouzské manufaktury.[20] Historik potom sleduje reakce jednotlivých aktérů takovéto situace, pozoruje, jak využívají zkušeností, kterými prošli, jak je dovedou zúročit při jednání a jak hledají řešení vzniklého problému.
Toto studium časově i prostorově vymezených sond do minulosti vyžaduje ovšem rovněž specifické badatelské praktiky. Stoupenci „kritického obratu“ upřednostňují tedy postupy historické mikroanalýzy, zkoušejí střídat měřítka pohledu na zvolenou problematiku, aby zjistili, jak se přitom změní její vypovídací schopnost, a hledají možnosti, jak skloubit mikro- a makrohistorický přístup.[21]
Co se týče interdisciplinární spolupráce, zatímco směr „Braudel-Labrousse“ čerpal z metod geografie, ekonomie a demografie, směr „Le Goff-Le Roy Ladourie“ se inspiroval antropologií a „Chartier“ „sociologií četby“ a „materiální bibliografií“, historikové „tournant critique“ neuzavírají výsostné aliance ani s jednou disciplínou. Přesto se ovšem odkazují na ekonomy, sociology, antropology a rovněž na práce a intelektuální přístupy architektů a inženýrů. Častou referencí Bernarda Lepetita je mimo jiné kniha sociologů Luca Boltanského a Laurenta Thévenota De la justification věnovaná „sociologii konvencí“ a teorii akce. Stoupenci „kritického obratu“ totiž například navrhují organizovat interdisciplinární spolupráci na základě společného paradigmatu konkrétní, situované akce, kterému jednotlivé disciplíny věnují každá svým způsobem pozornost. Nové pojetí interdisciplinarity by totiž mělo předejít jak uzavření se historické disciplíny do sebe sama, tak rovněž opačnému případu, tj. jejímu rozmělnění v jednotné „společenské vědě“.[22]
Ve své práci La synthčse en histoire filozof Henri Berr uvedl na adresu diskuse o historii z počátku 20. století: „o vědě historii jako o vědě všeobecně se dá říci, že buď není, nebo nepřestává být v krizi“.[23]
Jak již bylo zmíněno, tři výše představené směry nebyly jedinými diskutovanými možnostmi, „jak dělat“ historii v dané době, a jejich stoupenci netvořili žádná uzavřená společenství. Zcela naopak, jednotlivé proudy se do jisté míry prolínaly a stoupenci směru, který pro nedostatečné argumenty a slepá východiska v diskusi „nepřežil“, se snažili hledat s ostatními jiná – lepší – řešení možností výzkumu minulosti. Ta, která dočasně zvítězila, ovšem nezískala toto postavení proto, aby se stala diktátem a povinnou metodou pro ostatní. Diskuse stále pokračuje, jakkoli – od roku 1995 – s nižší intenzitou. Její problematika se postupně posunuje: debatuje se méně o teorii a klady, ale rovněž zápory vítězného „kritického obratu“ jsou vyhodnocovány studiemi konkrétních případů. Objevují se další kritiky a na scénu přicházejí nová řešení…[24]
Takzvané „krize“ nejsou pro historickou vědu „dramatickými“ okamžiky, ale naopak situacemi zcela zdravými, které, pokud se jich správně využije, znamenají přínos. Kladení si nových otázek, „experimentování“ s možnými analytickými modely, stálé zpochybňování stávajícího způsobu práce a střet různých názorů jsou cestou k modernizaci a k pokroku. Tři uvedené francouzské směry jsem vybrala nejen proto, abych ukázala různé (i extrémní) příklady řešení „krize“, které přinesla francouzská diskuse z počátku 90. let, ale také jako odpověď na u nás často nepříliš šťastně chápaný pojem „postmoderna“, kterým jsou zde nepřesně charakterizovány západní historiografické směry, zvláště jejich pracovní metody.
Závěrem bych si dovolila uvést názor, že jako není správné zůstávat na pozicích staromilství, tak není ani zcela vhodné „dohánět“ západní historiografie pouhým přejímáním jejich nových směrů. Je třeba udělat víc než být „kopisty“. A to, na základě naší kulturní a vědecké tradice kombinované s výbornou znalostí nejnovějších zahraničních přístupů, se zapojit do světové diskuse o historiografii, jejích metodách a možnostech jako rovnocenní partneři a obstát v ní s vlastními inspirativními návrhy a řešeními.
[1] Farge (A.), Des lieux pour l’histoire, Paris, Seuil, 1997, s. 134-149.
[2] Foucault (M.), Dits et Ecrits, Paris, Gallimard, 1994, díl II., “Theatrum philosophicum”, s. 75-99, citováno podle A. Farge, Des lieux pour l’histoire, s. 145.
[3] Gauchet (M.), “Changement de paradigme en sciences sociales?”, Le débat, mai-août 1988, s. 165-170; Milo (D. S.), Boureau (A.), ed., Alter histoire. Essais d’histoire expérimentale, Paris, Les Belles lettres, 1991; Lepetit (B.), ed., Les formes de l’expérience. Une autre histoire sociale, Paris, Albin Michel, 1995; Boutry (Ph.), “Assurances et errances de la raison historienne”, Passés recomposés. Champs et chantiers de l’Histoire, dirigé par Jean Boutier et Dominique Julia, Paris, Editions Autrement – Série Mutations n° 150/151, 1995; Delacroix (Ch.), “La falaise et le rivage. Histoire du “tournant critique”, Espaces Temps Les Cahiers, “Le temps réfléchi. L’histoire au risque des historiens, 1995, č. 59/60/61, s. 86-111; Chartier (R.), Au bord de la falaise. L’histoire entre certitude et inquiétude, Paris, Albin Michel, 1998; Noiriel (G.), Sur la ‘crise’ de l’histoire, Paris, Belin, 1996; Réflexions historiographiques, Cahiers du Centre de Recherches Historiques, 22, avril 1999.
[4] Bédarida (F.), ed., L’Histoire et le métier de l’historien en France 1945-1995, Paris, Maison des Sciences de l’Homme, 1995.
[5] Braudel (F.), Labrousse (E.), Histoire économique et sociale de la France, I., Paris, PUF, 1970; Braudel (F.), Civilisation matérielle, économie et capitalisme, XVIe-XVIIIe siècle, Paris, Armand Colin, 1979; Labrousse (E.), “1848-1830-1789. Comment naissent les Révolutions?”, Actes du congrès historique de la Révolution de 1848, Paris, 1948, s. 1-20.
[6] Le Goff (J.), Nora (P.), Faire de l’histoire, III., Nouveaux objets, Paris, Gallimard, 1974; Leroy Ladurie (E.), “L’histoire immobile”, Annales E.S.C., 29, mai-juin 1974, s. 673-692; Revel (J.), “Histoire des mentalités”, in Burguière (A.), ed., Dictionnaire des Sciences Historiques, Paris, PUF, 1985, s. 449-456.
[7] Lepetit (B.), “Une autre histoire sociale”, Correspondances, avril 1996, č. 40, s. 3-9, s. 4-6.
[8] Revel (J.), “Histoire et sciences sociales: une confrontation instable”, Passés recomposés, s. 69-81, s. 69.
[9] Milo (D. S.), “Pour une histoire expérimental, ou le gai savoir, Alter histoire. Essais d’histoire expérimentale, Paris, Les Belles lettres, 1991, s. 9-60; Boutry (Ph.), “Assurances et errances de la raison historienne”, Passés recomposés, s. 56.
[10] Milo (D. S.), “Pour une histoire expérimentale”, Alter histoire, s. 9-60; Nietzsche (F. W.), Vom Nutzen und Nachteil der Historie für das Leben, fr. překlad od H. Alberta De l’utilité et de l’inconvénient des études historiques pour la vie, Paris, Garnier-Flammarion, 1988, citován podle: Boutry (Ph.), “Assurances et errances de la raison historienne”, Passés recomposés, s. 58.
[11] Ricoeur (P.), Histoire et vérité, Paris, 1955; Foucault (M.), Les Mots et les choses, Paris, 1966 a L’Archéologie du savoir, Paris, 1969; Veyne (P.), Comment on écrit l’histoire, Paris, 1971; Certeau (M. de), L’Ecriture de l’histoire, Paris, 1975.
[12] Certeau (M. de), “Une épistémologie de transition: Paul Veyne”, Annales E.S.C., 1972, s. 1325; Descombes (V.), “Le moment français de Nietzsche”, Boyer (A.), Comte-Sponville (A.), Descombes (V.) a col., Pourquoi nous ne sommes pas nietzschéens, Paris, Grasset, 1991, s. 113, citováno podle Boutry (Ph.), “Assurances et errances de la raison historienne”, Passés recomposés, s. 60.
[13] LaCapra (D.), “Rethinking Intellectual History and Reading Texts”, LaCapra (D.), Kaplan (S.), ed., Modern European Intellectual History. Reappraisals and New Perspectives, Ithaca, London, Cornell UP, 1982, s. 47-85; LaCapra (D.), History and Criticism, Ithaca, Cornell UP, 1985; White (H.), “Method and Ideology in Intellectual History: the Case of Henri Adams”, LaCapra (D.), Kaplan (S.), ed., Modern European Intellectual History, s. 280-310. Citace jsou převzaty z: Noiriel (G.), Sur la ‘crise’ de l’histoire, s. 126-137.
[14] Barthes (R.), “Histoire et littérature: à propos de Racine”, Annales E.S.C., 1960, s. 524-537; Barthes (R.), Sur Racine, Paris, Seuil, 1963, s. 147-167.
[15] Vycházím zde z knihy představující Chartierovy práce a přístupy z první poloviny 90. let: Chartier (R.), Culture écrite et société. L’ordre des livres (XIVe – XVIIIe siècle), Paris, Albin Michel, 1996, a z nového sborníku shrnujícího teoretické přístupy Chartiera a jejich vývoj za posledních patnáct let: Chartier (R.), Au bord de la falaise. L’histoire entre certitudes et inquiétude, Paris, Albin Michel, 1998. Přehledně informuje o tomto “směru” Christian Jouhaud, “Littérature et histoire. Présentation”, Annales HSS, mars-avril 1994, s. 271-276, uvádějící sérii článků publikovaných v tomto čísle Annales, které jsou aplikacemi uvedeného přístupu. Jde mimo jiné o studie: Chartier (R.), “George Dandin, ou le social en représentation”, s. 277-310; Jouhaud (Ch.), “Sur le statut d’homme de lettres au XVIIe siècle. La correspondance de Jean Chapelain (1595-1674)”, s. 311-348; Merlin (H.), “Langue et souveraineté en France au XVIIe siècle. La production autonome d’un corps de langage”, s. 369-394.
[16] McKenzie (D. F.), Bibliography and the Sociology of Texts, London, The British Library, 1986, francouzský překlad tohoto díla s úvodem R. Chartiera, “Bibliographie et histoire culturelle”, La bibliographie et la sociologie des textes, Paris, Editions du Cercle de la Librairie, 1991, s. 7-18. K tomuto tématu rovněž: Chartier (R.), L’Ordre des livres. Lecteurs, auteurs, bibliothèques entre XIVe et XVIIIe siècle, Aix-en-Provence, Alinéa, 1992 a Chartier (R.), “Histoire et littérature”, Au bord de la falaise, s. 269-287.
[17] Lepetit (B.), ed., Les formes de l’expérience. Une autre histoire sociale, Albin Michel, 1995, úvodní studie: Lepetit (B.), “Histoire des pratiques, pratique de l’histoire”, s. 9-22. Teoretické a metodologické názory Bernarda Lepetita nově přináší výbor jeho článků z posledních let: Lepetit (B.), Carnet de crocquis. Sur la connaissance historique, Paris, Albin Michel, 1999; “Histoire et sciences sociales. Un tournant critique?”, Annales E.S.C., 1988, s. 291-293; “Histoire et sciences sociales: tentons l’expérience”, Annales E.S.C., 1989, s. 1317-1323; Lepetit (B.), “L’historicité d’un modèle historiographique”, Carnet de croquis, s. 80-87. Komentáře k tomuto směru: Delacroix (Ch.), “La falaise et le rivage. Histoire du “tournant critique”, Espaces Temps Les Cahiers, 1995, č. 59/60/61, s. 86-111; Noiriel (G.), Sur la ‘crise’ de l’histoire, s. 150-163.
[18] Lepetit (B.), “L’histoire prend-t-elle les acteurs au sérieux?”, Espaces Temps Les Cahiers, 1995, č. 59/60/61, s. 112-122.
[19] Foucault (M.), Histoire de la folie à l’âge classique, Paris, Gallimard, 1976 (český překlad: Věra Dvořáková, Michel Foucault, Dějiny šílenství v době osvícenství. Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1994); Farge (A.), Revel (J.), Logique de la foule: l’affaire des enlèvements d’enfants. Paris, 1750, Paris, Hachette, 1988; Lepetit (B.), “L’histoire prend-t-elle les acteurs au sérieux?”, Espaces Temps Les Cahiers, 1995, č. 59/60/61, s. 120.
[20] Cottereau (A.), “Justice et injustice ordinaire sur les lieux de travail d’après les audiences prud’hommales (1806-1866)”, Le Mouvement Social, oct.-déc. 1987, s. 25-59; Lepetit (B.), “L’histoire prend-t-elle les acteurs au sérieux?”, Espaces Temps Les Cahiers, 1995, č. 59/60/61, s. 117-119; Dosse (F.), “Paul Ricoeur révolutionne l’histoire”, Espaces Temps Les Cahiers, 1995, č. 59/60/61, s. 6-26 (o vlivu Ricoeurovy trilogie Temps et récit z let 1983-1985 na historiografii tohoto období).
[21] Revel (J.), ed., Jeux d’échelles. La microanalyse à l’expérience, Paris, Seuil, Gallimard, 1996.
[22] Boltanski (L.), Thévenot (L.), De la justification. Les économies de la grandeur, Paris, 1991; Lepetit (B.), “Une autre histoire sociale”, Correspondances, avril 1996, č. 40, s. 3-9; Lepetit (B.), “Propositions pour une pratique restreinte de l’interdisciplinarité”, Revue de synthèse, 1990, č. 3, s. 331-388, nově publikováno v Lepetit (B.), Carnet de crocquis. Sur la connaissance historique, s. 303-313.
[23] Berr (H.), La Synthèse en histoire, Paris, Albin Michel, 1953, s. 307 (1. vydání 1911), citováno podle “Sur la ‘crise’ de l’histoire. Autour du livre de Gérard Noiriel, Table-ronde du 16 mars 1997”, Bulletin de la Société d’Histoire Moderne et Contemporaine, 1997, č. 3-4, s. 72-99, s. 72.
[24] Z rozhovoru s Alainem Guérym a Paul-André Rosentalem 6. a 7. 12. 1999.