Vážené kolegyně, vážení kolegové,

dovolte mi reagovat velmi stručně na referát Jaroslava Pánka, přednesený jako zahajovací řeč na 8. sjezdu historiků. Byl rozčleněn tematicky celkem do 10 bodů, přičemž část 1.-4. se týkala hodnocení vývoje české historiografie za posledních 10 let a jejímu současnému stavu a problémům, jejichž řešení ji v budoucnu čeká. Body 5.-10. věnoval českému historickému vědomí a negativistickému pojetí českých dějin. K této druhé části se vyjadřovat nebudu – to přenechám povolanějším.

Tedy k části první: Souhlasím s tvrzením, že česká historická věda prošla za poslední desetileté období procesem restrukturalizace, ale domnívám se, že tento proces zdaleka nebyl ukončen, a doufám, že hlavní změny nás teprve čekají. S tím souvisí i druhé tvrzení Jaroslava Pánka, totiž to, že padly přehrady mezi akademickými ústavy a vysokými školami. Na rozdíl od něj se domnívám, že bariéry mezi těmito pracovišti existují i nadále a že jsou dány samotnou podstatou těchto pracovišť u nás. Profesoři či docenti vysokých škol budou vždy v nevýhodě proti akademikům, protože na rozdíl od nich je jejich prvotním posláním výchova vědeckého dorostu a té by měli podřídit své vlastní vědecké aktivity. Mnohdy snad se závistí upírají své zraky na akademická pracoviště, kde je možnost se v “klidu a teple” věnovat “čisté” vědě. Pracovníci Akademie a především jejich vědní obory zase naopak trpí odtržením od výuky a možností podílet se výrazněji na vědecké přípravě studentů. Odrazem tohoto stavu je malý zájem absolventů vysokých škol o práci v Akademii a s tím související stoupající věkový průměr pracovníků Akademie věd ČR a určitá myšlenková sterilita, vyplývající z nedostatku kontaktů s mladou generací. S výsledky reorganizace tedy budeme moci být spokojeni asi až po vytvoření takových pracovišť, která tyto problémy vyřeší.

Jaroslav Pánek dále v bodě č. 1 pozitivně hodnotí zdárně pokračující decentralizaci a pluralitu výzkumu. Žádný rozumně uvažující člověk si dnes jistě nemyslí, že by některá vědecká instituce měla “nárokovat vedoucí či dokonce cenzurní úlohu”. Proč však hned používat tak silná slova? Neměla by spíše existovat instituce, která převezme roli arbitra zabezpečujícího významné oblasti základního výzkumu a formulujícího a řešícího klíčové problémy oboru? Kromě budování kvalitní oborové knihovny, zpřístupňování aktuální bibliografie, vydávání základních periodik a publikací systematicky zpracovávajících české i světové dějiny bychom očekávali, že se ujme i jakéhosi informačního servisu – tj. například inzerce aktuálních informací o historických disciplínách na své webovské stránce internetu. Ostatně po budování pramenně ediční, informační a publikační základny volá v boděč. 3 sám autor. Neříká však, kdo se jejího budování ujme.

Dominantní myšlenkou této první části referátu je zdůrazňování kontinuity české historické vědy. Její podmínkou však je, jak autor sám říká, “kritické zhodnocení” minulosti. Vzápětí k němu vybízí nejprve mladé absolventy zahraničních univerzit, poté nás všechny členy historické obce. Obávám se však, že pro provedení takového kritického hodnocení, má-li proběhnout věcně a slušně – a zejména konkrétně –, schází v českém prostředí jedna základní podmínka, a tou je funkční komunikace. O ní se Jaroslav Pánek zmiňuje také, bohužel pouze okrajově. Podle mého názoru se jedná o problém zásadní. Komunikace vázne nejen ve vztazích mezi jednotlivými historickými obory a doléhá na nás při ojedinělých snahách o mezioborový výzkum, ale i mezi institucemi a členy vlastní historické obce. Ta je rozdělena nejen generačně a profesně, ale bohužel i lokálně (ve smyslu jednotlivých center či regionů). Konkrétními důsledky nedostatečného propojení jsou často nevraživé osobní vztahy, promítající se často (naštěstí ne vždy) do výsledků a hodnocení vědecké práce. Při zamyšlení nad tím, co této komunikaci vlastně brání, docházím k tomu, že to jsou samotní historici, kteří projevují jen málo ochoty ke skutečné diskusi, při níž by nejen vyslechli, ale byli schopni i akceptovat jiný názor nežli svůj. Značný podíl na tom má jistě i právě zmíněné kritické zhodnocení minulosti, které se dosud nekonalo a jehož potřebu si mnozí z nás v tom nepříjemném tichu uvědomují. Výsledkem je tedy jakýsi bludný kruh, z něhož vykročit bude velmi obtížné. Já osobně se domnívám, že bilancování výsledků v české historiografii typu “je to dobré, ale mohlo by to být ještě lepší” nám již dnes nepomůže. Smysluplná cesta by měla začít právě odbouráním komunikačních bariér. Problémem však zůstává, kdo začne první.

Děkuji Vám za pozornost.