Miloš HAVELKA

Případ a zobecnění ve společenských vědách

Původně ohlášený název tohoto příspěvku neodpovídá jeho obsahu. Ten se obrací ke dvěma problémům, jednak ke stručnému upozornění na některé důvody orientace českých společenských a historických věd na makroperspektivy, jednak charakteristice tří základních procedur přechodu od zkušenosti k pojmu a od případu k zobecnění.

Východiskem budiž pro nás zjištění, že pozornost, která se České republice věnuje žánru „případové studie“ (étude de cas, case study), ale do značné míry vlastně i celým oborům mikrohistorie a mikrosociologie, je spíše okrajová. Nechci samozřejmě tvrdit, že s pracemi tohoto druhu, třeba s biografickým přístupem, se u nás nesetkáme vůbec. Nicméně zájem, jejž tato orientace na jeden sociologický objekt, resp. jeden historický případ přitahuje, je nesrovnatelně menší než u prací „klasických“, stejně jako jsou malá teoretická i praktická očekávání, která jsou se zkoumáním případů spojována. V určitém smyslu se dá dokonce hovořit o „spontánním etatismu“ českých společenských věd, který principiální nesouměřitelnost mezi orientací na popis a porozumění průběhům lidské interakce a mezi snahou o analýzy globálních parametrů lidského bytí řeší většinou ve prospěch onoho druhého, zájmem o procesy sociálního makrosvěta. Oblast mikrosvěta zůstává, i „přes všechnu svoji aktivnost, relativní průhlednost, lidskou blízkost a smysluplnost, neúprosně ve stínu mnohem méně transparentních, mnohem statičtějších, lidsky cizejších a daleko nevypočitatelnějších společenských makrostruktur“, konstatuje například český ekolog a sociolog Jan Keller [Keller 1993: 6].

Je možné zmínit více důvodů, proč k tomu dochází. Například samotnou tradici české sociologie, vznikající na půdě filozofie dějin a v průběhu svého vývoje spolupracující častěji s filozofií a politologií než třeba s antropologií a sociální geografií, jak se nám tomu zdá být v případě sociologie francouzské. Zvláštní analytickou pozornost by v této souvislosti možná zasloužila také vnitřní potřeba české společnosti vyrovnat se s masivními zásahy do své vlastní struktury v uplynulých přibližně padesáti letech a s tím spojenou cyklickou likvidací elit (emigrace židovských spoluobčanů a holocaust po roce 1939; transfer českých Němců po roce 1945; likvidační „třídní boj“ a emigrace po roce 1948, doprovázené kampaněmi jako „zemědělci do výroby“, kdy z venkova bylo do průmyslu převedeno 380 000 zemědělců, anebo „dělnickou třídu do vedoucích funkcí“, kdy do vedoucích administrativních a politických funkcí přešlo přibližně 250 000 dělníků většinou z průmyslové výroby; k dalšímu výraznému zásahu do sociální struktury pak došlo na počátku doby tzv. „normalizace“, kdy vedle zhruba 670 000 vyloučených a vyškrtnutých členů komunistické strany byly více či méně postiženy další statisíce občanů).

Po svém zákazu kolem roku 1950 a po svém nahrazení vědeckým komunismem se sociologie v 60. letech znovu etablovala jako věda jdoucí programově vstříc zájmům politického systému o informace celospolečenského charakteru a tento trend se ještě dále prohloubil v době normalizace. Zároveň se ukazuje, že sociologický zájem o sociální mikrosvět se u nás začal objevovat poměrně pozdě, až v době počínající gorbačovské „perestrojky“, jako kritická reakce na úsilí státu o kontrolu a determinaci projevů individuálních aktivit.

Pokusy jdoucí tímto směrem jsou spojeny s vydáváním samizdatového čtvrtletníku Sociologický obzor (jeho celkem deset zhruba stostránkových čísel vyšlo v letech 1987-1989), který vznikl jako orgán druhé generace československých sociologů, tj. těch, kteří se sice přímo nepodíleli na obnovení sociologie v první polovině šedesátých let, nicméně se začali rychle odborně prosazovat, a jejichž profesní kariéra byla násilně zastavena v procesu tzv. konsolidace po roce 1968. Samizdatové vystoupení této generace je možné charakterizovat jako pokus o vypracování v našich poměrech nového a bohatšího paradigmatu sociologie jako kritického vědění o společnosti, které by se mohlo postavit vedle víceméně tolerovaného paradigmatu sociologie empirické (jejíž pokusy z té doby o poznání existující sociální struktury, vztahu ekonomie a společnosti, sociálního fungování kultury a městského života a možná i dalších oblastí nelze ve všech případech podceňovat), ale především proti vládnoucí, empiricky sterilní a teoreticky mrtvé a hlavně doktrinářské sociologii marxisticko-leninské.

S masarykovským mottem, že „fakta jsou každé vládě nebezpečnější než seberadikálnější ideje“, se Sociologický obzor snažil ukazovat každodenní zkušenost průměrného občana jako nejlepší korektiv oficiálního, ideologicky zmanipulovaného obrazu skutečnosti. Neméně důležité však bylo, že tato perspektiva měla být legitimována také teoreticky. Sociologické vědění (tzn. sociologicko-ideologická analýza produktů tehdejší sociologie) zde přirozeně hrálo poněkud větší roli než samotné sociologické poznání sociálních problémů, což se projevovalo v samotném pojmu „kritiky“ a jeho teoreticky nejednoznačném založení. Na jedné straně se autorům jednalo o kritickou analýzu sociální reality samé, na druhé straně jim šlo o kritiku dominujícího způsobu výkladu této reality, tedy spíše o „sociologii sociologie“ anebo „kritikou ideologii“. Jako zvláštní problém by pak bylo třeba analyzovat možnosti, jaké mohla mít takto pojatá kritika v situaci kvalitativní změny politického systému.

Situační „rozdvojenost“ tehdejší oficiální sociologie – na jedné straně ideologicko-teoretická podřízenost a služebnost státu a na druhé straně iluze o vlastní nevinnosti v důsledku sebeomezování na čistě empirický výzkum, nakonec vedoucí k zaměňování teorie a ideologické spekulace a k dnešnímu přežívání nedůvěry vůči teoriím vůbec – se autoři Sociologického obzoru snažili překonávat jednak svou orientací na teorii a dějiny sociologie, důrazem na kvalitativní přístupy včetně pokusů o zavedení metod biografické analýzy a sociologie každodennosti, dále interdisciplinaritou a orientací na monografické pokusy o popis a kritický rozbor jednotlivých fenoménů „reálně exitujícího socialismu“ (fenomén sociální exkluze jako definiční znak totalitárního systému, pojetí tohoto systému jako „společnosti retardovaného času“, „netriadickou“, tj. mimo kategorie dělníci, rolníci, pracující inteligence se pohybující analýzu sociální struktury apod.).

Určitou slabinu těchto pokusů je třeba vidět v teoreticky nedostatečném, jen „reaktivním“, případně jen „kompenzačním“ pochopení kritických funkcí sociologie, daném dobou, situací oboru a nakonec i pochopením svého předmětu, což ovšem nakonec vedlo k jednostrannému (a v některých případech i prestižnímu) protipostavení kvantitativních a kvalitativních přístupů a k protikladu mikro- a makrosociologické perspektivy.

Důraz na výzkum sociální struktury a na procesy sociální stratifikace dominuje české sociologii dodnes, jakkoli se ideologicky, politicky a hodnotově změnily východiska interpretace dat. Ale v zásadě ideologické přesvědčení makrosociologů, že jejich výzkum musí jít vstříc moci, stranám a potřebám státu, pak způsobuje jistou disproporci mezi vysoce odbornou úrovní používaných metod měření, klastrů, regresivních křivek a agregovaných vzorců a mezi teorií společnosti a možnostmi sociologické kritiky reality. Je například příznačné, že velká část sociologů sdílí nedůvěru českých politiků k pojmu „občanská společnost“.

Jako doklad jisté rezervovanosti k výzkumům na mikroúrovni může posloužit poukaz na rozpačité přijetí knihy Milana Otáhala a Miroslava Vaňka Sto studentských revolucí, nesoucí podtitul Studenti v období pádu komunismu – životopisná vyprávění, která vyšla v minulém roce v nakladatelství Lidové noviny. Ačkoli se jedná o osmisetpadesátistránkovou publikaci pokoušející se v českém prostředí poprvé využít postupů orální historie (oral history) pro vylíčení jedinečného historického procesu, a sice prostřednictvím zachycení jeho každodennosti a líčením mikrohistorií individuálních osudů, knize zatím v odborném tisku nebyla věnována vůbec žádná pozornost, a to ani v sociologickém, ani psychologickém, jejichž poznávacích zájmů se publikace mohla dotknout.

Pro co „nejpřesněji, nejširší a konkrétní“ [Otáhal 1999: 5] zachycení toho, jak si čeští studenti počínali během listopadových událostí roku 1989, co je k jejich jednání vedlo, jací byli, jak události prožívali, a také, jak události (a případně svou roli v nich) reflektují a hodnotí dnes, je v knize využito 65 redigovaných a autorizovaných rozhovorů, jejichž reprodukce tvoří jádro knihy, opatřené stručným historickým úvodem (s. 11-28), teoretickým výkladem obecných principů a účelů orální historie (s. 31-42), analýzou praktických problémů jejich vlastního projektu (s. 44-52) a interpretací rozhovorů, zaměřenou ovšem spíše na rekonstrukci biografických důvodů studentské angažovanosti a zachycení forem života v období normalizace (s. 55-195).

Na tomto místě bych chtěl poukázat na dva obecnější teoreticko-metodologické problémy, které tato kniha – bez ohledu na svou pečlivost i inspirativnost znovu otevírá – a jimiž jsou

(1) průhlednost a přesvědčivost přechodu od zkušenosti k pojmu,

(2) vztah narativního a analytického přístupu ve společenských vědách.

První problém, nalezení předpokladů exaktního přechodu od rozmanitosti historických a empirických dat, které jsou svou povahou naprosto individuální, k teorii, která je vždy obecná, k výkladu a k pochopení skutečnosti (srv. k tomu např. také Dilthey 1892: 74-90), je vlastně pokračováním novověké otázky po platnosti a závaznosti našich poznatků vůbec a našeho vědění o historicko-sociální skutečnosti zvláště. Už Descartes si v Rozpravě o metodě stěžoval na selektivní povahu historického vyprávění, které představuje „jako možné mnohé příhody, které vůbec nejsou možné, a dokonce i historie nejvěrněji vyprávěné, i když nemění ani nezvětšují věcí, [...] aspoň vynechávají z nich skoro vždy nejšpatnější a nejneslavnější okolnosti, a proto zbytek jejich se nekryje se skutečností“ [Descartes 1947: 12].

Zdá se mi, že s ohledem na naše téma přechodu od případu ke generalizaci je možné odlišit tři navzájem odlišné procedury zvýznamňování jednotlivého, nemohu-li přímo a beze všeho použít obrat generalizace:

a) Weberovu konstrukci „ideálních typů“;

b) hodnotově vázanou konstituci tzv. „historických center“ u novokantovce Heinricha Rickerta (Rickert 1928: 500);

c) procedury tzv. „symbolického formování“ u Ernsta Cassirera (Cassirer 1922-1996).

a) Pro výklad Webera považuji za nevyhnutelné upozornit na jednu poměrně starou německou metodologickou diskusi, která tvoří do značné míry i folii pro výklad Rickerta. Na konci minulého století se historik Karl Lamprecht a jeho stoupenci (zejména Kurt Breysig a další) pokusili o založení teoretického dějepisectví tím, že do historiografie zaváděli sociologické kladení otázek (inspirované Augustem Comtem). V zásadě se jim jednalo o možnost formulovat obecné pojmy dějin a univerzální trendy historicko-společenského dění. Jestliže je možné pokrok chápat univerzálně, jak podle Lamprechta tvrdil Comte, a je-li tak vývojem vlastně potvrzována platnost určitých hodnot, pak je také údajně možné, aby se národní a politické dějiny zásadně vztáhly ke „všeobecným principům historicko-společenského světa“ a vykládaly v kontextu univerzálních dějin lidstva.

Naproti tomu stoupenci konzervativního historismu (Georg von Bellow, Felix Rachfahl a další) tehdy trvali na výlučně individuálním, neopakovatelném charakteru historických útvarů. Poznání historicky individuálního se právě pro svou individuální jedinečnost nutně vzpírá každé formulaci obecných zákonitostí a všeobecných principů. Proti vysvětlování postavili porozumění, proti teorii narativitu, proti univerzalitě osvícenského rozumu měla stát individualizovaná moudrost historické zkušenosti národa a rozumnost tradice, proti všeobecným zákonitostem pohybu moderní společnosti byla zdůrazněna zvláštní cesta každé historicky jedinečné kauzální řady událostí. Zde mohla být sociologie nanejvýš historickou pomocnou vědou.

Lamprechtovo comtovsky založené úsilí o vypracování obecného rámce a všeobecných pravidel pro interpretaci historicko-společenské skutečnosti a snaha zavést sociologické principy výkladu byly konzervativním historismem odmítnuty s odvoláním na zkušenost. Dnes není nezajímavé pozorovat, že zde při kritice sociologie byly použity argumenty o její údajné empirické nedostatečnosti. Např. Felix Rachfahl v polemice zdůraznil, že pro „historika v dějinách existují pouze spojení faktická, nikoli však nutná“ (Rachfahl 1897: 33), a že historické zákonitosti, o jejichž formulaci usiluje Lamprecht, nelze v dějinách prokázat.

Jak už řečeno, tuto diskusi připomínám zejména proto, že jejím plodem je podle mého soudu dodnes občerstvující pojem „ideální typ“ (Idealtypus), vypracovaný Maxem Weberem, a to jednak jako prostředek poznání a komparace jedinečných historických útvarů a událostí, jednak jako prostředek řešení vztahu obecného a zvláštního, empirického a teoretického a případně i logického a historického ve společenských vědách. „Ideální typ“ byl Weberovi heuristickým prostředkem pro komparaci a kauzální přiřazování historických individuí a jako takový představoval „idealizaci“ empiricky reálných předmětů, jejichž jedinečnost neměla být v ideálním typu ztracena. „Ideální typ“ byl charakteristický svým pozitivním obsahem i obecnou povahou. Weberovi se v něm nejednalo o žádné „znázorňování“ ani o „odraz“ skutečnosti, což je způsob, jak se slovo „typ“ někdy používá v sociologii literatury pro označení specifického uměleckého zobecnění, a také ne o nějakou definici skutečnosti. Nejde ani o typ průměrný. „Ideální typ“ byl Weberovi výlučně heuristickou konstrukcí, která chce plně odpovídat poznávacímu zájmu badatele. Např. „ideální typ“ středoevropského rezidenčního města představuje v tomto smyslu výběr, seřazení a vypointování těch znaků nejdůležitějších historicky existujících rezidenčních měst, které nám umožní porozumět tomu, co je v určité době společné a co rozdílné v případě třeba Salzburgu, Mainzu a Olomouce. Tento typologický proces výběru seřazení a pointování znaků je pro Webera procesem zobecňování sui generis, neboť konstrukce „ideálního typu“ v sobě zároveň obsahuje moment vnitřní epistemologické nutnosti. Weber v této souvislosti zdůrazňuje, že se jedná o „idealizace“ jedinečné skutečnosti do typu, přičemž idealizace pro něj neznamená normativní nebo hodnotovou závaznost typu, ale pouze fakt jeho čistě logické konstruovanosti z reality.

b) „Historické centrum“, druhá možná procedura, pochází – jak už řečeno – od novokantovce Heinricha Rickerta. Jednalo se o řešení starého problému, co se pro nás konstituuje jako historicky významné a jakým způsobem. Tuto otázku, vycházející z faktu nekonečné rozmanitosti skutečnosti a jejího v zásadě iracionálního charakteru, řešil Rickert na dvou úrovních. Jednak principiální procedurou „vztažení k hodnotám“ (Wertbeziehung). Tato procedura představuje aplikaci badatelských hledisek (zejména hodnot vědy a kultury určité doby), jimiž se – zjednodušeně řečeno – vnáší řád do chaosu historických dat a faktů; ve vztažení k hodnotám se rozhoduje o tom, co je historicky významné a poznáníhodné. Tato hlediska ovšem nejsou pro Rickerta libovolná, nýbrž předpokládají existenci všeobecně platné, nadindividuálně závazné říše hodnot (do níž patří i hodnoty vědy jako pravdivost, objektivita apod.), která je pak sama pojata nejen jako transcendentální podmínka každého sociálněvědního poznání, ale vlastně i jako základ jakékoli kultury.

Pojem „historické centrum“ označoval Rickertovi takové historické „objekty“ (tj. osobnosti, útvary, události apod.), které jsou v dějinotvorném procesu významnější než ostatní, jejichž role je v historickém vývoji výraznější a které se nám mohou zdát být z kulturního hlediska důležitější než jiné, neboť umožňují vyjádřit jednoznačný (pozitivní nebo negativní) vztah k hodnotám, které považujeme za rozhodující. Od „historických center“ se pak podle Rickerta odvíjí – často až do přítomnosti sahající a v přítomnosti působící – řetězce „individuální kauzality“ událostí, forem a institucí (Rickert 1929: 505 sqq.), tj. takové kauzality, jejíž vnitřní příčinná souvislost je nezpochybnitelná, ale zároveň nepřístupná každému pokusu o formulaci historického zákona či historické pravidelnosti, tj. přístupná ne „vysvětlení“, ale pouze „porozumění“.

Co se tím má rozumět, vyjádřil Rickertův současník, právní historik Eduard Meyer známým příkladem o významu bitvy u Marathonu. „Chceme-li prozkoumat [...] význam bitvy u Marathonu,“ vykládá tento příklad sociolog Raymond Aron, „ptejme se nejdříve, co by se stalo, kdyby Řekové nezvítězili, a pokusme si představit – nikoli to, co by se stalo v jednotlivostech (což je nemožné), ale to, jak by jinak ve všech obecných ohledech probíhal vývoj Řecka [...]. Takovéto hypotetické zrušení času se zdá být možné. Přinejmenším nám při tom pomůže srovnání s podobnými případy [...] – jednání Peršanů na dobytých územích nám dá představu teokratické formy panství, která by po perském vítězství pravděpodobně byla zavedena také v Řecku. Rozdíl mezi vývojem pod perskou nadvládou a vývojem skutečným“ nám kontrafaktickou argumentací dovolí pochopit „nejenom význam této události“ samotné, ale zároveň i „rozlišovat adekvátní (a případně i nahodilé) příčiny“ v individuální kauzalitě dějin (Aron 1969: 119-123). Pro nás se takovýmto historickým centrem v Rickertově duchu může stát např. husitství, Rudolfův majestát nebo rozpad Rakousko-Uherska, alžbětinské drama i Máchův Máj, T. G. Masaryk i Klement Gottwald, odsun Němců i „pražské jaro“. A tak podobně. Jen na okraj zde ovšem mohu upozornit na silný ideologický a doktrinalizační potenciál Rickertova pojetí historických center, spočívající – stručně řečeno – v možnosti nahrazovat postup historického bádání vytvářením historických obrazů na základě poznání již dosaženého.

c) A konečně Cassirerova koncepce „symbolického formování“ usilovala zprostředkovat porozumění nejzákladnějším, většinou spontánním a v zásadě předpojmovým orientacím lidí v nekonečném bohatství jevů, umožnit prvotní popisy těchto orientací i způsobů jejich svébytného kulturního zvládání; odtud pak podle Cassirera vyrůstají velice komplikované kulturní útvary jako náboženství a jazyk, a také věda, umění, metafyzika a technika. Jádrem konceptu „symbolického formování“ se Cassirerovi stala tzv. „symbolická pregnance“ (její model byl odvozen z tzv. tvarové psychologie), fakt, který podle Cassirera – programově oproti Kantovi – poukazuje na to, že naše vnímání světa je vždy už předem nějak organizováno a strukturováno, a dále, že každý „smyslový prožitek“ se může stát „prožitkem smyslu“, že každý smyslový vjem v sobě může současně obsahovat nějaký určitý nenázorný „smysl“ (Cassirer 1922-1996: III, 235): např. vjem osamělého stromu v krajině může být provázen pocitem velebnosti přírody a může (ale také nemusí) se stát jejím „symbolem“. Právě proto se podle Cassirera symbolickou formou, která z potenciálu určitého smyslu vytváří zvláštní kulturní systém, může stát jakýkoli předmět, a to i abstraktní, jako třeba technika nebo stát. Kulturní stabilizaci zvláštní propojenosti „smyslového“ (předmětného) se „smyslem“ (tj. něčím duchovním) má pak podle Cassirera zachytit právě procedura „symbolického formování“, jejímž výsledkem je „symbolická forma“, tj. ona „energie ducha, která váže určitý duchovní význam na nějaký konkrétní smyslový znak a která tomuto znaku vnitřně odpovídá“ (Cassirer 1959: 175).

Zde jen chci zatím připomenout, že to, co se mi na obou posledních postupech zdá být sociologicky zajímavé, je, že se jejich prostřednictvím dá ukazovat ta zvláštnost „vnímání“ jednotlivých případů a událostí, že mohou být (a často jsou) naplňovány jak symbolickými, tak kauzálně konstituovanými významy (případně jejich kombinací), které jim většinou historicky neodpovídají (např. „význam husitství pro naši dobu“). A dále, že se jejich zvláštní konstelace mohou stát výraznou kulturní charakteristikou doby a jejích ideologií. V různých fázích vývoje mohou být různě zdůrazňovány, objevovat se v různých časových vlnách a s fázovým posunem, ale zároveň fungovat jako momenty stálosti a kontinuity v průběhu historicko-politických změn. Jejich trvalá, byť často jen implicitní přítomnost, i jejich vzájemný vztah v jednotlivých údobích motivují programy politických stran, působí na vytváření mentálních obrazů skutečnosti a kulturních vzorců jednání.

Také druhý problém, který jsem v souvislosti s knihou Sto studentských revolucí zmínil, vztah mezi narativním a teoretickým přístupem, má rovněž obecnější charakter. Na jedné straně se totiž často setkáváme s „realistickou“ vírou, že – poněkud vyostřeně řečeno – dostačuje sama enumerace dat, neboť data sama svůj význam v sobě obsahují, podobně jako ovoce obsahuje cukr. Úkolem historika pak je, aby z těchto fakt „vydestiloval“ jejich významy a zprostředkoval je vyprávěním (které ovšem už samo o sobě je jakýmsi elementárním „výkladem“; už vyprávění samo totiž představuje vždy určité strukturování skutečnosti v čase – události jsou viděny jako předběžné, současné nebo následné), případně aby data „tematicky“ uspořádal. A na druhé straně proti tomu vystupuje „nominalistické“ přesvědčení, že selektivně vybraná fakta jsou jen odpovědí na badatelem formulované otázky. Zde nejsou zjistitelné žádné definitivní poznatky, skutečnost se nám ukazuje pouze v námi rozvrhovaných perspektivách. Tento problém se mi však zdá překračovat intence této diskuse.

Literatura:

– Aron, R., 1969: Die Deutsche Soziologie der Gegenwart, Stuttgart, Kroener.

– Cassirer, E., 1959: Wesen und Wirkung des Symbolbegriffs, Darmstadt, Deutsche Buchgemeinscheft.

– Dilthey, W., 1892: Erfahren und Denken. Eine Studie zur Erkenntnistheoretischen Logik des 19. Jahrhunderts, in: Dilthey, W., Die geistige Welt. Einleitung in die Philosophie des Geistes. Erste Hälfte. Abhandlungen zur Grundlegung der Geisteswissenschaften, Leipzig – Berlin, Teubner, s. 74-90.

– Keller, J., 1993: Vztah mikro a makro jako problém sociologické magie, in: S-Obzor 2, 1993, č. 3, s. 5-13.

– Otáhal, M. – Vaněk, M., 1999: Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu – životopisná vyprávění, Praha, Lidové noviny.

– Petrusek, M., 1992: Dvojí renesance československé sociologie, in: S-obzor 1, 1992, č. 2, s. 6-14.

– Rickert, H., 1929: Die Grenzen der naturwissenschaftlicher Begriffsbildung, Tübingen, Mohr – Siebeck, 5. vyd.

– Weber, M., 1922: Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre, Tübingen, Mohr – Siebeck.