Antonín Kostlán

Slovo na úvod

 

Předneseno na 2. Historickém diskusním foru dne 18. 4. 2000; zasláno 1. 8. 2000.

 

 

Pořadatelé tohoto diskusního fóra stanovili jako jeho téma problematiku „legitimizace historie“. Pod tento pojem zahrnují zejména otázky, „jak historiografie a historici interpretovali předchozí režimy a legitimizovali režim vlastní“ a „do jaké míry může historické poznání sloužit bezprostřední legitimizaci určitého jednání jednotlivců, skupin, institucí, politických stran, tříd, národů a států“ (citát z pozvánky).

Legitimizace historie se zdánlivě jeví být snadno uchopitelným procesem, kterému někteří autoři (např. teze Z. Vašíčka) přisuzují tyto znaky:

a) Proces probíhá mezi dvěma partnery: na jedné straně je režim (společenský systém), popř. některá z dílčích zájmových skupin; na druhé straně společensko-vědní disciplína nazývaná historiografie, respektive souhrn osob, které ji v daném čase a prostoru reprezentují.

b) Proces má oboustranný, ambivalentní ráz: historikové legitimizují daný režim, to jest zdůvodňují oprávněnost jeho existence a jeho nároků vůči společnosti; režim (společenský systém) legitimizuje historiky jakožto významné představitele či přímo mluvčí společnosti a je ochoten jim garantovat jistou míru společenské důležitosti.

Ve skutečnosti však proces legitimizace historie není ani zdaleka jednoduchý a primitivní, jak by se na základě některých příliš povrchních soudů mohlo na první pohled zdát. Jeho průběh je totiž komplikován a ovlivňován řadou dalších faktorů. Mezi ně patří zejména:

a) z hlediska společnosti

·        otevřenost režimu (politického systému) v daném prostoru, a to zejména jeho otevřenost vůči svobodné výměně myšlenek a informací;

·        stupeň vnitřní diferenciace politického systému a jeho ochota připustit identifikační tendence dílčích zájmových skupin;

b) z hlediska historické obce

·        ochota historika jako jednotlivce k loyalitě vůči režimu a míra této loyality;

·        otevřenost historické obce (resp. „obce historiků“) a její vnitřní struktura (zda jde o otevřený, nebo vnitřně hierarchizovaný systém, kdo má právo mluvit jménem historické obce, zda existuje něco jako „ÚV historiků“ a jakými mocenskými prostředky vládne, jaká je zpětná vazba na tok finančních prostředků a tvorbu vnitrooborového diskursu aj.);

·        ochota historické obce jako celku k loyalitě vůči režimu a míra této loyality, a to zejména s ohledem na zátěž spojenou s předchozími režimy

[Poznámka: Je třeba připustit, že se občas vyskytne režim, který poskytuje legitimitu historické obci, jež jako celek stojí vůči němu v tiché, leč zjevné opozici (klasickým příkladem je Výmarská republika).];

·        připravenost historické obce odpovídat na otázky, které zajímají společnost, anebo na legitimizační nároky režimu či dílčích zájmových skupin;

c) z hlediska historiografie jako vědní disciplíny

·        časová bipolárnost mezi historikem a objektem, který podrobuje zkoumání (tím je tu vzdálenější, tu bližší minulost). V tomto dialogu dvou epoch totiž opět přichází ke slovu pojem „legitimizace historie“, ale v poněkud jiném smyslu. Otevírá se otázka, zda legitimizuje minulost nás (dnešní režim, společnost, historiky), nebo zda my legitimizujeme minulost („historii“); jinými slovy, otevírá se problém, zda jsme schopni a ochotni vnímat a zkoumat, jaká minulost opravdu byla („wie es eigentlich gewesen sei“), nebo zda jejím prostřednictvím řešíme své dnešní problémy. Je zřejmé, že tato otázka úzce souvisí s vymezením a chápáním historického faktu;

·        svébytnost historiografie jako vědní disciplíny, která má vypracovány vlastní a relativně autonomní metody a nástroje poznání. Každá vědní disciplína, které její vlastní metodologické zázemí umožňuje dostatečnou míru sebevědomí, se totiž zabývá v prvé řadě problémy a otázkami, které vyplývají z jejího vnitřního provozu, a teprve druhotně a jaksi „nezávazně“ se snaží vyjadřovat k otázkám zanášeným zvenčí (byť třeba právě odpovědi na tyto otázky mohou podstatným způsobem ovlivňovat způsob jejího finančního zajištění).

 

Problematika legitimizace historie je tudíž značně složitá a mně nezbývá než se těšit, že dnešní diskusní fórum přispěje k jejímu objasnění.