Antonín Kostlán

Advocatus diaboli
aneb Pokus obhájit tvrzení,
že by se historiografie měla vyvarovat politické služebnosti

Předneseno na 2. Historickém diskusním foru dne 18. 4. 2000; zasláno 1. 8. 2000.

Následující teze jsou reakcí na řadu zjevných známek toho, že česká historiografie hodlá legitimizovat sebe samu tím, že posílí své služebné postoje vůči politickému režimu či některým dílčím zájmovým skupinám (viz např. projev J. Pánka na hradeckém sjezdu, pochybené “historické” semináře pod taktovkou poslanců některých stran apod.). K jejich formulaci mne vedla otázka, zda není nechuť k politické služebnosti historiografie, kterou spolu s některými dalšími pociťuji, dána jen averzí vypěstovanou v totalitním období, která však v současné době již nemá opodstatnění, či zda má tato nechuť i dnes nějaké reálné jádro. V rámci argumentace jsem se zaměřil především na momenty, které ovlivňují vývoj historiografie jako vědní disciplíny.

Tvrzení:

· historiografie není povinna a správně by se ani neměla zabývat současným politickým děním a nabízet mu své služby;

· v některých situacích může takováto “angažovanost” historiografie přímo ohrožovat její základy jakožto vědní disciplíny;

· taková situace je právě teď.

Teze:

1. Jestliže je správné zařazovat historiografii mezi vědní obory, měli bychom si uvědomit, že má stejný raison d’ętre jako jakákoli jiná věda, a je tudíž především internacionální disciplínou s mezinárodně standardizovanými metodologickými nástroji a postupy, jejíž rozvoj by neměl být svazován a určován službou konkrétnímu politickému subjektu. Na tento fakt historikové – byť neradi a částečně – přistupují pouze v oblasti světových dějin, zatímco při studiu domácích poměrů vtahují znovu a znovu historiografii do služeb politických subjektů.

2. Představa o specifičnosti historie a “společenských věd” je výrazem komplexu méněcennosti, který pociťují společensko-vědní badatelé vůči svým kolegům z přírodovědných oborů. Ten v oblasti evropské kultury (odhlédneme-li od anglosaské tradice) vznikl v 19. století a vázal se k představě vědy jakožto exaktní a experimentálně pracující disciplíny. Dnešní přírodověda již namnoze netrvá na pozitivistickém výměru exaktnosti a v řadě svých špičkových oborů se pohybuje na mnohem tenčím ledě než společenské vědy. V obecném povědomí se však nadále uplatňuje dělení na vědy tvrdé, měkčí a nejměkčí – tedy společenské.

3. Vydělení historiografie a společenských věd z okruhu vědeckých disciplín se podstatně prohloubilo v období komunistického režimu. Věda se v něm chápala naprosto utilitárně jakožto výrobní síla a z tohoto úhlu pohledu se jevily společenské vědy jakožto přebytečný a postradatelný luxus (tzv. nadstavba). Byly však upotřebitelné z hlediska komunistické ideologie, která kolem tohoto režimu vytvářela mýtus, že je ve své podstatě založen na vědeckém základě.

4. Ve službách komunistické ideologie dostala představa o specifickém postavení společenských věd novou dimenzi: podle svého nového výměru tu byly tyto disciplíny proto, aby společnosti ukazovaly, jakým směrem se má ubírat. To byla hlavní náplň tzv. vědeckého socialismu (resp. vědeckého komunismu) a později prognostiky v podobě, jak k nám byla importována ze Sovětského svazu. K úkolu podílet se na manipulacích s vědomím obyvatelstva ve prospěch posílení pozic komunistického režimu se však v proklamacích o svém poslání i při řešení konkrétních úkolů přihlašovaly i další obory v čele s historií.

5. V zásadě lze říci, že si přesto historiografie a další společenské vědy v období komunistického režimu dokázaly uchovat svou identitu a značně ji posílit v období koroze komunistického režimu v 80. letech. Následkem dlouholetého soužití s komunistickou ideologií se však dočkaly listopadového převratu ve značně zmrzačeném a znetvořeném stavu.

6. V průběhu 90. let se sice dokázala historiografie obohatit o nové podněty přicházející zvenčí a provést některé významné organizační změny (zejména v oblasti soudobých dějin), v zásadě však kontinuálně navázala na předchozí vývoj v 80. letech a nese si s sebou dál veškerou zátěž a deformace z komunistického období. Na její obhajobu budiž řečeno, že tím jen kopíruje stav společnosti jako celku.

7. Kontinuita ve vývoji a neschopnost zbavit se zátěže souvisí úzce s tím, že jednak v oboru vládne téměř dokonalá personální kontinuita, jednak nedošlo od listopadu 1989 zatím k žádné zásadnější vnitrooborové diskusi. Postmodernistický halas, k němuž se vehementně uchylovali někteří autoři, nebyl voláním po změnách, ale právě naopak; jeho účelem bylo (s poukazem na všeobecnou erozi hodnot) napomoci bezproblémovému přenášení komunistických postojů a deformací dále do budoucnosti.

8. Jestliže za této situace dojde opět k obnovení služebných postojů historiografie vůči politické moci (či dokonce přímo ke ztotožnění tvůrců jejího diskursu se zájmy některé z dnešních politických stran), bude se tím de facto recyklovat staronová situace. To může vést nejen k oddálení tolik potřebné diskuse, ale zároveň i k zakonzervování oboru na řadu dalších let dopředu.