Antonín Kostlán

Závěrečné slovo

Předneseno na 2. Historickém diskusním foru dne 18. 4. 2000; zasláno 1. 8. 2000.

V rámci druhého diskusního fóra jsme slyšeli pět ucelenějších výkladů a řadu diskusních vystoupení, které se inspirovaly problémem “legitimizace historie”. Není v mých silách, abych se pokusil o shrnutí všech postojů a názorů, s nimiž jsme se zde setkali, a ostatně toho ani není zapotřebí, protože průběh fóra byl dokumentován. Všichni tak budou mít možnost se s ním seznámit nejprve na internetu a posléze i v tištěné podobě, takže si každý bude moci učinit snadno nezávislý úsudek. Dovolte mi přesto, abych závěrem připojil několik svých postřehů:

· I když pořadatelé vymezili téma tohoto fóra pojmem “legitimizace historie”, soustředila se většina diskutujících k jinému pojmu, který má vůči zadanému tématu jen dílčí platnost, totiž k pojmu služebnosti historiografie. Tento posun zřejmě ukazuje na aktuálnost problémů, které jsou s otázkou služebnosti dějepisectví spojeny.

· Z diskuse vyplynulo, že termín “služebnost” lze chápat jako vcelku srozumitelný a nezatížený, byť byl navrhnut i termín jiný (“společenská užitnost” – J. Harna). Bylo poukázáno, že pojem služebnosti není spojen jen s negativními konotacemi, ale poukazuje mimo jiné i na pozitivní postoje, kterými historik jako občan a odborník vyjadřuje svou pokoru vůči společnosti (R. Kvaček).

· V přístupu k politické služebnosti existuje mezi historiky široké spektrum názorů, od naprostého odmítání (to jsem se snažil ve svých tezích advokáta diaboli obhájit já) až po otevřenou vstřícnost vůči aktuální politické objednávce (ta bývá akceptována buď přímo, nebo s jistým ohrazením, v němž se poukazuje na kultivační možnosti spojené se systematickým působením historiků na politiku).

· Problém politické služebnosti historiografie je úzce spojen s otázkou, kudy vede hranice, kam až může historik při své službě politickým cílům zajít. V diskusi bylo po právu poukázáno především na hranice dané charakterem a zralostí každého jednotlivce jakožto svébytné eticky jednající bytosti a občana (M. Hlavačka); osobně se však domnívám, že souběžně s tím si jistá omezení diktuje i “historický provoz” (tedy způsob kladení a uchopování otázek prostřednictvím metod imanentních historiografii jako vědě), který není radno rozrušovat vnějšími vlivy.

· Tradice úzkého sepětí politické služebnosti historiografie s potřebami někdejšího československého (původně demokratického, později komunistického) státu spolu s faktem, že prakticky všechna historická pracoviště zůstávají dosud úzce svázána se státním rozpočtem, vyvolává zřejmě u řady historiků pocit, že nezávislé, na státní objednávce nezávislé dějepisectví u nás ani není možné; proto v průběhu fóra zaznělo volání po vytváření nezávislých pracovišť napojených na nadace či jiné nestátní zdroje (I. Šedivý). Takový posun by byl vskutku kýžený, osobně se však obávám, že se bude v českém prostředí v nejbližších desetiletích uplatňovat jen velmi okrajově. Nezbývá proto podle mého mínění zatím jiná cesta než postupné “odstátňování” historických pracovišť ve smyslu jejich vymaňování z pragmaticky chápané služby státu. Hlavním užitkem plynoucím z těchto pracovišť by totiž měla být (podobně jako u jiných vědeckých a vysokoškolských pracovišť) perspektivní investice do vzdělanosti a schopnosti komunikace české veřejnosti. Aby mohla česká historická pracoviště tento úkol plnit a aby byl obecně přijímán, musí česká historická obec na jedné a státní aparát na druhé straně projít bolestivým procesem sebeuvědomování a proměn. Pokud se vůbec podaří takový proces završit, je velmi pravděpodobné, že to bude spojeno až s nástupem nových generací.