Mezigenerační dialog historiků akcentuje během příprav na sjezd otázku „kritické reflexe a sebereflexe historického oboru“. Jde o součást problematiky širší, o otázku potřebnosti, podoby a smyslu mravního rozměru (ne-li dokonce základu) uvažování, počínání a práce uvažující bytosti, která v této dimenzi nezastupitelným způsobem překračuje horizont bytosti vzdělané. Proto se snad i laik může zmínit o několika aspektech, doposud možná nepříliš akcentovaných, které by pomohly ohledávat poněkud zjednodušující rovinu, k níž, jak právě historici velmi dobře vědí, má každé popřevratové období silnou tendenci inklinovat.

Neodbytnost, se kterou se zmíněná otázka hlásí o slovo, staví do středu zájmu širší tázání po tom, co je perspektivním hybatelem současné společnosti. Platí ještě, že „vše, co není zakázáno, je dovoleno“ (v zájmu osobního prospěchu), anebo je – přinejmenším v některých oblastech – stále ještě pociťována naléhavá potřeba mravního rámce, jenž může efektivně působit pouze jako síla individuální a vnitřní – a jenž je tím, co přede vším ostatním ono „dovolené“ autenticky zakládá? Je-li tomu tak, vystupuje tato potřeba jen v některých oblastech či oborech lidské činnosti, anebo podmiňuje jisté (či snad základní) kvality individuální i společenské existence důležitým (nebo možná podstatným) způsobem? Je taková potřeba dávným dědictvím, kterého se již zbavujeme, je funkčním nárokem, jenž nicméně podléhá v současnosti zásadní přestavbě hodnot, – anebo je imanentním imperativem, jehož utilitární zanedbávání je stále (ještě) neetické a odsouzeníhodné? Podobné tázání směřuje k jedinému: uvědomme si, že problematika „mravní očisty“ není v poslední instanci zaměřena do minulosti, je povýtce otázkou po mravnosti dneška a pouze na této úrovni zůstane otázkou etickou a nesklouzne (možná lze říci nezdegeneruje) do roviny právních či dokonce konjunkturálních rekriminací.

Zdá se mi totiž, že „sebereflexe“, po níž mladá, „nastupující“ generace volá, má zhruba řečeno dvojí podobu: některé hlasy požadují kritické prozkoumání mravních i odborných přístupů a východisek, a to včetně posledního desetiletí (v poslední instanci především v zájmu současnosti a jejích perspektiv); naproti tomu jiné hlasy jako by problematiku omezovaly na akt sebekritiky těch, jejichž kariéra (ale také život a práce) se utvářela anebo byla založena v období minulého režimu – oficiálně označeného za režim zločinný. Jakkoli nemá smysl v kontextu těchto úvah posuzovat míru politické či společenské užitečnosti takového právního dokumentu, je třeba vnímat skutečnost, že jeho existence nevychází příliš vstříc tomu způsobu zkoumání minulosti, jenž je historii jako nezávislé disciplíně vlastní, za druhé pak na fakt, že do jisté míry může komplikovat samu možnost, tím spíše však ochotu ke svobodné mravní sebereflexi, o niž v uvažované perspektivě jde. Jak a na jaké úrovni probíhá vskutku organický vztah mezi kontinuitou jedinečného lidského osudu (také v oblasti morální) a nároky společenských zvratů, které z ní na jedné straně plynou – na druhé vůči ní naopak vyvstávají? Jakým způsobem vůbec funguje v rámci „morálního profilu“ jednoho každého z nás problematika „morálky veřejné“, jak hluboce se podílí na jeho formování, do jaké míry je jeho nedílnou a přirozenou součástí? Čím je morálka v okamžiku, kdy přistupujeme k práci, a jakým způsobem se na ní podílí?… Tázání bez konce, jež provází také tuto oblast našeho života, by zajisté nemělo směřovat k relativizaci morálních hodnot či selhání; může být nicméně připomínkou, že také povrchnost a paušalizace má své ryze morální rozměry – a důsledky.

Nabídl listopad 1989 „poprvé po dlouhých desetiletích prostor pro mocenskými tlaky neomezovanou kritickou reflexi“ vlastní minulosti? Zajisté nikoli, a zkratkovitost této formulace je poučná: nabídl ve skutečnosti dramatické rozšíření příležitosti ke zveřejňování jejích projevů, zatímco kritickou dimenzi samotného myšlení ovlivňují zlomové měsíce či dny (nejen našich) dějin způsobem nadmíru složitým. Tentokrát nicméně šlo – a co víc: stále jde – o reálnou příležitost k nastolení veřejného prostoru pro myšlení tohoto druhu, v němž by smělo neoktrojovaně a pokud možno funkčně existovat a snad i působit. Kritická reflexe minulosti (nezbavené dlouhodobé perspektivy a nevypreparované z organického kontextu) je bezpochyby jeho stěžejní součástí. Jiný materiál než vektory minulosti a problematiku jejich současného zauzlování k dispozici nemá. Součástí takové reflexe je ovšem i otázka po tom, jak udržet a kultivovat skutečnou neodvislost prostředí, v němž by protagonisté, aktéři, objekty i oběti ještě živého mocenského zápasu mohli jeho okolnosti hodnotit bez předpojatosti, v co nejširších souvislostech a na odpovídající úrovni. Historik ví lépe než kdo jiný, že posuzování minulosti, i velmi vzdálené, zůstává zásadně otevřenou záležitostí a proměňuje se jako vztažná funkce problémů, traumat, účelů atd. vždy nové současné situace. Ten, kdo reflexi, o níž je řeč, staví – zajisté oprávněně – před historickou obec jako objektivní požadavek, si musí být zároveň vědom (zvláště pokud se bez vlastního přičinění, jen díky svému věku, cítí být z jeho nároku vyjmut), jak lehce a nepozorovaně se může sám stát složkou mocenského tlaku, jehož proteovský charakter zůstává jedním z velkých témat nejen dob minulých, ale vždy především současnosti.

Nicméně se zdá být zřejmé, že přežívající neřešené napětí mezi realitou minulého a stávajícího „režimu“, a ještě naléhavěji snad naše aktuální situace, volá po rekonstrukci čehosi, co bychom mohli nazvat mravním základem či dokonce perspektivou. Pokud by dlouhý a obtížný proces takové nové výstavby (neboť zde si nepomůžeme žádným „vstupem“ a žádnou „restitucí“) měl mít byť mizivou naději na alespoň omezeně zdárný průběh, musil by být jeho předpokladem, jeho „hracím prostorem“ nikoli soudní dvůr jakéhokoli druhu, dokonce nic na půdorysu sporu – ale schopnost generovat sjednocené silové pole, zahrnující nejrůznější typy přístupů, výpovědí, zkušeností a perspektiv, pole, nenapřené ani tak k (jednorázové) „očistě“, jako spíš k zahájení procesu bezpředsudečného, vzájemně vstřícného, chápavého, vskutku společného (a mimochodem mezigeneračního) pátrání po novém východisku.

(Sebe)kritické vnímání minulosti není perspektivní založit na zavržení (jakékoli) konkrétní doktríny, ale na kritice vstupu (jakýchkoli) vnějších (politicko-mocenských stejně jako individuálně-konjunkturálních) ohledů a z nich plynoucích tlaků na integritu jedince, jeho uvažování a jeho práce. Čím jsou naši přátelé mladší, tím bezproblémověji si uvědomují zrůdnost a brutalitu vlivů zaniklé (a tudíž snáze přehlédnutelné) etapy – včetně deformujících svodů tehdejších struktur a jejich fungování v mravní oblasti, ať celospolečenské či individuální; o to obtížněji zároveň vnímají možnou povážlivost a rafinovanou subtilnost vějiček, jež jsou součástí situace současné. Až příliš mnohé tragické osudy zajisté kladou výsměšnou otázku, lze-li uvažovat třeba o zmarňujících sirénách konzumní prostřednosti na téže úrovni, jako o cíleném zmarňování konkrétních lidských osudů. Přesto je tísnivě zřejmé, že plakátový překrok z říše zla do země zaslíbené nebyl učiněn: vstoupili jsme, a je to přirozené, pouze do jinak obtížné situace, plné dalších znepokojivých problémů; a nadto nás (alespoň na poli osobní mravní integrity) tento vstup pozměnil až překvapivě málo – pokud vůbec. Snaha vymknout se nárokům dnešních dní pomocí rekriminace minulosti může být lákavá; také ona byla by ovšem nemravností.

Především současná problematika je tedy legitimním zdrojem i cílem nastolovaných etických otázek, z jejích nároků by mělo vycházet úsilí o řešení reziduí minulosti – a k jejím perspektivám by mělo být napřeno. Teprve úroveň nových nároků a kvalita nových výhledů totiž zásadní měrou zakládá předpoklad možné efektivnosti (nebo naopak formálnosti) mravně myšlenkového aktu, o nějž jde. A ovšem i oprávněnost požadavků, které po něm volají.

Žádný individuální problém, tím méně problém mravní, nelze vtěsnat do skupinového rámce a transponovat (či spíše redukovat) na kolektivní úroveň. Tomu, co je ze své povahy jedinečné, nelze jedinečnost upírat, nelze k tomu mimo ni adekvátně přistoupit, tím méně pak se snažit o možnost pochopení. Mohla-li nás minulost o něčem poučit, rozhodně též o ošidnosti segregace, trestu či ostrakizace, motivovaných pohnutkami obecnými, potažmo objektivními. To, oč vposledku jde, je osvobozené myšlení a osvobozené svědomí – a obnovení vážnosti, již mohou či dokonce mají požívat. Svoboda je zřejmě cosi náročnějšího a křehčího než vnější rozvrh poměrů, jenž nám byl shůry seslán a my se v něm pasivně jednou provždy ocitáme.

Touhu po uplatnění, úspěchu, kariéře – a konjunkturalismus jako její možnou součást – minulý režim nezrodil; v některých obdobích nabídl jen specificky ohavné prostředí a požadavky pro její zdárnou realizaci. Odkázal nám tak jakési zvětšovací sklo; moje skepse je motivována tím, že máme povýtce sklon dívat se jím pouze nazpět. Teprve pokud bychom zmíněný odkaz učinili relevantní součástí svého dnešního počínání a dnešních snah, došlo by ke smysluplnému vyrovnání s minulostí.

Mějme na paměti, že uplatňovat etická hlediska retrográdně je neobyčejně obtížné a mimochodem i zavazující. Také pokání může být povrchní, vypočítavé, utilitární. Osobní neochota k lacinému řešení v této oblasti nemusí mít naopak vždy odsouzeníhodné zdroje. Snadno převlečený kabát je někdy varovnější než jeho barva, ať tehdejší, či dnešní. Může-li pouhá změna ideologických znamének, vytyčených před závorku v zásadě nezměněného myšlení (a konání), představovat jakousi novou „pracovní knížku“, vnucuje se otázka, jaké to „poměry“ se vlastně změnily.

Nezapomínejme na hlubokou moudrost podobenství o návratu ztraceného syna: kdo se hluboce a osobitě vyrovnal se svým pochybením, bývá moudřejší, zkušenější, méně jednostranný a mnohdy dokonce rezistentnější než ten, kdo svodům odolal, někdy třeba i proto, že jim byl vystaven v menší míře. Pohnutky onoho „odolání“ mohou mít ostatně velmi rozličný přídech. Na druhé straně mnozí zaplatili (a nepřestávají platit) za mravně motivovaný postoj nezanedbatelnou cenu. Jistěže se k němu, právě z povahy věci samé, neuchylovali s ohledem na možnou budoucí kompenzaci. Nikoli tedy k jejich, především ke své vlastní škodě nedokáže naše současná realita jejich specifickou kvalifikaci využít. Znovu tím maní vypovídá o vlastní morální úrovni. Ve jménu čeho bude pak ale kaceřovat mravní insuficienci časů minulých?

Problematika zásadní sebereflexe uvnitř jednoho oboru, sebereflexe respektující mravní dimenzi jako spoluzakládající mohoucnost lidského života, ale též každé odbornosti, je bohužel zřejmě součástí otázky mnohem širší: Co s mravním imperativem v době, která systematicky a do základů relativizuje samu mravnost – snad také proto, že je érou hlubokého otřesu odedávna (alespoň teoreticky) sdílených hodnot a východisek? Jakou váhu a důsažnost může mít požadavek mravnosti ve dnech, kdy je mravní integrita kvalitou z nejposlednějších? Pouze ten, kdo je hluboce zraňován etickými problémy dneška, je snad oprávněn hodit kamenem po prohřešcích minulosti. Otázka po smyslu prozkoumání našich minulých selhání a vin je tedy zároveň tázáním po podobě a smyslu mravnosti v současném světě – jehož motorem je hmotný, kariérní a mocenský úspěch, podmíněný etickými kořeny čím dál tím nezřetelněji. Teprve v tomto donkichotském kontextu dostává ostatně naše tázání svůj vskutku mravní, totiž mimo jiné riskantní spár. Ptejme se tedy – a odnesme si potom důsledky.

25. 7. 1999