Helena KREJČOVÁ - Martin SVATOŠ

Stanou se české vědecké instituce útočištěm nestoudných?

Zasláno dne 8. 11. 1999; zkrácená verze otištěna v Lidových novinách 10. 11. 1999.

Bývaly doby, kdy byl posuzován nejenom odborný přínos vědecké práce, nýbrž i její mravní rozměr. Když např. významný klasický filolog prof. František Novotný, kulturní veřejnosti známý jako překladatel Platónových spisů, hodnotil život a práci svých předchůdců, vyzdvihl jednoho z nich za to, že mu šlo „netoliko o pravdu jednotlivých poznatků, nýbrž o samu mravnost vědecké práce a vědeckého života“.

Zdá se, že bezmála padesát let života v nedemokratických režimech změnilo i názor mnohých vědců na vědeckou práci. Podle nich je požadavek vědecké etiky v lepším případě směšné donkichotství, v horším případě nepatřičné moralizování, které v době postmoderních orgií relativismu a subjektivismu poněkud vyšlo z módy, v nejhorším případě kádrování. Relativizace hodnot v současném západním myšlení (nezaměňujte s nejednoznačností a nesamozřejmostí historických fakt) pak vytvořila pro nestoudné vědce vítané alibi: neexistují-li všeobecně sdílené mravní hodnoty, proč by měli uvažovat o své práci a o svém jednání v nějakých neurčitých kategoriích mravnosti a odpovědnosti? Někteří představitelé české vědy sice volají po návratu k „etické odpovědnosti vědců na prahu třetího tisíciletí“ (člen předsednictva Akademické rady AV ČR Vilém Herold v Akademickém bulletinu 3/99), ale praxe ve vědeckých institucích České republiky (Akademie věd ČR, univerzity, komise pro udělování vědeckých hodností aj.), tiše schvalovaná oficiálními reprezentanty těchto institucí i ministerskými úředníky, ukazuje, že tento apel míří pouze na některé vědce a na jiné jako by se nevztahoval. Jsme si vědomi, že tento problém se zdaleka netýká pouze vědeckého světa, že je širším problémem současné české společnosti, v jejímž kontextu by měl být analyzován. Tuto otázku je možné nahlížet i jako problém celé moderní (pro někoho „postmoderní“) lidské společnosti, v tomto článku se přesto chceme omezit na příklady z českého vědeckého světa, resp. z historické obce. Uvedeme alespoň tři příklady z těch, s nimiž jsme se setkali:

1) Doc. dr. Jiří Bílý, CSc., učitel Pedagogické fakulty UK, oklamal Univerzitu Karlovu v Praze uvedením falešných údajů v bibliografii svých prací odevzdané jako podklad pro habilitační řízení a tato univerzita poté, co na tuto skutečnost byla v recenzi Bílého knihy upozorněna a rektorem jmenovaná komise slova recenzentova potvrdila, z toho nevyvodila žádné důsledky. Na informaci, že doc. Bílý podal na recenzenta trestní oznámení, v němž vyslovil „důvodné podezření“, že uvedený podvod (jehož se ve skutečnosti dopustil on sám), spáchal recenzent, jenž prý „část seznamu [Bílého] bibliografie podvrhl“[!], reagovali někteří příslušníci Karlovy univerzity tak tiše, že je na oficiálních grémiích ani nebylo slyšet, jiní bodrým žertováním.

2) Doc. dr. Jan Rataj, CSc., nynější učitel Vysoké školy ekonomické v Praze a Univerzity Karlovy v Praze, též vědecký pracovník Masarykova ústavu Akademie věd ČR, působil v letech 1981-1990 v Ústavu marxismu-leninismu UK v Praze, kde učil adepty humanitních věd dějinám KSČ a mezinárodního dělnického hnutí. Jakým způsobem vzdělával budoucí české intelektuály, může osvětlit jeho kandidátská disertační práce s názvem Československá strana lidová v letech 1925-1929. K ideologii a politice českého katolicismu v období vlády „panské koalice“, zpracovaná a obhájená v témž Ústavu marxismu-leninismu UK Praha v r. 1983. V ní se kandidát nejprve vypořádal s „revizionismem“ české historické produkce 60. let, protože v ní „rezidovala hlediska buržoazně demokratická a glorifikace tzv. Hradu“, aby poté sám zhodnotil politiku Československé strany lidové „jako falešnou protimarxistickou alternativu, manipulující se společenským vědomím a politickými postoji nezralé části dělnické třídy a ostatních širokých vrstev pracujících, stavějící je v rozporu s jejich objektivními potřebami do buržoazní fronty a vzdalující je společnému boji s revoluční dělnickou třídou“. Pokud někdo očekával, že při zkoumání vztahu náboženství, ideologie a politiky katolické církve za tzv. první republiky adept historické vědy a budoucí pracovník Masarykova ústavu konfrontoval praxi lidovců s teoretickými úvahami zakladatele a hlavy československého státu T. G. Masaryka, jenž vztah náboženství, mravnosti a politiky nejednou promýšlel, s překvapením zjistí, že nikoliv Masarykovy, nýbrž „Leninovy myšlenky o [...] třídní úloze náboženství a klerikalismu v epoše imperialismu“ se staly Ratajovi „zásadním východiskem při zpracování této tematiky“ a „metodologickým vodítkem a současně pramenem“ mu byly Spisy Klementa Gottwalda a teoretické stati některých představitelů tehdejší komunistické a levicové inteligence. Ratajovo konstatování, že „KSČ byla v období dočasné stabilizace kapitalismu jedinou politickou silou, která na základě postupné aplikace teoretických zásad leninského ateismu dokázala vést v podstatě nekompromisní boj proti náboženství a klerikalismu“, i jeho ocenění „vítězství bolševického směru“ Gottwaldova, které „vedlo k vtahování širokých pracujících katolických mas do třídního boje, k jejich postupnému vymaňování z vlivu ideologických směrů českého politického katolicismu [...]“, bylo jen dalším z důsledků marxisticko-leninské ideologie, jíž Jan Rataj obětoval své historické školení. Citovali jsme z autoreferátu Ratajovy kandidátské práce, ve stejném duchu třídně bojového přístupu k politice v demokratickém státě se ovšem nese i další Ratajova „historická“ studie nazvaná Význam nástupu revolučního jádra KSČ v čele s Klementem Gottwaldem pro boj proti českému politickému katolicismu, publikovaná v r. 1983 ve sborníku Odkaz Klementa Gottwalda (v Lexikonu současných českých historiků, vydaném v letošním roce, ji však v Ratajově bibliografii nenajdete). Již z těchto ukázek je zřejmé, že před politickým převratem v r. 1989 sloužil dr. Rataj více než vědě marxisticko-leninské ideologii. Po r. 1989 náhle prozřel jako mnoho jiných marxistů-leninovců a stal se historikem bez ideologických směrnic. Po zrušení Ústavu marxismu-leninismu UK byl v r. 1990 Jan Rataj propuštěn z Univerzity Karlovy, o pět let později byl však na tutéž univerzitu znovu přijat, tentokrát jako externí učitel do Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK. Vedení tohoto ústavu mělo patrně za to, že člověka jeho vědeckých a mravních kvalit nesmí posluchači Filozofické fakulty dlouho postrádat. Zdá se, že i vědečtí pracovníci Masarykova ústavu Akademie věd ČR usoudili, že takovýto odborník na náboženskou politiku předválečného československého státu bude jejich důstojným reprezentantem, čehož důkazem je, že doc. Rataj byl zvolen členem vědecké rady tohoto ústavu a v letošním roce i jejím předsedou. Možná proto, že po vystoupení z KSČ se Janu Ratajovi stýskalo po společenské angažovanosti, vstoupil do Společnosti Edvarda Beneše a byl zvolen do jejího výboru. Zde spolupracuje s prof. Jaroslavem Valentou.

3) Prof. dr. Jaroslav Valenta, DrSc., před rokem 1989 byl nejenom evidován v registrech centrální správy kontrarozvědky StB jako její agent (krycí jméno Jaroslav, 271030 [= datum narození 27. 10. 1930], registrační číslo 20708, správy StB 88), ale i podával Státní tajné bezpečnosti zprávy přinejmenším o jednom historikovi, v jehož svazku (č. 6796 „Akce Milan“) jsou dochovány v rozsahu desítek stran. To, že Valentova tajná spolupráce nespočívala v odborných recenzích vědeckých prací jeho kolegů, dokládá i sumarizační zpráva tajné bezpečnosti z r. 1986, kde se mj. uvádí, že v uvedené akci byla hlavní pozornost StB zaměřena „na agenturně operativní kontrolu objekta“. V tomto záměru využíváno především TS [= tajných spolupracovníků] Rybář, Jaroslav, Tajemník [...]. Po r. 1989 se stal dr. Jaroslav Valenta vědeckým pracovníkem tehdy ještě Československé akademie věd a byl jmenován univerzitním profesorem. Dnes pracuje v Historickém ústavu Akademie věd ČR a je mj. předsedou ministerské komise pro obhajoby doktorských disertačních prací pro obor obecné a československé dějiny od r. 1620. Co mají dělat historici novověkých dějin, pro něž nepřichází v úvahu ucházet se o tzv. „velký doktorát“ u komise, v jejímž čele stojí člověk Valentových mravních zásad, a jsou tedy jeho jmenováním diskriminováni? Na to se patrně ani Ministerstvo školství ČR ani vedení univerzit či Akademie věd ČR neptají. Na 8. sjezdu historiků v Hradci Králové pronesl prof. Jaroslav Mezník tolik aktuální příspěvek nazvaný Etika historikovy práce. Prof. Mezník v něm věnuje pozornost především etickým pravidlům historikova řemesla, historikovu hodnocení historických událostí i osobností a otázce angažovanosti historiků v současné společnosti, bohužel se však nezabývá požadavkem souladu historických prací, zveřejněných autorem, s jeho vědeckými poznatky a problémem opaku, totiž služebnosti historické vědy mimovědeckým zájmům (politické moci, státní ideologii apod.); nechává stranou i otázku mravnosti vědeckého života. Jak se však může těšit vážnosti u vysokoškolských posluchačů učitel, jenž kvůli dosažení pedagogicko-vědecké hodnosti podvedl svého zaměstnavatele? Jak může být přirozenou autoritou pro vědecký dorost učitel, jenž za vlády totalitní moci ze strachu nebo z kariérismu v sobě zapřel historika, aby historická fakta interpretoval dle požadavků vládnoucí ideologie? Jak může vědecký orgán Masarykova ústavu reprezentovat člověk, jenž se svým jednáním a svými pracemi před politickým převratem tak zásadně rozcházel s životními i vědeckými postoji nejenom T. G. Masaryka, ale i obnovitele Masarykova ústavu Karla Kučery? Jakou záruku skýtá člověk, který tajnou spoluprací s represivním policejním aparátem mravně selhal, že dnes - ať už z jakýchkoli důvodů - neselže znovu a bude rozhodovat o udělení vědeckých hodností podle čistě vědeckých kritérií?

Kladení takovýchto otázek je některými historiky pokládáno za „kádrování“. Pokud historik nedokáže vidět rozdíl mezi ideologickým a politickým kádrováním vědců, jaké jsme zažili za minulého režimu, a požadavkem mravnosti vědecké práce a vědeckého života v současné společnosti, takže je schopen klást mezi nimi rovnítko, dovolujeme si pochybovat nejenom o jeho schopnosti analýzy historických událostí v historických souvislostech, ale i o jeho mravních zásadách.

Aby nám bylo správně rozuměno: nechceme a ani nemáme morální právo nikoho kvůli jeho minulosti ostrakizovat z historické obce; soudíme pouze, že lidé typu Jana Rataje a Jaroslava Valenty by ve vědeckých a učitelských institucích neměli zastávat rozhodovací či reprezentativní funkce, pro jejichž výkon by mravní integrita měla být nezbytným předpokladem. Tito lidé jsou navíc diskvalifikováni tím, že jsou v důsledku své minulosti snadno vydíratelní.

Protože nejde o ojedinělé případy pohrdání etickou stránkou vědeckého života, není divu, že se v české vědecké komunitě, zvl. u mladých kolegů, jejichž myšlení není poznamenáno - řečeno metaforou Martina C. Putny - čtyřicetiletým egyptským otroctvím, množí otázky podobné našim: Jak dlouho ještě budou pracovníci vědeckých institucí České republiky souhlasit s tím, aby je reprezentovali či o nich rozhodovali lidé pochybného mravního kreditu, jako jsou Jaroslav Valenta a Jan Rataj? Jak dlouho ještě se budou ukrývat do „sametového“ taláru tolerance k těm kolegům, jimž chybí obyčejný lidský stud? Kolik generací bude muset vymřít, aby etika vědecké práce i vědeckého života přestala být pro řadu vědců vyprázdněným, nic neříkajícím pojmem a opět se stala jedním z všeobecně požadovaných kritérií české vědy, jako tomu bývalo kdysi?