Robert Kvaček
Stále neklidné dějiny. K obrazu první republiky

Předneseno na 2. Historickém diskusním foru dne 18. 4. 2000.

Mnoho je otázek, které se v českém prostředí vynořily během šedesátiletí od mnichovského úderu; většina přetrvala a další se ještě objevují. Historiografie by mohla být spokojena, byla a je žádána a má co dělat. Ve skutečnosti nebyla a není tato „společenská objednávka“ záviděníhodná. Hlavní otázky byly totiž často polořečnické, očekávala se očekávaná a žádoucí odpověď. S těmito otázkami přicházela totiž politika, vlastně hned více „politik“, podle stranického, ideového a ideologického rozrůznění. Každá jimi sledovala vlastní zájem. Odpověďmi se jako by legitimizovala, případně ještě zasahovala protivníky a jiné. Potvrzení, ba posílení této legitimizace čekala i vyžadovala od historického výkladu. Přitom se snažila ho už předem ovlivnit.

Začalo to hned vzápětí po září 1938, ze široka, včetně ataku zprava na demokratický systém. A na osoby jej personifikující – Beneš se v tom stal, zůstal a zůstává ústřední postavou. Také on ale potřeboval určitý výklad Mnichova: měl mu usnadnit návrat do politiky a pak jeho další politiku spoluzdůvodňovat. To už působila světová válka, a mocně nasvítila třicátá léta a jejich mnichovský den novými politickými zkušenostmi. Ty se staly hlavním měřítkem pro nedávnou minulost, které tak nebyly dopřány podmínky pro věcnou a klidnou analýzu.

Podoby a způsob konce Československa v letech 1938-1939, jeho zničení zvnějšku, se postaraly o to, že absence takových analýz se týkala i prvního československého státu. Poklid pro ni není dodnes, jako tehdy, tak i nyní z příčin mimoodborných. Jisté „rozbory“ za války vysloveny byly, dokonce z různých stran a ideologických prostředí, ale téměř výlučně jako politicky účelové argumenty. Po roce 1945 působila tato „vzpomínka“ na nedávnost při zdůvodňování systému, který se nazval lidově demokratickým.

Také historie nové doby byla zahlcena válečným zážitkem, v české společnosti formovaném už Mnichovem, třebaže ho žádným větším dílem nevyjádřila. Bylo to vyhrazeno publicistice a některým uměleckým oborům. Právě Mnichovem otevřený válečný zážitek zdůvodňoval hromadný životně vývratný zásah proti Němcům a také prvořadou a nekritizovatelnou mezinárodní příchylnost k Sovětskému svazu i vyřazení politické pravice z politického života, a to i pomocí soudů a historické publicistiky procesy doprovázející. Do předválečné doby se jinak historizující literatura téměř nevracela, politické strany si však z ní potřebné vybíraly do sebezdůvodňujících programů.

Pro historiografii bylo důležité i její vnitřní ovzduší, vypovídal o něm první poválečný sjezd historiků. Můžeme z něho usuzovat i na tendence k interpretacím nové doby. Jen se stačily črtat, únorový totalitní převrat komunistů si je pak uzpůsoboval po svém. Dobově pojímaná dělnická třída a její apostrofovaný mluvčí, komunistická strana, byly vyzdviženy na hlavní společenskou sílu nejen sociální, ale i národní. Poúnorová historiografie to měla patřičně zdůvodňovat, a to nejen přímo, vhodnými dějinami komunistické strany (co úprav potřebovaly!), také širokospektrálně, dehonestací demokratického systému, jeho politických a ideových tvůrců a nejrůznějších směrů, od prava do leva. Planoucí mladohistorikové podobní mladokritikům ničícím literaturu a jiné kulturní obory se toho bez váhání ujali.

Snaha o legitimizaci moci i s pomocí dějin byla v prvním poúnorovém období zcela očividná. Moc tím zase po svém legitimizovala potřebu historiografie, a nikoliv jen o nové době. Schéma pokrokovosti, revolučnosti a společenských protipólů se přenášelo i na časy dávnější, ba zcela dávné.

Mnichov se v těchto politicko-propagandistických záměrech ukazoval tématem zvlášť vhodným. Jeho mezinárodní stránka přitom zčásti ustupovala do pozadí, až na vyzdvihování spojeneckého postoje Sovětského svazu. (Gottwald si k tomu dokonce vymyslel zvláštní Stalinův vzkaz potvrzující sovětskou spojeneckou pevnost.) Zasahujícího akcentu se dostávalo tzv. kapitulantské buržoazii. Pravicová už přitom nebyla tak politicky zajímavá jako především ona „benešovská“. Beneš začal dostávat co proto. Byl obžalován z kapitulantství, které zavinil nejen v září 1938, ale celou politikou, ostatně je „buržoazní“ politikové měli mít z nenávisti k revolučním hnutím a z obav z nich, zvláště ze sovětského systému, už v politických genech. Naléhavá česká otázka z roku 1938 – bránit se vojensky, ustoupit diktátu? – dostala jednoznačnou odpověď: samozřejmě se bránit, ale jen po boku Sovětského svazu a s rozhodností komunistů jako národní síly. Kapitulace byla zrádným dílem Beneše a třídy, kterou představoval.

Jisté faktografické argumenty se pro soud nad prezidentem našly, některé jsou ostatně užívány dodnes, či lépe, znovu. Nacházely určitý ohlas, který nebyl jen jejich důsledkem, ale měl i další motivy plynoucí i z představ. Etikou a národní vroucností vedené hlasy pro obranu si pozornost samozřejmě zasloužily. S léty se ale dalo zjišťovat, že názory na československé září 1938 mnozí měnili, i vícekrát, a to zřejmě spíše pod vlivem politického vývoje, případně publicistiky, než díky osobnímu promýšlení. Stává se i to, že ti, kteří donedávna přijali důvody pro vládní postoj k Mnichovu, se dnes přichylují, v rámci „obecné“ kritiky Beneše, k opačnému stanovisku. Přitom současná publicistická kritika Beneše nemá základ v odborné analýze, ale zase spíše v zájmech.

Právě dosud zjednodušovaná mezinárodní stránka Mnichova se stala látkou, která umožňovala vyvlékat se po polovině 50. let z ideologických klišé nejen v této tématice, ale i v dějinách prvního československého státu. Oboje se dělo do určité míry, přičemž tato míra byla závislá také na historikovi. Měla limity, které se daly aspoň ozkušovat. Samozřejmá odborná legitimizace historiografie jí už začínala dodávat větší společenskou pozornost i větší společenský účin. Souviselo to zase s ovzduším ve společnosti, zcela patrně od počátku šedesátých let. Nejvýrazněji se to pak projevilo v bádání o československém odboji a o dějinách druhé světové války, zajišťovaném v rozsáhlém problémovém záběru zvlášť ustaveným výborem historiků. Prosazované pojetí bylo umožněno také odpovídajícím a už naplňovaným přístupem k dějinám prvního Československa. Zvlášť dramatické diskuse byly přitom sváděny o chápání a výklad demokracie a demokratického systému, tedy o otázce pro historii Československé republiky nejpodstatnější. I na její pojetí působilo zmíněné už bádání o mezinárodních vztazích a zahraniční politice Československa. To se jednak nemohlo opírat jen o československou dokumentaci, znalost edičně vydávaných zahraničních pramenů se stávala samozřejmostí a byla rozmnožována o archivní zisky ze zahraničí, byť stále obtížně obstaratelné. Jednak bylo nezbytné Československo „srovnávat“, tedy začleňovat do evropského, minimálně středoevropského rámce a v něm je posuzovat. Vyžadovalo to rozumět i dějinám dalších států, poznávat je nepovrchně, i zevnitř, neomezit se jen na jejich zahraniční politiku a v ní na vztahy s Československem. Vůbec nechci vzbuzovat dojem, že se metodický požadavek oné celistvé znalosti zcela uspokojivě naplňoval, neobcházel se však, ani neulehčoval. Platí stále a týká se také národních společností žijících v českých zemích.

Interpretacím dějin Československa pomáhala paměť. Ta jistě není vždy pomocníkem a zdrojem spolehlivým, má přirozené sklony zjednodušovat, nadsazovat, dokonce fabulovat. V tomto případě hrála zjevně pozitivní úlohu, také zásluhou starších historiků a politiků, kteří konečně mohli aspoň omezeně promlouvat. Třeba i v Historickém klubu, jehož dějiny od padesátých let by si zasloužily být historiografickým tématem, a to i z hlediska legitimizace historie. Poklid však do bádání o Československu a Mnichovu ani teď nevstoupil. Rozruchy měly různý původ a velmi různorodé aktéry. Starali se o ně někteří historikové komunistické strany obnažující její tabuizované stránky a osobnosti, byť s pojetím obecně odpovídajícím přístupu ke stranickým dějinám. Veřejnost – ta, která se interesovala – začala žádat pozitivní jednobarevný obraz Československa. Byla to pochopitelná reakce na dosavadní propagandu, ale byla v tom i žádost určitých generačních a sociálních vrstev vidět svá nejlepší léta bez vážnějších stínů. Historie měla podle nich plně rehabilitovat, legitimizovat tehdejší politiku. Když nevyhověla, narážela. V ní i v pamětním připomínání se např. ztrácela plná autenticita české pravicové politiky, což je ostatně znát dodnes. Vybíralo se z ní a stále se z ní jako by vybírá. Skutečná pravice vypadala poněkud jinak, názorově, konkrétní politikou, než se o ní zatím – až na určité výjimky – píše. Rozruchy způsobovaly i hospodářské a sociální dějiny, a to vzhledem k neúspěšným reformním ekonomickým pokusům v šedesátých letech.

Historiografické analýzy se setkávaly s nesouhlasem pravověrných komunistických funkcionářů, obávajících se změn. Ti dále žádali zcela kritický, což v jejich stanoviscích bylo synonymem pojmu odmítající, pohled na československý demokratický politický systém. Vztahem k němu produkovaným v první polovině padesátých let se historiografie v nemalé části veřejnosti diskreditovala a obtížně se pak z toho postavení novými přístupy a díly vyvlékala. Navíc dřívější čerň vyvolávala – jak jsem již připomněl – jako reakci přání a požadavek bílého zbarvení, a to vůbec tvůrčímu poklidu nepřidávalo. Historie Československa však zajímala, vlastně už opravdu zajímala. Poprvé důkladněji od konce první československé státní podoby. Někdy interesovala až ve zcela nečekaném rozměru, viz ohlas dokumentárního filmu V srdci Evropy, připravovaného v roce 1967. Jistě ho rozhojnil průběh dramatického roku osmašedesátého. Nebude snad opovážlivé tvrdit, že se v něm obráželo i to, co se odehrávalo v novodobé historiografii. Její legitimizace odborná a společenská v onom zvláštním historickém roce stojí za nepřehlédnutí.