Milena Lenderová
(Fakulta humanitních studií, Univerzita Pardubice)

Několik poznámek k ustavení a dalšímu působení Fakulty humanitních studií na (spíše technicky zaměřené) Univerzitě Pardubice

¨ Ustavení katedry historických věd, stejně jako ustavení Fakulty humanitních věd, lze vnímat jako výsledek dlouhodobého úsilí o zrovnoprávnění humanitních věd v „nehumanitním“ prostředí. Cesta od vzniku katedry společenských věd, která na podzim roku 1989 nahradila na tehdejší VŠCHT ústav marx-leninismu, přes její úzkou spolupráci s katedrou cizích jazyků, vznik Ústavu jazyků, jeho transformace v Ústav jazyků a humanitních studií až po ustavení zmíněné fakulty byla dlouhá a vyznačovala se převážně nepříjemnými peripetiemi. Jednou z nepříjemných komplikací byl přetrvávající přezíravý postoj bytostných techniků, vnímajících vše netechnické (snad s výjimkou jazyků) jako zbytečný „apendix“. Tento postoj se výrazně změnil v průběhu 2. poloviny 90. let, spolu s nástupem nového (mladého) vedení univerzity se pak FHS stala jednou z priorit. Při snaze založit fakultu měli akademičtí pracovníci nynější FHS ve vedení univerzity skutečnou oporu, s jeho jednoznačnou podporou se - vedle programů jazykových - setkal i akreditační návrh bakalářského studia programu Historické vědy, oboru Kulturní dějiny. Akreditace tří humanitních studijních oborů (vedle Kulturních dějin Sociální antropologie a Religionistiky) byla tak poměrně nekonfliktní, s výjimkou jednoho (Sociokulturní studia) jsme se s vážnějšími obtížemi setkali při akreditaci filologických disciplín (především v důsledku nedostatečného a vědecky málo výrazného personálního zajištění, což je v současnosti problém téměř všech pedagogických fakult).

¨ Katedra historických věd, která bakalářský program oboru Kulturní dějiny zajišťuje, se jeví v současné struktuře fakulty nejméně problematická a co do učitelů zajištěná odpovídajícím způsobem, třebaže až dosud málo početná. Její profil a badatelské zaměření odpovídá tomuto personálnímu obsazení (regionální dějiny, především raný novověk, gender history, nejnovější dějiny). Program historické vědy však zatím zůstává neúplný, ze tří stupňů, vycházejících z Boloňské deklarace, máme jen bakalářské studium, což do značné míry limituje jak potenciální aktivity studentů, tak jejich podíl na vědecké práci.

¨ Zkušenosti z dvou let výuky jsou pochopitelně omezené a zatím bez teoretické reflexe: prvopočátek zapojení studentů do základního výzkumu se, zdá se, vydařil (grant FRVŠ určený na samostatnou činnost studentů je připraven k oponentuře). Rovněž jsme se setkali s dobrým oboustranným ohlasem na souvislou praxi studentů druhého ročníku. Snad se tak ukázal jeden z cílů bakalářských programů - jeho výrazné zaměření na praxi - jako splnitelný. Předpokládáme na základě vědomí, že absolventi studia dějin nemají vlastně speciální kvalifikaci (učitelské studium nemáme a ani o něj nehodláme usilovat), že se naši absolventi uplatní na trhu práce tam, kde bude požadován dobrý kulturní rozhled, schopnost kultivované ústní a písemné komunikace, znalost cizích jazyků a práce s PC. Naše představy zatím směřují především k muzejnictví a k regionálním sdělovacím prostředkům (velký zájem studentů vzbudil seminář tvůrčího psaní). Zdá se však, že uplatnění bude širší.

¨ Aby program Historické vědy byl skutečně programem, je třeba ho nadále strukturovat. Naší výhodou je právě onen fakt, že jsme začali s bakalářským programem - nemusíme nyní bolestným způsobem "štěpit" již zažité, osvědčené a léty petrifikované pětileté dvouoborové programy. Prvním krokem ke strukturalizaci programu by měla být akreditace magisterského programu. Zde bychom chtěli uplatnit přesvědčení, že každá fakulta by měla mít svůj vlastní "obličej". V případě pardubických "kulturních dějin" bychom si přáli, aby zájemci o dvouleté magisterské studium přijali skutečnost, že v městě perníku se mohou věnovat soudobým dějinám, regionalistice a gender history. Toto zaměření odpovídá (jak výše uvedeno) badatelskému potenciálu katedry historických věd a do určité míry i dalším programům, které lze na fakultě studovat. Ostatně jednou z výhod kreditního systému je jeho prostupnost. Při výuce soudobých dějin chceme úzce spolupracovat s Archivem ministerstva vnitra v Pardubicích a s pražským Úřadem pro vyšetřování zločinů komunismu. Při výuce regionalistiky navážeme na již probíhající a osvědčenou spolupráci s Východočeským muzeem v Pardubicích. Výuku gender history hodláme realizovat ve spolupráci s naší katedrou anglistiky a amerikanistiky (anglosaské pojetí gender studies) a se zkušenými badatelkami v oblasti gender history z jiných institucí v Čechách a na Moravě.

¨ Myslím, že jedním z průvodních znaků nového pojetí výuky historie na vysokých školách musí být přijetí myšlenky výraznější "domácí" peregrinace učitelů. V dvouletém magisterském studiu již zřejmě nelze stavět na základních kurzovních přednáškách, ale nabídnout právě onu specializaci. A protože nejsme všichni odborníci na všechno, protože vysoké školství je chudé a nemůže v pracovním poměru zaměstnávat člověka učícího cca 4 hodiny v semestru (případně ho proti jeho vůli nutit, aby učil předměty, které nejsou právě jeho šálkem čaje), ukázalo se, že zhruba třetinu disciplin je třeba zajistit odborníky pracujícími takzvaně "na dohodu". Ošklivě řeknu, že přijdou levněji, neboť za ně fakulta neplatí žádné odvody. Má to však i některé jiné výhody: možnost rozvíjet užitečné vazby, přijímat podněty zvenčí, větší živost a tolik potřebnou pluralitu. Nicméně si nejsem jistá, do jaké míry je tento můj názor (a tato má šetrnost) kompatibilní s názorem akreditační komise.