Petr MAŤA
(Filozofická fakulta UK)

Badatelská základna Historického ústavu AV ČR ve Vídni
Návrh a zdůvodnění projektu

[Autor poskytl svůj text organizátorům třetího Historického diskusního fora, na němž však nebyl přečten, ale pouze zmíněn během diskuse. Zde publikován se souhlasem autora 28. 6. 2001.]

V probíhajících diskusích o současném stavu české historické vědy a její souměřitelnosti s jinými evropskými historiografiemi bylo vyřčeno mnohé o organizační a materiální situaci, v níž se nachází obec českých historiků. Přestože panují rozdílné názory na úroveň českého dějepisectví i na příčiny a řešení nedostatků, panuje obecná shoda o jednom z jeho hlavních problémů: Je jím přetrvávající a v mnoha ohledech se prohlubující nedostupnost zahraniční odborné literatury a uvědomuje si ji každý, kdo měl možnost srovnat podmínky vědecké práce v České republice a v zemích na západ od našich hranic. Zejména mladší generace, která se nemůže opřít o soukromé, mnoho desetiletí budované knihovny, a která je ve větší míře než kdy dříve konfrontována se svými zahraničními kolegy, hodnotí tento stav jako kritický.

Mezi metodologickou úrovní české historické vědy a jejím technickým zázemím přitom panuje kauzální souvislost: Nemá-li české dějepisectví ustrnout v provincionalismu, nesmí se s novými trendy seznamovat teprve s mnohaletým zpožděním; mají-li se čeští historikové aktivně podílet alespoň na hlavních diskusích, které hýbou současnou světovou historiografií, nesmějí být dlouhodobě odtrženi od aktuálních poznatků. Pochybnosti o metodologické srovnatelnosti české historiografie vycházejí především z tohoto handicapu, jemuž je česká historická věda vystavena a který znemožňuje, nebo alespoň výrazně ztěžuje formulování otázek a prezentaci poznatků na úrovni souměřitelné s vyspělými evropskými historiografiemi. Tento hlas se ozývá stále častěji a naléhavěji: Znalost aktuální literatury je i v sociálních vědách conditio sine qua non.

Současný kritický a stále častěji kritizovaný stav má hluboké kořeny, sahající před polovinu tohoto století. Odborná literatura západoevropské provenience nebyla po řadu desetiletí získávána českými institucemi zprvu z ideologických, později z hmotných příčin, a tento stav do značné míry trvá dodnes, aniž by existovala krátkodobá perspektiva zlepšení. Univerzita Karlova, nejstarší vysoké učení ve střední Evropě, nemá na konci 20. století vlastní knihovnu. Služby poskytované Národní knihovnou České republiky úlohu univerzitní knihovny nenahrazují a vzhledem k dlouhodobé finanční tísni ji nebudou moci zastoupit ani v následujících letech. Totéž platí pro knihovnu Historického ústavu AV ČR, která sice obsahuje řady nejvýznamnějších zahraničních periodik, poskytuje však i přes akvizice nedávných let (odkaz Volkera Presse) jen nedostatečný a rychle zastarávající soubor odborné literatury zahraniční provenience. Příruční knihovny ústavů Univerzity Karlovy i ostatních českých univerzit nemohou být z finančních důvodů doplňovány ani nejnutnější recentní literaturou a situaci výrazně nezlepšují ani specializované knihovny zahraničních institucí v Praze (Francouzský institut, CeFReS, Italský kulturní institut, Goethe-Institut).

V praxi z tohoto neuspokojivého stavu vyplývá, že moderní literatura, nezbytná pro studium obecnějších otázek v komparativním rámci, není v českých institucích většinou dostupná; často chybějí i základní příručky. Perspektiva výrazného zlepšení této situace pak vzhledem k realitě i trendu financování české historické vědy a sociálních věd obecně leží přinejmenším v horizontu několika desetiletí. Navrhovaná Badatelská základna Historického ústavu AV ČR ve Vídni nemůže tento kritický stav vyřešit. Mohla by však významně přispět k udržení a zlepšení informovanosti a souměřitelnosti české historické vědy a překlenout období, než tato opět získá finanční a organizační zázemí, srovnatelné se západními historiografiemi.

Z významných univerzitních center ležících nedaleko českých hranic (Berlín, Lipsko, Krakov, Mnichov, Vídeň, Vratislav) hovoří pro umístění navrhované badatelské základny právě do Vídně celá řada argumentů. Vídeňské knihovny obsahují rozsáhlý a velmi pohotově doplňovaný soubor německé, anglo-americké, ale též románskými jazyky psané historické produkce včetně početných řad časopisů. Zároveň zde byla po mnoho desetiletí soustavně shromažďována literatura k problematice habsburské monarchie a celé střední Evropy. Vídeňské odborné instituce, soustředěné ve středu města, jsou výjimečně vstřícným prostředím pro zahraniční badatele, neboť minimalizují byrokratické bariéry (využívat jejich fondů je možné bezplatně, pouze po předložení osobního dokumentu; objednávaný materiál není výrazně limitován; velmi dostupné a levné xerografické vybavení je samozřejmostí) a maximálně šetří čas. Z hlediska organizace a uživatelských podmínek představuje Vídeň v současné době jedno z nejliberálnějších badatelských prostředí v Evropě. Co se týče historické literatury, lze využít především následující knihovny:

1) Univerzitní knihovna (Universitätsbibliothek), jejíž hlavní studovna je doplněna velkým příručním fondem.

2) Bohatě vybavené a s minimálním zpožděním doplňované knihovny jednotlivých univerzitních ústavů (Institut für Geschichte, Süd-und Osteuropa Forschung, Germanistik, Kunstgeschichte, Volkskunde, Theaterwissenschaft, Soziologie, Psychologie, Katholische Theologie, Evangelische Theologie). Všechny tyto knihovny mají přes svůj úctyhodný rozsah příruční charakter, tzn. badatel má přímý přístup k celému fondu a může se tak snadno seznámit s aktuální literaturou a pohotově se v ní zorientovat. Knihovna Historického ústavu (Institut für Geschichte) je navíc sama o sobě jednou z největších příručních historických knihoven v Evropě!

3) Rakouská národní knihovna (Österreichische Nationalbibliothek).

Využití těchto knihoven významně usnadňuje skutečnost, že jejich katalogy jsou již zpřístupněny na internetu (www.ub.univie.ac.at; www.onb.ac.at) a v Univerzitní i Rakouské národní knihovně rovněž efektivně funguje objednávání knih online.

Kromě zmíněných knihoven se ve Vídni nalézá několik institucí, jejichž fondy, nejsou-li přímo bohemikálního původu, mají prvořadý význam pro české dějiny od 16. do počátku 20. století, tedy v období, kdy české země tvořily součást habsburské monarchie: Jde především o Domácí, dvorský a státní archiv (Haus-, Hof- und Staatsarchiv); Archiv dvorské komory (Hofkammerarchiv); Vojenský archiv (Kriegsarchiv); Všeobecný správní archiv (Allgemeines Verwaltungsarchiv); Oddělení rukopisů Rakouské národní knihovny a Oddělení starých tisků Rakouské národní knihovny. Z nejvýznamnějších a nejperspektivnějších fondů budiž zmíněny alespoň knihy dvorské pokladny, jež představují klíčový pramen zejména pro studium pražského dvora Rudolfa II., pozůstalost pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu, jež je jedním z nejlépe zachovaných pramenných celků pro dějiny českých zemí v době třicetileté války a dvou následujících desetiletí, či kontinuální řada jezuitských zpráv (tzv. litterae annuae) z české řádové provincie.

Výzkum českých historiků ve Vídni, který měl od minulého století velmi dlouhou a intenzivní tradici, byl paralyzován v půlstoletí od druhé světové války do pádu komunistického režimu. Výsledky drobnějších badatelských pokusů z posledního desetiletí však jasně ukazují, že soustavnější badatelská činnost českých odborníků ve jmenovaných institucích by byla velmi slibná. Jednou z jejich podmínek je ovšem alespoň elementární organizační zabezpečení, a rovněž zde by zřízení badatelské základny Historického ústavu AV ČR ve Vídni znamenalo významné usnadnění.

Vídeňské fondy mají pro české dějiny obdobný význam jako prameny uložené v Římě. Už proto by bylo žádoucí vybudovat v rakouském hlavním městě obdobnou badatelskou základnu, jakou je nedávno obnovený Český historický ústav v Říme. Za zmínku stojí, že expozituru, zajišťující ubytování badatelům, již ve Vídni zřídila i Polská akademie věd (Stacja naukowa PAN w Wiedniu, Boerhaavegasse 25, 1030 Wien), přestože polsko-rakouské vztahy v minulosti nedosahovaly a nedosahují intenzity česko-rakouských kontaktů.

Stručné nastínění badatelských příležitostí ukazuje, že Vídeň je ideálním místem pro zřízení badatelského střediska českých historiků. Na rozdíl od Českého historického ústavu v Římě by však navrhovaná výzkumná základna neměla být centrem zaměřeným výhradně na pramenný výzkum. Jejím posláním by bylo především umožnit českým historikům seznamovat se průběžně s moderní zahraniční literaturou. Proto by také expozitura Historického ústavu AV ČR ve Vídni měla zůstat otevřena širšímu okruhu zájemců, tím spíše, že vzdálenost Vídně od českého území umožňuje kratší pobyty, než je tomu v případě Říma. Navrhovaná badatelská základna může zároveň splnit svůj účel pouze tehdy, nebude-li dostupná pouze členům Historického ústavu či Akademie věd České republiky. Cílovou skupinou by měla být veškerá obec českých historiků včetně nadaných studentů se zvláštním důrazem na studenty a absolventy postgraduálního studia. Tomuto širokému uživatelskému okruhu musí odpovídat i forma výběru z uchazečů o badatelský pobyt.

Soukromé cesty „za literaturou“, směřující velmi často právě do Vídně, i vytváření soukromých knihoven z prací oxeroxovaných v zahraničí dokazují, že se čeští historikové snaží zmírnit důsledky kritického stavu českých knihoven. Získávání poznatků o aktuální světové produkci v knihovnách za hranicemi České republiky se v posledním desetiletí stalo běžnou prací českého historika. Zůstává otázkou, zda je tento stav dlouhodobě udržitelný. Zřízení badatelské základny ve Vídni by mělo českým historikům alespoň usnadnit přístup k odborné literatuře posledních desetiletí a převést způsob jejího využívání na efektivnější a důstojnější úroveň. O významu navrhovaného projektu ostatně svědčí trvalý zájem začínajících českých historiků o získání stipendia ve Vídni, který značně převyšuje současnou nabídku, jež je v podstatě omezena na rakouská státní stipendia, popř. studentské programy Erasmus.

Základna Historického ústavu AV ČR ve Vídni by měla být poměrně jednoduchým badatelským zázemím. Jejím hlavním úkolem by bylo odstranění nejpalčivějšího problému dosavadních soukromých badatelských výprav - totiž zajištění ubytování. Badatelskou základnu by proto měl tvořit pronajatý byt, sestávající ze dvou nebo tří jednolůžkových pokojů pro pohodlné ubytování jednotlivých badatelů, kuchyňky, sociálního zařízení a místnosti, v níž by byla postupně vytvořena menší příruční knihovna. Základní provoz této jednotky (úklid, opravy apod.) by zajišťovala jedna smluvní pracovní síla. Veškeré další výdaje (cestovné, strava) by hradili jednotliví badatelé sami. Vzhledem k tomu, že měsíční nájem bytu odpovídající velikosti v blízkosti centra Vídně včetně nákladů na jeho provoz (elektřina, plyn, topení) činí v současné době asi ATS 11.000, neměly by měsíční náklady na provoz Badatelské základny Historického ústavu AV ČR ve Vídni překročit ATS 20.000-25.000.

Zřízení vídeňského badatelského centra českých historiků nemůže odstranit deficity narůstající řadu desetiletí. Mohlo by však do určité míry zmírnit důsledky dlouhodobé izolace a čelit provincializaci českého dějepisectví. Rozhodně jde však o investici, která se nemůže než mnohonásobně zúročit.