Nodl - Krize české historiografie

Martin NODL

Krize české historiografie aneb minulost, která chce být zapomenuta

Tento text byl přednesen na 8. sjezdu historiků ČR v Hradci Králové dne 10. září 1999. Byl předložen k diskusi pro odbornou historickou veřejnost. Z tohoto důvodu a pro nedostatek času a prostoru pro sjezdový referát, jenž neměl přesáhnout více než 30 minut, je zde řada problémů záměrně formulována poněkud zjednodušeně, zkratkovitě a jistě poněkud černobíle. Protože diskuse, kterou chtěl tento příspěvek vyvolat, na sjezdu z různých důvodů neproběhla, rozhodl jsem se zveřejnit tento text touto formou, aby se k němu mohli svobodně vyjádřit historici z celé České republiky, kteří mají zájem řešit aktuální problémy našeho oboru.

Vážené dámy, vážení pánové.

V úvodním sjezdovém referátu formuloval Jaroslav Pánek jako základní problém české historiografie vyrovnání se se sudetoněmeckou interpretací českých dějin. Čeští historici by proti této sudetoněmecké interpretaci, která ideologicky ovlivňuje a mate veřejné mínění a historické povědomí, měli bojovat. Na tento názor má Jaroslav Pánek jistě právo, avšak zapomněl nám sdělit, zda budou takto bojovat historici, kteří vyjma disentu, proti komunistické ideologizaci dějin a totalitnímu matení veřejného mínění a historického vědomí v 70. a 80. letech nikdy nevystupovali.

Před několika hodinami jsme v referátu Jaroslava Pánka slyšeli, jak česká historiografie vzkvétá, jak v regionech úspěšně působí nové historické školy a jak vlastně spějeme vstříc šťastným zítřkům - škoda jen, že nám ti revanšisti hází klacky pod nohy. Vše podobné jste za posledních padesát let již slyšeli mnohokrát - my mladší jsme to slyšeli pouze v posledních letech normalizace. Položme si tedy onu kardinální otázku, co česká historiografie během deseti let vykonala a jakou cestou se ubírá? Ptejme se, zda vývoj po roce 1989 a stav, jenž byl tímto vývojem navozen, je ve vztahu k vývoji před listopadem '89 kontinuální či diskontinuitní, zda došlo v české historiografii po tomto datu k nějakým metodologických inovacím, tažme se, jaká metodologie se před listopadem '89 mezi českými historiky pěstovala, ptejme se, na jaké úrovni je dnes česká historická věda ve srovnání se světem a zda se z tohoto hlediska změnil stav oproti normalizačnímu období? Otázek, které visí ve vzduchu a které musí být řešeny, pokud nemá být budoucnost české historické vědy pouze projevem vegetativní existence, je celá řada - všechny se však svým způsobem dotýkají vyrovnávání se českých historiků s vlastní minulostí. Vztah českých historiků k vlastní minulosti totiž v rozhodující míře poznamenává současnost našeho oboru a představuje jeden ze základních problémů jeho budoucnosti. Již na začátku svého příspěvku bych chtěl předeslat, že toto vyrovnávání se s minulostí má a musí mít dvě roviny - odbornou a osobní. Obě jsou navzájem neoddělitelné. Po mém soudu totiž nelze ani na sekundu pochybovat o tom, že v historikově práci jsou imanentně přítomny charakterové vlastnosti, názorové orientace a kupříkladu i náboženské přesvědčení. Složku odbornou a lidskou tedy nelze v žádném případě oddělit, i když na druhé straně je velice problematické nalézt kritéria pro hodnocení konání historiků, jež se bezprostředně netýkají jejich odborné práce.

Z neduhů, jimiž dnes trpí česká historická věda, bych rád upozornil na tři okruhy problémů:

1) nevyrovnávání se českých historiků se svou vlastní minulostí a s minulostí oboru;

2) systém státem podporovaných grantů a jejich dopad na stav české historické vědy;

3) postavení mladých historiků v české historické obci a budoucnost české historiografie.

Ad 1) Nevyrovnávání se českých historiků se svou vlastní minulostí a s minulostí oboru

Deset let po listopadu '89 panuje ticho. Historiografie jako by před tímto magickým rokem někdy vůbec neexistovala. V grantových přihláškách se uvádí bibliografie za posledních pět let, aby se nám náhodou neobjevili dobře zasutí kostlivci.

Položím-li každému z Vás otázku, zda považuje za potřebné mluvit o minulosti oboru, vůbec si nejsem jist, jakou bych dostal odpověď. Provést takovouto anketu však není vůbec potřebné, protože za vše svědčí na výsost jasná skutečnost, že za posledních deset let k žádnému vyrovnávání nedošlo, ba ani toto vyrovnání nebylo nastoleno jako téma. Prvním pokusem rozvířit stojaté vody byl článek Jaroslava Marka Obec historiků v pěti desetiletích v Dějinách a současnosti v roce 1993 (5/93, s. 2-4). Spolu s Markem lze i po dalších šesti letech konstatovat, že generace historiků, která začala vědecky či - dodejme "vědecky" - působit za normalizace, se nadále domnívá, že "navzdory režimu pěstovala čistou a nezkompromitovanou vědu". Je přesvědčena, že si své postavení "vydobyla kvalitou práce", o níž nepochybuje. K tomu opět dodejme následující: Nic jiného jsme od příslušníků této generace neslyšeli, nic jiného jsme nečetli, byť jen v poznámkách či v kritických komentářích k vlastním předlistopadovým studiím. Marek se domníval, že v české historické obci poroste nedůvěra, dokud z aktivního vědeckého života nezmizí lidé narození ve 20. letech. Marek mluvil o nedůvěře generace, která odborně vyrostla a odborně se formovala v období normalizace. Sám za sebe, a doufám, že i za část svých vrstevníků, mohu říci, že v naší generaci již žádná nedůvěra k sedmdesátníkům či k historikům, kteří k tomuto požehnanému věku směřují, neexistuje, a to ze dvou důvodů:

historici-stalinisté, kteří se během šedesátých let sami nezbavili stigmatu historie jako služby totalitní ideologii, jsou dnes již zcela zapomenuti a žádný vliv na přítomnost nemají;
historici, kteří se o vlastní vůli tohoto stigmatu zbavili a kteří byli během normalizace odstraněni z historické obce, jsou dnes většinou historiky, kteří opouštějí místa, kam se po roce '89 vrátili. Jejich ovlivňování budoucnosti české historické vědy postupně ztrácí na síle a během příštích několika málo let - často bohužel - vyhasne. Budiž jim zde poděkováno za to, co za deset let po roce '89 pro českou historiografii vykonali.

Problém dnes stojí někde jinde. Nedůvěra panuje a bude panovat ke generaci narozené na konci čtyřicátých a v padesátých letech, jejichž mnoho příslušníků se vyvezlo na konjunkturální vlně normalizace a dnes přejímá vůdčí místa v české historické obci, aniž by se ohlížela do minulosti. Kdo jiný by však měl reflektovat svoji vlastní minulost než historici, kteří minulost rekonstruují, znovuvytvářejí či znovuzpřítomňují. Jistě, tato generace není monolitní a mezi jejími příslušníky existují značné rozdíly, avšak nikdo z nich na tyto rozdíly po listopadu '89 prozatím důrazně neukázal.

Dnešní nebezpečí, které brání vyrovnávání se s minulostí a které by tomuto vyrovnávání ať vědomě, či nevědomě chtělo zabránit, lze vidět ve snaze o nivelizaci české historické obce. Tyto snahy lze kupodivu zaznamenat z různých stran. První signál představoval referát Josefa Petráně na minulém sjezdu. V podobném duchu byla vedena i úvodní úvaha Jaroslava Pánka, jenž ve 2. čísle letošního ČČH tvrdí, že před rokem '89 historiografie vytvořila trvalé hodnoty, které budou patřit k jejímu odkazu do budoucnosti - cituji: "bez ohledu na to, zda byly připravovány v oficiálních institucích, na jejich okraji, v disentu či dokonce v emigraci" (ČČH 97/1999, s. 313), což považuji za jednu z největších insinuací vyslovených proti historikům šikanovaným a kriminalizovaným totalitním režimem. Těsně před sjezdem zazněl obdobný hlas i z úst Dušana Třeštíka. Je mi to až trapné opakovat, ale historiografie v období normalizace netvořila žádný monolit. Je velký rozdíl, pokud někdo sepsal práci trvalé hodnoty v maringotce, v kotelně, jako řidič tramvaje, uklizen v archivu či muzeu, či zda ji sepsal v teple univerzity či akademického ústavu. K Třeštíkovu vidění je nutno dodat, že ne všichni jsme se nějak ušpinili a ani generace čtyřicátníků a padesátníků není pouze černá nebo bílá. Mezi českými historiky je mnoho těch, kteří si nikdy nezadali s komunistickým režimem, kteří nepřekročili Rubicon a nevstoupili do komunistické strany, kteří nesloužili režimu a velmi se zdráhali podlehnout jeho lákadlům. Zároveň je však nutno nahlas říci, že mezi českými historiky je mnoho těch, kteří komunistický režim aktivně spoluvytvářeli, dodávali mu svými pracemi ideologické instrumenty či pouze v uvozovkách v 70. a 80. letech sankcionovali jeho existenci svým tu tichým, tu hlasitým souhlasem. Bez historiků, kteří se z konjunkturálních důvodů rozhodli v normalizačním období vstoupit do komunistické strany a obsadit místa vyhozených, vyškrtnutých a vyloučených, by normalizační historie nemohla opěvovat sama sebe a hlásat do světa, že se i u nás dělá čistá věda. Všichni však dnes stále ještě mlčí a o své vlastní minulosti se tváří, jako by nikdy neexistovala, jako by byla odžita, jako by dokázala odejít a zavřela za sebou dveře.

Deset let po listopadu 89 je samozřejmě již zpozdilé volat po sebekritice či po vnitřní katarzi - i když k šavlovsko-pavlovské konverzi může ze dne na den ve výjimečných případech dojít a někteří historici se pod tíhou vlastního já dokáží stáhnou do ústraní - ve skutečně vědecké práci, budou-li jí schopni, jim jistě nikdo bránit nebude. Obecně však jistě platí, že pokud se k sebekritice či spíše k vnitřní katarzi historici neodhodlali, nemůže jim dnes již nikdo věřit, že by katarzi považovali za nutnou.

Obraťme však naši pozornost k metodologii. Po roce '89 obohatily z metodického hlediska českou historiografii a vnesly do ní noví vítr především práce, které vznikly již v normalizačním období mimo oficiální pracoviště. Tato skutečnost po mém soudu souvisí s metodologickou sterilitou a zaostáváním české historické vědy. Tento trend započal v období normalizace, kdy česká historiografie nebo alespoň její rozhodující část stagnovala a téměř nereflektovala mohutný rozvoj historického bádání - což bylo jistě ovlivněno nepřístupností literatury, nemožností účastnit se zahraničních konferencí a někdy i požadavky zideologizované vědy, významnou úlohu v tomto vývoji však zároveň hrály dvě skutečnosti:

nucený odchod historiků, kteří v 60. letech hráli v recepci moderních historiografických trendů rozhodující roli;
neschopnost upouštět od zaběhaných myšlenkových stereotypů a vnímat historiografii jako vědu, jež prodělává mohutné zvraty, ovlivněné působením sociologie, kulturní antropologie či dokonce věd přírodních.

Ani po roce 1989 však po mém soudu nedošlo k zásadnímu obratu a nadále u nás přetrvává sběratelský a více méně vyprávěcí přístup k dějinám, jenž nemá nic společného ani s "velkým vyprávěním", ani s moderními trendy sociokulturních či kvantitativně pojímaných dějin - tento jev by se měl po mém soudu stát zcela zásadním předmětem přemýšlení nad budoucností české historiografie. Nadále u nás přetrvává koncept politických dějin - v moderních dějinách pak zcela dominuje. Nepotácíme se dnes po opuštění marxismu, jenž byl v 60. letech pro část českých historiků skutečně nosným konceptem, aniž by se k tomu řada z nich dnes dokázala přihlásit, v metodologicky zcela neukotveném prostředí? Jistě řada historiků nadále zveřejňuje své výpisky z archivů a pěstuje historiografii tradičního střihu, v níž převládají témata politicko-správních dějin, avšak tímto způsobem se pouze jakoby zaplňují bílá místa - nová témata a metodologie jsou však nadále jakýmsi tabu, i když je již netabuizuje strana - tabuizovala-li je ovšem vůbec, což je mimochodem otázka, která by se jednou mohla stát velkým tématem bádání o české historiografii v období let 1948-1989.

Vraťme se však ještě k onomu nevyrovnávání se českých historiků s vlastní minulostí a k jevu, jejž lze bez nadsázky nazvat novodobým konjunkturalismem. Nejbanálnějším příkladem tohoto konjunkturalismu je psaní dějin s obrácenými znaménky. Tento přístup se týká především nezanedbatelné části historiků moderních dějin, kteří své práce o dějinách sociální demokracie, první republiky, protektorátu či dějin po roce 1945 publikovali v normalizačním období a po roce '89 pouze zlo zaměnili za dobro a černou barvu za bílou. Jistou formou novodobého konjunkturalismu je i metodický schematismus, jenž je charakteristický pro historiky, kteří si pro svou práci před rokem 1989 vytvořili jednoduchá schémata, v podstatě vulgárně marxistická, sociologickému marxismu na hony vzdálená, a po roce '89 je prostě přenesli do jiného dějinného období a tam je nadále uplatňují. Za poslední jev, jenž charakterizuje novodobý konjunkturalismus, můžeme považovat nástup bývalých stranických nomenklaturních kádrů do vedoucích pozic v historické obci. Budiž řečeno, že dnes nikdo nemůže těmto historikům bránit v jejich konání, které nepostrádá právní legitimitu a nelze ho kriminalizovat. Neexistuje dnes instituce, která by je zbavovala míst, získaných podle platných zákonů po roce '89, jenom si občas musíme klást otázku, zda je správné, aby aktivní nomenklaturní kádry v roce '99 rozhodovaly o habilitacích či udělování grantů.

Ad 2) Systém státem podporovaných grantů a jejich dopad na stav české historické vědy

Polistopadový vývoj vnesl do české historické vědy nejenom nový vítr, ale i nové státní peníze. Jedním ze základních pilířů dalšího bádání se měl stát systém grantových agentur na úrovni Akademie věd, univerzit a dokonce i celého státu. Doufám, že nejenom já si nyní kladu otázku, zda se tento systém osvědčil a zda vedl ke vzniku zásadních historických prací, které nejenže po faktografické stránce obohatily, někdy však přímo přehltily naše dosavadní poznání, ale především z hlediska metodického a interpretačního znamenaly inovaci a dostaly českou historickou vědu na světovou úroveň.

Státními grantovými agenturami za posledních šest sedm let protekly již miliony korun určené na historickou vědu (mluvím zde pouze o historiografii, nikoliv o kunsthistorii, etnografii apod.). Nechci být příliš cynický, ale pokud se budeme ptát, zda vedly ke vzniku základních prací, srovnatelných alespoň s výkony české historiografie 60. let, či s pracemi, vzniklými v ústraní oficiálních a normalizačním státem hojně podporovaných institucí, pak odpověď musí znít, že tyto milionové prostředky byly v některých případech promrhány. Nikde nevidím texty, jež se svým významem vyrovnají Šmahelově čtyřsvazkové Husitské revoluci, některým dílům Mackova Jagellonskému věku, Křenovu Konfliktnímu společenství či Urbanově České společnosti (jistě by šlo jmenovat i texty další). A to se pohybujeme pouze na poli české historiografie - i když historiografie špičkové. Budeme-li poměřovat české práce se světovou historiografií, samozřejmě opět s jejími špičkami, nikoliv s průměrem, jenž i na západ, jih a sever od našich hranic hraje významnou roli, pak najdeme jen málo monografií, jež skutečně obstojí - to samé kupodivu vyslovil i Jaroslav Pánek ve svém úvodním referátu. Řada grantových projektů byla ukončena výstupem ve formě sborníku, v němž jsou obsaženy studie osob, jež s dotyčným grantem neměly vůbec nic společného, najdeme dokonce i granty, jejichž výsledkem bylo vydání souboru již jednou otištěných studií. Poslední kapkou pro mne byl grantový projekt, na jehož základě měla vzniknout syntetická práce o české historiografii v letech 1945-1989. Slyšel jsem řadu výtek na svou osobu, že jsem si v Lidových novinách dovolil mluvit o penězích, ale doufám, že nejenom já považuji za důležité, kam a za jakými účely plynou miliony korun z kapes daňových poplatníků určené na historickou vědu. Argument, že těmito prostředky jsou refinancována akademická pracoviště, sice odpovídá realitě, ale přijmout ho nelze, neboť se pak stáváme součástí velkého předstírání. Osobně se však snad naivně nedomnívám, že by na takovýchto hrách měla být česká historická věda založena.

Bylo by jistě příhodné začít české historiky rozlišovat na grantující a negrantující - i podle tohoto kritéria je nutné poměřovat jejich práci, neboť badatelům s mnohatisícovými finančními prostředky se samozřejmě v uvozovkách "bádá" mnohem lépe a snadněji než badatelům, kteří jsou odkázáni na rozpočty institucí, v nichž pracují. Stejně tak by ovšem bylo jistě pozoruhodné sledovat, kteří badatelé získali granty a kteří je naopak opakovaně nezískali - odpověď na tuto otázku nám ovšem prozatím zůstane utajena, neboť seznamy zamítnutých grantů nejsou bohužel - pokud vím - veřejně k dispozici.

Historici, jako jistě jedna z významných skupin, jež má v rámci grantových agentur samostatnou oborovou radu, resp. dvě oborové podkomise, by po mém soudu měli dát jasný signál, že si přejí zprůhlednění dosavadního systému udělování a hodnocení grantů. Protože se jedná o veřejné prostředky udělované ze státního rozpočtu, považuji neveřejný charakter grantů za výraz přežívání předlistopadového stavu, kdy k informacím mají přístup pouze vyvolení. Neutěšený stav vyžaduje několik věcí:

zpřístupnit u udělených grantů znění původních zadání, aby každý badatel mohl zcela nezávisle posoudit, zda konečný výsledek odpovídá podporovanému projektu;
zpřístupnit po formálním ukončení grantu materiály ohledně čerpání finančních prostředků, aby každý badatel mohl nezávisle posoudit, zda finanční prostředky byly využity na účely, na něž byly přiděleny;
dosavadní systém anonymních hodnocení ukončených grantů změnit na systém neanonymní, čímž se zamezí všem možným zpochybňováním hodnocení z hlediska zaujatosti. Zároveň by se u ukončených grantů měl vzít v potaz ohlas publikovaných výsledků, recenze, polemiky a kritiky prací vzniklých na základě grantových projektů a v určité míře by měly tyto hlasy působit na udělení dalšího případného grantu - dnes anonymní hodnotitelé ukončených grantů jistě nemají patent na neomylnost.

Protože v momentální situaci stojí česká historiografie v roce nula, není možné nechat stranou dosavadní grantování jednotlivců, kteří si žádají o granty nové. Proto by historici o vlastní vůli, pokud existují tací, kteří cítí podobnou potřebu jako já, mohli ustavit na tomto sjezdu profesní komisi, která by zavdala podnět k prověření plnění grantových projektů. Pokud badatel grant v původním zadání nesplnil, pak by mu již neměl být žádný nový grant udělen. Vědecká minulost prostě musí hrát důležitou roli pro posuzování vědecké budoucnosti. Proto budiž tento můj návrh brán jako podnět pro profesní komoru historiků, kterou stávající sdružení historiků bohužel není a jejíž funkce neplní - mám zde např. na mysli vypracovávání odborných stanovisek ke kauzám typu Jiří Bílý.

Problém tedy nevidím v samotném systému udělování grantů prostřednictvím oborových rad, resp. dvou oborových podkomisí, nýbrž v neprůhlednosti skutečného splnění či nesplnění grantu a v neveřejnosti nakládání s finančními prostředky určenými na historickou vědu.

Ad 3) Postavení mladých historiků v české historické obci a budoucnost české historiografie

Položme si otázku, jaké podmínky byly vytvořeny pro nastupující mladou generaci. Z hlediska ekonomického zajištění je její stav zcela neutěšený. Dodnes jsem slyšel o jediném projektu, jenž měl vytvořit mladým badatelům dostatečné podmínky pro vědeckou práci. Tento projekt chtělo realizovat centrum medievalistických studií v rámci grantového projektu - tento projekt však zkrachoval na základě byrokratického rozhodnutí, opomenutí proškrtnutí formuláře E.

Nedostatečné finanční zajištění a s ním související bytová nouze spolupůsobí na omezení akademické migrace a vedou k vytvářejí autoprodukčních mechanismů na většině českých univerzit. Většina absolventů určité univerzity pokračuje ve svém doktorandském studiu tam, kde promovala. Stejná situace panuje i v případě asistentských míst. Většina mladých historiků tak vlastně není konfrontována s názory jiných akademických pracovišť, nemůže vidět chyby či naopak klady institucí, kde působí, a tím vlastně nemůže úspěšně fungovat cirkulace idejí. Zde si však musíme položit otázku, zda migraci mozků a idejí nebrání i samy často dosti zakonzervované univerzity.

S touto skutečností souvisí i dnešní mohutný rozvoj klientelského systému, do něhož se generace mladých historiků nechala vmanévrovat. Klientismus (či korporativní systém) funguje na základě sebepotvrzování dvou zúčastněných stran za účelem dosažení akademického gradu, podpory či udělení grantu, doporučení výhodného místa apod. Klientismus by sám o sobě ještě nemusel být špatným modelem organizace vědeckého života, pokud by ovšem vedl k vytvoření kritického a vědecky plodného prostředí či dokonce živé historické školy. V našem prostředí se však klientismus projevuje především prostřednictvím absence jakýchkoli odborných diskusí, metodických střetů, bourání ztrouchnivělých interpretačních modelů a vytváření modelů nových. Pokud někdo podrobně sleduje recenzní rubriky nejvýznamnějších českých historických časopisů, pak ho musí především mrazit, neboť na stovkách stran nedochází k diskusi, k polemikám a odborným rozepřím, nýbrž je zde pěstována sebechvála v rámci klientelských vazeb (příkladem budiž raněnovověká recenzní rubrika Českého časopisu historického). Odborný diskurs o metodě a o problémech se téměř vytratil - či lépe řečeno, po desetiletích se ještě nevrátil, neboť po celé období normalizace nebyl pěstován. Pokud již k nějaké polemice či k zaujetí kritického stanoviska dojde, pak jsou v našem prostředí jakékoliv polemiky interpretovány jako osobní ataky - naposledy Jaroslav Pánek v dnešním úvodním projevu. Snad je to pozůstatek předlistopadového období, kdy řada recenzí byla psána na objednávku a za účelem autora dané publikace vědecky zničit či mu alespoň přistřihnout křídla. Příslušníci střední a starší generace však poněkud zapomínají na to, že mladá generace naštěstí v podobném duchu již vychována a formována nebyla. Většině českých historiků zároveň chybí schopnost naslouchat a raději se soustředí na to, kdo a jak kritiku vyslovuje, místo aby už konečně obrátili pozornost k tomu, o čem dotyčná kritika je.

Klientismus a dominance přátelských a rádoby kolegiálních vztahů se promítá ještě do jedné skutečnosti, která se týká dnešního stavu kritiky a polemiky v naší historické obce. Vůči monografickým studiím zahraničních historiků bývá většinou použit mnohem přísnější metr než vůči studiím historiků domácích. Recenzenti a kritici většinou poněkud zbaběle využívají toho, že většina postižených se nemůže bránit, neboť bohemica non leguntur. Díky tomuto trendu se pak především na veřejnosti vytváří falešná představa, že česká historiografie se vlastně pohybuje na kvalitativně stejné, většinou však dokonce ještě vyšší úrovni než soudobá historiografie zahraniční. Tím se však dostáváme od vědy do oblasti národní mytologie.

Vraťme se tedy zpět k mladé generaci. Pokud na dosavadní odborné výstupy, které jsou deset let po listopadu od mladé generace k dispozici, nasadíme kritický metr, pak po mém soudu prozatím nemůžeme zaznamenat až na výjimky na první pohled patrný metodologický posun, na jehož základě bychom mohli konstatovat, že mladá generace překročila dosavadní práh české historické vědy. Je to jistě útok do vlastních řad a samozřejmě i proti mně samému, avšak taková je pravda. Po mém soudu je to především důsledek jakési intelektuální zabedněnosti, neschopnosti vybočit ze zaběhaných kolejí, do nichž se řada z nás dostala v době vlastního univerzitního studia. I když dnes většina mladých historiků má určitou zkušenost se západoevropským akademickým prostředím, a tudíž se nedá říci, že by neměla možnost se seznámit se stavem současné historické vědy, přesto nakonec na většinu z nás působí zahraniční pobyty poněkud frustrujícím dojmem. Návrat do Čech je neradostný, neboť odříznuti od skvěle vybavených knihoven se navracíme do malých českých schémat a modelů, fungujících již celá desetiletí. Svým způsobem se však pomalu začíná blýskat na lepší časy. Několik mladých historiků se totiž rozhodlo na dlouhý akademický čas opustit vědecky dosti sterilní českou kotlinu a vystudovalo a tvrdě si odpracovalo své doktoráty na zahraničních univerzitách. Jak dokáží své získané znalosti a dovednosti zúročit, se teprve ukáže, s optimismem však doufám, že se příslušníkům generace čtyřicátníků a padesátníků nepodaří je tak snadno sešněrovat do předem narýsovaných schémat. Zároveň doufám, že se vždy najde někdo, kdo této mladé vědecké krvi připomene, s kým má do činění na univerzitách a vědeckých ústavech, neboť lidská paměť je chatrná a dnešní univerzitní studenti odmítají číst normalizační časopisy a publikace, neboť je často odrazuje již jenom jazyk české znormalizované historické vědy. Sám osobně očekávám od mladé generace v příštích pěti letech dvojí:

že předloží myšlenkově bohaté a interpretačně nosné práce, které se alespoň dotknout vyšší úrovně soudobé západoevropské historické vědy;
že se odborně a kriticky vyrovná s úrovní české historiografie 70. a 80. let.

Pokud jedno i druhé nesplníme, pak bude možné říci, že jsme odborně zkrachovali.

Děkuji za útrpnou pozornost.