Na příspěvek Petra Čorneje jsem mohl na Historickém diskusním foru reagovat jenom nepřímo, neboť Čornej, poté co přednesl svůj příspěvek a co si poslechl ostatní předem připravené referáty, ze sálu odešel, aniž by na skutečnou diskusi vyčkal. Měl jsem mu to za zlé, neboť přesně vyjádřil to, co říká ve svém post scriptum : neochotu otevřeně diskutovat. Diskuse totiž po mém soudu spočívá v tom, že člověk je schopen vyslechnout i názory druhých a poté hájit názory vlastní či naopak přiznat chybu. Čornej se však bohužel zachoval podobně jako Jaroslav Pánek, který na konkrétní výtky a na konkrétní kritiku prostě nereaguje a pouze zarytě mlčí. Na druhou stranu musím říci, že jsem byl velice rád, že Petr Čornej vystoupil se svými názory a že svou nespokojenost začal vyjadřovat veřejně, i když jako příslušník současného historického establishmentu nepřednesl jediný návrh, jak danou krizovou situa c i české historiografie řešit, čímž mne trochu zklamal. Mnohem více mne však zklamal tím, že ač mi vytkl, že ve svém sjezdovém referátu nikoho nejmenuji, sám vyjmenoval pouze několik bezpartijních historiků, svých přátel a kamarádů. Mám tedy jeho seznam ch á pat jako vyčerpávající výčet těch, kteří se za minulého režimu neprovinili, a všechny ostatní považovat za viníky? Pokud už tedy chtěl Petr Čornej někoho jmenovat, pak tedy obě dvě strany: jedině tento postup lze považovat za zcela korektní. Přesně to jse m mu, když z budovy Akademie věd ČR odcházel, řekl. Stejně tak jsem mu řekl, že jsem rád, že nepatřím k jeho generaci, a to především proto, že příslušníci jeho generace by si měli (čím dříve, tím pro nás všechny a pro budoucnost české historické vědy, o n i ž tu běží, lépe) sami mezi sebou vyjasnit (a to bude jistě bolet) stav české historiografie v normalizačním období, neboť na rozdíl ode mne znají skutečnosti v jejich reálné podobě, nikoliv zprostředkovaně. Na rozdíl od nich totiž v mojí generaci existují pouze problémy metodologické a ryze odborné. Stejně tak jsem ovšem rád, že nepatřím k Čornejově generaci proto, že neslyším trávu růst a nehledám za vyřčenými slovy „skrývaný kalkul “. Právě v tom totiž spočívá zásadní rozdíl mezi lidmi, kteří se odborně a lidsky formovali za normalizace, a dnešními historiky končícími třetí desetiletí života a vstupujícími do desetiletí čtvrtého. Řada lidí narozených ve čtyřicátých a padesátých letech si prostě stejně jako Petr Čornej zvykla na to, že za slovy se vždy skrý v á něco jiného, než co je řečeno, a ve vidění mnoha z nich je v kritických slovech ukryto dokonce i spiknutí (to si, doufám, Petr Čornej nemyslí). I zde spočívá ona kontinuita v myšlení, která v české historické obci dominuje, i když lidsky i metodologicky bychom měli žít v hluboké diskontinuitě s obdobím minulým a tuto diskontinuitu si dnes a denně uvědomovat. Ona diskontinuálnost by měla spočívat i ve schopnosti číst texty, s nimiž polemizujeme. Jistě, můj text je v řadě případů poněkud (zcela záměrně) če r nobílý, avšak v žádném případě neutočí na všechny příslušníky generace, narozené na přelomu čtyřicátých a padesátých let, všechny je šmahem neodsuzuje a nehází je do jednoho pytle, jak mi Petr Čornej podsouvá. Až si v klidu a především pozorně znovu přečt e můj text, najde tam stejné odlišení mezi kariérními funkcionáři KSČ a mezi historiky, kteří na stejnou kariérní cestu vědomě rezignovali a zůstali skryti v archivech či muzeích. Pro ušetření času onu pasáž Čornejovi znovu ocituji, neboť nechápu, proč ji p řešel a nevnímal – na rozdíl od něj v tom však nechci vidět skrývaný kalkul: „Je mi to až trapné opakovat, ale historiografie v období normalizace netvořila žádný monolit. Je velký rozdíl, pokud někdo sepsal práci trvalé hodnoty v maringotce, v kotelně, jako řidič tramvaje, uklizen v archivu či muzeu, či zda ji sepsal v teple univerzity či akademického ústavu. K Třeštíkovu vidění je nutno dodat, že ne všichni jsme se nějak ušpinili a ani generace čtyřicátníků a padesátníků není pouze černá nebo bílá. Mezi českými historiky je mnoho těch, kteří si nikdy nezadali s komunistickým režimem, kteří nepřekročili Rubicon a nevstoupili do komunistické strany, kteří nesloužili režimu a velmi se zdráhali podlehnout jeho lákadlům. Zároveň je však nutno nahlas říci, že m e zi českými historiky je mnoho těch, kteří komunistický režim aktivně spoluvytvářeli, dodávali mu svými pracemi ideologické instrumenty či pouze – v uvozovkách – v 70. a 80. letech sankcionovali jeho existenci svým tu tichým, tu hlasitým souhlasem. Bez his t oriků, kteří se z konjunkturálních důvodů rozhodli v normalizačním období vstoupit do komunistické strany a obsadit místa vyhozených, vyškrtnutých a vyloučených, by normalizační historie nemohla opěvovat sama sebe a hlásat do světa, že se i u nás dělá čis t á věda.“

Ve skrytu duše doufám, že Petr Čornej v sobě najde odvahu a vyjádří se k problémům, o nichž mluví v závěru svého příspěvku. Mohl tak učinit na Historickém diskusním foru – jistě bychom se shodli na souvislostech mezi klientelismem a „disparátností podmínek pro získání titulu docent a profesor na různých vysokých školách “ či na dalších okruzích otázek, které sice pojmenovává, avšak neanalyzuje. Jedině tak totiž může dát po mém soudu najevo, že mu řešení krizové situace na poli české vědy a histor i ografie především leží na srdci a v bezesných nocích ho trápí stejně citelně jako mne. Kdyby mi totiž byl nynější stav lhostejný, nikdy bych nevystoupil tak, jak jsem vystoupil. Nejdříve však patrně bude muset nastat obrat v myšlení alespoň části dnešního establishmentu, jenž má ve svých rukou rozhodující pravomoci a alespoň ve své části i odbornou a morální oprávněnostčeskou historickou vědu vést.