Martin NODL
(Ústav pro klasická studia AV ČR)

Několik poznámek k problematice financování a organizace historické vědy v České republice

[Zde publikováno 28. 6. 2001]

V této krátké úvaze bych se chtěl zamyslet především nad některými podnětnými názory, které ve svých referátech přednesli Jiří Fajt, Martin Wihoda a Pavel Himl. Zcela souhlasím s Jiřím Fajtem, že doposud nedošlo k zásadní transformaci/proměně Akademie věd ČR. Zároveň se domnívám, že tato kýžená proměna představuje jedinou možnost, jak posunout úroveň vědeckého výzkumu v historických oborech o alespoň pomyslnou píď kupředu. Dosavadní změny se týkaly především zeštíhlení akademických ústavů, stěhování z jedné budovy do druhé a formulování „nových“ výzkumných záměrů jednotlivých ústavů. V extrémních případech pak šlo o zrušení některých pracovišť, či jejich převedení ve zredukované podobě do ústavů jiných či nově zřízených (např. Ústav pro soudobé dějiny). Ve skutečnosti se však žádná z těchto změn nedotkla organizační podstaty české historiografie a i přes nesporné proměny výrazně vnější povahy nadále převládá institucionální kontinuita.

S Jiřím Fajtem rovněž bez výhrad souhlasím v tom, že se historikům, historikům umění či archeologům nepodařilo přesvědčit společnost, že jsou pro ni potřební a že jejich vědecká práce má celospolečenský dosah. Česká historiografie z tohoto hlediska výrazně zaostává za situací v západní Evropě, kde historici, sociologové a filozofové skutečně ovlivňují nálady a směřování společnosti. V posledních několika letech se v našem prostředí objevily pouze snahy vyvolat ducha národní historiografie a její prospěšnosti pro české národní zájmy. Naštěstí pro českou historiografii však těmto hlasům prozatím není příliš nasloucháno a návrat k národoveckému dějepisectví, které by potíralo nepřátele národa, naši současnost bezprostředně neohrožuje. Stejně velký problém ovšem vidím v tom, že se nám nepodařilo oslovit kolegy přírodovědce a přesvědčit je, že by v rámci přerozdělování finančních prostředků určených na vědu, měly být společenskovědní disciplíny výrazněji podporovány. Reprezentanti humanitních ústavů na danou situaci mohou – po mém soudu by přímo měli – reagovat trojím způsobem. Říkám „měli“ proto, že v posledním desetiletí humanitní vědy zaujímaly spíše obranné pozice.

První možnou reakci bych nazval vyčkávací taktikou – kolega Petr Sommer ji během diskuse označil jako „přežití“. Neměnit na dané situaci v Akademii raději nic podstatného, neboť jakákoli změna by se mohla odrazit ve snížení finančních prostředků.

Druhý způsob by mohl částečně vycházet z modelu, který se uplatnil na území bývalé Německé demokratické republiky: transformovat jednotlivé akademické ústavy na výrazně specializovaná samostatná pracoviště/centra, ať již zcela nezávislá na „akademických orgánech na Národní třídě“, nebo pouze s elementárními vazbami. Výhodou specializovaných pracovišť by jednak mohla být jejich interdisciplinarita, tzn. že by v nich působili zástupci mnoha historických oborů – „čistí“ historici, etnologové, sociologové, historici umění apod. Specializovaná centra by se rovněž mohla podílet na akademické výuce – pravděpodobně na postgraduální úrovni –, pokud samozřejmě bude nalezena vůle, jež existující vysoké školy zbaví jejich výsadního postavení, popřípadě je s akademickými pracovišti institucionálně a finančně prováže. Výhodou specializovaných center by mohla být i mnohem snadnější možnost pracovat na mezinárodních projektech, zapojovat se do výzkumů podporovaných Evropskou unií – i touto cestou by mohlo konečně dojít k proměně české historiografie, velice úzce se dosud věnující pouze teritoriálně českým dějinám a pohybující se stále v určité izolaci od bouřlivého vývoje soudobé západoevropské vědy. Takovýmito specializovanými pracovišti by se mohla stát i česká výzkumná centra v zahraničí, v nichž by vědecky působili opět nejenom „čistí“ historici, ale i reprezentanti dalších historických oborů – v tomto bodě zcela souhlasím s názorem Jaroslavy Hausenblasové. Naopak vytvářet ústavy, jakési pobočky Historického ústavu AV, považuji za zcela kontraproduktivní, ba přímo vědecky omezující.

Třetí způsob by bylo možné aplikovat buď na celou Akademii věd, či pouze na její humanitní ústavy. Podstata této transformace by spočívala v přeměně na univerzitu, a to buď ve formě vysokoškolského pracoviště se všemi obory stávající Akademie věd, či ve formě nové humanitní fakulty. Osobně bych dával přednost právě této třetí variantě. Ta by totiž mohla navenek skutečně působit na společnost a přesvědčit ji o potřebnosti finanční podpory mnohostranného vědeckého výzkumu. Pro rychlý vznik nové univerzity/humanitní fakulty dnes existují dosti reálné podmínky, samozřejmě za předpokladu, že by se podařilo prosadit přechod humanitních ústavů do nové instituce se stávajícími budovami a se stávajícím podílem na celoakademickém rozpočtu. Pak by prakticky ihned byly k dispozici budovy pro výuku, přednáškové sály, základní seminární knihovny s alespoň elementárním fondem (samozřejmě po západním vzoru volně přístupné pro studenty) a v neposlední, ba přímo v první řadě vysokoškolští učitelé. Již dnes totiž existuje situace, v níž celá řada akademických pracovníků učí na stávajících vysokých školách – někteří v placeném zaměstnaneckém poměru, jiní zcela zadarmo. Vznik další univerzity, pro niž existují po mém soudu velice solidní výchozí podmínky, by mohl výrazně přispět ke zvýšení úrovně vysokoškolské výuky v České republice a k tolik žádoucímu nárůstu počtu lidí s vysokoškolským vzděláním. Při úvahách o procentuálním zastoupení těchto osob ve společnosti je třeba si neustále uvědomovat skutečnost, že v západní Evropě došlo k nárůstu tohoto procenta samozřejmě prostřednictvím humanitních oborů, jejichž finanční náklady na provoz jsou nesrovnatelně nižší než výuka exaktních věd.

Pouze na okraj podotkněme, že existuje i varianta čtvrtá, jež má několik podob: zrušení celé Akademie věd, zrušení humanitních ústavů, či převedení ústavů na již existující univerzitní pracoviště. Ani jedno z těchto řešení ovšem za daných podmínek nepovažuji za prospěšné, tj. vedoucí k nápravě. Jinou věcí ovšem je, zda je v naší chudé zemi možné vést výzkumy ve všech soudobých vědeckých oborech, když v nesrovnatelně bohatších ekonomikách na západ od našich hranic jsou vynakládány na celou řadu přírodovědních oborů mnohanásobně vyšší prostředky, jejichž prostřednictvím se tyto obory posouvají až giganticky kupředu. Tímto směrem bychom se ovšem dostali k otázce, jež si zaslouží skutečně velkou a zevrubnou diskusi – jakou vědu má náš stát podporovat? Odpověď na ni bude pouze konsensuální záležitostí.

***

Otázka budoucnosti Akademie věd však nepřestavuje jediný problém, jenž před námi nyní leží. Obraťme se nyní k oborům nám všem vlastním – k oborům historickým. Posledních deset let by bylo klidně možné označit jako období badatelské svobody. Důsledkem tohoto extrémně liberálního přístupu je ovšem zkutečnost, že dnes existuje až přílišná disparátnost jednotlivých výzkumů. Problém vidím především v tom, že není vedena dostatečná debata o tom, které historické výzkumy by měly z hlediska soudobé evropské či světové vědy získávat prioritu, které je dnes třeba považovat za zastaralé a které se již badatelsky vytěžily (a tudíž vyčerpaly). „Poznání“ se samozřejmě může vyvíjet metodou neustálého navrstvování a kvantitativního prohlubování již známých poznatků, avšak otevřenou otázkou pak zůstává, zda má společnost na takto koncipované výzkumy poskytovat finanční prostředky.

Pro většinu z nás to bude znít patrně dosti kacířsky, ale nebylo by pro příští desetiletí vhodné uvažovat o určitém stupni či míře „řízení“ historické vědy pěstované v Čechách, na Moravě či ve Slezsku? Chápu, že již samotné slovo „řízení“ působí jako rudý hadr před očima, ale za mým návrhem stojí další kacířský názor: Nebylo by možné se stávajícími finančními prostředky „provozovat“ více vědy? Jsou finanční prostředky vynakládané na historické vědy skutečně využívány tím nejlepším způsobem? Nestálo by za to nahradit kvantitativní nárůst počtu publikovaných studií či vydávaných časopisů změnou kvalitativní? Jedním z výrazů možného řízení vědy by například mohlo být rozdělení grantových prostředků na volné, o něž by se dnes obvyklým způsobem mohli ucházet jednotliví badatelé, a na výběrová řízení k řešení určitých badatelských úkolů, kde by byl nejdříve stanoven záměr a poté by se historici mohli o jeho řešení, například cestou dílčích grantů, ucházet. Stejně tak by se určitá míra „řízení“ mohla promítnout i do preference týmových, interdisciplinárně pojímaných dlouhodobých projektů, jimž by mohla být dávána přednost před ryze individuálními granty – i když i ty by v jisté podobě měly být zachovány. K předešlému je třeba ještě podotknout, že problém spočívá i v nedostatečné vnitrooborové komunikaci a špatné informovanosti, které posléze vedou k nežádoucí duplicitě témat.

„Řízení“ historické vědy by se mohlo promítnout i do rozdělení jednotlivých úkolů potřebných pro celou obec historiků, do níž samozřejmě patří jak badatelé domácí, tak i badatelé, kteří se zaobírají problémy českých dějin v zahraničí. Soustředění všech aktivit do jednoho pracoviště, dnes do Historického ústavu AV ČR, se ukazuje jako nepříliš šťastné. Po vzoru západní Evropy by jistě bylo možné, aby jedno centrum (ústav, univerzitní pracoviště) pracovalo na bibliografických úkolech, které budou v knižní nebo jiné podobě s nepříliš velkým zpožděním k dispozici všem badatelům. Jiná pracoviště by se pak specializovala na velké ediční podniky (v tomto bodě již k jisté dělbě práce došlo), jinde by naopak mohl vznikat projekt, u něhož bude zaručena stejná vědecká kvalita, jako je tomu v případě Lexikonu české literatury či Uměleckých památek Prahy, přičemž takovéto úkoly by neměly být financovány formou grantů, nýbrž prostřednictvím přímé státní podpory. Tyto projekty by ovšem v žádném případě neměly suplovat a nahrazovat úkoly, předpokládané či již uskutečňované, na nichž měl původně pracovat Encyklopedický ústav ČSAV, zrušený na počátku devadesátých let. Pokud se tomu tak dnes děje, pak se nabízí otázka, proč byl vlastně Encyklopedický ústav zrušen? Není pozornost věnovaná dnes na historických pracovištích encyklopediím, biografickým slovníkům apod. důsledkem oné neproběhnuvší vnitřní transformace Akademie věd? Centralizovaný systém, kdy jeden akademický ústav jakoby spravuje téměř všechny projekty určené celé historické obci, vycházející s předlistopadové tradice – byť dnes již částečně proměněné – centralizované Akademie věd, by tedy i z tohoto hlediska měl být nahrazen výrazně decentralizovaným pojetím, které přece jenom umožňuje mnohem větší soustředění na řešení konkrétního projektu a zároveň nabádá a nutí k větší zodpovědnosti. V souvislosti s těmito problémy se nabízí i otázka, zda by do spolupráce na servisních projektech (bibliografie, edice apod.) neměly být zapojeny i některé archivy či muzea, neboť – stále ještě v důsledku předlistopadového vývoje – v těchto institucích pracuje celá řada špičkových badatelů, kterým prostě byla za normalizace znemožněna akademická dráha a po roce 1989 se z mnoha důvodů rozhodli do akademického prostředí nevstupovat. Jejich odborný potenciál by při transformaci Akademie na specializovaná centra mohl být mnohem lépe využit a zároveň by těmto lidem mohly být poskytnuty podmínky pro vědeckou či odborně-servisní práci. Pokud by si tedy někdo mé úvahy o „řízení“ české historické vědy vykládal jako centralizaci, pak by ovšem byl s mými názory v kardinálním rozporu. Právě naopak: mé náměty jednoznačně směřují k maximálnímu rozrůznění, k němuž by ovšem mělo dojít na základě velice podrobné a promyšlené rozvahy, a nikoliv, jak je tomu dnes, ad hoc a velmi živelně.

Poslední problém, k němuž bych se zde chtěl jen okrajově vyjádřit, je možné označit jako postsocialistické spoléhání na finanční podporu státu. Tím nemá být řečeno, že bychom na ni měli rezignovat. Právě naopak, náš tlak na získání co největšího dílu státního rozpočtu musí být stále silnější, výraznější a mediálně viditelnější, neboť současná politická reprezentace k humanitním vědám přistupuje obdobným způsobem jako nivelizující stát předlistopadový. Platy akademických pracovníků se pohybují, jak dobře ukázal Michal Svatoš, pod úrovní průměrné mzdy, a pro humanitní obory to platí dvojnásob, finanční podpora vědy roste jen pomalu, spíše pod tlakem integrace do Evropské unie než z vnitřní potřeby státu. Na druhé straně je však třeba obracet naši pozornost i na financování vědy, mám na mysli konkrétně historické obory, z nestátních prostředků. Protože je občanská společnost v našem prostředí stále ještě velice nedostatečně rozvinutá, představuje financování z těchto zdrojů nesnadný úkol, jenž vyžaduje osobní nasazení a dokonce i oběti. Občanskou společnost je však třeba spoluutvářet a ne čekat, že odněkud přijde či že nám bude naoktrojována, resp. nadána již zmíněnou Evropskou unií. V současné době však existuje celá řada možností získávat finanční prostředky z fungujícího západoevropského prostředí, z nadačních a grantových prostředků, jejichž využívání však opět bude patrně dosti silně záviset na mnohem užším propojení s celosvětovou vědou. První vlaštovky se začínají konečně objevovat již nyní, bohužel však o nich díky malé informovanosti víme velice málo. Tím se však dostáváme opět na začátek a znovu se tak vracíme k problému vnitřní transformace historických věd a oborů v České republice. Pokud nám ovšem skutečně záleží na budoucnosti, neměli bychom dopustit, aby tento začátek byl zároveň i koncem všeho dalšího.