Jaroslav PÁNEK

Historiografie, historické vědomí a odpovědnost
(Úvodem k VIII. sjezdu českých historiků)

Příspěvek přednesený dne 10. září 1999 na plenárním zasedání VIII. sjezdu historiků ČR v Hradci Králové.

            Za šest let, jež uplynula od minulého sjezdu českých historiků, se situace v této zemi i v našem oboru na první pohled podstatně proměnila. Zatímco při našem minulém rokování ještě doznívaly zbytky společenské euforie, uměle udržované při životě sebepřesvědčováním o naší výjimečnosti, druhá polovina devadesátých let přinesla vychýlení až na pokraj pesimismu, aniž by ovšem byly nacházeny příčiny naší malé úspěšnosti a nízké výkonnosti v porovnání s jinými evropskými zeměmi. Stejně tak byl sedmý sjezd českých historiků v září 1993 málo problémovým, v podstatě klidným sezením, které kromě organizátorů a referentů málokoho zaujalo před svým zahájením či krátce po svém závěru. Letos je situace jiná. Úvahy o tomto sjezdu už předem zaujaly takřka privilegované místo v některých politicky vyhraněných tiskovinách a vyvolaly očekávání, jež sotva může tento sjezd splnit. Mimořádný zájem se odrazil rovněž v nečekaně vysokém počtu historiků, kteří se přihlásili k účasti na tomto mimopražském rokování.

            Nutno zdůraznit, že v přípravné diskusi se z velké části ujali slova profesionální historikové ze všech tří dnes publikujících generací. To je samo o sobě dobré znamení. Jako méně šťastný se mi jeví přístup k účelu diskuse. V polemikách často nejde o věcné problémy, o nichž většinou víme nebo je tušíme, nýbrž o osobní výpady a nesmiřitelné vyřizování účtů; cílem polemického vystoupení se mnohdy stává jen zdiskreditování oponenta ve smyslu odborném, politickém i mravním. Jistě lze namítnout, že prudce vedená diskuse není výsadou českých historiků. Probíhá i v dalších zemích (připomeňme jen z nejbližšího sousedství spor o povahu německé bohemistiky a celého okruhu bádání o takzvané východní Evropě) a povážlivé úrovně dosáhly v Česku také polemiky politické. Je tedy možno řídit se příklady zahraničními, stejně jako vnitropolitickými, nicméně zůstává otázka, zda tento druh vedení sporů českou historiografii obohacuje, či naopak oslabuje a zavádí do slepé uličky.

            Sám nepokládám za užitečné přispívat k dalšímu podněcování osobních vášní a navíc jako předsedovi až dosud jednotného Sdružení historiků České republiky (Historického klubu), dnes končícímu své tříapůlleté působení, mi ani nepřísluší, abych se v těchto sporech přidával na kteroukoli stranu. Protože své náměty do diskuse o některých otevřených otázkách jsem již publikoval, pokusím se nyní jen stručně – v desíti bodech – dotknout několika problémů, jimž se pravděpodobně následující diskuse nevyhne.

1. Na sklonku prvního desetiletí znovu svobodného vývoje české historiografie patrně končí přechodné období, v němž došlo – přes všechna opačná tvrzení – k dosti rozsáhlé restrukturalizaci historické vědy, a nastává doba bilancování. Na první pohled je patrno, že v průběhu těchto deseti let padly přehrady mezi akademickými ústavy a vysokými školami, značně zesílil podíl vysokých škol na výzkumu a zároveň proběhla výrazná decentralizace a rozprostření výzkumu do regionů. Lze jistě právem kritizovat nejrůznější nedostatky nynějšího stavu – na straně samotných historiků je to leckdy malá připravenost k účinné kooperaci a k podílu na náročných pracích zásadního společenského dosahu a někdy také nízká pracovní výkonnost. Nicméně desetiletá proměna tu nově vytvořila reálné konkurenční prostředí. Není ještě zdaleka srovnatelné se situací v západoevropských zemích, ale podle mého přesvědčení má vzestupnou tendenci. Jedna z nedávno ještě nedoceňovaných “regionálních univerzit” se stala důstojným spoluhráčem škol a ústavů v Praze a Brně a dnes do značné míry udává tón nezanedbatelné části českého výzkumu. Proč by v jejích šlépějích nemohly kráčet i další vysoké školy, které by svému regionálně zakotvenému výzkumnému programu daly přinejmenším středoevropský rozměr? Navíc mimopražská vědecká centra se dík otevřené grantové soutěži a novým vydavatelským možnostem uvolnila z nadměrné závislosti na hlavním městě a také přímým navazováním zahraničních styků napomohla vytvořit novou síť našich příhraničních kulturních vztahů. Není náhodou, že se podstatná část vědeckých jednání v devadesátých letech přenesla do historických měst mimo Prahu. Navíc zřetelně stoupla váha těch archivů a muzeí, jejichž pracovníci naplňují své vědecké ambice, při organizování celostátních výzkumných a edičních podniků. Jestliže se tak pronikavě prosadila decentralizace a pluralita výzkumu, má vůbec smysl občas vyslovovaná námitka, že si chce některá vědecká instituce nárokovat vedoucí či dokonce “cenzurní” úlohu v české historiografii a historické publicistice?

2. Zdrojem inovací se stala dříve nepředstavitelná otevřenost vůči zahraničí. Zajisté lze kritizovat “vědeckou turistiku”, která je ovšem rozšířena všude na světě a která nepřímo také přispívá k rozšiřování obzoru historiků. Důležitější než návštěva jednotlivých konferencí a kongresů je ovšem soustavná spolupráce se zahraničními partnery. Rozvinula se ve vztahu k sousedním i vzdálenějším státům, ale docela jistě ještě nevyčerpala své možnosti. Leč otevřenost hranic odhalila i méně příjemnou skutečnost – že totiž zdaleka ne každý zájemce v této spolupráci obstojí a že k dosažení skutečně světových úspěchů, jakých docílili v oblasti historických věd například čeští egyptologové, vede dlouhá a nesmírně náročná cesta studia, tvrdé práce a odříkání. Mezinárodní otevřenosti může plně využít především nastupující vědecká generace. Jistěže ne každý student, který je vyslán alespoň na semestr do zahraničí, se stane nositelem nových metod v historiografii. Vcelku však vzniká v mladé generaci nová – nepočetná, ale významná – elita, jež dobře poznala nároky kladené na vědeckou práci v západní Evropě a v severní Americe a která už se zřejmě nespokojí se shovívavým a domácími měřítky vymezeným hodnocením našeho oboru. Co jí však brání v tom, aby v brzké době předvedla své schopnosti, vydala významné práce a ujala se vedení české historiografie? Co jí zabraňuje, aby prosadila nové metody – od kulturní historie a antropologie až po lingvistický obrat – a aby zároveň prokázala své umění syntézy, které u většiny starších kolegů postrádá?

3. Bylo by jistě pěkné předjímat vývoj světové historiografie – leč kolik vědeckých center v Evropě a v USA je toho dnes schopno? Avšak sledovat tento vývoj a přibližovat se k němu nebo spíše využívat jeho inovací přiměřeným způsobem je zjevně nezbytností, kterou se už dávno snažili naplňovat moderní (i dosud žijící) klasikové našeho dějepisectví a jíž by se měli chopit i čerství absolventi zahraničních univerzit. Možná by po kritickém zhodnocení ani nemuseli popírat všechny výsledky, jichž bylo dosaženo v uplynulých několika desetiletích. Při troše smyslu pro kontinuitu by mohli vzít v úvahu, že každá historiografie má vícevrstevnaté úkoly; že kromě sledování měnících se metodických vln musí budovat i svou pramenně ediční, informační a publikační základnu a nadto že musí ve stravitelné podobě předkládat své výsledky v podobě učebnic, příruček, oborových encyklopedií a dalších druhů publikací. Jen málokterý historik zvládá na solidní úrovni všechny tyto žánry, ale všechny tyto žánry potřebuje každá národní historiografie i každá celistvá národní kultura. Naštěstí v tomto ohledu jsou schopnosti jednotlivých historiků rozrůzněny a výkony jednotlivců se mohou prospěšně doplňovat. Nemyslím si však, že pilný archivní badatel by musel být pro teoretika jen otcem “mrtvě narozených dětí” a teoretik pro vydavatele pramenů jen pošetilým blouznivcem. Více vzájemného respektu a poněkud vstřícnější přístup k diskusi by myslím neuškodily. Nebylo by tedy pro celý obor výhodnější, kdybychom se přestali chovat podle zásady, že “v Čechách se všechno vždy jen odčítá”, a kdybychom místo toho zvažovali potřeby historiografie jako celku?

4. Naléhavost bilanční retrospektivy, zahrnující celé poválečné období, je patrná už delší čas. Mezeru nemohly zaplnit stručné články a dílčí poznámky, nevyplnila ji ani nedávno vydaná kniha Josefa Hanzala Cesty české historiografie 1945-1989. Hodnota neúspěšného pokusu spočívá v přesvědčivém důkazu, že ke zvládnutí velkého historiografického úkolu nestačí ani sbírka nesoustavných bibliografických údajů, ani subjektivní politizující přístup; naopak, že je zapotřebí důkladné a mnohostranné průpravy, mj. prostého zmapování současné situace. Tady nás čeká množství koncepční i detailní analytické práce. Jedním z dílčích příspěvků k poznání nynějšího stavu našeho oboru by se mohl stát Lexikon současných českých historiků, který bude představen na valném shromáždění Sdružení historiků ČR 10. září 1999. Tato práce má daleko k dokonalosti a z důvodů nezávislých na přání pořadatelů není ani ve výčtu všech významných, dnes publikujících dějepisců docela úplná. Neboť samotné rozhodnutí vstoupit do tohoto lexikonu a představit tam svou vědeckou činnost záviselo na svobodné vůli každého jednotlivého historika. Přesto však tato příručka nabízí poměrně ucelenou informaci o více než sedmi stovkách českých historiků a dokládá – alespoň v rovině evidence – široké personální, institucionální a tematické zázemí historického výzkumu. Co je však zvláště důležité, poskytuje věcný podklad pro ocenění každého historika (pokud se evidenci přes veškeré naléhání nevyhnul), a to na základě jeho badatelské práce a publikačních výsledků. Nebo snad nejsou publikační výsledky a jejich kvalita základem pro zhodnocení přínosu každého historika našemu oboru?

5. Ve své stati Česká historická věda a české historické vědomí (Několik námětů do diskuse) (Český časopis historický 97, 1999, s. 311-320; Zpravodaj Historického klubu 10, 1999, č. 1, s. 1-14) jsem věnoval určitou pozornost českému historickému vědomí. Nehodlám nyní svá slova opakovat, připomenu pouze dvě skutečnosti. Zmínil jsem se o tom, jak podle mého názoru nově vyrůstá negativistické pojetí českých dějin a jaké má kořeny, a dále, že se česká historiografie nezbytně musí vyrovnávat i s nejhoršími stránkami našich dějin, ale že tak nemůže činit – pokud chce dosáhnout kvalitních výsledků – pod mimovědeckými tlaky. Zdůrazňuji, že pod takové tlaky neřadím ani vnitřní soutěživost a kritiku, ani hlubší pochopení vnějších okolností, na něž by měla historiografie reagovat. Pro ozřejmění již otištěných námětů do diskuse doplňuji, že negativistický výklad českých dějin je nacionálním mýtem naruby, neboť údajně popírá jeden nacionalismus, ale ve skutečnosti tvrdě prosazuje nacionalismus jiný. Jeho nejškodlivější stránka nespočívá ani tak v tom, že útočí na český stát a český národ jako celek a snaží se rozrušit identifikaci občanů s těmito – zajisté velmi nedokonalými – výtvory našich dějin. Vážnější je, že tato metodicky pochybená interpretace napadá lidskou důstojnost těch občanů, kteří v národě a jeho kultuře i ve státě spatřují pozitivní hodnoty pro svou orientaci ve složitostech současného světa. Je to k obecné škodě, neboť – jak jsem přesvědčen – právě lidé, kteří mají vyvážený vztah k vlastnímu společenství, jsou schopni respektovat příslušníky společenství jiných. Právě ti Češi, kteří si osvojí podobné sebevědomí jako kupříkladu Dánové, Lucemburčané či Belgičané (ovšemže nejen z důvodů historických, ale také se zřetelem k nim), budou schopni žít beze strachu a naopak s pocitem vzájemného obohacování vedle svých větších sousedů. Právě oni dokáží pochopit, jak důležité je rovnocenné soužití s národnostními menšinami, a poznají, že optimální podobou takové koexistence je naprostá rovnoprávnost. Čeští historikové, kteří se nebudou bát použít slovo národ, aby snad neupadli do klatby některých sdělovacích prostředků, a budou s tímto pojmem pracovat jako s jedním z rovnocenných identifikačních znaků vedle regionalismu či evropanství, by snad mohli pokládat za samozřejmost to, co se dnes dostává do širších odborných úvah až pod náporem hrozících zahraničních sankcí. S dostatečným sebevědomím a respektem vůči jinakosti by pak myslím snáze dokázali začlenit do českých dějin kupříkladu také pestrou historii romského etnika, a to i s přiznáním hrůzných forem pronásledování, jež se na našem i na ostatním středoevropském území odehrávalo už od počátku novověku a jež také předznamenalo nesnáze dnešní koexistence Romů a gadžů. A hlavně, sebevědomí lidé – historiky nevyjímaje – se spíše než lidé vykořenění a dezorientovaní důstojně vyrovnají s problémem soužití Čechů a Němců v minulosti českého státu. Proto pokládám soustavnou kultivaci českého historického vědomí za tak důležitou. Není tedy úkolem také českých historiků, aby svým – jistě ne výlučným – podílem přispěli k pěstování tohoto vědomí u společenství, které by mělo vědět, že má své standardní dějiny a z nich vyplývající rovná práva i stejnou odpovědnost jako ostatní evropské národy?

6. Novinové články o českých dějinách zajisté nemusejí vědecky pracujícího historika zajímat, neboť se většinou cítí nad tyto každodenní drobnosti povznesen. Přiznám se, že jsem jim ještě před několika lety také nevěnoval velkou pozornost a přikláněl jsem se k názoru, že jde převážně o zboží krátkodobé spotřeby, které se v některých případech může stát pro historika zajímavým jako pramen až s odstupem mnoha let. Čím více jsem však jako jeden z představitelů Sdružení historiků ČR přicházel do styku s učiteli dějepisu na středních či základních školách a také s laickou veřejností, tím jasněji jsem si uvědomoval, jakou váhu má neodborná medializace národní a státní minulosti. Už několik let nejde jen o to, že by se učitelé dějepisu těžko odpoutávali od interpretačně nenáročných marxistických schémat. Alternativní učební pomůcky, doplňkové přednášky a semináře (zejména také činnost Asociace učitelů dějepisu) jim poskytly možnost, aby si rozšířili obzor a na zasvěcenější výklad historie se lépe připravili. Učitelé však narážejí na jiný problém – totiž jak vysvětlit žákům, kteří sledují hromadné sdělovací prostředky a nezůstávají nedotčeni ani brakovou komerční literaturou s historizujícími náměty, proč, s jakým zdůvodněním a s jakým záměrem se tam v negativistickém smyslu rozpadá obraz českých, zejména novodobých dějin. Tento problém, který se tíživě dotýká také mnoha vážných, byť i laických zájemců o historii, staví před historiky otázku: Jsme ochotni přijmout tuto výzvu, překročit své dosavadní badatelské pole a tematizovat tento problém? Jsme schopni soustavně (třebas i v důkladně promyšlených sondách) zkoumat stav mediálního výkladu historie a vyslovovat se k němu z odborného hlediska? Nebo podlehneme vlastní pohodlnosti a zdůvodníme ji slovy, že soupeření odborníků se žurnalisty nás není hodno a že by bylo beztak sisyfovskou prací? Či dokonce přijmeme za svou obavu, že takovéto kritické posuzování jedné části práce médií by mohli rozhněvaní novináři označit za “cenzuru”?

7. Ačkoli úvaha o negativistickém pojetí českých dějin byla pouze jedním z námětů do diskuse (a tuto její diskusní povahu musím pro bezděčná či vědomá nepochopení znovu zdůraznit), vyvolala u některých čtenářů značnou nevoli. Pokud mi někdo z novinářů sdělí (přesněji řečeno, již sdělil), že se zde poznal, nemohu než odpovědět, že je to jeho problém a že by se snad měl nad úrovní svých statí zamyslet. K tomu pak mohu jen dodat, že mi vůbec nejde o jednotlivé žurnalisty či o konkrétní deníky a že se také s nimi nemíním o tuto otázku přít či odpovídat na každý jejich slovní výpad. Jde mi o celkovou tendenci sdělovacích prostředků v České republice a o rozpoznání jejich názorových proudů – samozřejmě při interpretaci historické látky. Domnívám se, že po předběžném ohledání tematiky bude žádoucí provést hlubší srovnávací rozbor a určit genezi některých názorů. Neboť stejně jako platí pro novináře svoboda slova, platí i pro vědce svoboda bádání. A tematizace takového problému, jakým může být oživení názorů desítky let starých, či přímá návaznost nebo naopak polygenetické utváření stejných idejí o témž námětu v době vlády nacismu a dnes, taková tematizace je přece v historickém výzkumu naprosto legitimní. Myslím, že nabízí výzkumné možnosti, jejichž výsledky by mohly být zajímavé nejen pro českou historiografii. Proč by se tedy měli čeští historici vyhýbat tomuto metodicky i společensky závažnému tématu?

8. Zajisté je třeba se ptát, z jakých základů lze při kritickém rozboru negativistických koncepcí vycházet a jakými cestami se ubírat. Především je záhodno si uvědomit, že nejsme docela na začátku. O práci Česko-německé komise historiků se snad zmíní někdo z jejích členů, přítomných na VIII. sjezdu českých historiků. Chtěl bych však připomenout, že také výzkumný projekt Ministerstva zahraničních věcí ČR Studie o sudetoněmecké otázce již přinesl pozoruhodné výsledky a umožnil orientovat se v tomto badatelském směru na základě dosavadních znalostí historiků a právníků. Velmi důležité je, že i německý badatel Volker Zimmermann dospěl k vědecky podloženým, nicméně ostrým závěrům, že militantní sudetoněmecké pojetí českých dějin v nejkritičtějším období, totiž v době nacistické okupace, je programově zkreslováno, že “mnozí publicisté Sudetoněmecké rady a Witiko-Bundu setrvávají na starých myšlenkových strukturách” a na snaze o celkovou rehabilitaci Henleinovy strany, že vnímají “německou nadvládu nad Čechy jako převážně nevinnou”, zamlčují “německý teror vůči Čechům a Židům” a že smyslem této falzifikace je “snaha vyhnout se diskusi o sudetoněmecké odpovědnosti” (V. Zimmermann, Sudetští Němci a nacionální socialismus. Otevřené otázky v sudetoněmeckém historickém pohledu, in: Václav Kural a kolektiv, Studie o sudetoněmecké otázce, Praha 1996, s. 54-92, citace ze s. 83 a 87).

            Nám jde ovšem o výsostně historiografický problém, jímž je otázka, do jaké míry a jakým způsobem se uplatňuje sepětí mezi nacistickým, sudetoněmeckým a jistým žurnalistickým pojetím českých dějin. Na jedné straně je to vědecky živý problém metahistorie, na druhé pak vědecky neméně závažné téma vztahu mezi interpretací (či vědomou dezinterpretací) dějin a využitím takto získaných výsledků ve společenském a politickém životě. Každému historikovi je zřejmé, že se tu otvírá vděčné badatelské pole také pro politology, sociology a další specialisty. Nyní se však omezme na možnosti a metody historika, jenž vezme v potaz zkušenosti z kritiky textů a z řešení podobných témat pro starší období. Domnívám se, že se tu nabízí několik na sebe navazujících oblastí výzkumu:

            (1) obsahová analýza textů – v tomto případě hlavních dokumentů, jež odrážejí nacionálně socialistické pojetí českých dějin, dále stěžejních sudetoněmeckých prohlášení s tímto obsahem a konečně některých zvláště pozoruhodných žurnalistických projevů k českým dějinám;

            (2) srovnávací analýza synchronní – porovnání těchto tří skupin textů z hlediska nosných idejí; tento výzkumný směr se bude muset vyrovnat s velkým množstvím pramenů, avšak jisté zmenšení této obtíže lze očekávat proto, že – jak alespoň dosavadní sondy naznačují – invence v tomto smyslu nebyla nijak mimořádná a okruh idejí je poměrně omezený;

            (3) srovnávací analýza diachronní – porovnání intenzity, s jakou se šíří určité názory v časovém sledu událostí; dílčí otázku lze konkrétně zformulovat tak, zda a v jakém smyslu existuje zřetelná časová souvislost mezi předestřením určitých interpretačních schémat v některé části sudetoněmeckého tisku a v některé části tisku českého; a dále, zda je to nahodilé připomínání minulosti, či zda jde o věcnou souvislost s projednáváním významných kroků k nápravě vztahů mezi Českou republikou a Německem, například při přípravě česko-německé smlouvy z roku 1991/92 nebo česko-německé deklarace z roku 1997, a tedy zda jde o programové ovlivňování negociačních pozic obou stran záměrně zkreslenou interpretací dějin českého státu;

            (4) statistická metoda – cenným doplňkem se může stát kvantitativní rozbor struktury některých listů z hlediska tematiky; mnohé totiž vypoví přesná registrace toho, jak často jsou v historické publicistice rozebírána provinění nacismu na obyvatelstvu českých zemí z jedné strany a provinění na Němcích, k nimž bohužel došlo v extrémní situaci na přelomu války a míru, ze strany druhé; tímto způsobem bude možné dosti přesně vystihnout, nakolik jde o snahu objektivně informovat, či naopak tendenčně zkreslovat;

            (5) metoda regionálních sond – nebylo by správné omezit se pouze na pohled z centra; výzkum je naopak žádoucí doplnit sondami do tisku v některých regionech, například v západních Čechách a na severní Moravě, aby bylo možné získat obraz ucelenější a plastičtější.

            Věnoval jsem trochu větší pozornost pouze jednomu z mnoha naléhavých úkolů české historiografie. Domnívám se však, že to bylo nutné se zřetelem k povaze probíhajících polemik, jež staví před náš obor novou “společenskou objednávku”. Opětovně však zdůrazňuji, že směrodatné je i zde hledisko vědecké, totiž snaha po lepším poznání minulosti a jejího významu pro současnost. Nebylo by snad skvělé, kdyby se výzkum těchto historiografických a metahistorických témat podařilo rozvinout ve spolupráci s německými, polskými, francouzskými a dalšími badateli a kdybychom tímto způsobem obohatili naši mezinárodní spolupráci?

9. Pokud se v souvislosti s probíhajícími polemikami objevují emocionálně vypjaté reakce také u některých historiků, nemíním se ani v tomto případě přidávat na stranu těch, kdo používají – ať již vážně, nebo ironicky – silná slova o zrádcích a zaprodancích. Tento způsob uvažování je mi cizí. Studiem starších politických dějin jsem poznal jako hybatele lidských skutků především zájem a motivaci, ideje, vzepětí sil a důslednost při dosahování cílů, nebo naopak nezájem a pasivitu, neochotu myslet a celkovou ochablost, jež ve veřejném životě otvíraly prostor k uplatňování jednostranných tlaků. Kladu si však otázku: nevzniká emocionální reakce na historiografický konstrukt (v tomto případě na sumarizaci dílčích pohledů na české dějiny) z důvodů mimovědeckých? Nevzniká proto, že sice některé nepříjemné věci (například o stavu českého historického vědomí a o jeho erozi) tušíme, ale nechceme o nich vědět? Neobjevuje se hlavně z toho důvodu, že tyto nevítané záležitosti pro jejich tíživost potlačujeme do nevědomí, a když se nám připomenou, reagujeme podrážděně z obavy, že by mohly narušit naši vnitřní rovnováhu? A konečně – není tu historik také proto, aby se v době myšlenkového chaosu pokusil formulovat jasná stanoviska k otázkám, pro jejichž zodpovídání by měl být svým vědeckým oborem a svou dosavadní prací kvalifikován?

10. Předmětem předsjezdové rozpravy se stal samotný sjezd a jeho příprava. K tomu je třeba říci několik vysvětlujících informací. Původní předpoklad, že se VIII. sjezd českých historiků sejde v Brně, se nenaplnil proto, že v rozhodném období se chystaly změny ve vedení Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a prof. Jan Janák dával přednost tomu, aby se v Brně konal až sjezd devátý. Organizační zajištění nabídl výboru Sdružení historiků ČR doc. Vladimír Wolf, tehdejší proděkan a nynější děkan Pedagogické fakulty Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové. Výbor SH ČR tuto nabídku přijal už proto, že zde působí aktivní pobočka a studentský odbor Sdružení. Výbor Sdružení, který zasedal každý měsíc v Praze, se v uplynulém roce zabýval pod vedením doc. Jiřího Peška přípravou programu sjezdu, zatímco hradečtí organizátoři se ujali záležitostí infrastrukturních a reprezentačních. Bylo a je jejich svrchovaným právem, aby ze svého středu vybrali koordinátora této činnosti.

            Výbor Sdružení toto rozhodnutí přijal, neboť uznává nárok hradeckých organizátorů na svéprávný postup a respektuje skutečnost, že zdejší Vysoká škola pedagogická je autonomní škola, která již dříve ustanovila doc. Ondřeje Felcmana vedoucím zdejšího historického pracoviště. Stejně tak výbor Sdružení odmítl přijmout Felcmanovu rezignaci ve chvíli, kdy se ozvaly první hlasy proti jeho podílu na organizaci sjezdu, a nevyškrtl jeho jméno z programu. Učinil tak z jednoduchého důvodu – výboru Sdružení nebylo známo, že by tu byl kdokoli jiný, aby zastal tuto nevděčnou práci, a výbor pokládal za nesmyslné skrývat před veřejností kterékoli jméno. Nemínil tím napomáhat k “recyklaci historiků”, jak se ozvalo v kuloárech, ani přispívat k opětnému nástupu “normalizátorů”, jak se psalo v denním tisku. Pouze respektoval personální strukturu pořadatelské instituce a skutečnost, že tento sjezd je svobodný a že je otevřen všem historikům bez rozdílu jejich politického přesvědčení. Členové výboru Sdružení se nedomnívají, že by měli oprávnění stát se soudci jiných historiků; pokud však jsou na sjezdu lidé, kteří takové povolání cítí, nic jim nebrání, aby svůj názor vyjádřili. Není pochyb o tom, že na činnost téměř každého historika mohou být a jsou rozdílné názory, že titíž historikové jedněmi jsou a jinými nejsou pokládáni za způsobilé, aby zastávali jisté pracovní úkony. Výbor Sdružení pokládá sjezd za odraz natolik názorově diferencované množiny historiků, že neshledal důvod k vyloučení žádného konkrétního účastníka přípravných prací (pokud skutečně chtěl některou potřebnou činnost zastat), a nevidí racionální důvod ani k sebemenším obavám, že jeho přítomnost jakkoli omezí svobodnou diskusi. Jestliže někdo z historiků odmítl přijet na sjezd proto, že se ho účastní nebo v přípravném výboru pracuje ten či onen, je to jeho svobodné rozhodnutí. Toto je pouze setkání lidí pracujících v určitém oboru, nikoli shromáždění vyvolených jedinců, kteří by předtím úspěšně prošli inkvizičním procesem.

            Sjezd českých historiků připravuje výbor Sdružení historiků ČR spolu s hostitelskou vysokou školou, a protože už předem vznikly úvahy, jakým způsobem lépe připravit sjezd příští, obrátil se odstupující výbor na signatáře protestu proti formální záštitě premiéra Miloše Zemana a proti výběru organizátorů sjezdu; písemně je vyzval, aby vstoupili na kandidátní listinu a po úspěšném zvolení přijali spoluodpovědnost za celé Sdružení a tím i za přípravu dalšího sjezdu. Mluvčí signatářů dr. Vladimír Urbánek tuto nabídku listem z 26. srpna 1999 se slušným uvedením vlastní argumentace odmítl a odstupující výbor vzal toto stanovisko s politováním na vědomí. Není pochyb o tom, že v historické obci mohou vědci nespokojení s přípravou tohoto sjezdu pracovat i jinak než vynakládáním času na činnost ve výboru. Nezodpovězena však zůstává otázka, jakými nástroji chtějí přispět ke zlepšení práce Sdružení, pokud v něm nejen odmítnou pracovat, ale nehodlají se ani volbou vyjádřit k tomu, kdo má historickou obec v příštím období zastupovat.

            Úvodem jsem řekl, že se celková situace naší historické obce od minulého rokování podstatně změnila. Nejvíce asi v tom, že se badatelsky i organizačně prosadili příslušníci mladé generace historiků. Je, myslím, do značné míry jejich zásluhou, že se tato obec dostává do pohybu. Jakým směrem se bude ubírat, by mělo naznačit i naše třídenní jednání. Nepochybuji o tom, že to bude jednání otevřené, kritické a tvrdé. Velice bych si přál, aby bylo zároveň věcné a slušné.