Úvodní slovo k VIII. sjezdu historiků ČR 

Dámy a pánové,

dovolte mi, abych několika větami charakterizoval a glosoval program našeho sjezdu. Letošní sjezd má svá specifika a těžiště. Je to mj. prvý sjezd českých historiků konaný mimo Prahu. Stalo se tak záměrně – výbor Sdružení chce akcentovat regiony našeho státu, zdůraznit jejich význam, specifiku, zvláštní a cenné momenty regionálního výzkumu, resp. šíře dějepisné práce, které se mnohdy při pohledu z centra země stírají. Tak jako historiografie v minulosti překročila koncept dějin říší a dynastií, ztrácí postupně smysl koncipovat dějiny výhradně jen podle aktuálních států a do popředí pozornosti se již po desetiletí a zejména v poslední době se zvláštní důrazností dostávají též regiony: od mikroregionů přes přirozeně se v historickém procesu utvořivší funkční či spádové regiony ekonomické, správní, kulturní povahy, regiony jen částečně respektující formální, aktuálně politické hranice až po makroregiony typu atlantického bazénu či Braudelova Středomoří, tedy jednotky nadstátní povahy, regiony značící dlouhou cestu lidské společnosti ke globalizaci konce 20. století. Situování sjezdu do mnohostranně významného regionu východních Čech nás pak přímo vyzvalo k tomu, abychom otázce regionů a vazeb, spojujících lidské společenství přes formální hranice, věnovali hlubší, nejen deskriptivní, ale i teoretickou pozornost ve speciálním tematickém bloku.

Druhou velkou tematikou je otázka postavení a role našeho oboru v transformující se české společnosti, otázka působení naší práce na společenské dění, problematika vztahu historické vědy ke státu, její schopnosti hrát širší nadoborovou roli, odpovídat na otázky formulované nebo alespoň tušené společností, poskytovat expertizy k aktuálně oživujícím nebo také účelově instrumentalizovaným problémům minulosti. Utváření a obdobně i přetváření státní, národní, případně širší evropské identity (např. odbourávání stereotypů “obranného” nacionalismu, mentality obránců obležené pevnosti) není přece bez historické dimenze myslitelné. Hovor o této problematice není pak možný bez alespoň rámcové reflexe stavu našeho oboru ani bez úvah o našem odborně kritickém vyrovnání se s nedávnou minulostí jak oboru samého, tak ovšem i dvou až tří generací dnešních českých historiků. Stejně tak patří do této závažné a obsahově poněkud přehuštěné kapitoly i problematika komunikace české odborné historiografie s širokou společností, otázka prospěšné spolupráce či naopak problémů porozumění si historiků s masovými médii.

Třetí tematickou oblastí, kterou jsme zvolili za dominantní – byť je tento blok technicky posunut až na sobotní zasedání –, je metodologická modernizace našeho oboru a jeho návaznost, souznění či zaostávání za metodologickým vývojem světového dějepisectví. Nejde o konstatování toho, kde jsme zachytili tu nebo onu historiografickou módu, ale spíše o to, zda a jak se nám daří udržovat kontakt s metodologickými diskusemi evropské či světové badatelské komunity, zda si dovedeme klást nové otázky, odkrývat dosud nezkoumané vrstvy historické skutečnosti, zda také dovedeme na staré otázky hledat relevantní odpovědi prostřednictvím výzkumů dosud nestandardní povahy. Můžeme jistě odmítat výstřelky nebo extravagantní, na konkrétní materiál a situace těžko aplikovatelné teoretické konstrukce, musíme však o nich především vědět a být schopni je posoudit. Musíme být schopni navazovat, reagovat na relevantní posuny těžišť zaměření výzkumů širší dějepisecké obce. Jinak bychom se totiž postupně dostali na její okraj nebo dokonce někam za něj.

Jak víte z programu, dělí se sjezd do tří dní. Určení náplně druhého, ústředního dne sjezdu přenechal výbor Sdružení Vám. Pokusili jsme se – a odpovědnost za tento krok padá jednoznačně na moji hlavu – jít cestou podobných západoevropských, amerických nebo celosvětových sjezdů a ponechat výhradně na Vaší iniciativě, která témata a oblasti výzkumu budete pokládat za do té míry zajímavé a podstatné, že věnujete svůj čas, energii a um a zorganizujete k nim tematické sekce. Program dvou sobotních půldnů se tak měl stát a do jisté míry asi i stal zrcadlem tematických preferencí české historiografie.

Sjezd historiků má jistě mimo jiné posoudit stav výzkumu jednotlivých oborů či specializací v rámci historiografie a konstatovat, co bylo vykonáno od posledního sjezdu. Jeho podstatně závažnější úlohou by však mělo být naznačení hlavních směrů, jimiž se bude v blízké době ubírat historiografické bádání v celku i v jednotlivých dějepisných oborech. A na to by mohla navázat diskuse o aktuálních problémech výzkumu či prezentace klíčových témat, hovor o překážkách v dějepisné práci a možných způsobech jejich překonání.

Přiznávám se, že když jsem si vzal přehled přihlášených sekcí a referátů sjezdu, jemuž vloni na podzim dal výbor Sdružení historiků tematické zaměření “České země, Evropa a svět”, a když jsem se na ohlášená témata podíval sub specie výše zmíněných aspektů, výsledek mne poněkud překvapil. Spíše než sekce zaměřené k vybraným závažným nebo metodicky zajímavým problémům dějepisectví objevily se totiž v programu především sekce přehledového, v principu oborového charakteru. Potěší jistě, že se mezi nimi – zaplať Bůh – již konečně objevily církevní dějiny jako samostatná platforma. Také ustavení sekcí k dějinám hrdelního soudnictví, k dějinám vzdělanosti nebo k dějinám žen či podnikatelů, případně dílna k enviromentálním dějinám svědčí o rozšíření tematické palety českého dějepisectví a o postupném etablování některých směrů výzkumu jako uznávaně svébytných oborů. Ve většině sekcí však postrádám zájem o širší nadčeský horizont, jen výjimečně je v tématech referátů tematizována mezinárodní komparatistika či zasazení českého tématu do širšího evropského rámce.

Překvapilo mne, že prakticky vypadly – a to ve všech časových vrstvách (s ohledem na Dušana Třeštíka?) – sociální dějiny jako svébytně tematizovaná disciplína, že se neobjevila metodami i výstupy významná historická demografie atd. Nejvíce mne však udivilo, že se neustavila žádná sekce k otázkám dějin historiografie, ačkoliv nedávné polemiky ukázaly, že meritorní i metodologické problémy reflexe zejména nejnovějších dějin našeho oboru jsou oblastí značně zanedbanou a přitom – zejména, ale nejen pro mladou generaci – mimořádně závažnou. Podobně se kupodivu nevytvořily sekce např. ke speciálním otázkám českého i mezinárodního výzkumu nacistické a komunistické diktatury, k problematice odboje a kolaborace s totalitními režimy (přehledově koncipovaný program sekce soudobých dějin má přece jen daleko širší zaměření).

S výjimkou sekce k dějinám východní Evropy se v rámci české historické obce nenašel zájem či síla k uspořádání sekce nebo sekcí o problémech studia obecných dějin, o historii diplomacie, o dějinách mezinárodních vztahů nebo o některých oblastech a zajímavé tematice dějin západní či severní Evropy, Ameriky nebo “třetího světa”. Zájem naprosté většiny české dějepisecké obce tedy zůstává, jak jsem – s prominutím – upozorňoval již před 6 lety, zaměřen dominantně čechostředně, k českému státu, jeho částem a česky mluvící společnosti. Je zajímavé, že v rámci sjezdových sekcí nevznikla mj. platforma, kde by se diskutovalo o dějinách a historiografii německého a židovského etnika v českých zemích, případně o problematice česko-německého sousedství a soužití. Přitom právě na tomto poli vznikají v poslední době různé – často protisměrné – tlaky (důrazně na ně upozorňovali ve svých předsjezdových materiálech J. Pánek a J. Křen), právě zde nejednou supluje málo kvalifikovaná nebo instrumentálně koncipovaná žurnalistika odbornou dějepiseckou diskusi nebo vážnou prezentaci nově dosažených badatelských výsledků pro širší veřejnost.

Možná by se v dnešní neutěšené situaci dialogu odborné dějepisecké komunity s širší veřejností dala očekávat dokonce i sekce, soustřeďující pozornost obecně k problematice popularizace či medializace historiografické práce.

Nepřednáším tu tento katalog mých nesplněných nebo možných tužeb proto, abych obec českých historiků nějak napomínal nebo popoháněl tím či oním směrem. Přihlásili jste jako sekce a referáty to, co pokládáte za užitečné, a je naopak mou povinností vám za Vaši aktivitu poděkovat. Je mi také jasné, že mnohé z témat, která jsem zmínil jako absentující, zazní v rámci jinak zaměřených bloků a sekcí, kam se garanti přinejmenším něco z nich snažili alespoň v náznaku začlenit. Uvádím tu tyto strukturální poznámky spíše proto, abych upozornil na rozdíly mezi spíše tradičním, konzervativním zaměřením připravených sekcí a mezi tím, čím žije nejen západoevropská a americká historiografie, ale v řadě ohledů – alespoň podle soukromých diskusí soudě – snad i náš vlastní cech.

Jistá jednostrannost a tradicionalismus většiny přihlášených sekcí a referátů souvisí možná i s motivací, lépe řečeno, s ochotou a spíše neochotou řady z nás ujímat se nehonorovaných a časově náročných úkolů – vykonávaných vlastně jen pro vlastní potěchu a pro obecné dobré. I to je jedna charakteristika stavu naší dějepisecké obce, v níž se nekomerční aktivity přesouvají z oblasti spontánních iniciativ spíše na etablovaná, institučně zajištěná pracoviště, jejichž šéfové se cítí být prestižně a snad i morálně zavázáni občas to či ono téma či břemeno převzít.

Snad i tato poměrně silná instituční vázanost velké části obce českých historiků způsobila, že v programu vzniklém na bázi svobodně utvářené obecné iniciativy prakticky zcela chybí přesahy k ostatním historicky zaměřeným disciplínám – k dějinám výtvarného umění, hudby, literatury, filozofie, divadla či filmu, ale na druhé straně také k archivnictví, muzejnictví, k výzkumu historických knihoven a ke galeristice, tedy k oblasti uchovávání, zpřístupňování a prezentace pramenné historické materie. Opět: velké výstavy nedávné minulosti i blízké budoucnosti kladou velmi důrazně otázku po mezioborové kooperaci, po našem porozumění pro metody, otázky i pramennou bázi sousedních a spřátelených oborů. Mnohdy stojí za to inspirovat se jejich publikačními výkony. Snad by mezioborová spolupráce pomohla zbudovat bázi i k výraznějšímu sblížení se např. s obrazovými médii.

Je mi jasné, že všechno, co jsem tu zmínil, se ani teoreticky nemohlo vejít do jediného sjezdového dne a že i tak je program více než nabitý. Nikdo z nás nemůže stihnout všechno, co by ho tu zajímalo. Byl bych ale rád, kdybychom o těchto tématech a problémech mohli alespoň uvažovat, poskytnout si texty svých příspěvků, diskutovat o nich a psát, byl bych vděčen, abychom na ně nezapomněli.

Neděle nám přinese vedle závěrečných projevů dvě přednášky. Požádali jsme Jaroslava Mezníka o projev k tématu etiky historikovy práce a Josefa Petráně o zamyšlení nad perspektivami české historiografie na prahu 3. tisíciletí. Doufáme, že se tato zamyšlení dvou obecně respektovaných dějepisců stanou základem živé posjezdové diskuse. To, co nám totiž při práci mnohdy chybí, stejně jako finanční a technické prostředky, jako četné knihy a časopisy, není jen podstatná mezinárodní zkušenost a pevnější odborné sebevědomí, ale často také kritická sebereflexe a ovšem i odvaha vydat se po neprozkoumaných stezkách do hloubi nebezpečných pralesů naší vědy.