M. ŘEZNÍK
Abstrakt:
V době, kdy probíhají nejrůznější formální i obsahové změny na univerzitách, je
třeba, aby se historická veřejnost o tyto změny zajímala, aby se zabývala
jejich smyslem, průběhem, způsobem provádění a zejména možnými efekty. Jsou to
historická pracoviště, která “odebírají” začínající historiky v takové podobě a
na takové úrovni, na jaké jsou vzděláváni a formováni na univerzitách. Z tohoto
důvodu nelze přijmout tvrzení, že obsah, forma a “styl” odborného historického
vzdělávání jsou vnitřní záležitostí univerzit a jejich historických pracovišť.
V současné době je třeba, aby se “historická veřejnost” vedle všeobecného zájmu o dění na univerzitách zvláště zabývala následujícími okruhy problémů - a aby se k nim zároveň vyjadřovala.
1. Akreditace studijních oborů a konkrétní náplň studijních programů - co je v ní zastoupeno, v jakém poměru, co chybí.
2. Celkový “styl vzdělávání”, otázka únosnosti přetrvávajícího faktografického zaměření na “událostní” dějiny. Problematika pestrosti nabídky v rámci studijních oborů. V návaznosti na to také “odborný profil” absolventů - jsou jejich předpoklady na takové úrovni, jakou historická pracoviště očekávají?
3. Smysl a formy doktorandského studia.
4. Otázky exkluzivity historických pracovišť VS při odborné přípravě badatelů a eventuální účasti jiných pracovišť (AV ČR aj.).
5. Personální politika na vysokých školách a především na jejich historických pracovištích. “Klientelismus” a jeho vlivy - pozitivní i negativní.
6. Financování a vybavenost - především pokud se týká postavení dějepisectví ve vztahu k ostatním oborům na univerzitách. Jak řešit a reagovat na bezdůvodné “zatlačování” a materiální podceňování humanitně zaměřených pracovišť a fakult nejen v rámci státního a resortního rozpočtu, ale i v rámci univerzit? Vystačíme ještě dlouho s defenzivním uskrovňováním se?
Příspěvek bude zaměřen především na
body 1, 3 a 5.
Autor působí v Ústavu světových dějin FF UK