Miloš ŘEZNÍK

FF UK Praha, odb. asistent Ústavu světových dějin, působí v Semináři obecných a komparativních dějin

Univerzitní pracoviště v období změn a „historická obec“
(k možnostem zpětných vazeb, veřejné kontroly a spolupráce)[1]

(I)

            V době, kdy probíhají nejrůznější formální i obsahové změny na univerzitách, je třeba, aby se historická veřejnost o tyto změny zajímala, aby se zabývala jejich smyslem, průběhem, způsobem provádění a zejména možnými efekty. Jsou to historická pracoviště, která ”odebírají” začínající historiky v takové podobě a na takové úrovni, na jaké jsou vzděláváni a formováni na univerzitách. Z tohoto důvodu nelze přijmout tvrzení, že obsah, forma a ”styl” odborného historického vzdělávání jsou vnitřní záležitostí univerzit a jejich historických pracovišť.

            V současné době je třeba, aby se ”historická veřejnost” vedle všeobecného zájmu o dění na univerzitách zvláště zabývala následujícími okruhy problémů - a aby se k nim zároveň vyjadřovala.

1. Akreditace studijních oborů a konkrétní náplň studijních programů -  co je v ní zastoupeno, v jakém poměru, co chybí.

2. Celkový ”styl vzdělávání”, otázka únosnosti přetrvávajícího faktografického zaměření na ”událostní” dějiny. Problematika pestrosti nabídky v rámci studijních oborů. V návaznosti na to také ”odborný profil” absolventů - jsou jejich předpoklady pro odbornou práci na takové úrovni, jakou historická pracoviště očekávají?

3. Smysl a formy doktorandského studia.

4. Otázky exkluzivity historických pracovišť vysokých škol při odborné přípravě badatelů a eventuální účasti jiných pracovišť (AV ČR aj.).

5. Personální politika na vysokých školách a především na jejich historických pracovištích.

6. Financování a vybavenost - především pokud se týká postavení dějepisectví ve vztahu k ostatním oborům na univerzitách. Jak řešit a reagovat na bezdůvodné ”zatlačování” a materiální podceňování humanitně zaměřených pracovišť a fakult nejen v rámci státního a resortního rozpočtu, ale i v rámci univerzit? Vystačíme ještě dlouho s defenzivním uskrovňováním se?

 

(II)

            Můj diskusní příspěvek pro historické fórum se zabývá především prvními z uvedených problémů. Vychází z přesvědčení, že odborná historická ”veřejnost”, včetně jejích mimouniverzitních částí, by se měla co nejživěji zajímat o dění na vysokoškolských historických ústavech a katedrách. Je to možná spíše jejich morální povinnost než právo. Jsou to vědecká pracoviště, která musí jasně formulovat svoji představu o tom, jak by měli být budoucí vědečtí pracovníci vzděláváni a formováni, co by mělo tvořit základní a zcela nezbytný kánon jejich dovedností a znalostí a jak by měli být odborně, metodicky profilováni. Odborná veřejnost by měla diskutovat o takových věcech, jako je například nutná míra faktografické vybavenosti. Nakolik za faktografickou vybavenost chce považovat detailní znalost letopočtů a jmen z politických dějin; nakolik faktografické znalosti stačí jako předpoklad pro další samostatnou odbornou práci. A pochopitelně, že tato otázka může stát i opačně: nakolik je vhodné, účelné a smysluplné faktografickou stránku vzdělávání potlačit.

            Vedle této obsahové stránky přípravy budoucích historiků by se odborná obec měla dále zajímat o formálně-organizační problémy vysokoškolského studia historie. Sem patří především otázka, jakou formou jsou studenti vzděláváni, jaký je poměr přednášek, seminářů a cvičení, jakou náplň z hlediska poměru faktografie, reflexe o faktografii a metodologie jednotlivé typy výuky nabízejí a zda je tato výuka také inovativní a nezastupitelná - tzn., do jaké míry jsou např. přednášky nahraditelné četbou, zda přednášky přinášejí nové poznatky nebo interpretace či zda v podstatě spočívají v převypravování toho, co si lze snadno vyhledat v jedné nebo několika málo příručkách či v jiné základní a dostupné literatuře. Jde tu tedy o otázku, jak pět nebo více let, jež jsou dána k přípravě budoucího historika, využít co nejlépe a nejefektivněji. Nikoliv zcela bezpodstatný je problém, kdo a jak studenty historie vyučuje, a tedy otázka personální politiky jednotlivých univerzit, fakult a ústavů či kateder zajišťujících výuku historie. Možnost skutečné, byť samozřejmě neformální a neformalizované veřejné odborné kontroly by měla být samozřejmá ve vztahu ke  kritériím výběru vysokoškolských učitelů: jaká jsou tato kritéria a jak jsou uplatňována např. při vypisování konkurzů a obsazování míst novými pracovníky, při prolongaci již existujících pracovních smluv, při prolongaci smluv vyučujících v důchodovém věku, při jmenování vedoucích pracovníků atd. Bez silného tlaku široké odborné veřejnosti na regulérnost, slušnost, transparentnost, nestrannost i zákonnost v této oblasti se nelze obejít.

            Nezbytnou součástí zájmu této mimouniverzitní části historické obce, pokud by se výrazně projevoval např. v posledních měsících, by byl tlak na co nejširší diskusi o atestacích oborů na pražské filozofické fakultě. Je pochopitelné, že tato diskuse by měla proběhnout především za účasti všech pracovníků příslušných ústavů, neboť se jedná o problém, který závažným způsobem může rozhodnout o odborné profilaci absolventů po řadu příštích let a má nesporný vliv i na samu úroveň univerzitního studia historie.

            Jistě by toto volání po účasti mimouniverzitních odborných pracovišť a odborníků na diskusi o výuce historie a o dění na vysokých školách bylo možné formulovat naopak a že i univerzitní prostředí má právo se zajímat o to, jak jsou absolventi historie zaměstnáváni, čím jsou pověřováni a do jakých podmínek odcházejí. Je ale třeba zdůraznit, že je to především směr od univerzity k odborným historickým pracovištím, kterým se děje přímý a nesporný vliv.

            Nevyzývám, aby se vytvářely orgány a právní či organizační úpravy zajišťující vliv na univerzitní dění. Volám po zájmu a diskusi. Po otevření se této diskusi na straně jedné a tlaku na takovou diskusi na straně druhé. To je podstatnější než jakékoliv případné formální úpravy. A to i přes to, že některé prvky vnějšího vlivu a kontroly byly formalizovány např. nutnou účastí externích členů v oborových komisích, komisích státních závěrečných a rigorózních zkoušek, doktorandských atestací a výběrového řízení. Je nutné, aby zájem byl vskutku široký a aby byl spojen s informační otevřeností. Členství externistů v komisích a jiných orgánech něco takového nahradit nemůže. Také proto, že jmenování těchto členů se z přirozených důvodů, nikoliv nutně se špatnými úmysly nebo s cílem zajistit průchodnost skupinových či osobních zájmů, děje nebo může dít v první řadě na základě osobní známosti či neformálních vztahů a tím se přirozeně oslabuje efektivita a poslání tohoto externího členství.     

 

            Druhý problém, který úzce souvisí s prvním, je forma, náplň a smysl doktorandského studia. Vzhledem k hlavnímu tématu tohoto diskusního fóra zde chci upozornit alespoň na tu jeho část, která plně náleží do problematiky organizace vědecké práce: je to postavení doktorandů a možnosti jejich samostatné badatelské práce. Zdá se, že ani na tomto poli se do budoucna nelze vyhnout podstatným změnám. S ohledem na časové hranice tohoto diskusního příspěvku se omezuji na vyjmenování negativních rysů, se kterými je podle mého názoru třeba vypořádat se především:

1)  Názor, že doktorská disertace je výlučně průpravnou prací. Je bohužel často spojen s tlakem na to, aby disertace byla rychle nějak dokončena, stačí, když bude mít určitý rozsah a bude prostě obhajitelná. Bohužel, podobné projevy, které staví otazník nad smyslem a úrovní disertace, lze nejednou slyšet od školitelů. Zároveň je ovšem takto formalizované dokončení disertace opakovaně prohlašováno za klíčově důležité a v personálním rozhodování se mu přikládá větší význam než skutečným odborným předpokladům doktoranda.[2]

2)  Slabý zájem o doktoranda na většině historických pracovišť. Doktorand má plnit formální povinnosti, chodit na schůze ústavu, plnit úkoly typu inventarizace a vařit kávu, když se ”etablovaní” historikové rozhodnout uspořádat seminář nebo konferenci. Tím význam doktorandovy existence často končí a schopnost vedoucího práce připravit a vést smysluplnou diskusi či skutečný zájem o doktorandův odborný růst jsou spíše výjimkou.

3)  Badatelské možnosti doktorandů, jejich smysluplné a relevantní zapojení do šíře koncipovaných výzkumných projektů či např. možnost získávat granty. Je to neuvěřitelné, ale např. Grantová agentura UK nepočítá s udílením grantů doktorandům.[3]

4)  Sociální a profesní perspektivy doktorandů po dokončení doktorského studia. Zde odkazuji na diskusní příspěvek Pavla Himla.

 

            Vzhledem k možnému rozsahu příspěvku mohly být některé problémy pouze pojmenovány. V obou hlavních případech se ovšem jedná o otázky bezprostředně související s hlavním tématem fóra a ovlivňující stav badatelské obce, její perspektivy a vývoj. I proto si organizátorům tohoto fóra dovoluji navrhnout, aby nejbližší historické diskusní fórum bylo věnováno problematice studia a výuky historie na českých univerzitách. 


[1] Nepatrně upraveno. První část je v zásadě abstraktem vystoupení, zaslaným předběžně organizátorům fóra a zveřejněným s předstihem na internetové stránce clavmon. Druhá část byla přednesena na fóru.

[2] Autor považuje za potřebné dodatečně zdůraznit, že zde vychází z pozorování a opakovaných zaznamenání takových případů ve svém širším okolí, že však sám se nemusel během svého doktorského studia, dokončování či obhajoby disertace a výběrového řízení s těmito překážkami potýkat - že tedy smyslem a důvodem zdůraznění tohoto bodu není snaha vypořádat se s osobními problémy a prožitky.

[3] K tomuto bodu pak proběhla diskuse mezi autorem příspěvku, dr. Michalem Svatošem a mgr. Marií Koldinskou. M. Svatoš odkazoval na případy, kdy doktorand takový grant získal, autor naopak vycházel z případů, kdy možnost udělení grantu doktorandovi byla již předem zpochybněna. Dalšími dotazy v době po uskutečnění diskusního fóra autor příspěvku zjistil, že doktorand skutečně za určitých zvláštních podmínek (nutnost ”opatřit si” tzv. garanta) může získat grant od GA UK.