XVI powsechny zjazd historyków polskich we Wrocłaviu a VIII. sjezd českých historiků v Hradci Králové

Všeobecný sjezd polských historiků započal právě tři dny po ukončení sjezdu českých historiků a rozpačitý dojem, který mohl řadový účastník z vrcholné přehlídky české historiografie v Hradci Králové utržit, se v kontrastu s akcí našich sousedů v mnoha ohledech jenom potvrzuje.

Ostrý rozdíl se projevil již v samotné organizaci a technickém zabezpečení obou sjezdů. Obsahová a formální úroveň informačních materiálů vratislavského sjezdu daleko předčila minimalizovaný program českého setkání, na nějž vystačily dva listy formátu A4 – stejný kvalitativní a kvantitativní poměr platí i pro internetovou prezentaci obou sjezdů. V programu polského sjezdu bylo možné nalézt nejen pořad referátů v jednotlivých sekcích, ale v průběhu sjezdu kompletovaný seznam účastníků, výchozí referáty k titulnímu tématu sjezdu Przełomy w historii a konečně i nabídku doprovodných kulturních a společenských akcí. O dění jednotlivých sjezdových dnů informoval podrobně Kurier Zjazdowy, který přinášel mimo jiné komentáře o průběhu jednání v nejdůležitějších sekcích a statistické přehledy zájmu účastníků o ně, obsahová shrnutí panelových a všeobecných diskusí, užitečné informace o městě, kulturních a společenských akcích atp. Nebylo by možná od věci se u našich sousedů v tomto ohledu poučit, neboť o průběhu diskuse v paralelně probíhajících sekcích se mohl účastník českého sjezdu dozvědět cokoliv pouze tehdy, pokud hovořil s někým, kdo tam náhodou byl. A to je jistě málo. Děkan hradecké pedagogické fakulty Vladimír Wolf nám opakovaně připomínal, kolik úsilí a nadšení vložili on a jeho spolupracovníci do technického zabezpečení sjezdu. Ráda věřím, ale nadšení a úsilí by snad mohlo být příště napřeno k poněkud jiným cílům, než je např. hromadné stravování, které hradečtí pořadatelé účastníkům sjezdu zajistili. Ve Vratislavi jsme si mohli v prvním čísle sjezdového zpravodaje najít Przewodnik po lokalach w centrum Wrocławia a tím starost organizátorů o naše žaludky končila. Nedomnívám se, že bychom utrpěli vážnou újmu, kdyby se v Hradci otázka stravování řešila podobným způsobem. V každém případě bychom tak nemuseli být svědky groteskních výstupů na téma “čas obědvat/večeřet”, kterými hradečtí organizátoři ukončovali plenární jednání prvého sjezdového dne a které musely ve většině z přítomných vzbudit dojem, že se neúčastní vrcholného setkání českých historiků v roce 1999, ale pionýrského tábora v roce 1975. Nutno však přiznat, že během jednání bylo možné nadvládě technického zabezpečení sjezdu čelit. V takovém případě by však musel především moderátor páteční odpolední debaty zaujmout mnohem rozhodnější postoj, než se mu po dobu jeho moderování dařilo. Musím konstatovat, že takové organizační nedomyšlenosti zapříčinily faktickou absenci jakékoliv rozumné debaty ke dvěma zásadním referátům sjezdu (Jaroslava Pánka a Martina Nodla). Přitom kontroverzní povaha obou referátů byla takřka všeobecně známa již před zahájením sjezdu a moderátorskou a organizační bezradnost tak nelze přičíst na vrub momentu překvapení. Pak se musím ptát, jestli bylo vůbec od začátku úmyslem jak ideových, tak technických organizátorů sjezdu iniciovat a podporovat jakoukoliv diskusi o čemkoliv.

Naše sousedy jsme naproti tomu předčili, pokud jde o oficiální záštitu celé akce. Polští kolegové totiž nedisponovali žádnou, my hned dvěma, premiéra Miloše Zemana a hradeckého primátora Oldřicha Vlasáka. Žádný z obou pánů se neobjevil ani na zahájení sjezdu, které nazvěme z nedostatku lepšího výrazu slavnostním, ani jindy, i když vzhledem k diskusi, která se posléze k osobě premiéra Zemana rozpoutala, lze snad říci, že to bylo pouze ku prospěchu věci. Jako jediná celebrita (od přítomných odborníků odhlédnuvše) se tedy nakonec dostavil pouze předseda AV ČR Rudolf Zahradník, který nám srdečně popřál k úspěšné práci a odspěchal. Nutno říci, že ve Vratislavi se i bez záštit startovalo s nesrovnatelně větší pompou. První sjezdový den započal slavnostní mší, kterou celebroval vratislavský metropolita, kardinál Gulbinowicz, a končil za účasti prezidenta republiky Aleksandra Kwaśniewského, jenž předal historikovi Gerardu Labudovi čestný doktorát vratislavské univerzity. Mediální prezentace a společenská prestiž polského sjezdu se tak od počátku odehrávala na zcela jiné úrovni, než tomu bylo u nás. V Hradci jsme sice mohli opakovaně vyslechnout úvahy na téma odborná historiografie a “neodborná medializace dějin”, ale samotných žurnalistů, jichž by se podobné projevy asi nejvíce měly týkat, jsme mohli v jednacích sálech zahlédnout méně než málo. (Snad by nebylo od věci zaslat příště jednotlivým redakcím více předběžných informací o vrcholném setkání českých historiků než pouhé “Sjezd začíná tam a tam, tehdy a tehdy”. Pro novináře nehistorika neznamená taková pozvánka velkou pomoc při rozhodování, zda příslušnou akci navštívit, či nikoliv.) Ještě nejspíše nás v neoborových médiích reprezentovala již zmíněná, bohužel opožděná diskuse o záštitě premiéra Zemana. K tomu, abychom mohli média ovlivňovat, “opravovat” či dokonce “kontrolovat”, jak na sjezdu rovněž zaznělo, musíme s nimi vůbec nejprve navázat kontakt. A k tomu nám jistě pouhé negativní poznámky na adresu některých žurnalistů stačit nebudou (nehledě na to, že o nějakou “kontrolu”, i když ji opatříme přívlastkem “odborná”, bychom se neměli pokoušet již z principu, pokud máme jako občané, neřku-li historici, ctít jednu ze základních demokratických svobod, totiž svobodu tisku). Pohlédněme však opět za hranice: Polští kolegové věnovali médiím jednu ze sjezdových sekcí, s titulem Przemiany w prasie polskiej w latach 1945-1999. Autoři jednotlivých referátů se snažili definovat jak proměny médií v totalitní společnosti, tak si všímat i tisku emigrace a konečně postihnout i základní vývojové linie v mediálním světě po roce 1989. Závěrečná, tříhodinová část sekce pak byla věnována obecné diskusi k hlavnímu tématu, jíž se kromě přítomných odborníků účastnili i redaktoři nejdůležitějších celostátních deníků. Domnívám se, že takový přístup je nesrovnatelně plodnější a především otevřenější než více či méně zastřené výpady proti “žurnalistickému pojetí českých dějin” a nekonkretizované bědování nad “démonem médií”, to vše za pečlivě zavřenými dveřmi české historické obce.

Pokud jde o tematické rozpětí sjezdových sekcí, musím přiznat palmu vítězství opět polským kolegům. Proti našim šestnácti sekcím stálo jejich jedenatřicet. Kdyby šlo o pouhou kvantitativní převahu, nebyla by situace již vzhledem k prosté rozdílné velikosti obou zemí a odlišnému počtu univerzit a dalších odborných pracovišť tak zlá. Ale na polském sjezdu se objevily sekce, které jsme na českém sjezdu buď výslovně postrádali (např. sekce věnovaná možnostem využití výpočetní techniky v našem oboru), nebo které by tam jako zástupci tolik na našem sjezdu zmiňovaných (např. v Úvodním slovu k VIII. sjezdu historiků ČR Jiřího Peška) interdisciplinárních studií být měly. Tak bylo možné na polském sjezdu navštívit sekce s tématy historické geografie, dějin medicíny, architektury, sportu či sekci historicko-právní. Jak na našem, tak na polském sjezdu jsem zcela postrádala sekci se zaměřením na literární historii, kterou bych ještě tak nejspíše jako představitelku mezioborového bádání očekávala. Na českém sjezdu by se pak jistě úspěšně uplatnily sekce, v nichž by bylo možné dále odborně projednávat témata zahajovacích plenárních zasedání, např. dějiny Sudet, dějiny vyhnání sudetských Němců, dějiny sudetoněmecké historiografie, dějiny české historiografie v uplynulých čtyřiceti letech, společenská a ekonomická situace českého historického bádání po roce 1989 či již zmíněná mediální a odborná prezentace historických fakt atd. Pokud jde o sudetoněmeckou problematiku, představuji si jako ideální zastoupení německých, resp. sudetoněmeckých odborníků nejen v příslušných sekcích, ale především jejich účast na plenárním jednání, kde se tak pěkně referovalo, tak říkajíc “o nich bez nich”. Stačí opět pohled do historiografické kuchyně u sousedů: Sekce Przełomy v dziejach Śląska se účastnila celá řada německých kolegů a organizátorům natolik záleželo na vzájemném porozumění odborníků obou zemí, že zajistili i bez nadsázky vynikající simultánní tlumočení nejen všech přednesených referátů, ale i následných diskusí. Ačkoliv by se o kvalitě jednotlivých příspěvků daly vést delší debaty, důležité jsou na pozadí chování organizátorů českého sjezdu vůbec základní zájem a připravenost pořadatelů sekce odborníky z jiných zemí přizvat. Lze jen litovat, že se této pozoruhodně připravené a jediné skutečně mezinárodní sekce polského sjezdu (jestliže odhlédneme od úvodní panelové diskuse Miejsce Polski w dziejach Europy i świata w okresie drugiego tysiąclecia, které se zúčastnili kromě polských i odborníci z Francie, Německa a Izraele) neúčastnilo více českých historiků než dva odborníci na dějiny doby nejnovější. Přitom současné české medievisty citovali někteří referenti opakovaně. Dlužno přiznat, že nad téměř totální absencí českých odborníků se podivoval nejeden přítomný.

A podiv je jistě na místě: Ačkoliv náhoda způsobila, že se vrcholná setkání historiků obou zemí konala nejen v nejpříhodnějším časovém rozpětí vůbec (pouhé tři dny po sobě), ale i v dokonale pohodlné vzdálenosti, pokud jde o místo konání (lépe by to snad ani nešlo), dali se reprezentanti české historiografie ve Vratislavi napočítat doslova na prstech jedné ruky. Účastnil-li se někdo z polských kolegů českého sjezdu, nemohu posoudit, neboť seznam účastníků organizátoři nevydali, a ani nasazením druhé, na našem sjezdu vůbec jediné metody, jak se dopátrat jakékoliv informace, totiž potkat na chodbě někoho, kdo ví víc, jsem nezaznamenala úspěch. Při takovém stavu věcí se mohu jen zmateně ptát, jakými cestami kráčí kooperace českých a polských historiků, když hlavní tepny (prostá účast odborníků obou zemí na nejdůležitějších sjezdech, které se konaly u nás po šesti a v Polsku po pěti letech) zůstávají zcela nebo téměř nepovšimnuty, ba kráčí-li tato spolupráce vůbec, či zda se snad již nepozorovaně zastavila.

Na hradeckém sjezdu zazněla v jednom z hlavních referátů i otázka po společenském postavení historiografie, po významu jejích vazeb na společnost a její instituce. Částečnou odpověď nám může snad opět poskytnout malé srovnání. Vratislavský sjezd ukázal, kde leží v současné době těžiště zájmu polských odborníků, totiž v moderních polských dějinách, které celému setkání s velkým odstupem dominovaly. Tato skutečnost se odrazila i na jisté roztříštěnosti medievistických témat do různých, paralelně probíhajících sekcí, což mělo za následek, že řadový účastník sjezdu mohl jen stěží načerpat ucelený dojem o současném vývoji polské medievistiky, o nejdůležitějších probíhajících projektech či metodologických diskusích. Rostoucí zájem o moderní polské dějiny nejen mezi staršími generacemi badatelů, ale především uvnitř nastupující mladé generace studentů a doktorandů historie je patrně výsledkem působení dvou faktorů. Jednak citelných mezer v bádání o moderních dějinách způsobených tabuizací většiny témat v době komunistického režimu, což dává začínajícím badatelům možnost produkovat v budoucnu základní práce ke společensky a politicky stále aktuální problematice, a poté i náročností medievistické odborné přípravy, investice do níž se přestává nastupující generaci historiků vyplácet – rovněž při vědomí mizivé společenské využitelnosti takto zaměřené specializace. Je podobný trend patrný i u nás? Snad dosud ne tak vyhraněně, zřejmě i vzhledem k jedinečně profilované husitologii, která dává české medievistice ono základní “národní” téma, skrze něž je český výzkum středověku ještě tak nejspíše s to formulovat svoji celospolečenskou platnost.

Všeobecně se dá říci, že sjezd polských historiků neprobíhal a nekončil v rozjitřené atmosféře jako sjezd historiků českých. Domnívám se však, že v našem případě se mnohému pocitu nespokojenosti dalo čelit preciznější a předvídavější organizací sjezdu, nemluvě o včasném vyjasnění si vůbec takových základních otázek, jako např.: Zařadíme-li do programu určitý referát, hodláme se také o něm bavit, nebo ho jen zdvořile vyslechneme a co nejrychleji zapomeneme? Pokud nadneseme určité téma, postaráme se, aby se debaty účastnily všechny strany, které k němu mají co říci, nebo si navzájem sdělíme pouze to, co si myslíme my?

Na závěr již jen jeden dojem, nabytý tak říkajíc jako vedlejší produkt obou událostí. Ani během vratislavského sjezdu, ani během mého tříletého pobytu v Německu jsem nebyla svědkem, že by kdokoliv rozlišoval univerzity své země na tu v hlavním městě a ty ostatní, totiž “regionální”. Máme pochopitelně regionální dějiny i regionální dějepisectví, ale pouze v Čechách máme “pražskou” a “regionální” univerzity. Mám za to, že tato označení v sobě skrývají vyjádření nadřazenosti na jedné a podceňování na druhé straně u těch z pražských odborníků, kteří je používají a jakousi mentální rezignaci u odborníků z jiných univerzit a pracovišť, kteří je bez protestu přijímají. Ale nejde jen o slova, která lze jistě bez nadsázky označit za political incorrect, ale vůbec o příčiny takového dělení a to, co je udržuje při životě. Nemyslím, že je to pouhý počet obyvatel a univerzit, který je u nás pochopitelně nižší než v Německu či v Polsku. Velkou úlohu zde hraje i systém českého vysokoškolského studia a společenská a sociální situace, která společně způsobuje jev, jejž Martin Nodl nazval ve svém referátu přiléhavě klientelismem. Dokud nebude zvykem, že student jedné univerzity se uchází o možnost interního postgraduálního studia na jiné než své domovské univerzitě, že hotový doktor odchází po své promoci automaticky na jiné pracoviště, které je mu ovšem schopno nabídnout důstojné sociální zázemí, pak se situace nezmění a každý magistr bude po dosažení titulu stát před rozhodnutím, zda čelit katastrofální sociální situaci v Praze s vyhlídkou pokračovat na témže pracovišti, nezřídka u téhož profesora, v práci na zvoleném tématu a mít tak větší prostor k pěstování užitečných kontaktů, přístup k prestižnějším publikačním možnostem, větší výběr zahraničních pobytů a stipendií, příznivější podmínky k mediální prezentaci vlastních odborných i jiných názorů atp., či odejít na “region” a tam se věnovat v podstatně skromnějších poměrech regionální historiografii. A to jde pouze o “pražského” magistra, který má alespoň tuto volbu. Cesta novopečeného magistra jedné z mimopražských univerzit k internímu doktorandskému studiu na pražské univerzitě je zřejmě vůbec nemyslitelná. Spíše o tom bychom měli na příštím sjezdu diskutovat než volat po oživení “národní historiografie”, kterou bychom postavili jako hráz “antinacionalistické historiografii”, jež “se snaží rozrušit identifikaci občana se státem”. Spíše než o podporu identifikace občana se státem bychom se měli podle mého názoru snažit o vymýcení identifikace historika s jediným odborným pracovištěm, které se mu stává domovem často na celý zbytek odborného života.