Pavel SPUNAR

K diskusi o českém dějepisectví

Vítám diskusi, kterou inicioval sjezd českých historiků v Hradci Králové (září 1999) a Třeštíkova kniha Mysliti dějiny (Praha 1999). Je sympatické a příznačné, že se výměna názorů rychle rozvíjí na internetu a není třeba trpělivě čekat na vytištění příspěvků.

K některým Třeštíkovým tezím mám blízko. Oceňuji jeho erudici a často i netradiční úhel pohledu. Nikdy se neutopil v nezvládnutém materiálu, směřoval k postižení hlubšího (filozofického) smyslu a překračoval meze své specializace. „Vybočování“ mu přineslo určitý věhlas, ale i kritiku a nedůvěru části historické obce. Myšlení „jinak“ je vždy riskantní, třebaže Třeštíkova „nápaditost“ je odvozena ze soudobého evropského filozofického diskursu.

a) K „vymýšlení“ národa

Souhlasím, že národ není neměnnou („věčnou“) kategorií opřenou o krevní pouto a společně sdílenou půdu. Nejde o danost, „boží dar“, ale o projev lidského úsilí, lidské práce, společných úvah a nadějí v určitém sociálním prostředí, v určitý čas a na určitém místě. Toto „vymýšlení“ (anglický termín invention odkazuje spíše k nápaditosti a vynalézání) však není samoúčelné, ale má své pozadí a příčiny. Jiskrou, která zažehla plamen reflexí, je probuzené vědomí jinakosti, osamocení v moři „jiných“, výlučnosti. „Vymýšlení národa“ je obranou před světem, kterému nerozumíme. Tu se mi zdá, že Třeštík nedoceňuje roli jazyka v hledání sama sebe. „Vymýšlíme-li si národ“, pak hledáme, co nás spojuje, vymezujeme se proti neznámému, cizímu, nesrozumitelnému. Vždyť i řecká polis se identifikovala vůči orientálním říším, Římané hledali svou identitu v obdivu k Řekům a pohrdání vůči „němým“ obrům z lesů (barbarům), jimž nerozuměli. Češi nebyli v těchto procesech výjimkou. Hledali sami sebe ve vztahu k obklopujícím je Germánům, více méně civilizovaným „němým“ (Němcům), kterým nerozuměli. Poznali jejich „jinakost“, potřebovali se sebeutvrdit. Proces probíhal v různých sociálních skupinách v různých časových pásmech. Na začátku stála aristokracie, proces eskaloval v řadách chudšího měšťanstva a na něm závislého kléru. Není příliš povzbudivé, že národy se „vymýšlejí“ i dnes a jejich „pravda“ destabilizuje Evropu.

b) K sjezdu českých historiků

Sjezd v některých vystoupeních vyzval k sebezpytování odcházející i dnešní generaci historiků. Sám patřím k té starší a neumím si představit, že bych dokázal posuzovat nebo odsuzovat své kolegy-vrstevníky. Někteří ideologům bezelstně věřili, jiní se ve strachu chytali pokřivené berličky marxismu, další (k nimž se počítám) hledali úniková periferní témata (v mém případě paleografii a kodikologii) nebo mimořádně obtížné problémy, vyžadující zvláštní jazykovou a metodologickou průpravu (medievistická studia). Zde bylo možno spočinout v náručí pozitivistické faktografie, jen bázlivější „vylepšovali“ své závěry odkazy na klasiky marxismu. Přes dobový folklór zbytečných citací přinášely tyto práce leccos nového, stavěly na pramenech a není důvodu je přehlížet nebo zesměšňovat. Bohužel jinak je tomu se „vstřícnými“ pracemi, které kritické posouzení příliš nezajímalo a raději se předháněly v aplikaci ideologických pouček a zatemňujících frází. Čas je vytřídí a promění v prameny pro dobu, v níž vznikaly; samy k objasnění svých témat nepřinesly nic podstatného. Jak se však postavit k jejich tvůrcům? Někteří pochopili své chyby, přiznávají je a pracují dobře ve svém oboru. Jiní se také distancují, ale vymlouvají se a zmenšují svá pochybení. Jistě mají také právo na práci a publikování svých výsledků, ale neubráníme se pocitu, že tito lidé selhali a nezachovali svou mravní integritu. Snad by měli být skromnější a neprosazovat se do vedoucích postavení v akademických ústavech, vědeckých radách a na univerzitních katedrách. Bylo by to gesto, které by jim vracelo vážnost a uznání. Zatím tolik vkusu někdy nemají.