Místo „dějin vzdělanosti“ v poválečné české historiografii

Mám-li mluvit o dějinách vzdělanosti v v poválečné české historiografii, měl bych předně objasnit, co ony dějiny vzdělanosti vlastně znamenají. Doposud jsme byli zvyklí spíše mluvit o univerzitních dějinách, o historii školství (základního, středního, vysokého atd. atp.) a české dějepisectví také tradičně s těmito zavedenými pojmy operuje. Domnívám se však, že jde přinejmenším o nepřesné nebo o nevýstižné pojmenování historické disciplíny, která v posledních dvaceti, třiceti letech se stala jedním z profilujících a přímo módních oborů světového dějepisectví. Takže proč vlastně „dějiny vzdělanosti“? Asi nezbude než vrátit se k původnímu konceptu univerzitních dějin, dějin školství a dějin vědy, aby bylo patrné, v čem již nemohou dostát dnešním badatelským nárokům, že nejde o pouhé hraní si se slovíčky (dějiny univerzit × dějiny vzdělanosti), ale o zcela jiný způsob nazírání jedné a té samé historické disciplíny. To první, co dnes již nevyhovuje, bylo jejich úzké zaměření: vzpomeňme si, ještě v prvé polovině tohoto století se naše dějepisectví věnovalo zpravidla vývoji jedné školy, jedné disciplíny, jednomu představiteli oboru, studentům jednoho regionu nebo jedné vysoké školy apod. Navíc převažovaly institucionální dějiny nebo tzv. duchovní dějiny, univerzity a školy byly traktovány výlučně jako střediska učenosti, výuky a vzdělání, aniž by se přihlíželo k jejich sociální roli. Časově pak univerzitní dějiny byly soustředěny především na nejstarší období a moderní vývoj školství zůstával bez povšimnutí. Druhá, a zdá se mi, že podstatnější výtka, směřuje k celkovému zaměření oboru: nelze přece izolovat vývoj školy, univerzity nebo celé školské soustavy od společenského vývoje celého regionu, v němž působí. Proto se od konce padesátých let, především na půdě francouzské školy Annales začíná prosazovat nové pojetí dějin školství, které opouští zmíněné partikulární vidění a vnímá univerzitní nebo školské dějiny jako součást sociálních dějin v nejširším slova významu. Za všechny jmenujme alespoň Jacquesa Le Goffa, jenž své názory formuloval v základní práci Intelektuálové středověku, Rogera Chartiera a Jacquesa Revela, kteří se zabývali francouzskými školskými dějinami raného novověku, Hildu de Rydder-Symoensovou s jejími výzkumy šlechtických studií a studia zahraničních studujících v Říši nebo Wilhelma Frijhoffa s jeho výzkumy akademické peregrinace. Vzniká tak nový pojem pro dějiny školství a de facto se tak konstituuje nová historická disciplína: dějiny vzdělanosti.

Dějiny vzdělanosti integrují všechny dosavadní badatelské postupy a výsledky a navíc přidávají nové metodologické postupy: sociostatistické výzkumy a zkoumání tzv. dlouhých období. V centru zájmu už není jen a pouze škola, její struktura, učitelé a studenti, výuka a představitelé oborů, ale vlastní vzdělanost a průběh vzdělávání, trošku nadneseně řečeno, vzdělání od kolébky do hrobu. Dějiny vzdělanosti tak začínají u propedeutiky vzdělání, tj. u výchovy v rodině, zkoumají rodové, rodinné a lokální tradice vzdělanosti, věnují se pochopitelně všem stupňům preuniverzitního, lépe řečeno, předvysokoškolského vzdělávání, meritorně se však zabývají vyšším a vysokoškolským vzděláváním stejně jako uplatněním absolventů a učitelů v dobové společnosti.

S novým konceptem dějin vzdělanosti jsou také spojeny nové metody: první z nich jsou velké sociostatistické výzkumy, sondující především tzv. frekvenci návštěvnosti univerzit ryze statistickými metodami. Tyto výzkumy si berou zpravidla za základ jeden pramenný typ (matriku, školní fase, třídní katalogy) a zkoumají ho jako celek. V centru zájmu je sociální a regionální složení zkoumaného souboru osob a především tzv. mobilita, jinými slovy, postup, případně sestup budoucí inteligence na pomyslném společenském žebříčku. Dnes jsou tyto badatelské postupy reprezentovány především tzv. novou genealogií, prosopografickým výzkumem skupin osob za pomocí počítačových metod (o tom detailněji v koreferátu J. Borovičkové a J. Stočese). Annalisté přicházejí s dalším metodickým postupem, který okamžitě najde uplatnění v dějinách vzdělanosti: začínají se zkoumat dlouhá časová období, o nichž dosud historici soudili, že je nelze srovnávat. Po mém soudu jsou univerzitní dějiny přímo prototypem takových studií: kde jinde se zachovala po celá dlouhá staletí neměnná institucionální struktura, základní způsoby výuky a formy vzdělanosti?! Mohly tak padnout ony klasické mezníky středověk – raný novověk – novověk, protože půda univerzitních dějin umožnila nyní pohyb v celém chronologickém rámci. Nově se začíná také studovat vazba mezi učitelem a studentem – nejde už jen o popis tzv. „školy“, tzn. studentů a absolventů jednoho oboru, ale o zjištění celé sítě vzájemných vztahů, které k sobě obě skupiny poutají. Tady pak došlo ke značným „úpravám“ dosavadních představ o životě školy, když zjišťujeme, že spíše než věhlas profesora nebo školy přitáhla studenty do univerzitního centra láce potravin a bydlení, že studenti a učitelé přicházejí spíše za svými rodáky, nebo že (s prominutím) za mnohým úpadkem kdysi slavné univerzity stojí spíše hladomor nebo morová epidemie než kvalita výuky. A co víc, zjišťujeme, že v mnohých rodinách, ale i na mnoha vysokoškolských stolicích se vzdělání stává dědičným. Němečtí historici tomuto jevu dali zbytečně hanlivou nálepku univerzitní nepotismus (vzpomeňme třeba jen na rodinu Palackých, Macnevenů a mnohé další). Dějiny vzdělanosti se zabývají nově i sociální integrací škol a jejich absolventů: vznikají tak teze o univerzitě jako prostředku demokratizace, laicizace a byrokratizace společnosti. Přeložíme-li tyto pojmy do srozumitelné češtiny, nejde vlastně o nic objevného: univerzity již od středověku dávaly šanci ke studiu i nemajetným, kteří nyní již bez prostřednictví církve získávají významná místa ve správě státu, měst a patrimonií. To vše jim umožnilo vzdělání, aniž by pro to potřebovali mít patřičný původ. Historici si také začínají uvědomovat, že ona slavná akademická autonomie, jíž se tolik zaklínalo 19. století, je postavena na principu volby a reprezentace jako sociálně zcela moderních prvcích, nesených základním principem svobody (svobody občanské a akademické). Vzdělání je vnímáno jako svým způsobem náhrada nobilitace, rozšiřující se postupně do všech společenských vrstev. Univerzity se nejdříve otevírají konfesionálně (víme ovšem, jak dlouho trvalo, než do vysokoškolských lavic směli zasednout jinověrci), poté i jazykově a nacionálně a nakonec i sociálně, když padají veškeré přehrady univerzitního vzdělávání, např. pro ženy. Nedá mi to, abych nekonstatoval, že posledním pozůstatkem oné elitní univerzity je „numerus clausus“, ať už je motivován politicky, ideologicky, ekonomicky, nebo neschopností škol přizpůsobit se vzrůstajícím nárokům na vysokoškolské vzdělání.

Totéž a ještě ve větší míře platí o šíři záběru dějin vzdělanosti: od oněch klasických univerzitních dějin se zájem historiků postupně přesouvá k dějinám technických vysokých škol, soukromého školství, uměleckých akademií, zemědělských, ekonomických a dalších typů vysokých škol. A protože tyto školy jsou až ryze novověkou záležitostí, znamená to i značný přesun zájmu od původních starších univerzitních dějin k historii vysokých škol posledních čtyřiceti, padesáti let. Znamená to zároveň vypořádat se s novými typy pramenů, protože míra dochování je zpravidla přímo úměrná postupujícímu času. Historik si již nevystačí s katalogy posluchačů a matrikami promovaných, univerzitními úředními knihami nebo seznamy přednášek a vyučujících, ale musí vzít v úvahu širokou škálu pramenů biografického rázu, vlastní odbornou a literární produkci, měl by spolehlivě znát nejen dobový kontext a reálie dané školy, ale i rodinné, školní a sociální zázemí zkoumaného okruhu osob. Měl by ovšem také vědět, co bylo obsahem knihoven, které formovaly jejich profil, měl by znát vývoj jednotlivých univerzitních disciplín atd. atp. Již tento výčet stačí, aby bylo zřejmé, že je to úkol nad síly jedince. Jednoduchá premisa vede k důsledkům, které mnohdy přijímáme jen s krajním sebezapřením: vede totiž ke zcela jinému stylu práce, než na jaký jsme byli doposud zvyklí, k týmové práci, kde postup jednoho musí být nutně koordinován s prací ostatních a musí být „podřízen“ (předem daným a dohodnutým) cílům celku. Odmyslím-li si potíže se zvládnutím takového množství historického materiálu a s jeho interpretací, stále ještě zůstává „stranou“ vlastní předmět našeho zkoumání – vývoj vědy, výuky a vzdělávání, kde se bez skutečně interdisciplinární spolupráce historika a specialisty jednoduše neobejdeme. To je dnes po mém soudu conditio sine qua non, jinak stojí před historikem výklad odborníka diletujícího více či spíše méně úspěšně do dějepisu, nebo historikovo líčení, nad jehož fatálními neznalostmi vědních oborů zůstává stát specialista v němém úžasu.

Posledním metodologickým přínosem dějin vzdělanosti je komparativní charakter bádání. Opět, zní to neuvěřitelně vznosně, ačkoliv se za tímto pojmem skrývá zcela prostinký fakt. Univerzity samy, již svou společnou podstatou, vybízejí totiž ke srovnání. Od syntetizujících studií přelomu minulého a nynějšího století typu Denifleho Geschichte der Universitäten im Mittelalter nebo Rashdallových Medieval Universities, které vedle sebe staví školy určitého období nebo typu, se začínají srovnávat jednotlivé jevy dějin vzdělanosti jako např. akademická peregrinace v jednotlivých oblastech Evropy, úroveň a rozsah nižšího školství, způsoby výuky nebo vývoj jedné fakulty nebo intelektuální profese. Komparativní zaměření práce tak umožňuje ověření badatelských výsledků a pracovních postupů nejen ve větších časových úsecích, ale také pro různé oblasti a školské systémy.

Domácí bádání o dějinách vzdělanosti bezprostředně po 2. světové válce bylo neseno ještě ve zcela tradičním duchu. A nebylo to pouze tím, že jeho představiteli byli reprezentanti, řekněme, onoho tradičního, konzervativního pojetí českých dějin. Nejlépe si to asi uvědomíme na odborné produkci k 600. výročí pražské univerzity, které bylo zaměřeno především k nejstaršímu období univerzitních dějin jako práce Odložilíkovy nebo Chaloupeckého, navíc ještě se silnou protiněmeckou notou, jak tomu bylo v případě Vojtíškově. Řeknu-li s trochou nadsázky, že se v naší historiografii neobjevilo nic zásadně nového, nebudu daleko od pravdy. Stále přetrvávala vazba na tradiční centra výzkumu: vedle Prahy je to především Bratislava, Olomouc a Brno, kde se věnuje pozornost dějinám jednotlivých škol a oborů. Za zlom vývoje našeho oboru považuji institucionalizaci výzkumu dějin vzdělanosti na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy na půdě pražského univerzitního archivu vyrůstá badatelské středisko, které se začíná systematicky zabývat univerzitními dějinami v českých zemích. Mluvím o Ústavu dějin Univerzity Karlovy, do něhož byl začleněn i univerzitní archiv, jenž se stal pod vedením prvního ředitele prof. Františka Kavky nejvýznamnějším badatelským centrem v zemi. Jeho předností vedle specializované knihovny a archivního pramenného zázemí bylo „silné“ personální obsazení specialisty na dějiny vzdělanosti, vlastní odborné periodikum v rámci řady Acta Universitatis Carolinae a samostatná řada publikací věnovaná především pražským univerzitním dějinám. Svou roli sehrálo i spojení s dalšími centry výzkumu – univerzitními i akademickými – a úzké vazby na partnerské domácí instituce (pražský Ústav pro dějiny lékařství, bratislavské dokumentační středisko nebo brněnský kabinet univerzitních dějin). Za obrovskou přednost bych považoval mezigenerační badatelský přístup: vedle reprezentantů nejstarší historické generace a silné střední generace přilákaly univerzitní dějiny i řadu začínajících badatelů. Nezanedbatelným faktem bylo, že se podařilo vyvolat také interdisciplinární výzkumy, zvláště dějin oborů, které našly svou vlastní publikační platformu v časopise Dějiny věd a techniky.

Podstatným faktem se ukázala vazba na zahraniční bádání. Jednou z prvních oblastí, která se otevřela mezinárodnímu výzkumu, byly právě univerzitní dějiny. Nešlo jen o

institucionální spojení na Mezinárodní komisi pro dějiny univerzit, kde naši republiku reprezentovali František Kavka a František Šmahel, ale především o to, že témata zahraničního výzkumu se stala velice rychle tématy domácího dějepisectví (jen příkladem: dodnes je možno mluvit s nejvyšším uznáním o Kavkových studiích o středověké artistické fakultě, o Šmahelových a Trucových výzkumech studentské frekvence 14. až 16. století nebo o Havránkových průkopnických pracích o českém studentstvu minulého století). Domácí historiografie se rovněž zapojila bezprostředně do zahraničního výzkumu: tak došlo na prezentaci tehdejšího československého podílu na univerzitních dějinách v mezinárodní bibliografii, vydávané od roku 1973 Mezinárodní komisí pro dějiny univerzit, stejně jako početnou účast na mezinárodních sympoziích a zahraničních badatelských a publikačních projektech. A co víc: v mnoha ohledech naše bádání patřilo k průkopnickým činům v oboru (platí však o něm bohužel totéž, co o ostatní česky psané produkci: bohemica non leguntur!). Šedesátá léta přinesla publikace bez nadsázky zakladatelského charakteru: na prvém místě chci jmenovat Stručné dějiny Univerzity Karlovy (1964), Dějiny university v Brně (1969), Kapitoly z dějin olomoucké univerzity (vyšlé sice až 1973, ale metodologicky zakotvené v šedesátých letech) nebo dějiny pražské (1973-78) a brněnské techniky (1969-75), dějiny bratislavské univerzity či publikace k jubileím moderních vysokých škol.

Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala pro univerzitní dějiny násilnou přervu, především personální, když čelní představitelé oboru byli vyhnáni ze svých pracovišť, zůstala však zachována kontinuita bádání, jak ukazují příklady citovaných monografií kupř. brněnské a pražské techniky nebo olomoucké univerzity. Patrná je jedna věc: stejně jako v ostatních oborech, i pro historii školství končí dějiny na konci minulého století. Co nadto bylo, muselo se potýkat buď s autocenzurou, nebo s vládnoucí ideologií. Přesto, a to bych rád zdůraznil, i tehdy trvá mezigenerační dimenze bádání, neztrácí se zcela vazba na zahraniční výzkum, i když dostat do knihovny právě vycházející svazky např. vídeňských univerzitních matrik byl výkon téměř nadlidský, a po celou dobu se stále provádí původní pramenný výzkum v univerzitních archivech.

To vše ovlivnilo dnešní stav oboru, který nese všechny stopy minulého vývoje. Za pozitivní jev považuji stále se rozšiřující personální zastoupení oboru, které má své zázemí v tradičních univerzitních, vysokoškolských a akademických centrech, především však v univerzitních a akademických archivech. Vedle nich však vyrůstají nová pracoviště, za všechny uveďme třeba archiv brněnské veterinární vysoké školy, takže dochází k postupnému rozšiřování vysokoškolské archivní sítě. Nesporně pozitivní roli sehrály nové publikační možnosti: vedle zmiňovaných periodik se objevují nové vysokoškolské časopisy (např. brněnská Universitas nebo pražská AULA), jež se věnují dějinám vysokých škol, historii pedagogiky a dějinám vzdělanosti. Zcela novým jevem devadesátých let je začínající integrace výzkumu, příkladem tu mohou být archivy pražské univerzity a Akademie věd, které začaly se vzájemnou výměnou informací a prezentováním badatelských výsledků ve společných sbornících nebo na vědeckých sympoziích. Ačkoliv to zní z úst medievisty poněkud nepřípadně, za pozitivní jev považuji i přesun badatelského zájmu od „středověku“ k moderním dějinám. Je to jistě součást obecnějšího trendu české historiografie, v níž se teprve po roce 1989 začalo se zaplňováním pověstných „bílých míst“ českých dějin, ale také výraz reálného přesunu těžiště historického výzkumu do období, o nichž zatím víme jen pramálo. Za pozitivní můžeme považovat i fakt, že dějiny vzdělanosti se nevyhnuly ani tzv. módním badatelským trendům: dějiny všedního života, dějiny mentalit, výzkum okrajových sociálních skupin, feministická studia, to vše již našlo své autory i pro dějiny vzdělanosti.

Výzkum je však stále značně roztříštěn, navíc je ve vleku buď jubileí, nebo každodenních úkolů. Až na výjimky neexistuje prakticky žádná koordinace výzkumu, soustředění na určitou tematiku, společné grantové úkoly nejen mezioborové, ale také interinstitucionální. Co postrádám zcela citelně, jsou edice, ať už univerzitních matrik, seznamů studentů a absolventů, učitelů jednotlivých oborů, fakult, nebo korektní badatelské příručky (seznamy akademických funkcionářů, rektorů, děkanů, promotorů, bibliografické soupisy apod). O těchto desideratech zevrubně v referátu B. Zilynské.

Za základní podmínku současného výzkumu však považuji ještě něco podstatnějšího: naprostou otevřenost oboru všem tématům. Nejenže nesmějí chybět tzv. „ožehavá“ témata, okolo nichž jsme doposud chodili velkým obloukem, nebo jsme byli při jejich zpracování v zajetí anachronistických, nacionálně, konfesionálně nebo politicky motivovaných názorů. Pokud jde o předsudečné soudy, neseme si jich i v našem oboru sdostatek: tím nejobvyklejším je ono známé opomíjení regionálních výzkumů, despekt k neuniverzitnímu centrům vzdělávání nebo příslovečná animozita mezi univerzitními a akademickými pracovišti. A to už vůbec nemluvím o tom, že sami jsme absolventy univerzit a neseme si své dnešní, vesměs anachronistické představy do bádání o minulosti univerzit! Čeká na nás zpracování takových témat jako jezuitské školství, etatizace univerzit a obnova akademické autonomie, česko-německé spory o vysoké školství, vztah totalitních režimů a vysokých škol, úloha vysokoškolské inteligence při ideologizaci a politizaci vzdělanosti. Zvláštní pozornosti by si zasloužilo zpracování recepce zahraničních vysokoškolských a univerzitních modelů (humboldtovského, nacistického a sovětského) a jejich dědictví v dnešní školské soustavě. To vše sine ira et studio!

Nedá mi to, abych výslovně nezmínil jedno velké téma, o něž se dělíme se svými německými a rakouskými kolegy. Ano, jde mi, jak správně tušíte, o jazykově německé vysoké školství, o dějiny pražské německé univerzity, pražské a brněnské německé techniky a německého vyššího školství vůbec, jejichž zpracování z naší, tzn. české strany je přes pokroky posledních let prakticky na samém začátku. Ostatně lepší to není ani na německé straně, kde sice máme k dispozici několik jubilejních sborníků, vzpomínkových prací, souborů studií nebo politicky tendenčních prací, ale souborné vědecké zpracování stále chybí. Platí o nich téměř bez výjimky, že postrádají oporu v pramenech, chybí tu zcela základní výzkum, až na výjimky (nyní např. biografického lexikonu pražské německé medicíny) se nedostává základních příruček a pomůcek. A co hůře, mnohdy chybí i základní evidence archivního materiálu. Důvod je prostý: ještě donedávna také pro dějiny vzdělanosti bylo českoněmecké školství tabuizovaným tématem, do něhož se z českých historiků pustil jen málokdo. Jeho zpracování dlužíme nejenom našim bývalým spoluobčanům, ale i sobě samotným. Jen tak totiž můžeme přezkoumat dnes velmi rozšířenou tezi o onom zvláštním historickém jevu, jemuž jsme si zvykli říkat „genius loci“ Prahy a Brna, který přinesl symbiózu české, německé a židovské kultury v literatuře, umění, ale i na odborné úrovni. Neměli bychom zapomínat na skutečnost, že ono hvězdné pražské literární nebe Kafků, Brodů, Kischů a dalších prošlo vesměs univerzitními lavicemi, které spoluutvářely jejich kulturní zázemí, že řada z nich byla činná ve studentských spolcích, jejichž činnost měla nebývalou odezvu v tehdejší společnosti. Na druhé straně však nezapomínejme, že vzájemné kontakty mezi česko-německo-židovskými literáty a vědci se omezovaly na ojedinělé případy. Bez jakéhokoliv sentimentu také musíme povědět, že právě akademická půda přispívala od třicátých let k fašizaci německého veřejného mínění a nacifikaci samotných vysokých škol. Na druhou stranu ale nevidím důvod, proč z tohoto bádání dělat bezmála jediné nosné téma moderních dějin vzdělanosti, proč bychom měli vstupovat do jalových sporů s těmi, kteří jsou přesvědčeni, že dějiny německé vzdělanosti v českých zemích jsou historií nepřetržitých ústrků Kutnohorským dekretem počínaje a insigniádou konče. Řeč totiž musí být o podílu vzdělanosti na vývoji mnohonárodního, vícejazyčného a multikulturního společenství českých zemí, a ne o studiu izolovaných částí společnosti.

Včera jsme slyšeli vícekrát o postoji historické obce k dnešním médiím, většinou se stesky na diletující a zkreslující žurnalisty nebo na rezignující dějepisce, kteří vyklízejí pole méně znalým. Dovolte, abych toto vidění obrátil: můžeme si za to sami. Jsem totiž přesvědčen o zodpovědnosti historika, chcete-li, o občanské zodpovědnosti profesionála k veřejnosti. Podle mého soudu je na místě místo odbornické povýšenosti naprostá otevřenost vůči médiím, veřejnost si musí zvyknout na fakt, že dobrozdání specialistů určená státní správě a administrativě musí být směrodatná. Mohou být podrobena kritice, mohou vyvolat diskusi a polemiky, ale nesmí být zpochybněna nezastupitelnost odborníkova slova v odborném sporu. Veřejnost musí akceptovat skutečnost, že slovo specialisty má rozhodující váhu. A pro nás je takových témat přímo nespočetné množství: od bezplatného školství přes univerzitní autonomii až po tolik přetřásaný „numerus clausus“ při přijímání vysokoškolských studentů. Vyžaduje to však jedno podstatné: nikdo z nás nesejme zodpovědnost vstupovat do veřejných diskusí a ovlivňovat je. A pokud to neuděláme, neměli bychom si stěžovat, leda tak na sebe!

Zcela závěrem několik přízemních návrhů. Řekl jsem, že chybí hlubší propojení a informovanost jednotlivých pracovišť. A protože je neodstraní podle mého soudu ani jednou za rok pořádané sympozium na dané téma nebo jednou za pět let slet více než pěti set českých historiků, dávám k úvaze, zda bychom konečně neměli probudit k životu celostátní komitét pro dějiny vzdělanosti (univerzitní dějiny nebo dějiny školství, chcete-li), který by v prvé řadě zajišťoval evidenci badatelských úkolů, snažil se o jejich koordinaci, dával by podněty např. ke společným grantovým výzkumům nebo ke zpracování jedné problematiky na více pracovištích. Kdyby se v každém univerzitním nebo vysokoškolském archivu našel jeden jediný člověk, který by průběžně evidoval badatelské počiny a literaturu o dějinách „své“ školy, mohlo by to být základem ročních přehledů, kterých se tak zoufale nedostává. A ačkoliv se to zdá jako hudba daleké budoucnosti, osobně nevidím překážky, proč by třeba na tzv. domácí stránce Karlovy univerzity nemohl vzniknout velice rychle takový informační servis. Stačí k tomu vlastně jen málo: třeba jednou za semestr poslat disketu s patřičným textem nebo informaci zaslat přímo elektronickou poštou. Moje adresa, abych šel příkladem, je vám k dispozici.