Základní institucionální "pole" historického výzkumu se od roku 1989 ve své struktuře nezměnilo, i když došlo k obnově, zrušení či přeměně některých institucí historického výzkumu:
1/ univerzity - návrat k akademické autonomii přinesl změny v řízení a financování vysokých škol, na nichž se podílí také univerzitní samospráva; kvantitativní nárůst a regionalizace výzkumu a výuky v důsledku vzniku nových vysokých škol; oborová profilace univerzitních ústavů a kateder; proměna kvalifikační úrovně (habilitace a profesury, převaha asistentů mezi pedagogy); zvýšení a diferenciace “nabídky” výuky pro studenty; dlouhodobě neudržitelné platové poměry (na vysokých školách většinou pod celostátním průměrem) zvláště “začínajících” vědeckých a pedagogických pracovníků vedou ke “stárnutí” vysokých škol a přesunu graduovaných odborníků mimo obor.
2/ ústavy Akademie věd – po personální a institucionální redukci rozšíření oborového výzkumu (vznik Ústavu pro soudobé dějiny, nový badatelský profil stávajících akademických pracovišť); konstituování akademické samosprávy, které je svěřena spoluúčast při řízení a financování Akademie věd; nové formy financování vědeckého výzkumu (granty ad. – viz samostatné diskusní vystoupení M. Wihody).
Přetrvává rivalita univerzit a ústavů akademie věd daná mnohdy stereotypními pohledy na vysoké školy a akademické ústavy: na univerzity je stále pohlíženo jako na jakási "paedagogia” bez badatelské práce a naopak univerzitní monopol na vysokoškolské vzdělání (a na udělování odborných hodností) neumožňuje ústavům Akademie věd vědeckou přípravu a udělování titulů.
3/ muzea, archivy, knihovny – zůstalo zachováno resortní členění a institucionální členění; převládá stále zaměření na služby veřejnosti; limitujícím prvkem výzkumu je nedostatek finančních prostředků.
Značně problematicky se jeví dosavadní formy "managmentu, řízení" vědecké činnosti; univerzitní a akademické ústavy jsou řízeny “zvnitřku” vlastními silami postrádajícími dostatečnou ekonomickou a manažerskou průpravu; z historiků, archivářů, knihovníků a muzejníků (a nejen z nich) se stávají "úředníci, nákupčí a učetní" vědeckého výzkumu. Čas, který by měl být využíván pro bádání, je věnován administrativě.
Doposud prakticky neexistuje spolulupráce mezi jednotlivými institucionálními sférami výzkumu - důvody leží mj. v rozdílnosti rezortu školství, kultury, vnitra a v chybějící koordinaci vědecké činnosti.
Pokusem o nový typ institucionálního výzkumu se stala výzkumná centra, spojující odbornou přípravu s vědeckým výzkumem, která si kladou za cíl za přiměřené finanční podpory dát především šanci nejmladší badatelské generaci podílet se na perspektivních a dlouhodoběji koncipovaných výzkumných úkolech.
Možnosti zahraničního výzkumu – obnova Českého historického ústavu v Římě, nedostatečná informovanost o činnosti česko-německé, česko-polské, česko-rakouské, česko-slovenské ad. komise.
Skutečně fatálním problémem je neinformovanost o historickém bádání a výzkumu jako celku, tématy diplomových prací počínaje až po duplicitu velkých výzkumných projektů, nadále chybí podstatná část "národní" bibliografie, až na výjimky nejsou oborové (tematické) bibliografie, neexistuje přiměřená koordinace edičních prací, natož jejich cílená podpora. Pozitivním jevem poslední doby jsou institucionální soupisy (např. muzeí a knihoven České republiky) a biobibliografické slovníky (např. historiků a archivářů). Stále však chybí retrospektivní databáze historické obce českých zemí.
Minimálním předpokladem nápravy je úplná a aktuální informovanost: vznik informačního centra, nyní nejlépe pomocí internetu (informační brány české historické obce), jež by měla poskytnout základní informace o institucích, "lidech" a projektech. Měla by rovněž evidovat aktuální dění historické obce a v neposlední míře "navigovat" uživatele ke zdrojům historické práce (prameny, literatura, periodika, knihovní, archivní a muzejní fondy atd.). V budoucnu může přinášet i (paralelní) vydání historických prací, edicí, časopisů atd.
Michal Svatoš