Dušan TŘEŠTÍK

Vymýšlení českého národa

Zasláno 14. října 1999.

O mé metafoře o „vymýšlení“ (prosím důrazně, aby uvozovky byly respektovány) českého národa se v poslední době dosti psalo a odehrálo se i několik spíše mediálních než vědeckých senzací. Bylo kupříkladu objeveno, že jde o adaptaci Stalinových tezí o předkapitalistické národnosti a kapitalistickém národu, vyskytlo se tvrzení, že jde o jakousi „sudetoněmeckou“ tezi, mající škodit českému národu, a to pak bylo korigováno tak, že je to vlastně známá teze Bertolda Bretholze z počátku století, tedy nic nového. Nepochopení daleko přesahující tu obvyklou míru, na kterou jsme u recenzentů a vůbec čtenářů svých prací zvyklí, svědčí o tom, že „vymýšlení národa“ irituje značnou část nejenom veřejnosti, ale české historické obce zcela zvláštním způsobem. Budiž mi tedy dovoleno několik slov na vysvětlenou.

Zopakujme si nejprve ve zkratce, co vlastně říkám (odvolávám se na svou knížku Mysliti dějiny, Praha – Litomyšl, Paseka 1999). Je to asi toto: Český národ není, jako žádný národ, „věčný“, nevznikl někdy v šerém dávnověku a od té doby se až podnes nijak podstatně nezměnil, neusnul na čas, aby byl probuzen buditeli v čamarách (zvěčnělý Arnošt Gellner tomu říkal „teorie šípkové Růženky“). Vznikl právě tehdy, především cíleným myšlenkovým snažením těchto lidí, jejich „vymýšlením národa“. S tím, co mu ve středověku předcházelo, má sice něco společného, sotva ale co podstatného. Podstatný pro něj totiž není jazyk, nýbrž prosté a jednoduché vědomí, že národem vskutku je. Tam, kde toto vědomí není, kde „spí“, není ani národa. Národ není totožný s obyvatelstvem, nesídlí v krvi a jazyku, ale v hlavách. Není to přírodní danost, něco jako počasí, na kterou nemáme žádný vliv a o kterou se tedy nemusíme starat, nanejvýše ji zalévat, aby dobře rostla. Musíme národ naopak aktivně vymýšlet stále znovu, stále znovu utvářet jeho podobu tak, aby odpovídala době a nárokům, které klade na občanské národní společenství. Stále znovu a jinak musíme renovovat tu společenskou smlouvu, to „vymyšlení“, které stálo u jeho počátků v 19. století. Měli bychom tedy být permanentními obrozenci.

Se všemi připomenutými objevy nemá moje „vymýšlení“ samozřejmě nic společného. Se Stalinem proto ne, že pro něho byl národ produktem společensko-ekonomického vývoje, na který já nevěřím a slovo „vývoj“ si ošklivím, a hlavně proto, že „produkce“ národa musí být pro každého marxistu v zásadě pasivní, automatická, „zákonitá“, kdežto pro mne je aktivním „vymýšlením“, něčím, na co nesmí marxista ani pomyslet. Pro marxistu sídlí národ v sociálně-ekonomické realitě, pro mne kdesi v hlavách lidí. Se „sudetoněmeckou tezí“ nemůže mít můj „vymyšlený“ národ nic společného z toho jednoduchého důvodu, že neexistuje a nikdy neexistovala. Jak by také mohla? „Sudetoněmecká národní skupina“ (Volksgruppe) je přece klasickým případem nedokončeného, i když úporného vymýšlení skoronároda z ničeho, z heterogenních lokálních skupin, které svým dialektům navzájem ani nerozuměly a neměly až do vzniku Hitlerovy Sudetengau nic skutečně společného. Přiznat, že národy se mohou vymyslit, by bylo pro „přirozený“ sudetoněmecký národ krve a vlasti smrtelné. Něco se tu popletlo, zřejmě oficiální teze sudetoněmecké reprezentace o „chybném založení“ Československa v roce 1918, přijímaná i podstatnou částí české extrémně konzervativní pravice. Bertold Bretholz pochopitelně také nic takového netvrdil, tady se zase popletla jeho proslulá „kolonizační teorie“, dokazující, že žádná německá kolonizace se ve 13. století nekonala, protože se tehdy jenom veřejně projevili ti Němci, kteří tu zůstali sedět již od dob Markomanů, dávno před příchodem Slovanů. Skutečným autorem vymyšlení českého národa je samozřejmě Jan Patočka, i když se s jeho konkrétní tezí o alternativě mezi Bolzanovým švýcarským, občanským modelem a Jungmannovým středoevropským, jazykovým modelem neztotožňuji. Druhým autorem je nezapomenutelný Vladimír Macura se svým Znamením zrodu – i když se tomu vehementně (v příslušné kapitole svého Českého snu) bránil. Ty oba ovšem není přece jenom vhodné obviňovat ze všech jen trochu možných smrtelných hříchů. Nechme ale malicherností, mluvme o podstatě věci.

Především platí to, že když někdo něco podobného napíše o svém národě v Heidelbergu nebo v Paříži, nikdo si toho, jakožto přece banality, prostého konstatování učebnicového faktu, ani nevšimne, nanejvýše si připomene jiná, variantní nebo i protichůdná pojetí, sice menšinová, ale stejně tak standardní. Možná ještě pokrčí rameny nad romantickými výzvami k obnovení národa. Ne tak ale v Česku. Tady to působí téměř jako svatokrádež, protože to prý ohrožuje národní existenci. Hlavně to ale zní jako nesmysl, něco, co je proti zdravému rozumu. Každý přece ví, že národ je totožný s jazykem a jeho fyzickými nositeli, je to v zásadě jednoduchá biologická záležitost, o jejíž podstatě nemá větší smysl mudrovat. Český historik o tom ovšem uvažovat musí. I jemu je ale předem jasné, že národ je, jako všechna sociální fakta, jaksi automatickým produktem sociálně-ekonomických podmínek a rozhodně něčím existujícím, jako veškerá společenská skutečnost, „objektivně“, reálně a v žádném případě ne „vymyšleně“. Kdo tvrdí opak, ohrožuje nejenom národ, ale samotné základy vědy, je to nebezpečný obskurant.

To jsou dva podstatné aspekty, oba specificky české. Pokud jde o první z nich, stačí být stručný: „Vymyšlený“ národ je národ nesamozřejmý, a tedy nejistý, vyvstává tak otázka, zda by se „češství nemělo transformovat tak, aby jeho nositelé mohli vplynout do jiného společenství“, jistějšího, protože prý nevymyšleného – staré schauerovské trauma malého národa. Na ně není jednoduchého léku, rozhodně jím není samozřejmost tisíciletého národa. Je třeba si pouze přiznat, že vše na tomto světě je nesamozřejmé, vše je proměnné, plynulé a polyvalentní, vše je konečné, nic není věčné. Záleží jen na nás, co s tím uděláme a zda si nějaké trauma vůbec připustíme. Pasivní občansko-národní společenství, spoléhající se na svou neexistující samozřejmost místo na své přičinění, pochopitelně nejspíše nakonec zahyne, aktivní má stejnou šanci jako ostatní. Jako lék na vymyšlenost národa plně postačí jeho permanentní vymýšlení.

To je vlastně trivialita, druhý aspekt je ale mnohem závažnější. Je možno „vymyslet“ (tj. převážně jazykovými prostředky zformovat jakožto obraz, ideu či „předformu“ nebo i jako mýtus-věrohodné vyprávění, nejspíše ale mnohotvárnou kombinaci toho všeho) společenský fakt tak, aby se stal vskutku realitou? Nejméně dvě poslední století jsme si mysleli, že to možné není, že společenská realita existuje objektivně, mimo nás, a proto je také poznatelná a hlavně (a to je – po Foucaultovi – rozhodující!) manipulovatelná státem, církví, všemi možnými řediteli světa. Na tuto pevnou zeď myšlenkového návyku evropské moderny naráží teze o „vymýšlení“ národa snad nejzřejměji. Je to samozřejmost takového rázu, že je vlastně součástí prostého zdravého rozumu – tj. souboru těch často nehorázných předsudků, které nám umožňují žít, protože zjednodušují a „automatizují“ to každodenní rozhodování mezi alternativami, jímž je náš život. Bráníme je proto, jak jen můžeme, co nejsveřepěji. Shora zmíněné absurdní divadlo pátrání po zdrojích mého protinárodního kacířství je tu dobrým příkladem.

Tyto staleté evropské jistoty ale nejméně od sedmdesátých let zbankrotovaly. Ani ne tak teoreticky, jako prakticky, protože se definitivně a nad slunce jasněji ukázalo, že svět řiditelný není. V kontextu zásadní „revitalizace“ kapitalismu po naftové krizi na zcela jiných, „informačních“ základech a pak bezmocného zhroucení se největšího projektu evropské moderny – socialismu – reagovala teoretická reflexe na tuto faktickou situaci promýšlením samotných základů. První konsekvencí muselo být to, že není-li svět manipulovatelný, není zřejmě ani poznatelný, přinejmenším tak jednoduše, jak se myslelo ještě v šedesátých letech, kdy se na běžícím pásu vymýšlely systémové teorie, mající konec konců objevit ten správný volant na řízení světa. Jakmile se ukázalo, že současná civilizace nestojí na tunách oceli a uhlí, ale na neviditelných informacích, nebylo už něco takového možné. Není-li tedy svět řiditelný, znamená to zároveň, že není tak mechanisticky „zákonitý“, jak se od osvícenců předpokládalo. To zároveň znamenalo, že nemůže být také jednoduše „objektivní“, tak jako ty tuny oceli a uhlí. Ukázalo se, že jsme v něm zřejmě rovnoprávně obsaženi se svým subjektem. Kulturní antropologové, sociologové a pak i historikové přestali věřit tomu, že lidé jednají především tak, jak je k tomu nutí „poměry“, a bylo jim stále více zřejmější, že se při svém rozhodování neřídí tím, jaký svět je, ale tím, jakým ho vidí, tj. přes filtr své kultury, která tak není ničím jiným než obrovským a mnohotvárným souborem reprezentací světa. Ty nejsou ze své povahy nějakým jeho „odrazem“, ale „vyjádřením“, symboly, něčím polyvalentním, neurčitým, přitom ale velmi reálným. Společenská fakta jsou reprezentována (v žádném případě „odrážena") těmito kulturními symboly a zároveň jsou jimi vytvářena. Jistěže existují, sotva ale nezávisle na nás. Jistě si je tvoříme, kdo jiný (kromě boha, nechme ale tuto, po vyhnání reálných bohů ze světa lidí nedokazatelnou hypotézu stranou) než lidé by mohl vyrábět symboly a jejich prostřednictvím společenská fakta?

To je samozřejmě velice zjednodušený popis současné situace, přesto z něho ale, doufejme, že jasně, vyplývá, že národ jakožto specifický soubor symbolických reprezentací je pro současné myšlení o světě a společnosti nepochybně „vymyšlenost“. Možná za ním existuje nějaká jiná, na lidech nezávislá národní realita, jak se k ní ale dostat, jak ji uchopit? Vymyšlené národy spalují druhé reálně v pecích a zpracovávají je na mýdlo, může za to ale jejich předurčenost, jejich jazyk, „stupeň sociálně-ekonomického vývoje“, nebo jejich lidožroutská mytologie? Asi ne tak úplně ani to, ani ono, to nevím, odmítám si pouze předem zavírat dvířka k pochopení jakýmkoliv „přirozeným“, „zdravorozumovým“ předpokladem (předsudkem), ani žádnou jednoznačnou, a nedej Bože, „závaznou“ teorií – i tím mým „vymýšlením“. Není důležité, mám-li s ním pravdu, či ne, důležité je, že ji mít mohu, že to, co se zdá tady v Česku pořád ještě být provokativní nebo dokonce proti zdravému rozumu, je ve skutečnosti vědecky zcela konformní až triviální. Která věda ostatně není proti zdravému rozumu, co jiného je jejím největším nepřítelem než právě zdravý selský rozum?

Pokusme se tedy charakterizovat pole, na němž se úvahy o povaze dějinných procesů mohou dnes odehrávat: Pokud bych to měl vyhrotit, řekl bych, že tu jde o zásadní spor o to, kde se dějí „dějiny“, zda v jakési jednoduše uchopitelné realitě tun uhlí a oceli, třídních bojů, čísel o nezaměstnanosti a o sociální diferenciaci rolnictva, sídlící někde nad naším skutečným světem jako jeho „zákonitost“, nebo v tom, co skutečně žijeme a co je především v našich hlavách, v našem vidění světa, lidí a přírody, které je ale objektivizováno v kultuře jako v souboru symbolických reprezentací, a je tedy vůči nám vnější? To ale nevytváří řád, nemá to ani žádný řád daný zvenku či imanentně, pouze ten, který mu sami svým vytvářením dějin (jejich psaním) nadáme. Moderní myšlení podléhalo do velké míry zvláštní a zhoubné iluzi tatíčka Platóna, že pojmy, které si vytvořilo jakožto berličky, nutně falešné, protože vždy plynulé a neohraničené nástroje poznávání („feudalismus“, „vývoj“), opravdu někde vysoko, mimo nás smrtelníky, reálně existují a že tak tvoří jakousi reálnou strukturu světa. Neexistují, jsou to pouhé mytologémy, existující v našich hlavách a ve svých symbolických reprezentacích, tedy „objektivně“, protože nás ovládají „zvenku“, i když si to většinou neuvědomujeme. Nejsme manipulovanými předměty „poměrů“, „feudalismu“, „vývoje“, ale své kultury, která je uvnitř nás, je ale zrovna tak „venku“, je objektivní realitou, ale „jinak“. Metodickým důsledkem je pak to, že se stírá rozdíl mezi objektivním a subjektivním postupem samotného zkoumání. Clifford Geertz požaduje kupříkladu „hustý popis“ (thick description), tj. zkoumání (a vyprávění o něm), při němž vědec vstupuje do svého předmětu jako jednající, a tím poznávající subjekt.

Otázka je, co je za takto chápanou realitou a zda tam vůbec něco uchopitelného je. Nepochybně je za ní jakýsi dějinný pohyb, který je zřejmě sice deterministický, ale ve své podstatě chaotický a nepředvídatelný. Klasickým, často citovaným příkladem je tu počasí. Jeho pohyb je sice zcela jistě podmíněn množstvím příčin a změna jedné z nich má bez jakýchkoliv pochyb následky pro celek („mávání křídly motýla v Pekingu způsobuje bouři v New Yorku“), předpovídat je ale můžeme na základě (teoreticky) exaktně zjistitelného souboru „příčin“ jen po určitý, velmi blízký časový horizont. Po něm se již příčiny rozplývají v chaosu. Podstatou jevu tedy nejsou tyto příčinné vazby, ale onen chaos. V takovém světě, tak zásadně odlišném od mechanistického světa posledních dvou století moderny, se nyní – i my historikové – pohybujeme, v takovém světě se musíme orientovat. Přikládáme své konstrukce na takto chaotickou minulost a doufáme, že tak do ní zvnějšku vneseme řád, který nám umožní krátkodobou předpověď „se zpětnou platností“ (Hegel). Jak ale konkrétně ovlivnily Napoleonovy výboje („zamávání motýlími křídly v Pekingu“) uspořádání Evropy ve 20. století („bouře v New Yorku“), nebudeme nikdy vědět – i když ho jistě ovlivnily. Víme o mnoha bouřích – našich faktech –, jak k nim ale najít ony motýly? Neznáme-li je ale a sotva je kdy poznáme, co jsou to za fakta? K čemu je ta pěkně strukturovaná stínohra sterilních obecností, kterou jsme pod jménem dějin vyráběli ještě v šedesátých letech?

To vše zahrnuje ještě mnoho a mnoho dalších komplikací (nebudu tu unavovat učeným výčtem jmen, směrů a škol), které je ale možno nechat stranou. Opravdu podstatný je asi tento zásadní spor o objektivní realitu, který však není sporem mezi objektivitou a subjektivitou, nýbrž sporem o povahu objektivní reality. Mohlo by se o tom mluvit také jako o sporu mezi nelidskou a lidskou realitou, přičemž obojí je realita objektivní – jen každá jinak. Prosím, aby to bylo chápáno tak, jak je to řečeno, aby se opět nepsalo v novinách, že Třeštík hlásá solipsismus a subjektivitu, popírá objektivní skutečnost. Nepopírá, jen ji myslí (ne on, ale převážná část současného myšlení) poněkud jinak, jako skutečnost „třetího druhu“.

Bylo by to samozřejmě na velmi dlouhé a velmi filozofické debaty, které čeští historici (zčásti právem, mají s nimi své opravdu trpké zkušenosti) nijak nemilují, faktem ale je, že taková je dnes asi obecná myšlenková situace světa na západ od Smrčin a Šumavy. Moje tvrzení o „vymyšlení“ českého národa má ukázat, že to, co je považováno v Česku za provokativní, ne-li vůbec absurdní, je v kontextu této situace prostě běžné. Buď ji vezmeme na vědomí a pokusíme se s ní vyrovnat, přijmeme ji, odmítneme či modifikujeme, nebo ji budeme i nadále ignorovat a žít si spokojeně ve své rezervaci se svým po předcích zděděným předpokladem přísně objektivní, jednoduše (prostým hromaděním dílčích poznatků, proslulých „příspěvků“) poznatelné a manipulovatelné společenské skutečnosti. Podle toho pak dopadneme, buď jako provinciální, nikoho nezajímající, „faktografičtí“ učenci, nebo jako v rámci svých zajisté omezených možností aktivní účastníci právě probíhající fascinující proměny myšlenkového základu naší civilizace, procesu, který je jedinečnou příležitostí pro dvě tři příští generace (a možná ani ty ne), protože něco tak zásadního, asi analogického osvícenskému převratu, se nebude hned tak opakovat. Moje standardní, a tedy vlastně triviální „vymýšlení“ není v tomto ohledu – a pouze v českém provinciálním kontextu – ničím jiným než nezávazným, ad libidum předkládaným upozorněním na tuto zcela zásadní proměnu evropského či euroatlantického myšlení. Nikomu nic nepřikazuje, od nikoho nic nežádá. Jen snad trochu myšlení.

Jinak je to ovšem romantický, sebenobilitující sen chudého českého inteligenta, nenapravitelného obrozence. Ten lze ale snad tolerovat.