Opravdu nevím, čím se mi dostalo cti psí hlavy obránce normalizátorů a zametače minulosti pod koberec. Pokud by měl být důvodem můj článek o “kauze Hahnová” v Lidových novinách, který některé rozběsnil a další rozčílil, pak musím především připomenout, že bombastický titul (Jak dlouho budou historici mlčet o své minulosti?) dodala o své vůli redakce, sám bych něco tak nevkusného samozřejmě nenapsal. Na okraj analogické německé diskuse jsem tu řekl, že vyrovnání se s vlastní minulostí bude pro české historiky muset být především vyrovnáním se s vlastním metodickým a vůbec myšlenkovým zaostáváním. Nevyřeší to nějaké kádrování “podle toho, jak se namočili v bahně normalizace (namočili se tak či onak všichni)”. To je tedy ten hřích, o který jde.

Vím, že by bylo naivní vysvětlovat těm, kteří to nezažili, jak fungovala česká normalizace, mohu jen požádat, aby mi bylo uvěřeno v tom, že ani ten, kdo nevstoupil do strany a snažil se si zachovat alespoň nějakou míru nezávislosti, nebyl a nemohl být skutečně nezávislý. Tím mohl být jen v maringotce nebo ve vězení. Ten, kdo k tomu neměl sílu a odvahu, se namočil, třeba jen v bahně pokrývajícím tehdy všechny a všechno. Pokud by někdo chtěl tvrdit opak, budu si o něm muset bohužel myslet to nejhorší, buď ho mít za pokrytce, nebo za hlupáka.

Jde samozřejmě o míru morálního zavinění, jenomže kdo ji stanoví? Jediný, kdo to může udělat skutečně zodpovědně, je dotyčný sám, protože jen on má spolehlivé kritérium ve vlastním svědomí. Svědomí ale obyčejně nefunguje jako sociologický faktor. Česká společnost uzavřela po roce 1989, tak jako německá po 1945 nebo nověji španělská, mlčenlivou dohodu o nebuzení duchů minulosti. To se nám může nelíbit, je to ale historický fakt, který měl své důvody. Mluvme tedy (jako přece profesionálové) o tomto faktu a jeho důvodech a pak teprve, s tímto vědomím, o jeho důsledcích. Nebo mluvme o svém (svém vlastním, a ne toho druhého!) svědomí – jenomže komu by se chtělo a k čemu by takový trapný morální striptýz byl? Ti, kteří by k tomu měli nejlepší důvody, to přece rozhodně neudělají, něco takového jako svědomí nemají.

Proto si myslím a opakuji, že dokud se mlčenlivá dohoda české společnosti o čáře za minulostí nepřežije (není k tomu asi daleko), je těžko, ne-li nemožné, nějak odpovědněji mluvit o personální stránce minulosti historiků, i když je – v tom má Nodl samozřejmě pravdu – neoddělitelná od jejich vědecké minulosti. To, o čem je možno mluvit bez potíží, je ale myšlenkové dědictví minulosti. Normalizační generace se utekla k bezduchému faktografismu, který považovala za tu jedinou správnou vědu. Již tehdy měla volbu, přinejmenším mezi tím moderním, co (asi do poloviny 70. let ) reprezentovala škola Annales, a mezi návratem k pozitivismu 19. století. Zvolila to druhé. Chtěla-li přežívat v tehdy zadrátovaném závětří české kotlinky s tímto ctihodným dědictvím po svatém Gollovi a jeho apoštolech, byla to její věc, musím ji ale obvinit z toho, že na této nemožné a anachronické volbě trvala i po roce 1989 a že podle toho vypadala a vypadá i výuka. Neprohřešila se jen sama na sobě, ale především na mladé generaci. V tom má Nodl také pravdu.

Mohu se ovšem mýlit, možná je “zveřejňování výpisků z archivů” (Nodl) či “opisování archivního regálu z leva do prava” (já) nějakou nepravděpodobnou náhodou vskutku tou správnou vědou, klidným přístavem v rozbouřeném moři současného světového myšlení o dějinách (myšlení, taky hřích!), o tom jsem ochoten rozmlouvat. Nejsem ale ochoten diskutovat se samozvanými Torquemady, prohlásivšími se sebevědomě (a pokrytecky či hloupě, viz výše) za andělsky čisté, o máslu na hlavách jiných. Pokud tím někoho bráním, pak asi spíše inkvizitory než předměty jejich láskyplné péče.

Chtějí-li ale tuto práci odvést třicetiletí, kteří k tomu mají morální nárok plynoucí z toho, že možnost se namočit neměli, je to jejich věc, odvěké právo generace. Někdo to udělat musí a opravdu spravedlivě to nejde. Bylo by směšné, kdybych jim do toho chtěl mluvit.