Dušan TŘEŠTÍK

Několik Poznámek k příspěvku J. Dobeše a P. Zemana

Zasláno dne 23. října 1999 jako reakce na příspěvek Jana Dobeše a Pavla Zemana.

Vážení kolegové,

dovolte mi několik přátelských poznámek k poněkud zmatenému referátu Dobeše a Zemana.

Pokud je to protest proti snaze vytvářet nějakou jednotnou „historickou frontu“ v boji proti temným antinárodním silám, mají samozřejmě pravdu a není o čem diskutovat. Pokud to ale má být protest vůbec proti jakémukoliv zasahování historiků do mnohohlasu demokratické společnosti, formující na svobodné „agoře“ své postoje, je to nesmysl. Ta panensky čistá věda, jejímž jménem chtějí mluvit, jednak neexistuje a neexistovala nikdy nikde, a pokud by existovala, nemohla by mít žádný smysl, byla by očividným, programovým nesmyslem.

Dějepisectví je vyprávěním (vědeckými metodami rekonstruovaných, to ale nechme stranou) příběhů, lidí, ale třeba i věcí, postojů, pocitů, „ňadra“. Každý příběh ale automaticky obsahuje smysl, má ho pohádka o Červené Karkulce stejně jako monografie o Hitlerovi. Není ale nikdy dán explicitně (pokud je, je to nesmysl), je v příběhu obsažen implicitně, více či méně skrytě. Vždy ale „mluví“ ke čtenáři, něco mu říká. I ten kdo vypráví třeba i subjektivně neutrální příběh, to činí s nějakým záměrem, daným už volbou tématu, rozestavením jednajících činitelů. Nemusí o tom ani sám vědět, záměr tu ale je vždy. Každé vyprávění tkví vždy a bez výjimky v převládajícím diskursu své doby a v celé její kultuře, nikdo se od něho nedokáže osvobodit, nikdo nemůže být „vědecky“ nezávislý.

O této hloupé iluzi (vulgárních) pozitivistů snad ale už není třeba diskutovat, nepodezřívám ani, že to autoři takto mysleli. Šlo jim o něco jiného, ne o panenství vědy, ale o její služebnost. To je závažná distinkce: může být dějepisectví angažované, aniž by bylo primitivně služebné? Dobešovi & Zemanovi se zřejmě zdá, že ne, že jakákoliv společenská angažovanost je „úkolování historiků politiky“. Jde tu ale o míru, a ne o princip, jak se evidentně domnívají. Je sice pravda, že v každé facce je obsažena možná vražda, za facku ale dávají soudy přece jenom jiné tresty než za vraždu. Platí také to, co říkal Majakovskij: píše-li básník o tom, že se milý s milou procházeli po mezi, agituje pro to, aby se milenci procházeli po mezích. To není tak hloupé, jak to vypadá, poukazuje to na to, že nikdo, kdo tvoří nějaké veřejné sdělení, se nemůže vyvázat z odpovědnosti za ně, byť by to byla zdánlivá maličkost. Vyprávím-li dějinné příběhy, sděluji něco, třeba i to, co nechci. Není lépe, když si to ujasním už předem? Stejně se mi to úplně nepovede, vyvaruji se snad ale přece jenom těch nejhorších chyb. Občanská angažovanost nemá nic společného s politiky (ujišťuji, že mne nikdo nikdy ani vzdáleně nenaznačil, co mám psát – jednou Klaus, ale to se netýkalo historie), je to záležitost občanské společnosti, ne politiky. Nechápu, co by na tom mělo být stydlivého nebo vědecky omezujícího.

Dobeš & Zeman vidí služebnost českého dějepisectví už v jeho základu, v tom, jak bylo v 19. století postaveno – v národních dějinách. To je samozřejmost, o níž není třeba vůbec diskutovat, snad jen s beznadějnými staromilci. Národ je přece sprosté slovo nehodící se do slušné společnosti a národní zájmy jsou (na rozdíl od national interests na západ od nás) nějakým komunistickým výmyslem, který má zabránit našemu vstupu do EU.

Toto naivní obrazoborectví, laciné bourání mýtů, ale není (stejně jako Masarykovo rozčilování) žádný program. Je nesporné, že národní dějepisectví ve stylu 19. století je mrtvé, že je to dnes namnoze snůška legrační veteše, mrtvé je ale proto, že mrtvý je (u nás, ne třeba na Balkáně) starý národ 19. století jako totalitní nárok na jednotnou sebeidentifikaci všech členů národního společenství. Ještě horší než tento nárok byl nárok národního státu na totální podřízení všech občanů státu ve jménu národní ideje. To je to, co u nás dnes ještě namnoze přežívá, prostě proto, že je to výhodné pro byrokracii a její služebníky. Národní státy, tak jak se konstituovaly ve druhé polovině 19. Století, jsou ale mrtvé, byly „vyvlastněny“ globalizací. To je nesporný fakt, se kterým se je možno jen smiřovat. Na druhé straně ale právě globalizační procesy a odumírání národních států vyvolávají velmi silně potřebu sebeidentifikace s lokálními či vůbec menšími, přehlédnutelnými společenstvími. Na místo jednotné, totalitní identifikace tu nastupuje pestrá pluralita identifikací (o tom někdy jindy, bude-li zájem).

Pro dějepisectví to znamená mnohé. Na jedné straně to znamená rozchod s národními dějinami ve stylu 19. století (kde je vždy červenou nití stát), na druhé straně to ale znamená obrovský, všudypřítomný vzestup zájmu o dějiny. Nejenom na Západě, ale i u nás stojí nakladatelé málem fronty přede dveřmi každého píšícího historika, nikdy se nepublikovalo tolik historických prací. Konkurence jde až tak daleko, že nakladatelé začali dokonce brát na milost i poznámkový aparát. To že „veřejnost“ tu záplavu historické literatury kupuje, svědčí zcela jistě o tom, že od ní něco očekává. Nemůže to být nic jiného, než to, co to bylo vždy: odpověď na známou otázku, „kdo jsem, odkud…“ atd., prostě sebeidentifikace. Zásadní, obrovský rozdíl proti dobám minulým je ale v tom, že nejde o jednu (národní, státněnárodní) identifikaci, ale o mnohé. Lidé si nekladou jednu otázku, ale mnohé, takto „objednávané“ dějiny jsou pluralitní.

To je zřejmě to, co chtěli Dobeš & Zeman říci. Jejich omyl ale spočívá v tom, že vylévají s vaničkou dítě. Je přece zřejmé – ne jenom zde u nás, ale třeba i ve Francii nebo v Německu –, že dominantní identifikací je stejně jako dříve identifikace národní. Dokazuje to jednoduchá statistika, stačí si spočítat vydávané tituly (i s korekcí na vědecké a populární). O co jde, ale pochopíme, když si některé z těch knih přečteme. Jde tu prostě o jiné dějiny pro jiný národ, především občanský, nestátní nebo málo státní, pluralitní (ve Francii regionální, což je neslýchané, stačí si uvědomit, jaké obrovské úsilí bylo po revoluci vynaloženo na převálcování těchto regionálních rozdílů) atd.

O tom, o jiných českých dějinách pro jiný český národ bychom tedy měli diskutovat, a ne paušálně bouřit proti národu. Jinak dopadneme jako učení gollovci – národ si nás přestane všímat a bude si číst v Lacinově Kronice české. Je to „služebnost“?