Dušan Třeštík
O co skutečně jde v českém dějepisectví?

Zasláno 27. 10. 2000.

Čeští historikové začínají konečně otevřeně diskutovat o svém řemesle a o sobě vůbec, jejich spory, vedené často vášnivě, se ale točí okolo věcí v zásadě druhořadých. Etická očista „historické obce“ a problémy jejího vnitřního života jsou sice jistě důležité, ale jen pro „obec“ samotnou, na kvalitě toho, co historikové píší, to – obávám se – nezmění vůbec nic. Do značné míry si za to může obec sama. Je to ctihodná a prastará česká instituce (obliboval si ji už Dalimil a pak hlavně husité), je to však už „ex definitione“ uzavřená a vnitřně solidární komunita, sotva tedy něco, co by bylo příkladem demokratismu. Problémy obce se proto nutně stávají především problémy kolektivistické solidarity zaměřené zrovna tak dovnitř, jako navenek, k veřejnosti.

Také proto se musí obec ptát, zda má vůbec mít s touto veřejností něco společného, zda má „sloužit“ či „legitimizovat“. „Sloužit jen vědě a faktům, nešpinit se současností“, volají ve svatém zápalu postpozitivističtí faktografici, kráčející v čele obce (a obávající se narušení svých kruhů, v nichž se pohodlně zabydleli). Velký smysl ten jejich pokřik samozřejmě nemá, protože pokud dějepisectví nebere ohled na své zakořenění v podstatných existenciálních otázkách své společnosti („kdo jsme, odkud pocházíme a kam jdeme“), ztrácí své hlavní opodstatnění. Fakta, která panensky čistí faktopisci pracně a záslužně vykutají z archivů, zůstávají jen jakž takž seřazenými, lhostejnými údaji, skutečný (hermeneutický, řekl by filozof) smysl nemají. Diskuse o tom, zda „sloužit“, či „nesloužit“, je nepodstatná, sporná tu může být jen míra či způsob, něco jiného je sloužit a něco jiného je posluhovat, jiná je role historika propadlého politické konjunktuře nebo mediální pseudoslávě, jiná je role kritického komentátora, jinou roli hraje tvůrce dějin (těch psaných, ne dějících se).

„Obec“ je při takovém vykročení z příslovečné věže čisté vědy faktopisců (tj. viděno zvnějšku, z nudy špatného semináře pro pokročilé) v každém případě jenom přítěží, ne pomocí, protože již ze samé své podstaty vytváří jakýsi konsens o typu a náplni dějin tak, jak jsou v obci pěstovány. Tento konsens pak pochopitelně prostřednictvím svého establishmentu ovládajícího vědecký provoz (katedry, ústavy, granty, časopisy, „evalvace“) prosazuje a brání a činí ho tak či onak závazným. Možnost, jak se dostat z této konzervující a začasté i umrtvující pasti závazné konvenčnosti, vidí někteří, pochopitelně především mladí, v odporu proti establishmentu profesorů, který se stejně pochopitelně brání. Výsledné zápasy se pak nutně odehrávají na nepříliš vkusné a především nepodstatné osobní rovině. To snad vysvětluje, proč kupodivu téměř nikdo nevidí cestu k nápravě v nasnadě jsoucím uvažování o předmětu a náplni těch dějin, které chceme psát na skutečně současné úrovni a v současném myšlenkovém kontextu. Nanejvýše se novátoři odvolávají na „nové metody“. Chápou je však v podstatě technicky, jako prostředky ke zvládání svého materiálu. Konvenční, v obci obecně přijímané předpoklady všech možných i nemožných metod, to, co bychom mohli nazvat viděním světa, tím nejsou vůbec dotčeny. Ve skutečnosti je to právě ono, jež podmiňuje a určuje otázky, které dějinám klademe, i to, jak na ně odpovídáme. Nejprve je totiž musíme vidět, abychom se jich zeptali.

Například: Historik AB žádá v roce 2000 o grant na téma „feudální pozemková držba“ na území XY v období NN. Má za to, že nevyřčený předpoklad, který za tématem stojí a činí ho závažným (a tedy hodným přidělení prostředků), tj., že dějinný pohyb se odvíjí od třídního rozdělení společnosti, daného rozvrstvením vlastnictví, není třeba zdůvodňovat, že se rozumí sám sebou. Nebo: Ve vysokoškolské učebnici vydané také roku 2000 se mluví o „císařích, králích, dalších feudálech a církevních institucích“, o „feudálním národnostním (!) státu“ ve 12. století, o „nejvyšších českých feudálech“ či „církevní feudalitě“ té doby – tedy o ničem. Tito historikové nejsou marxisté, vycházejí pouze z předpokladů, které považují za obecně přijímané. Jenže o ně právě jde.

Abychom si to ozřejmili, pokusme se charakterizovat předpoklady, na nichž stojí na počátku 21. století práce průměrného profesionálního historika, řekněme pětačtyřicetiletého docenta, působícího na západ od naší uzavřené a špatně větratelné české kotliny. Zněly by asi takto: Dějinný pohyb není ničím určován, není „zákonitý“, dějiny se „nevyvíjejí“ odněkud někam, neuskutečňují ničí „plán“ nebo „úmysl“ Boha, „světového ducha“ či „evoluce“, nežene je žádný „motor historie“. Vše, co jsme si o tom kdysi mysleli, byly iluze pokrokářské Evropy posledních několika staletí, její pokusy o sekularizovanou eschatologii. Dějiny se prostě stávají, často náhodně, to však neznamená, že jsou jen chaotickou změtí událostí, situací a proměnných životních forem. Jestliže v nich hledáme dočasné a proměnné řády, podoby, jichž v určitých časových úsecích a v určitém prostoru nabývají, není to jenom výrazem naší marné touhy vnést zvnějšku řád tam, kde není, proto, abychom skutečnost pochopili. Je tam uvnitř, ve skutečnosti, už proto, že současníci si to vždy myslí. Jejich kultura přece není ničím jiným než vnášením řádu do chaosu. Ten řád, který nadají svému světu, pak určuje jejich chování přinejmenším tím, že je pojmenovává a dává mu rámec, skutečnost je formována do své skutečné podoby představami (tj. převážně iluzemi) lidí samých o sobě a své době. Jeví se pak jako soubor symbolických reprezentací, více či méně strukturovaný. Takové symbolické reprezentace dokáží ale samozřejmě zpracovat do pochopitelné a pro každého viditelné („reprezentující“) podoby jen část skutečnosti, a ne vždy tu podstatnou. Vedle kulturou zformovaných částí skutečnosti existují vždy komplexy jevů, které jsou nerozlišené, nepojmenované a vůbec kulturou nezpracované. Čas od času se vynořují na povrch a způsobují šoky, s nimiž se dosavadní obrazy skutečnosti musejí vyrovnávat – pochopitelně zase jen novými, kulturou vytvářenými iluzemi. (Jeden jsme právě zažili, vynoření se globalizace v Praze, a nevěděli jsme nic lepšího než chtít do ní střílet, gumou nebo olovem.) Historikové sedí uvnitř této své kultury, mají na jejím formování se dokonce nemalý podíl, přesto se však snaží dohlédnout za její konvenční meze, někam, kde tuší „skutečnou skutečnost“. Je to většinou možné jen v delších časových úsecích, v nichž se projevují interpretační souvislosti, neviditelné v úzkém časovém a místním horizontu. Pojmenovávají je a rozlišují zase jen na základě toho, co jim poskytuje jejich vlastní kultura. Ti, kteří přijímají bez hlubší reflexe její konvenční podobu, jsou pak pochopitelně většinou v tomto snažení předem bez šancí (volají s ostatními zmatenci po střelbě), ty mají jen ti, kteří dokáží sami pochopit nebo alespoň vycítit tu část své současnosti, která ještě není jejich kulturou zpracována. Při interpretování souvislostí je totiž nasnadě „nalézat“ v dějinách zase jen sebe, tj. naší kulturou vytvořené iluze o nás samých. Z nich se nevyzujeme, psát nějaké dějiny z pohledu obyvatel Marsu by bylo nejenom nemožné, ale i nesmyslné, nikomu k ničemu nepotřebné. Naší jedinou šancí je proto nejprve překročit meze své vlastní kultury směrem k tomu tušenému, které naše kultura teprve začíná formovat do nějaké podoby, která by jí to umožnila artikulovat, a tak si to přisvojit, a pak se teprve ptát po interpretačních souvislostech v dějinách. Nebezpečí, že tam najdeme zase jen své vlastní konvenční iluze, se tak přinejmenším sníží. V zásadě tedy nezkoumáme nějakou „objektivní“ skutečnost ležící za „subjektivní“ kulturou, ale kulturu samu jakožto skutečnost, to, co skutečně určuje jednání lidí, a tedy dějinný pohyb.

Jak to ale vypadá u nás? Zdá se, že jsme zůstali na cestě moderního dějepisectví někde viset, zakopli jsme a nevíme, jak dále. Moderní dějepisectví bylo od samotného svého zrodu v 19. století poznamenáno svým hlavním předmětem – národem. Nic takového, jako byl masový moderní národ s agresivně totálním nárokem na loyalitu svých příslušníků, nikdy dříve neexistovalo, národní identita zformovaná lokálními variantami moderní mytologie nacionalismu, tvrdě, agresivně prosazovaná národními státy, fungovala jako vlastně jediná skutečně úspěšná náhražka „přirozeného“ životního řádu „ancien régimu“ před Velkou francouzskou revolucí. Nabízela jistoty nové identity lidem vytrženým z malých lokálních komunit a vrženým do osamělé existence v anonymní mase, soustředěné do nových velkoměst a průmyslových oblastí. Nahrazovala dokonce i stále více sociálně se vyprazdňující náboženskou víru, zejména v její funkci regulátoru norem života v malých vesnických a nanejvýše regionálních společenstvích. Dějepisectví při tomto vytváření nových národů připadla rozhodující role. Historikové museli nové a ze značné části ještě ani zdaleka neexistující (např. v Německu) národy v dějinách „najít“ a vyprávět o každém z nich příběh, ústící samozřejmě v současnosti, chápané jako „naplnění“ dějin. Následky byly stejně tragické, jako byla tragická evropská skutečnost posledních dvou staletí. Nejenom, že si všechny ty příběhy navzájem konkurovaly, nýbrž vylučovaly jeden druhý a urputně, na život na smrt, spolu bojovaly. Na prostředcích při tom tak mnoho nezáleželo, bojovalo se všemi zbraněmi, i evidentně falešnými. Koncem 19. století toho bylo na historiky již příliš, v seminářích německých a pak francouzských univerzit se zrodila vědecká „historiografie“ (jak o ní s oblibou mluví ti, pro něž je psaní dějin, dějepisectví, něčím nevědecky méněcenným). Dosáhla obrovských úspěchů především v zacházení s prameny, v pramenné kritice, a zvědečtila se také přibližováním se k ideálu domnělé exaktnosti přírodních věd. Výsledkem ale bylo, že univerzální ideologií všech vědců, teoreticky bez ohledu na národní hranice, se stal zvulgarizovaný, plochý pozitivismus. Pro historiky to znamenalo především to, že přijali jako základ svého myšlení o dějinách primitivní a často přímo hloupý evolucionismus, neomezenou víru v univerzální, všelidský vývoj zákonitě, „přirozeně“ směřující k pokroku, opět jednu z náhražek křesťanského učení o spasení. Mladá věda smetla ze stolu část zastaralých národních mytologií, jakou byly v Čechách „rukopisy“, a pyšnila se svou objektivitou a otevřeností. Staré nacionální boje ale pokračovaly v neztenčené míře, bojovníci se při nich pouze kryli štíty nezaujaté vědeckosti. Začalo to vše okolo roku 1870, v roce 1914 ale všichni ti objektivní a vědečtí historikové na všech stranách mobilizovali a vytáhli do pole spolu se svými národy, které statečně pomáhali vytvořit. Válka nic nevyřešila. Poražené a ponížené Německo zešílelo a předvedlo světu, jak se vážení univerzitní vědci zařazují jako jeden muž do vyrovnaného šiku s Hitlerovými pouličními povaleči, aby spolu nakonec ve jménu vyvoleného národa – vědomě či nevědomě – spalovali v pecích celé vlaky Evropanů. Tady v plynových komorách Brezinky skončil evropský starý nacionalismus, i když jeho agónie trvala ještě po jednu dvě generace.

Na druhé straně ale v poraženém Berlíně u Reichstagu zvítězil také starý evropský pokrok ve své nejdůslednější podobě vědeckého učení vousatého proroka z Trevíru. Ironií dějin bylo to, že se tato racionalistická eschatologie čistého pokroku stala svým opakem, státním náboženstvím zaostalé a primitivní ruské říše. Její pravoslavný marxismus, naplňující – tak jako kdysi v Byzanci – plán spasení pro otroky říše a posvěcený pseudovědou (byzantskou Sofií), interpretovanou carem v pravidelně vydávaných brožurkách, ovládl půl Evropy. Všude tu uzavřel tichou alianci s místními nacionalismy, jednak proto, aby je kontroloval, hlavně však proto, aby jich používal jako zbraně proti těm Evropanům, kteří zůstali na druhé straně drátěných zátarasů. Omezené národní identity evropských sovětských satelitů byly celkem úspěšně založeny na účelové reinterpretaci starých národních mytologií ve známém stylu Zdeňka Nejedlého. Nadnárodní, přísně vědecké a prý i objektivní učení Karla Marxe tak skončilo zase (jako už víckráte) v nacionalismu, omezovaném pouze bezpodmínečnou věrností říši a jejímu caru v Kremlu. Primitivní evolucionismus, který se stal v Engelsově historickém materialismu jen systematicky primitivním, dostal v byzantském marxismu Josefa Stalina podobu již vysloveně groteskní. Hlásal zákonitosti dějin, které evidentně nefungovaly, předstíral, že svět je takový, jak ho líčí brožurky, ačkoliv každý jasně viděl okolo sebe opak. Přesto měl ale jakýsi úspěch. Faktem totiž je, že pod masivním vlivem marxismu se evolucionistické myšlenkové návyky natolik upevnily, že se přiblížily tomu, co obyčejně považujeme za „přirozené“ či za věc zdravého rozumu, přestaly být chápány jako ideologie.

To je naše zakopnutí, to je jedna ze stop, která zůstala tkvět v našem myšlení, druhá je méně zřejmá, možná však závažnější. Spolu s marxismem se totiž upevňovala zvláštní, svým původem německá metoda myšlení, která konstruuje vědeckou skutečnost okolo přesně vymezených pojmů. S pojmy pak zachází již nejenom jako se stavebními kameny konstrukce budované nad skutečností, nýbrž jako se skutečností samotnou. Pojmy se stávají téměř posvátnými, jsou znakem a znamením vědeckosti. Ta se pak často vyčerpává ve hře s pojmy bez ohledu na skutečnost. Nic takového nezná ani anglosaská, ani francouzská myšlenková tradice, které stanoví pojmy ad hoc, k jednorázovému použití, častěji se však bezstarostně vyjadřují v metaforách. Sovětský marxismus přejal tuto německou hru s pojmy s nadšením a učinil z nich sakrální objekty Učení, zvláště vhodné jako náplň brožurek. Hra na tuto pravoslavnou scholastiku nahrazovala vědu. Bylo to samozřejmě směšné a nakonec již nebyl téměř nikdo se ochoten jí účastnit. Úcta před posvátnem však zůstala, stalo se zase jaksi přirozeným, záležitostí zdravého rozumu, že skutečnost je skládačka sestavená z pojmů. Povinností vědce zůstalo (na východ od Labe podnes) vyjadřovat se v  obecně uznaných pojmech, o kterých se v zásadě vůbec nepochybuje. V mnohoznačných metaforách prý mluví jenom nevědečtí esejisté. Toto podivné mámení je jistě dáno naší tradicí navázanou těsně na německé vědecké prostředí, nemohlo by se však stát „přirozeným“ nebýt dlouhodobého působení marxismu.

Když jsem se opovážil na jednom z nedávných sjezdů historiků mluvit o tom, že „stát“ nemá v našich dějinách žádnou přirozenou kontinuitu, že jako veřejná moc existoval na svém samotném počátku, pak byl ale (ve 13. století) „zprivatizován“ vznikající šlechtou a pak se zase vynořil v úplně jiné podobě, všichni bez výjimky se pohoršili nad touto „postmoderní provokací“ (což je zde v kraji obvyklá nadávka všemu, čemu se nerozumí). „Stát“ – tj. to, v čem poslední asi tři staletí tady v Evropě žijeme, je ale – jako většina našich samozřejmostí – jen naše evropská a moderní záležitost, je to výtvor bílého muže, který jej pak „objevuje“ v dějinách, svých i cizích, jako opět jednu samozřejmost (o tom jedná pěkně poslední kniha W. Reinharda). Pěkným příkladem takové bezmyšlenkové setrvačnosti je „feudalismus“. V evropském politickém diskursu raného novověku označoval na lénech založený poměr mezi panovníkem a šlechtou, na samotném konci „ancien régimu“ zahrnul i pozemková práva a pozemkovou vrchnost a stal se bojovým heslem měšťanstva v jeho zápasu se šlechtou. Tak ho používal také Marx, který z něho ovšem udělal „stadiální“ jev své dějinné eschatologie, něco, co je nezbytnou a nutně se všude opakující součástí „vývoje“. V moderním diskursu ho někteří francouzští historici používají jako metafory pro situaci „privatizace“ francouzského státu šlechtou v 11.-12. století, jinak má ovšem smysl pouze a jedině v rámci Marxova učení o spasení lidstva historickou Nutností. To ale nebrání našim panučitelkám, aby tomuto nesmyslu (či málosmyslu, chcete-li) vyučovaly dětičky. Mají to totiž v učebnici (napsané v roce 1983). Slyšel jsem dokonce i Václava Klause – věru ne marxistu – mluvit o „prvobytně pospolné společnosti“, nesmyslu již vpravdě kolosálním.

Nejsme již marxisté, báchorky o vývoji ale stále považujeme za samozřejmé, stále si myslíme, že někde existují nějaké feudalismy, státy či jiná podobná posvátna, která musíme jen správně přikládat k minulé skutečnosti, abychom ji tak složili do její pravé podoby. To je to, co nám brání nejenom přijmout za svá, ale vůbec pochopit ta vidění dějinného pohybu, jež dnes ve světě panují. Učeně řečeno: vládnoucí paradigma naší vědy se radikálně změnilo, my je však nejsme schopni přijmout, protože se nám jeví jako nepřirozené a nesmyslné. Jako „přirozené“ jsme schopni chápat nanejvýše dožívající strukturálně-systémové konstrukce, zbytky starého paradigmatu, reprezentované například německými „Sozialgeschichte“, dnes převládající poststrukturalistická, kulturalistická vidění dějinného pohybu tvořící nové paradigma jsou pro nás ale prostě absurdní, odbýváme je proto jednoduchou nálepkou zvrhlé postmodernosti (jeden nešťastník tu dokonce odhaluje ideologickou diverzi třídního nepřítele, zakuklený stalinismus). Kultura je přece – jak každý ví – pouhým „subjektivním“ odrazem „objektivní“ skutečnosti, ne skutečností samotnou! Kmen není „subjektivní“, politickým rozhodnutím vzniklé společenství, jak tvrdí postmoderní milovníci šokujících schválností, ale – jak přece každý samozřejmě ví – „objektivní“, přirozeně rozrostlá rodina!

O to tedy jde, o to jsme zakopli. Nejde o to, abychom tyto podezřelé novoty nadšeně přejímali jen proto, že je to dernier cri mezinárodní historické obce (ta totiž také existuje, je pouze mnohem větší, a tedy mnohem svobodnější), ale abychom je byli vůbec schopni posoudit, aby se nám dařilo vystoupit ze svých konvenčních samozřejmostí a uznat, že to, co považujeme po dvou staletích moderny a čtyřiceti letech marxismu za přirozené, vůbec přirozené být nemusí. Ostatně: vědec, pro kterého je cokoliv na tomto světě samozřejmé, by měl svým učitelům vrátit sobotáles. Nemusíme nutně nové paradigma vzít za své, musíme je ale alespoň chápat. Jen to nám umožní, abychom v  myšlenkovém světě, který si takto znejistíme, nalezli místo pro to, co musíme – ať chceme, nebo nechceme – dělat zde v kraji především, pro národní dějiny, či, lépe řečeno, pro jiné dějiny pro jiný národ. Národy totiž v počínajícím jedenadvacátém století nezanikají, spíše právě naopak. Jsou sice jiné, své dějiny si ale žádají snad stejně důrazně jako v 19. století. Jak to ale udělat, je už další kapitola, s níž si nikdo, zde ani ve světě, zatím neví příliš rady – nejméně „obec“, česká či jiná.