Oldřich Tůma
Předneseno
na 2. Historickém diskusním foru dne 18. 4. 2000; zasláno 1. 8. 2000. – Jde
jen o stručné teze, nijak neredigované, jež teprve budou dopracovány do
podoby publikovatelného textu. |
1) Legitimizovala historiografie (jak ji definuje Zdeněk
Vašíček) komunistický režim?
Komunistický
režim bezpochyby legitimizaci založenou na užití určité interpretace dějin
potřeboval. Legitimita režimu byla racionální, od cíle (tj. uskutečnění
utopické vize komunistické společnosti) odvozená. Naopak legitimita režimu jako
výrazu “obecné vůle” (i když na ni režim nerezignoval a vždy se snažil udržovat
alespoň zdání formální legitimity – jakoby ústavnost, jakoby volby, jakoby
zastupitelská demokracie atd.) byla problematická. Role legitimizace založené
na porozumění a vysvětlení zákonitostí dějinného vývoje (historický
materialismus) byla mimořádně důležitá. Byl konstruován a prezentován
konzistentní a univerzální výklad dějin. V českém prostředí (podobně jako jinde
– Rusko, Polsko aj.) byla tato obecná legitimizace doplněna konstrukcí
národních dějin jako procesu, v němž komunisté nakonec naváží na “pokrokové
tradice”. Pomocí argumentů z oblasti historie samozřejmě legitimizují své cíle,
svou existenci atd. i jiné “moderní” politické směry, státy, národy apod.
Ostatně i za komunismu mohla legitimizační funkce historie dosti snadno převzít
část nacionální varianty výkladu dějin. Komunismus ovšem legitimizuje sám sebe
mnohem ucelenějším výkladem dějin – např. dějiny starověkého Předního východu
hrály stejně významnou roli jako dějiny novodobé (a debaty o asijském výrobním
způsobu byly stejně relevantní a vedeny a sledovány se stejnou urputností jako
debaty na témata z moderních dějin). Tam, kde nestačily vlastní síly, byl
univerzální obraz doplněn překlady ze sovětské historiografie – viz ucelené
desetidílné dílo Dějiny světa, na
němž se značná část české historické obce podílela také v 50. a 60. letech
překlady.
Legitimizační
funkce ovšem není ve svém úhrnu totožná se služebnou rolí historiografie (i
když ji zahrnuje také). Historiografie ze své povahy vždy v sobě obsahuje
polaritu současné – minulé, individuální – společenské atd. Výběrem témat,
schopností identifikovat souvislosti atd. nemůže nebýt také odrazem individuální
a společenské situace v přítomnosti. Třeba výzkum tolerance a netolerance mezi
různými etniky v pestrých městech Středozemí pozdní antiky svým tématem také
reflektuje současné problémy xenofobie, soužití etnik atd. (a také legitimizuje
určité stanovisko), podobně směr, kterému se říká gender studies, hledá odpověď na současné otázky – ale nemusí proto
být neautentický a služebný (i když může). Zkrátka ani onomu výkladu
legitimizujícímu komunismus není možno a
priori odepřít autenticitu jako výkladu historickému. Historie je totiž
nejen disciplínou, jež legitimizuje sama sebe a “zákazníka”, ale je také
individuální, tvůrčí činností – bádáním a nalézáním. A mezi čistě služebnou a
čistě badatelskou komponentou historiografie je pochopitelně značné napětí. V
této souvislosti poskytuje situace historie v komunistickém Československu
učebnicový příklad nekompatibility toho, co je individuální, tvůrčí,
autentické, pohyblivé se systémem a doktrínou komunismu jakožto (domněle)
systémem dokonalým, dovršeným a tudíž statickým – vlastně stojícím nad reálným
světem. Historiky jejich vlastní řemeslo, pokud bylo provozováno autenticky (a
ne pragmaticky jako “služba”) vedlo k přehodnocení výkladu dějin a nakonec i
občanských postojů vůči režimu. A to nejen historiky soudobých dějin, kde
existuje přímá souvislost poznání dějin a občanského postoje (Kaplan a
dokumenty o zločinech 50. let), ale i historiky starších období (Graus, Macek
atd.).
Zpochybnění
legitimizační funkce historie bylo v souběhu s krizí režimu a zároveň bylo
jedním z hybatelů této krize. Ta skončila opětnou konsolidací režimu a
obnovením kontroly nad společností. Komponentou konsolidace zároveň ale byl
určitý kompromis a také vyklizení části veřejného duchovního prostoru režimem a
jeho ideologií. To výrazně ovlivnilo i situaci historiografie a nárok, který
režim na ni vznášel. Režim si sice ponechal základní stavbu ideologie, která
působila jakožto pojivo a osmyslnění jeho existence a provozu, lpěl na
některých paradigmatech, na určitých termínech atd. Byl už ale neschopen
skutečné revitalizace a autentického hledání – i v historiografii. Od
historiografie vyžadoval – a dostával – hlavně formální přihlášení se k
marxismu, zachování určitého slovníku atd. Zvláštní zájem měl už jen na
moderních (to jest vlastních) dějinách – zde trval na kanonizovaném výkladu
anebo raději – čím blíže k současnosti – žádném výkladu. I taková formální
legitimizační role, byť vlastně z hlediska disciplíny byla něčím vnějším (často
skutečně byly obě části skoro odděleny – služebná a vlastní: předmluva a pak
vlastní dílo), byla ale neméně důležitá jako ona dřívější snaha autenticky
poskytnout plnohodnotný výklad. Jako i v jiných kontextech života společnosti
stál na tomto způsobu uznání, a tudíž strpění své existence reálný socialismus.
Je proto málo podstatné, zda můžeme mluvit o marxistickém konceptu takových
historických prací, či ne. Právě ony citace z Marxe či Lenina v úvodech nebo
doslovech poskytovaly režimu to, co potřeboval.
Samozřejmě,
můj výklad je velmi zjednodušený a rozdělení na fázi autentické a řekněme
vulgární legitimizace (rozumí se před a po roce 1968) neplatí absolutně.
Vychází především z perspektivy důležité, ale ne jediné skupiny historiků,
kteří přišli na fakulty a do Akademie ve 40. a 50. letech a po roce 1968 byli z
oficiální historiografie vypuzeni. Pro ně se svět změnil takto, ale i v 50.
letech existovali historici, kteří poskytovali režimu jen nezbytnou úlitbu, a v
letech 70. a 80. přesvědčení nadšenci (jen jich bylo mnohem méně). Navíc v 50.
i 70. letech pomáhali někteří historici legitimizovat režim nejen svou vědeckou
prací, ale i tím, jak se podíleli na udržování jeho provozu, tím, že přijímali
členství v organizaci, jež byla jeho páteří, vykonávali funkce atd.
Která z
obou podob legitimizace byla z hlediska režimu výhodnější? Druhá opravdu asi
byla směšná, ale zároveň hrozná – z hlediska občanské morálky nepřijatelná.
Zároveň byla jakožto neautentická a formální i projevem (nebo faktorem?)
degenerace režimu. Režim degeneroval právě tímto způsobem a neměl už na víc
síly. Poměr “zisků a nákladů” je těžké (ale ne nezajímavé) určovat.
V každém
případě režim zanikl i pro ztrátu dynamiky, pohybu ve směru naplnění intence,
tudíž i pro ztrátu autenticity. Tento proces byl dlouhý a nebyl to jen (a ani
většinou ne) boj mezi hrdinstvím a zbabělostí, morálkou a nemravností,
kolaborací a opozicí (i když i tím vším v některých fázích a konkrétních
situacích byl). Byl to ale zároveň nebo především konflikt mezi všelijak
deformovanou, ale nezničitelnou “intencí života” a stále více formální a
životaneschopnou “intencí režimu”.
2) Legitimizuje historiografie současný režim?
Ne v
takovém smyslu jako dříve. Je to jiný režim. Nechci se pouštět do diskuse, zda
se více krade, zda je lepší životní úroveň či morální atmosféra – ale je to
jiný systém. Demokracie, trh, lidská práva na jedné straně a komunismus na
straně druhé – je prostě teze a antiteze.
Obecně
vzato, jistě i historiografie dodává porozumění a legitimitu našemu, řekněme,
euroamerickému chápání světa (demokracie, lidská práva, práva menšin, tolerance
atd. – to vše se odráží i v záběru historie a souvislostech, jež hledá). Je
ovšem třeba zdůraznit, že stávající režim nepotřebuje a ani nežádá ucelený
jednoznačný výklad. Navíc na rozdíl od komunistického režimu rovnosti a
stejnosti jsme dnes v kontextu paralelních a různých identit – a tudíž i
různých legitimit. Především má dnešní systém – jako provoz – vlastní
legitimitu: suverenitu lidu, vůli většiny. Specifické je asi postavení
historiografie moderních dějin: ta jistou legitimizaci nabízí takřka vědomě –
zvláště v podobě delegitimizace minulého režimu. O takovou legitimizaci
veřejnost a režim stojí (a historiografie ji také v grantech, v podkladech pro
evaluaci a jiných odůvodněních svých projektů nabízí). Především v tom komplexu
otázek, o nichž mluvíme jako vyrovnání s minulostí, si o ni současné veřejné
mínění (bereme-li média jako zástupce mínění veřejnosti) dokonce vehementně
říká a kritizuje historiografii, že mu ji nedodává dostatečně a černé na bílém.
Je málo článků o problémech dějin minulého režimu, jež by nebyly uvozeny
stížností, že právě toto a toto důležité téma zřejmě není pro státem placené
týmy historiků nosné a zajímavé. Nejraději by veřejnost zastoupená publicisty
obdržela přesný a jednoznačný výklad, nejlépe ve formě rozsudku a nechce
přijmout, že rezultáty historiografie jsou z principu jiné než rezultáty práva
– platí jen v určitých kontextech, jsou prozatímní, podmíněné, paralelní s
jinými vysvětleními, pravděpodobné atd.
3) Má se historiografie se svou minulostí vyrovnávat
jinak (více, dříve) než jiné obory?
Poskytovala-li
starému režimu legitimitu (a poskytuje-li ji i režimu novému), a to někdy navíc
týmiž ústy, znamená to, že se zvláště historiografie musí vyrovnávat s
minulostí, neboť se s ní více zapletla, že je vinna? A spolu s ní ostatní
společenské vědy a že jistý hon, který na ně byl po roce 1989 uspořádán a k
němuž je zase občas ochota se vrátit, byl oprávněný? Ne. I přírodní vědy a
vlastně všechny další profese a sféry veřejného života poskytovaly režimu, co
potřeboval – přinejmenším onu vulgární legitimizaci (funkce, citáty). Bylo to
stejně oddělené, stejně nemravné a režimu to stejně sloužilo.
4) Může se s minulostí vyrovnat společnost
prostřednictvím historiografie?
Takový
nárok je čím dál častější – vyrovnání s minulostí je nutno přenechat historii,
ta se ale nejprve musí s minulostí vyrovnat sama – takže se vlastně
historiografii připisuje jakási zástupná role za celou společnost. Takovou roli
asi historiografie sehrát nemůže. Může nabídnout to, co spadá do její
kompetence a co je přiměřené nástrojům a schopnostem, jimiž disponuje.
Především dát k dispozici informace, eventuálně návod, jaké souvislosti a
významy hledat.
Důležité
by např. bylo, kdyby historiografie pomohla otřást výkladem posledních dvaceti
let režimu, který je opravdu spíše účelovou mystifikací, ale je obecně
akceptován (opět pod vlivem médií): že totiž vedle disentu a špiček KSČ a StB
zbytek společnosti byl zcela homogenní a také stejně odpovědný. To je velmi
pohodlná interpretace, která staví všechny na stejnou úroveň – např.: Kdo
studoval tam, kde se přece učilo podle marxismu-leninismu, byl stejně zapletený
s režimem jako děkan nebo předseda ZO KSČ na fakultě? Vychází z toho, že
všichni (kdo nespadají na jedné straně pod lustrační zákon a na něž se na
straně druhé nevztahují rehabilitace) se chovali stejně. Jenže nabízela se celá
škála modelů chování – a také v realitě takové různé modely chování existovaly.
A to vše jako součást běžného veřejného života. Není třeba jenom čekat, co se
dozvíme z Pardubic (svazky StB celkový obraz maximálně doplní o detaily, někdy
jistě zajímavé).
Ještě
několik poznámek k tématu historikové před listopadem. I v oficiálních
strukturách se lidé chovali různě – najdeme tu zbabělost, prospěchářství,
využití situace, ale i jakýsi úporný defenzivní postoj, snahu ubránit něco,
nepřekročit jisté meze. Myslím, že není neproduktivní uvažovat i dnes např. o
kritériích, pomocí nichž můžeme této problematice rozumět a vykládat ji. Nejde
o to aplikovat dnešní kritéria a soudit, ale ptát se, zda a jaká tehdy
existovala kritéria, jak se jim rozumělo. Bylo tu třeba kritérium: Když je
možnost pracovat v oboru a publikovat odpírána některým, je nemorální, abych ji
využíval já? – Protiteze pak zněla: Každý kousek prostoru, který publikováním
něčeho slušného, neslužebného atd. bude režimu odebrán, podemílá jeho stavbu.
Stojí ale pak za to publikovat i za cenu účelové deformace? Je mezí členství v
KSČ? To se asi z hlediska disentu nebo těch vězněných zdálo jako dost
donkichotské dilema, ale mnozí mu přece čelili. Protiteze zněla: Někdo tam být
musí, aby tam nebyl někdo ještě horší, a z nějaké pozice se dá leccos slušného
prosadit atd. Bylo opravdu nutné ozdobovat vlastní práci citáty klasiků a deklaracemi
o marxistické metodě? Vycházely přece i práce, jež to nedělaly.
Tím vším
se, myslím, musíme zabývat, ne proto, abychom soudili, ale abychom rozuměli.
Jsou to jistě přízemní témata, ale i motivy a chování byly přízemní (byť lidsky
vysvětlitelné). Máme-li se už historiografií před listopadem zabývat, pak
myslím, že jakýkoli pokus, který nechá tyto souvislosti v závorce, o níž se
taktně mlčí – anebo na niž se na okamžik vrhne světlo tím, že se symbolicky
ukáže na jednoho –, nemůže příběh tehdejší historiografie (ale zčásti ani
dnešní, neboť jde většinou o tytéž lidi) rozumně pochopit a vyložit, a to ani s
použitím nejsofistikovanějších teoretických přístupů. Potud by to měl být úkol
historiografie jako disciplíny – dál už je to problém profesní, občanské
morálky, politiky atd.
A totéž
platí pro celou společnost.