Oldřich Tůma

Legitimizační funkce historiografie

 

Předneseno na 2. Historickém diskusním foru dne 18. 4. 2000; zasláno 1. 8. 2000. – Jde jen o stručné teze, nijak neredigované, jež teprve budou dopracovány do podoby publikovatelného textu.

 

 

1) Legitimizovala historiografie (jak ji definuje Zdeněk Vašíček) komunistický režim?

            Komunistický režim bezpochyby legitimizaci založenou na užití určité interpretace dějin potřeboval. Legitimita režimu byla racionální, od cíle (tj. uskutečnění utopické vize komunistické společnosti) odvozená. Naopak legitimita režimu jako výrazu “obecné vůle” (i když na ni režim nerezignoval a vždy se snažil udržovat alespoň zdání formální legitimity – jakoby ústavnost, jakoby volby, jakoby zastupitelská demokracie atd.) byla problematická. Role legitimizace založené na porozumění a vysvětlení zákonitostí dějinného vývoje (historický materialismus) byla mimořádně důležitá. Byl konstruován a prezentován konzistentní a univerzální výklad dějin. V českém prostředí (podobně jako jinde – Rusko, Polsko aj.) byla tato obecná legitimizace doplněna konstrukcí národních dějin jako procesu, v němž komunisté nakonec naváží na “pokrokové tradice”. Pomocí argumentů z oblasti historie samozřejmě legitimizují své cíle, svou existenci atd. i jiné “moderní” politické směry, státy, národy apod. Ostatně i za komunismu mohla legitimizační funkce historie dosti snadno převzít část nacionální varianty výkladu dějin. Komunismus ovšem legitimizuje sám sebe mnohem ucelenějším výkladem dějin – např. dějiny starověkého Předního východu hrály stejně významnou roli jako dějiny novodobé (a debaty o asijském výrobním způsobu byly stejně relevantní a vedeny a sledovány se stejnou urputností jako debaty na témata z moderních dějin). Tam, kde nestačily vlastní síly, byl univerzální obraz doplněn překlady ze sovětské historiografie – viz ucelené desetidílné dílo Dějiny světa, na němž se značná část české historické obce podílela také v 50. a 60. letech překlady.

            Legitimizační funkce ovšem není ve svém úhrnu totožná se služebnou rolí historiografie (i když ji zahrnuje také). Historiografie ze své povahy vždy v sobě obsahuje polaritu současné – minulé, individuální – společenské atd. Výběrem témat, schopností identifikovat souvislosti atd. nemůže nebýt také odrazem individuální a společenské situace v přítomnosti. Třeba výzkum tolerance a netolerance mezi různými etniky v pestrých městech Středozemí pozdní antiky svým tématem také reflektuje současné problémy xenofobie, soužití etnik atd. (a také legitimizuje určité stanovisko), podobně směr, kterému se říká gender studies, hledá odpověď na současné otázky – ale nemusí proto být neautentický a služebný (i když může). Zkrátka ani onomu výkladu legitimizujícímu komunismus není možno a priori odepřít autenticitu jako výkladu historickému. Historie je totiž nejen disciplínou, jež legitimizuje sama sebe a “zákazníka”, ale je také individuální, tvůrčí činností – bádáním a nalézáním. A mezi čistě služebnou a čistě badatelskou komponentou historiografie je pochopitelně značné napětí. V této souvislosti poskytuje situace historie v komunistickém Československu učebnicový příklad nekompatibility toho, co je individuální, tvůrčí, autentické, pohyblivé se systémem a doktrínou komunismu jakožto (domněle) systémem dokonalým, dovršeným a tudíž statickým – vlastně stojícím nad reálným světem. Historiky jejich vlastní řemeslo, pokud bylo provozováno autenticky (a ne pragmaticky jako “služba”) vedlo k přehodnocení výkladu dějin a nakonec i občanských postojů vůči režimu. A to nejen historiky soudobých dějin, kde existuje přímá souvislost poznání dějin a občanského postoje (Kaplan a dokumenty o zločinech 50. let), ale i historiky starších období (Graus, Macek atd.).

            Zpochybnění legitimizační funkce historie bylo v souběhu s krizí režimu a zároveň bylo jedním z hybatelů této krize. Ta skončila opětnou konsolidací režimu a obnovením kontroly nad společností. Komponentou konsolidace zároveň ale byl určitý kompromis a také vyklizení části veřejného duchovního prostoru režimem a jeho ideologií. To výrazně ovlivnilo i situaci historiografie a nárok, který režim na ni vznášel. Režim si sice ponechal základní stavbu ideologie, která působila jakožto pojivo a osmyslnění jeho existence a provozu, lpěl na některých paradigmatech, na určitých termínech atd. Byl už ale neschopen skutečné revitalizace a autentického hledání – i v historiografii. Od historiografie vyžadoval – a dostával – hlavně formální přihlášení se k marxismu, zachování určitého slovníku atd. Zvláštní zájem měl už jen na moderních (to jest vlastních) dějinách – zde trval na kanonizovaném výkladu anebo raději – čím blíže k současnosti – žádném výkladu. I taková formální legitimizační role, byť vlastně z hlediska disciplíny byla něčím vnějším (často skutečně byly obě části skoro odděleny – služebná a vlastní: předmluva a pak vlastní dílo), byla ale neméně důležitá jako ona dřívější snaha autenticky poskytnout plnohodnotný výklad. Jako i v jiných kontextech života společnosti stál na tomto způsobu uznání, a tudíž strpění své existence reálný socialismus. Je proto málo podstatné, zda můžeme mluvit o marxistickém konceptu takových historických prací, či ne. Právě ony citace z Marxe či Lenina v úvodech nebo doslovech poskytovaly režimu to, co potřeboval.

            Samozřejmě, můj výklad je velmi zjednodušený a rozdělení na fázi autentické a řekněme vulgární legitimizace (rozumí se před a po roce 1968) neplatí absolutně. Vychází především z perspektivy důležité, ale ne jediné skupiny historiků, kteří přišli na fakulty a do Akademie ve 40. a 50. letech a po roce 1968 byli z oficiální historiografie vypuzeni. Pro ně se svět změnil takto, ale i v 50. letech existovali historici, kteří poskytovali režimu jen nezbytnou úlitbu, a v letech 70. a 80. přesvědčení nadšenci (jen jich bylo mnohem méně). Navíc v 50. i 70. letech pomáhali někteří historici legitimizovat režim nejen svou vědeckou prací, ale i tím, jak se podíleli na udržování jeho provozu, tím, že přijímali členství v organizaci, jež byla jeho páteří, vykonávali funkce atd.

            Která z obou podob legitimizace byla z hlediska režimu výhodnější? Druhá opravdu asi byla směšná, ale zároveň hrozná – z hlediska občanské morálky nepřijatelná. Zároveň byla jakožto neautentická a formální i projevem (nebo faktorem?) degenerace režimu. Režim degeneroval právě tímto způsobem a neměl už na víc síly. Poměr “zisků a nákladů” je těžké (ale ne nezajímavé) určovat.

            V každém případě režim zanikl i pro ztrátu dynamiky, pohybu ve směru naplnění intence, tudíž i pro ztrátu autenticity. Tento proces byl dlouhý a nebyl to jen (a ani většinou ne) boj mezi hrdinstvím a zbabělostí, morálkou a nemravností, kolaborací a opozicí (i když i tím vším v některých fázích a konkrétních situacích byl). Byl to ale zároveň nebo především konflikt mezi všelijak deformovanou, ale nezničitelnou “intencí života” a stále více formální a životaneschopnou “intencí režimu”.

 

2) Legitimizuje historiografie současný režim?

            Ne v takovém smyslu jako dříve. Je to jiný režim. Nechci se pouštět do diskuse, zda se více krade, zda je lepší životní úroveň či morální atmosféra – ale je to jiný systém. Demokracie, trh, lidská práva na jedné straně a komunismus na straně druhé – je prostě teze a antiteze.

            Obecně vzato, jistě i historiografie dodává porozumění a legitimitu našemu, řekněme, euroamerickému chápání světa (demokracie, lidská práva, práva menšin, tolerance atd. – to vše se odráží i v záběru historie a souvislostech, jež hledá). Je ovšem třeba zdůraznit, že stávající režim nepotřebuje a ani nežádá ucelený jednoznačný výklad. Navíc na rozdíl od komunistického režimu rovnosti a stejnosti jsme dnes v kontextu paralelních a různých identit – a tudíž i různých legitimit. Především má dnešní systém – jako provoz – vlastní legitimitu: suverenitu lidu, vůli většiny. Specifické je asi postavení historiografie moderních dějin: ta jistou legitimizaci nabízí takřka vědomě – zvláště v podobě delegitimizace minulého režimu. O takovou legitimizaci veřejnost a režim stojí (a historiografie ji také v grantech, v podkladech pro evaluaci a jiných odůvodněních svých projektů nabízí). Především v tom komplexu otázek, o nichž mluvíme jako vyrovnání s minulostí, si o ni současné veřejné mínění (bereme-li média jako zástupce mínění veřejnosti) dokonce vehementně říká a kritizuje historiografii, že mu ji nedodává dostatečně a černé na bílém. Je málo článků o problémech dějin minulého režimu, jež by nebyly uvozeny stížností, že právě toto a toto důležité téma zřejmě není pro státem placené týmy historiků nosné a zajímavé. Nejraději by veřejnost zastoupená publicisty obdržela přesný a jednoznačný výklad, nejlépe ve formě rozsudku a nechce přijmout, že rezultáty historiografie jsou z principu jiné než rezultáty práva – platí jen v určitých kontextech, jsou prozatímní, podmíněné, paralelní s jinými vysvětleními, pravděpodobné atd.

 

3) Má se historiografie se svou minulostí vyrovnávat jinak (více, dříve) než jiné obory?

            Poskytovala-li starému režimu legitimitu (a poskytuje-li ji i režimu novému), a to někdy navíc týmiž ústy, znamená to, že se zvláště historiografie musí vyrovnávat s minulostí, neboť se s ní více zapletla, že je vinna? A spolu s ní ostatní společenské vědy a že jistý hon, který na ně byl po roce 1989 uspořádán a k němuž je zase občas ochota se vrátit, byl oprávněný? Ne. I přírodní vědy a vlastně všechny další profese a sféry veřejného života poskytovaly režimu, co potřeboval – přinejmenším onu vulgární legitimizaci (funkce, citáty). Bylo to stejně oddělené, stejně nemravné a režimu to stejně sloužilo.

 

4) Může se s minulostí vyrovnat společnost prostřednictvím historiografie?

            Takový nárok je čím dál častější – vyrovnání s minulostí je nutno přenechat historii, ta se ale nejprve musí s minulostí vyrovnat sama – takže se vlastně historiografii připisuje jakási zástupná role za celou společnost. Takovou roli asi historiografie sehrát nemůže. Může nabídnout to, co spadá do její kompetence a co je přiměřené nástrojům a schopnostem, jimiž disponuje. Především dát k dispozici informace, eventuálně návod, jaké souvislosti a významy hledat.

            Důležité by např. bylo, kdyby historiografie pomohla otřást výkladem posledních dvaceti let režimu, který je opravdu spíše účelovou mystifikací, ale je obecně akceptován (opět pod vlivem médií): že totiž vedle disentu a špiček KSČ a StB zbytek společnosti byl zcela homogenní a také stejně odpovědný. To je velmi pohodlná interpretace, která staví všechny na stejnou úroveň – např.: Kdo studoval tam, kde se přece učilo podle marxismu-leninismu, byl stejně zapletený s režimem jako děkan nebo předseda ZO KSČ na fakultě? Vychází z toho, že všichni (kdo nespadají na jedné straně pod lustrační zákon a na něž se na straně druhé nevztahují rehabilitace) se chovali stejně. Jenže nabízela se celá škála modelů chování – a také v realitě takové různé modely chování existovaly. A to vše jako součást běžného veřejného života. Není třeba jenom čekat, co se dozvíme z Pardubic (svazky StB celkový obraz maximálně doplní o detaily, někdy jistě zajímavé).

            Ještě několik poznámek k tématu historikové před listopadem. I v oficiálních strukturách se lidé chovali různě – najdeme tu zbabělost, prospěchářství, využití situace, ale i jakýsi úporný defenzivní postoj, snahu ubránit něco, nepřekročit jisté meze. Myslím, že není neproduktivní uvažovat i dnes např. o kritériích, pomocí nichž můžeme této problematice rozumět a vykládat ji. Nejde o to aplikovat dnešní kritéria a soudit, ale ptát se, zda a jaká tehdy existovala kritéria, jak se jim rozumělo. Bylo tu třeba kritérium: Když je možnost pracovat v oboru a publikovat odpírána některým, je nemorální, abych ji využíval já? – Protiteze pak zněla: Každý kousek prostoru, který publikováním něčeho slušného, neslužebného atd. bude režimu odebrán, podemílá jeho stavbu. Stojí ale pak za to publikovat i za cenu účelové deformace? Je mezí členství v KSČ? To se asi z hlediska disentu nebo těch vězněných zdálo jako dost donkichotské dilema, ale mnozí mu přece čelili. Protiteze zněla: Někdo tam být musí, aby tam nebyl někdo ještě horší, a z nějaké pozice se dá leccos slušného prosadit atd. Bylo opravdu nutné ozdobovat vlastní práci citáty klasiků a deklaracemi o marxistické metodě? Vycházely přece i práce, jež to nedělaly.

            Tím vším se, myslím, musíme zabývat, ne proto, abychom soudili, ale abychom rozuměli. Jsou to jistě přízemní témata, ale i motivy a chování byly přízemní (byť lidsky vysvětlitelné). Máme-li se už historiografií před listopadem zabývat, pak myslím, že jakýkoli pokus, který nechá tyto souvislosti v závorce, o níž se taktně mlčí – anebo na niž se na okamžik vrhne světlo tím, že se symbolicky ukáže na jednoho –, nemůže příběh tehdejší historiografie (ale zčásti ani dnešní, neboť jde většinou o tytéž lidi) rozumně pochopit a vyložit, a to ani s použitím nejsofistikovanějších teoretických přístupů. Potud by to měl být úkol historiografie jako disciplíny – dál už je to problém profesní, občanské morálky, politiky atd.

            A totéž platí pro celou společnost.