Vladimír URBÁNEK

Dvě poznámky k úvahám Jaroslava Pánka o českém historickém vědomí

Zasláno 5. 1. 2000.

 

 

            Když Jaroslav Pánek publikoval v červnu 1999 pod názvem Česká historická věda a české historické vědomí své náměty do diskuse,1 o jeho textu se skutečně mezi historiky debatovalo, převážně však pouze v kuloárech. Doufal jsem, že se na VIII. sjezdu českých historiků uskuteční o tomto článku veřejná odborná rozprava, zvláště o jeho druhé, podle mého soudu kontroverznější části. Nestalo se tak. Vedle dvou předsjezdových publicistických polemik na stránkách Respektu a Lidových novin2 tak zůstal jedinou veřejnou kritickou reakcí sjezdový referát Jana Dobeše a Pavla Zemana, kladoucí znepokojivé otázky o vztahu odborné historiografie a národních zájmů.3 Jaroslav Pánek své předsjezdové úvahy ještě rozvedl ve sjezdovém projevu nazvaném Historiografie, historické vědomí a odpovědnost.4

            Rád bych přednesl dvě poznámky k oběma Pánkovým textům. Nebudu hovořit o jeho hodnocení současného stavu české historické vědy, zaměřím se na jeho úvahy o českém historickém vědomí, respektive o rozkladném a dezintegračním vlivu “negativistického výkladu českých dějin” na české historické vědomí.

Poznámka první

            Jaroslav Pánek vymezil obsah “revidovaného” pojetí českých dějin deseti tezemi, jež tematizují údajná česká selhání či provinění českého etnika od husitství po 20. století a problematizují samu existenci a vznik českého národa.5 Autor při tom neodkazuje na konkrétní prameny, neuvádí autory ani kontext, v jakém své teze zveřejnili, jeho postup však lze pochopit, protože nepředkládá analytickou studii, ale náměty do diskuse či, jak sám uvádí, “předběžné ohledání tematiky”.6 Pokud ovšem takto vymezené pojetí pokládáme za pracovní hypotézu, jež by teprve měla být propracována a verifikována analytickým rozborem, nepokládám za správné, že Jaroslav Pánek dopředu používá hodnotící označení “negativistický výklad českých dějin”. Navíc není úplně jasné, jaké nebo jaká pojetí českých dějin tento “negativistický výklad” vlastně reviduje. Máme dnes jedno nebo více “pozitivních” pojetí českých dějin? Máme dnes nějakou společnou konsensuální koncepci českých dějin či nějaký společný interpretační základ, na kterém se většina profesionálních historiků shodne?7 A není docela dobře představitelné, že někteří z profesionálních historiků zastávají – třebaže poněkud jinak formulované – některé z tezí, jež Jaroslav Pánek označil za negativistické?

            Kořeny tohoto “negativistického” pojetí hledá Jaroslav Pánek v německé nacionalistické historiografii, jejíž základní hlediska jsou přejímána a aktualizována militantním proudem sudetoněmecké historické a politické publicistiky. Jistá část současné české žurnalistiky pak podle Pánka toto sudetoněmecké pojetí zastává a propaguje je na stránkách nejmenovaných pražských deníků. Z určitých náznaků snad můžeme vydedukovat, že autor má na mysli především Lidové noviny.8 Ale nechci mu tuto interpretaci podsouvat, jinde uvádí, že mu “nejde o jednotlivé žurnalisty či o konkrétní deníky”.9

            Domnívám se, že Jaroslav Pánek dostatečně nezvážil možnost jiné filiace názorů části české žurnalistiky. Daleko spíše než na sudetoněmecké pojetí navazuje totiž na jednu domácí tradici myšlení o českých dějinách, která má svou poměrně dlouhou historii, připomeňme alespoň některá díla Emanuela Rádla a Jana Patočky, a která trvá kontinuálně od šedesátých let přes diskuse v disentu a exilu až dodnes. Není to daleko spíše Rádlova kniha Válka Čechů s Němci10 či Patočkovy úvahy o Jungmannovi a Bolzanovi,11 co ovlivnilo některé současné žurnalisty a v rozmělněné a banální podobě se objevuje v jejich komentářích? Samozřejmě, že profesionální historikové vždy polemizovali jak s Rádlovými, tak s Patočkovými úvahami o českých dějinách, kritizovali jejich faktografické chyby i interpretační zjednodušení. Připomenu alespoň polemiku Karla Kučery s Patočkovým pojetím i s některými výklady tímto pojetím ovlivněnými, která vyšla původně v samizdatu roku 1988.12 Vysledovat kořeny, jednotlivé linie, stereotypy a mýty této tradice českého myšlení o dějinách by bylo jistě nesmírně potřebné a domnívám se, že by to přispělo i ke studiu historického vědomí jisté části české inteligence. Je však badatelsky produktivní zahrnout tuto tradici, a třeba i její nejplytčí projevy, pod předem zkonstruované označení “negativistická koncepce českých dějin”? A je fair zahrnout pod tuto nálepku Třeštíkovy teoretické úvahy o “vymýšlení” národa, byť by s nimi nesouhlasilo 99 procent jeho kolegů historiků?13

Poznámka druhá

            Jako jeden z konkrétních cílů svých diskusních úvah o českém historickém vědomí formuloval Jaroslav Pánek návrh určitého badatelského projektu. Tento výzkum by měl osvětlit, podle Pánkova názoru, nesmírně aktuální historiografický problém, “do jaké míry a jakým způsobem se uplatňuje sepětí mezi nacistickým, sudetoněmeckým a jistým žurnalistickým pojetím českých dějin”.14 Zároveň podal Jaroslav Pánek i návrhy na metody, jimiž by se měl tento problém zkoumat. Ač nejsem odborníkem na soudobé dějiny, nepatřičně si dovolím mít několik připomínek.

1) Domnívám se, že Jaroslav Pánek téma zbytečně zúžil pouze na některé listy nebo, abych byl korektní, na jistý způsob traktování historických témat. Z hlediska bádání o historickém vědomí, na jehož vývoj má žurnalistika samozřejmě vliv a zároveň je jeho projevem, by však bylo nesmírně zajímavé porovnat, jak o českých dějinách píše celé spektrum listů. Možná by se ukázalo, že vedle Pánkem bedlivě sledovaného “negativistického” pojetí českých dějin produkuje český žurnalismus řadu článků ideově nevyhraněných, ale i zastávajících bojovně nacionalistickou či třídní interpretaci českých dějin. Je snad proti ní oslabené historické vědomí “vykořeněných” a “dezorientovaných” spoluobčanů imunní? Skoro bych se domníval – možná naivně, nemohu se zde opřít o předběžné ohledání tématu jako kolega Pánek –, že zatímco negativistická koncepce má potenci oslovit spíše úzké kroužky intelektuálů (ostatně to připouští i Jaroslav Pánek), nacionalistická interpretace by mohla ovládnout historické vědomí širších vrstev daleko snáze.

2) Zajímavé by mohlo být i srovnání nákladu jednotlivých listů publikujících vyhraněné interpretace národních dějin a sledování jejich prodejnosti v různých regionech republiky či z hlediska různých sociálních či profesních vrstev. Pokud Jaroslav Pánek získá pro svůj projekt kolegy sociology, zde by mohlo být pole působnosti pro ně.

3) Projekt takto široce založeného výzkumu, formulovaný např. jako zkoumání stereotypů žurnalistického pojímání různých témat českých dějin, by měl i tu výhodu, že by ho nikdo nemohl nařknout např. z předjímání závěrů a hodnocení či z podřizování se jisté politické zakázce. Kdyby se navíc rozšířil i o analýzu novinových článků o dějinách, publikovaných v průběhu posledních pěti let komunismu, mohl by takový projekt skutečně pozoruhodným způsobem přispět ke zkoumání historického vědomí i manipulace s ním v období přechodu naší společnosti od režimu totalitního k režimu demokratickému. Možná by takový projekt mimoděk přispěl i ke zkoumání druhého tématu naší dnešní diskuse: vyrovnání se historiografie se svou minulostí. Vždyť do novin nepsali a nepíší jen žurnalisté.

Podčarové poznámky:

1   J. Pánek, Česká historická věda a české historické vědomí (Několik námětů do diskuse), ČČH 97, 1999, č. 2, s. 311-320.

2   Z. Zeman, Stížnosti profesora Pánka, Respekt 10, 1999, 30. 8. – 5. 9., s. 12-13; E. Mandler, Kdo a jak bude ovlivňovat české historické vědomí?, Lidové noviny 12, 1999, 8. 9., s. 11; reakce J. Pánka Polemika s profesorem Zbyňkem Zemanem, Respekt 10, 1999, 6. – 12. 9., s. 17 a O zbytečnosti silných slov, Lidové noviny 12, 1999, 9. 9., s. 11.

3   Ve zkrácené a upravené verzi byl referát zprvu zveřejněn na webové stránce www.clavmon.cz a nyní i tiskem. Viz J. Dobeš – P. Zeman, Skutečné a domnělé problémy české historiografie, Dějiny a současnost 21, 1999, č. 6, s. 2-4.

4   J. Pánek, Historiografie, historické vědomí a odpovědnost, www.clavmon.cz.

5   Týž, Česká historická věda a české historické vědomí, s. 318-319.

6   Týž, Historiografie, historické vědomí a odpovědnost, bod 7.

7   O konsensuální koncepci národních dějin jako o jednom ze stereotypů historického vědomí formovaného v průběhu národních hnutí “malých” evropských národů v 19. století, viz M. Hroch, V národním zájmu, Praha 1999, s. 160-161.

8   J. Pánek, Česká historická věda a české historické vědomí, s. 319.

9   Týž, Historiografie, historické vědomí a odpovědnost, bod 7.

10  E. Rádl, Válka Čechů s Němci, Praha 1928 (nové vyd. 1993).

11  J. Patočka, Dilema v našem národním programu – Jungmann a Bolzano, in: týž, O smysl dneška, Praha 1969, s. 87-104.

12  K. Kučera, O výklad našich nejnovějších dějin, in: týž, Historie & historici, Praha 1992, s. 219-233, zvl. 224-227. Původně stať vyšla pod jmény Matěj Linek a Tomáš Svoboda in: Historické studie 23, 1988, s. 91-99.

13  J. Pánek, Česká historická věda a české historické vědomí, s. 318. Pánek sice Třeštíka nejmenuje, ale jako součást “revidovaného” pojetí českých dějin uvádí tezi, že “Češi jsou národem «vymyšleným» několika obrozenci”. Viz Třeštíkova reakce Vymýšlení českého národa, www.clavmon.cz.

14  J. Pánek, Historiografie, historické vědomí a odpovědnost, bod 8.