V první části písemné verze svého diskusního příspěvku se vrátím k tématu charakteru české historiografie zmiňovaném v některých referátech či glosách, v určitém porovnání s historiografií v Polsku a v Německu. V druhé části bych se věnoval souvislostem vytváření evropského vysokoškolského prostoru podle zásad Boloňské deklarace (1999), jak zde spatřuji pro historiky analogie s právě probíhající reformou studia na ČVUT.
Ať to vidět chceme, anebo nikoli, česká historiografie zatím vzbuzuje dvojaký dojem. Na jedné straně pěstuje obraz vážné solidnosti, poukazuje se na tradice, instituce, tituly, časopisy a na knihy, spíše ovšem nečetné, které se podařilo v těchto institucích napsat, případně pak na „české dějiny“, které historiografie pro veřejnost, národ či lid „spravuje“, čímž by jí měla být zajištěna přízeň státu. Na druhé straně se objevují opakovaně kritické názory na charakter „obce“ historiků, které lze interpretovat tak, že historiografie přes dílčí odborné či společenské úspěchy jedinců neplní očekávání veřejnosti, nepracuje otevřeně a invenčně, novým poměrům se přizpůsobila spíše navenek a působí provinčním dojmem. Ano, možná to je i pravda, soudí přitom většina, ale proč o tom mluvit? Neboť historiografie je činnost, která neskládá náročné zkoušky z efektivity, jako soudobé výrobní podniky, nebo třeba národní fotbalový tým.
Tuto rozpornost mimoděk ilustrují dva hodnotící koncepty na dnešním jednání, jak je typově rozdílně vyjadřovali ve svých shrnutích referátů někteří předsedající. Kolega šéf ústavu z jižních Čech V. Bůžek např. zachycoval jako relevantní pouze motivy týkající se metodiky výuky dějin na vysokých školách, což bylo tématem setkání, zatímco „jakobín“ M. Nodl připomínal i další souvislosti společenské kritiky, které také náleží k poslání fóra.
Nechtěl bych stavět oba postoje proti sobě, důležitější se mi jeví posoudit jejich vzájemnou podmíněnost. Pro demokratický a evropanský přístup je správné, že se o zdánlivě odtažitém tématu pedagogiky dějepisu hovoří na neformálním setkání, kde se kdokoli může vyjádřit přímo, event. připojit písemně do internetové diskuse. V kultivované zemi by spíše vznikly pochyby, zda diskuse bez kritického pohledu veřejnosti se nestane nakonec pouhou prezentací kateder.
Cíle historických fór jsou jistě jiné, než jak byly nedávno komentovány v Soudobých dějinách F. Svátkem. Nejsou to sympozia snažící se vyřešit určitý faktický problém ani odborářské schůze, ale fungují – podle mého názoru dost evidentně - na principu svobodné polis: žádanou problematiku otevírají a reagují na nedostatečný stav svobodné diskuse v rámci obce českých historiků, což s kvalitou bádání ve společenských vědách vždy úzce souvisí. Diskuse je podle potřeb vedena mezioborově, a ani v písemné formě nemůže být omezena jen na strohá vědecká pojednání. Otevřenost, připravenost a schopnost historiků účastnit se takových výměn názorů je ovšem problémem, který se nevyřeší krátkodobě.
Na řadu negativních jevů v historiografii poukázal L. Jan v příspěvku s ironickým názvem o lakování zábradlí na Titaniku. Lze je jistě doplnit z dalších úhlů, řadím k nim nerovné šance a nevyrovnání se s minulostí, které znemožňují udržovat prostor svobodné a kolegiální diskuse (nekritické protěžování oficiózních historiků s nomenklaturními kořeny a nekorektní přístup k těm, kteří si také dovolí historiografii dělat, aniž by byli těmi předchozími „potvrzeni“ či zaúkolováni). Jsou-li tyto jevy systémové, pak ovšem mají svou širší než pouze osobní příčinnost a konsekventnost. Dodal bych proto řečnickou otázku, zda se za módním Titanikem náhodou neskrývá přejmenovaná Aurora.
Jsem přesvědčen, že historiografie ve své podstatě nemůže být jen věcí státních dotací, ředitelů, vedoucích a provozem institucí. Náleží mezi existenciální potřeby každé doby podobně jako umění či filosofie. Organizovanost a specializace historického výzkumu je sice nutná, ale je třeba počítat s tím, že se snadno stává předmětem byrokratické manipulace. Hodnocení historiografie by mělo být věcí veřejnou a starostí historiků samých. Pokud není alespoň trochu kontraverzní, působí to podezřele.
Proč je charakter historiografie v Polsku a Německu na první pohled zdravější, než u nás, ačkoli obě tyto sousední země prošly ještě drastičtější školou totality? Odpověď lze zatím jen naznačit. S přáteli včetně polských a německých vedeme diskuse již od dob komunismu, zda trochu zvláštní stav u nás byl způsobem spíše některými lidmi (snad vybírané typy), tradicemi, anebo „sociologickými“ předpoklady. Z objektivního hlediska nepochybně trpíme nevýhodami nejen malé země, ale také mentálně uzavřené komunity, která se však obvykle pohybuje v kontextu velkého světa (německá věda, rakouská monarchie, socialistický blok). To jistě obecně vzato ovlivnilo dějinnou reflexi i boje historiků v jejím rámci.
Jak mě poučil můj německý přítel, jestliže se např. znelíbím v Německu vůdčímu profesorovi, či mám odlišný názor na řešení odborné tématiky než se na daném pracovišti nosí, tak nemusím pověsit obor na hřebík, nýbrž mohu přejít k jinému profesorovi na jiné obdobné univerzitě a tam dostanu šanci k dalšímu profesnímu růstu. Rizikovější je asi kritizovat vyrovnávání s minulostí ve vlastním oboru, nebo se snažit systém dále vylepšovat, zpochybňování zaběhaných konvencí dráždí všude.
Ale také prostředí hlavního města v centralizovaném národním státě, jak jsem to zase trochu poznal v Polsku za „časů komuny“, se může vyznačovat živostí a pluralitou, nikoli malicherným autoritářstvím a spiklenectvím. Varšava nebyla svobodomyslná jen proto, že jí může konkurovat Krakov. Devótní ráz vztahů na univerzitách byl sice v Polsku zastoupen, jak to známe z filmu „Ochranné zbarvení“, ale právě v regionech. Ale již na konferencích o šlechtě v Toruni na počátku 80. letech „nešéfovali“ žádní ředitelé, a o tom, kdo bude nebo nebude přizván do vědy, stále rozhoduje jen zaměření badatelů, žádná „centra“ vědeckých kádrů (ideál nejen našich 50. let).
Tím nechci samozřejmě říci, že také lidé v Německu nebo v Polsku proti sobě občas rádi neintrikují, že tam nevznikají klientské vazby zatěžující svobodnou diskusi, že se neobjevují „malé kulty osobností“, neprojevuje se intelektuální snobismus a že dříve přezíraví komunisté v sobě neobjevují silné věřící. Ale etické normy a konvenční pravidla pro historickou veřejnost jsou nastaveny tak, že převládají kreativní vztahy. Proto vycházejí v Polsku např. kvalitní sborníky tematicky z různých oblastí dějin středověku, ačkoli autoři mohou mít protikladné názory a postoje, případně se dokonce osobně neznají. Zastoupení a profil historiků střední generace působících v oficiálních institucích v Česku a Polsku je nesrovnatelný. Mladí polští historici se tak vymezují v hodnotově náročnějším prostoru.
To vše není ničím samoúčelným, historiografie má imanentní úkol racionalizovat minulost pro každou dobu a společnost, a k tomu účelu rozvíjet určité metody a sociální vazby. V demokracii politické subjekty nemohou nařizovat, co se má zkoumat a k jakému účelu. Počítá se s tím, že historická obec je sama schopna vystupovat s věrohodnými podněty a předkládat nezatížené koncepční pohledy. Proto je také legitimní, že poměry ve společenských vědách jsou předmětem mediálních diskusí. Pokud se nám nelíbí jejich úroveň, pokusme se do nich vstoupit, ne však s pohrdavým despektem. Ostatně, řada redaktorů patří k absolventům historie na vysokých školách. Ale ve skutečnosti by naopak historiografie měla iniciativně a otevřeným způsobem komunikovat s veřejností. Jinak bude logicky následovat ztráta důvěry v obor vůbec a omezování výukových hodin na základních a středních školách (jak to zde bylo řečeno).
Spontánní kritika se vůči historiografii i v jejím širším rámci vyhrotila před dvěmi lety v době desetiletého jubilea pádu komunismu. Významné osobnosti měli kritiku docenit a využít ji v zájmu legitimizace oboru (tak se to občas dělá v pluralitních zemích). Přirozeným tématem byla otázka, jak probíhá emancipační proces zahájený demonstracemi proti minulému režimu ve společnosti a v tomto rámci demokratizace historické obce, která by jej měla reflektovat. K tomu náleží koncepční téma, kam až zasahovalo totalitárně marxistické paradigma, které oficiální věda šířila po tři generace, jaké byly jeho příčiny a jak se s ním rozcházíme. S náročným překonáním minulosti by měla být spojena kvalitnější budoucnost, to by mělo platit pro historiografii v první řadě. Jinak nastupuje „pohlednicový“, bezrozměrový a bezhodnotový pohled na svět, zejména u lidí s méně kritickými sklony. Pokud si vzpomínám, ani v roce 1989 nechápala řada mladších lidí, proč to tak přeháníme s nespokojeností vůči režimu, kde se dá žít (zatímco starší skeptici tvrdili, že s tímto obyvatelstvem to stejně lepší nebude, i kdybychom skutečné svobody dosáhli).
V kontextu dosavadního vývoje nepřekvapí poněkud nízký zájem historické veřejnosti o cyklus sympozií k dějinám vědy, ačkoli je dostatečně prezentován a má ovšem nemanipulovaný a z hlediska účastníků otevřený ráz, podobně jako historická fóra. Přitom se ukazuje, že přes mnohé fundované monografické referáty chybí i v odborné historické veřejnosti komplexnější pohled na naši „nedávnou - dávnou“ minulost. Některé příspěvky mají proto již značně zkreslený ráz (asi díky jednostranné komunikaci, případně výuce), nebo až tendenční zacílení, budící však zatím úsměv od velmi znalých pamětníků (kteří se dostavili loni na poslední odpoledne sympozia o 60. letech).
Proces společenského hodnocení a dialogu je však k životu nutný, týká se všech oborů a všech zemí světa. Jeho cílem nejsou jen osoby či teorie, ale také sociální systémy, případně instituce, které v rukou svých uživatelů se rády snaží unikat zpětné vazbě (tvorba mikroklimatu a subkultur, kde se dobře daří jen zasvěceným). Pochybnosti o kreditu naší vědy musí upřímně mrzet mnohé starší historiky, kteří již vlastní, byť dobově přistřihnutou, kvalitní práci odvedli, i nezatížené historiky mladé generace, kteří jsou hrdí na svůj obor, připravují zajímavé studie, ale jeho filosofii teprve hledají. Minulost s budoucností lze spojit, ale na rovině existenciálního výkladu a pochopení.
Jeden z nedávných „jakobínů“ A. Kostlán po určitém rozboru sumarizoval trendy v historiografii slovy, že se vyvíjejí tak, jako celá společnost. Řekl bych, že na tuto logiku vývoje etické „neadresnosti“ doplatil také on, a to paradoxně v důsledku docílení mimořádného prestižního managerského úspěchu (schválení výzkumného centra, skutečně jediného z oboru historiografie v resortu vědy v ČR). Tato kauza je příznačná pro české poměry také tím, že nekorektní postup se drží již téměř rok pod pokličkou, ačkoli může vést k zániku pracoviště (Kostlán je řešitel projektu), kde se týmově uplatňují mladí historici. Historická obec by měla usilovat o profesní etiku ve vlastním zájmu, ale nestačí omezit se při tom pouze na formální procedury.
Snad by historikům pomohla povinná zkouška z Konfucia (zjednodušeně: „čeho chceš dosáhnout, v tom pomáhej jiným“, i sociální neúspěch může být zdrojem hodnot). Je to škoda pro všechny, že stále - historiografie spolu s celou společností (již od 40. let) - ztrácíme šance, které nebudou dostiženy. Tak to zní možná „jímavě“, ale měli bychom vědět, že od minulosti nás nedělí ani tak čas, jako rozhodnutí a kvalitativní změna. Ale raději bych se věnoval pozitivnějším historickým tématům.
Přejděme nyní k tématu vztahu humanitních fakult ke studentům. Ti jsou vlastně občanskou veřejností, která vstupuje v důsledku dospívání do jistého smluvního vztahu se státem placenými institucemi, aby se připravili pro svou životní dráhu. Postupuje se v tomto případě ze strany univerzit a státu dostatečně zodpovědně? Mají studenti historie rovné šance s jinými vytvořit si předpoklady pro uspokojivou kariéru?
Protože vedu již deset let katedru společenských věd na Fakultě stavební ČVUT, mám asi i v této problematice trochu odlišné postoje, než jaké převládají. Naší snahou je připravit pro absolventy techniky takové možnosti, aby se mohli uplatnit nejen v rámci technické činnosti, ale také v ekonomice a veřejné správě. Argumentujeme příklady z USA a západní Evropy, že na prestižních technických univerzitách se vyučuje 10 % povinné výuky z humanitních předmětů. Součástí studia jsou ekonomická teorie a firemní management.
Historie při stanovení cílů na Fakultě stavební působí jako koncepční jednotící činitel. Jedná se ovšem o aplikovanou historii doby „nejsoudobější“, která však musí zachycovat – v případě vztahu k sídlům a krajinám – také aspekty starší, sahající až do pravěku (ochrana archeologických nalezišť). Výchozím argumentem je pro nás pojetí „krize paradigmat“ klasické industriální epochy, které vede k překrývání sociální a technologické roviny v současném životě. Toto téma bylo otevřeno již v 60. letech také u nás (R. Richta, L. Tondl). Koncepčně lze pak analyzovat sérii konkrétních proměn jak ve společenských vědách, tak v technice, ekonomice a politice, které spolu korespondují. Historie tyto jevy časově zařazuje a vývojově zhodnocuje ve spojení se sociologií a filosofií vědy. Lze proto např. vysvětlit aplikační proměny psychologie, z níž mají technici ještě často obavy jako z hrozivé okultní vědy, ačkoli na Západě změnila management.
Z těchto ideových zdrojů, zejména pod vlivem J.-J. Salamona, filosofa vědy a šéfa technologické politiky EHS v 70. – 80. letech, orientačně vycházejí soudobé integrační proudy ve vysokém školství a vědě v EU, a to včetně snahy naučit univerzity ekonomice a managementu. K jednotícím myšlenkám patří pojem „trvale udržitelného rozvoje“, který souvisí s etickým problémem zodpovědnosti ke světu a k dalším generacím. Nové paradigma preferuje tyto hodnoty: inovace, kreativita, etika, flexibilita, interdisciplinarita, pluralita, multikulturálnost, ekologizace, svoboda, otevřenost, zodpovědnost, vzdělanost, informatika, globalizace, „inteligentní“ a vysoká technologie, marketing, „nový management“, bezpečnost, role státu, genové inženýrství. Je zde nakupeno až příliš cizích slov, ale přitom se konstatuje, že pro řadu nových pojmů v angličtině z těchto oblastí – např. enviromentální - ani kompletní česká terminologie neexistuje.
Cílem Boloňské deklarace je vytvořit nejen společný prostor vysokoškolského vzdělávání, ale také sdílených demokratických hodnot a standardních profesně-sociálních schopností. Řekl bych, že ve všech těchto oblastech vlastně znovu následujeme vzdělanostní systém středověké Evropy, jenž měl progresivní vliv na rozvoj národů. Nyní jde o to, aby v měnících se civilizačních podmínkách sehrávaly mladé vysokoškolské elity dynamizující úlohu a udržely tak integrační trend v nadnárodní rovině.
Profil evropského bakaláře či magistra není výmyslem bruselských byrokratů, z hodnotových hledisek funguje na vzorových univerzitách již v praxi. Např. podle zásad Technické univerzity v Mnichově má být každý absolvent vybaven nejen odborně, ale také kulturními znalostmi a sociálními kompetencemi. Vznikají i další netradiční profesní kombinace, např. lékaře a právníka. Předpokládá se, že již „evropský bakalář“ bude schopen uplatnit se managersky v různých odvětvích praxe, včetně vlastního podnikání.
Vysokoškolské studium podle Boloňské deklarace je „strukturováno“ na tři nezávislé stupně (bakalářský, magisterský, doktorský – každý je možné studovat na jiné vysoké škole), předpokládá mobilitu (část studia v jinojazyčné evropské zemi) a deklaruje vzájemnou srovnatelnost pro studenty i učitele (kredity, tituly, bohužel ne mzdy). Preferuje se nadto snížení počtu výukových hodin a přímá komunikace studentů s učitelem. Tím by mělo být dosaženo toho, že místo biflování se bude rozvíjet samostatnost a tvořivost. Studium by mělo posílit schopnosti absolventů uchytit se na pracovním trhu.
Ačkoli většinu těchto požadavků již prestižní západní školy zavedly dříve, u nás mnohdy působí jako hrůzostrašná Skylla a Charybda, mezi nimiž chceme šikovně vplout do Evropy. I když se např. nabídka společenských věd pro studenty techniky těší jejich podpoře (čtyři pětiny dotázaných v sociologickém výzkumu), a rovněž firmy a veřejné instituce si přejí koncepční rozšíření podílu společenských věd v povinné výuce, postoje na odborných fakultách jsou konzervativní. Místo rozšíření a modernizace profilu naší výuky dochází paradoxně v rámci zavádění evropského modelu k jejímu snižování.
Domnívám se, že po překonání paniky („ohrožují nás eurohumanisté z Bruselu“) bude docíleno obratu v zájmu samotné ČVUT, jak to ukazuje vývoj v minulosti, kdy byla provázána s nově vzniklou VŠ obchodní (1919). Bude otázkou času, kdy se prosadí otevření magisterských oborů, které by mohly být přístupné i pro absolventy bakalářského studia na filosofických (pedagogických, humanitních) fakultách. Dříve či později lze očekávat vznik sociální fakulty, patrně za spolupráce s UK. Představoval bych si (možná dnes trochu zástupně za možnosti v současné historiografii), že by jeden magisterský obor byl zaměřen komplexním způsobem na hodnocení a plánování staveb a rekonstrukcí ve městech a v regionech, spolu se studiem těchto sídel, patrimoniálních celků a demografickým vývojem v minulosti. Významnou roli by při tom sehrávala výpočetní technika monitorující již dnes celé území a umožňující vytvářet srovnávací modelové typy v evropských regionech.
Jiným specializovaným okruhem jsou dějiny technologií, ekonomiky a firem. Dnes jsou mezi studenty na ČVUT někteří, kteří toužili studovat historii, ale nedostali se na patřičnou fakultu. Snažím se je přesvědčit, aby setrvali na technice a věnovali se historii právě aplikačním způsobem, např. v rámci projektů rekonstrukce či revitalizace památek. Technické znalosti by je však mohly předurčit také ke studiu výše zmíněných témat, spolu s oborem „Technology Assessment“ (postoj občanské veřejnosti k technologiím).
Reakce vůči změnám na technikách sice můžeme označit za konzervativní (změny přitom iniciuje rektor ČVUT J. Witzany), ale otázka také zní, jak budou probíhat na fakultách filosofických, možná příliš zahleděných do vlastních tradic. Pokud si vzpomínám, trend výuky směřoval k stále většímu počtu zkoušek (což není kvalitativní změna), zatímco v 60. letech se spíše uplatňoval názor, že historik si musí osvojit určité téma, jemuž stačí porozumět a na němž si vytvoří vlastní metodologii práce. Znalost empirických dat nebývá ani typická pro významné historiky, mnozí z nich by nedali dohromady např. řadu německých či francouzských panovníků (samozřejmě pokud se naopak nezaměřují na komparativní problematiku). Důležitější je, že rozvíjejí originální způsob historického myšlení a metody společensky zodpovědné profesní činnosti.
Na humanitní vědy se hlásí vysoký počet velmi nadaných mladých lidí, na technikách jsou z toho až deprivováni. Jak to však bude s absolventy historických oborů v budoucnu, jaký je zde veřejný zájem? Kompetentní formulování problému zpravidla chybí. Zato se setkáváme s útěšnými legendami, např. o tom, že na Západě obvykle řídí velké komerční firmy egyptologové. Archeologové prý zase šéfují různé orgány státní správy. Konkrétní znalosti jsou údajně na obtíž, velký manažer řídící osudy světa má být nad věcí.
Schopný jedinec si stejně práci najde, stávají se alespoň pro tuto alibistickou odpověď zodpovědní činitelé zásadními liberály. Ale známe přece také z Německa nebo USA v určitých obdobích masové příklady frustrovaných absolventů sociálních věd bez uspokojivé kariérní budoucnosti a s pokřivenými politickými postoji. Smyslem evropských reforem ve školství je podobná rizika snížit.
Absolventi studia dějin nemají žádnou další speciální kvalifikaci, nepočítáme-li učitelské kombinace. V rámci současného financování nejsou vysoké školy zainteresovány na jejich životním úspěchu, protože dostávají prostředky ze státního rozpočtu především za počet studentů (a za vlastní vědeckou úroveň, která je - mimochodem řečeno - byrokraticky hodnocena podle počtu akademických a vědeckých titulů pracovníků kateder). I když současný stav nelze aktuálně systémově změnit, pro celkové posouzení problematiky lze připomenout další modely, kdy by studium bylo výrazněji financováno z privátních zdrojů (např. penzijní fondy), přičemž by toto financování nutilo univerzity připravovat své absolventy pro praxi tak, aby nezůstali na finančně podřadných místech (protože absolvent začne studium splácet až po dosažení určitého životního standardu).
Byli by ochotni garanti výuky historie (pedagogické rady, ústavy, akreditační komise atd.) v tomto jinak zcela teoretickém srovnání připustit, že 10 % výuky budou zahrnovat předměty, které cíleně nemají přímou souvislost s diplomovým studiem? Řadil bych k nim v rámci civilizační gramotnosti výuku ekonomické teorie, sociologii, psychologii mezilidských vztahů a řízení spolu s rétorikou, ale možná také profesní a filosofickou etiku (můžeme nabídnout pro srovnání anotace našich kurzů). To jsou však jen náměty k „veřejnému projednávání“ našeho tématu.