Texty Jaroslava Pánka a Martina Nodla předložené veřejnosti v souvislosti se sjezdem historiků v Hradci Králové představují modelově protikladné tendence v české historiografii na konci 20. století. Její narůstající krize se může stát dlouhodobějším stavem, který však není třeba pokládat za něco tragického, jakkoli bude možná poněkud poškozen obraz historiografie v očích byrokratů. Pokládám ostatně za sporné, nakolik česká společnost své historiografii věří, morálně či odborně. Projevy katarze může posuzovat z lidského hlediska jako věrohodné a očišťující.
Výchozí zdroje tohoto protikladného trendu jsem sledoval v příspěvku na loňské konferenci věnované vývoji vědy v letech 1945-1953 (publikováno právě nyní, 1999) a toto téma se připravuji propracovat do souhrnného celku ještě pro pozdější období. I když jsem zaměřením především medievista, právě zájem o interpretace dějin středověku a ztížený přístup k vědecké práci mě přivedl k potřebě analýzy společenské role historiografie také z hlediska oboru soudobých dějin.
Již jako student jsem se v 60. letech mořil nad tím, proč tehdejší knihy Grausovy a Mackovy jsou tak hrůzostrašné ve srovnání s díly Gollovy školy. Příčinou nebyl jen jazyk a tematika, ale také zjevná protihumanistická tendenčnost, které se v hantýrce 50. let říkalo stranickost. Oba zmínění protagonisté stalinismu se později dostali na odlišné životní pozice a vytvořili práce trvalejší hodnoty, ale nedokázali se bohužel vyrovnat se svou minulostí před veřejností. Je třeba říci, že tuto Pandořinu skříňku také raději nikdo neotvíral.
Pozdější členové oficiálních špiček vědy, ať již ve stadiu partajního vzestupu, nebo ve fázích, kdy strana opustila je (do 1989), či oni ji (od 1990), se většinou odvolávali na legitimnost vývoje české marxistické historiografie, která údajně navazovala na levicové tendence 1. republiky a měla přímou analogii v levici západních demokratických států.
Vysvětlení vnitřních rozporů a klíč ke krizi lze ale spatřovat v tom, že právě legitimita jejich etiky byla falešná, či jinak řečeno, byla odvozená od logiky totalitního systému. Marxismus zde nepředstavoval pouhou názorovou vlnu, stejně jako členství v KSČ v letech 1948-89 nebylo obyčejnou politickou příslušností, jak to vysvětlil již ve 30. letech Jan Slavík ve svých spisech o Leninovi a sovětském Rusku. Rizika sovětské cesty připomínal Slavík ještě na 2. sjezdu historiků v roce 1947. Poúnorový marxismus se stal účelovou ideologií zločinné sociální přestavby společnosti, k níž náleželo zavedení nové leninsko-stalinské etiky.
Při této přeměně nemohla zůstat historiografie stranou, protože náležela k tradičním identifikačním složkám české společnosti. Ačkoli na 2. sjezdu historiků (1947) nabízela podobně jako spisovatelé své služby národu, lidově-demokratickému režimu, Slovanstvu, tradicím TGM a pokroku, ačkoli na tribuně se bouřilo stejně jako letos planě proti „Němčourům“, přesto se historici od katolíka Kalisty po trockistu Kalandru nechtěli vzdát té etiky, která byla základem západního racionálního myšlení a svobodné individuality. To znamenalo, že byli – v duchu hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ – pro KSČ „objektivně“ škodliví.
Strana založila v historiografii vlastní agenturu, což je pamětníkům dobře známo. Nám jde především o uchopení problému, který má obecnější charakter.
Posláním angažované historiografie bylo:
a) zlikvidovat předchozí směry, zprvu „pekařovce“, pak ostatní „gollovce“, nakonec „masarykovce“ a nepohodlné marxisty,
b) zavést platnost nové etiky, která odůvodňovala těžké poklesky vůči profesní a humanitní morálce,
c) přeměnit historiografii z volného sdružení badatelů vedených pouhou charismatickou autoritou univerzitních profesorů v služebnou organizaci řízenou podle zásad KSČ,
d) legitimovat vědeckou činností komunistický teror a „právní“ přeměny jako dějinnou zákonitost,
e) získat emotivní podporu obyvatelstva pro principy totality na základě podbízivých vzorů z národní minulosti,
f) řídit státní instituce a připravovat na školách budoucí pracovníky v oblasti historiografie a navazujících oborů (archivnictví, muzejnictví ap.).
Tyto cíle byly otevřeně formulovány až po únoru 1948 a staly se – s jistými inovacemi – programem oficiózní historiografie až do listopadu 1989. Česká historiografie se rozdvojuje rovněž podle leninských vzorů na „kádry“ („rozhodují vše“) a „masy“ (chodí do práce a na školení). Úzká organizovaná „revoluční“ špička dostala do rukou státní instituce včetně cenzury a podrobila si historiografii „starého typu“, tj. svobodně myslící historiky. Komunikace a diskuse byly v „novém řádu“ deformovány, protože kritika v odborném tisku mohla znamenat existenční konec i pro člena KSČ. Proto pěstovali kormidelníci vědy spíše sebemrskačský styl sebekritiky.
Bolševizace vědy nebyla na všech úrovních stejně intenzivní a potřebná, týkala se především vedoucích postů a prestižních pracovišť. Zatímco studium moderních dějin bylo zpolitizováno („obory“ dějiny MDH a KSČ), existovaly celé stínové zóny, kde bylo možno pracovat sice nesvobodně, ale odborně (archeologie, pomocné vědy historické, dějiny umění). Do zaprášených archivů či muzeí se uchylovali různí reakcionáři bez ohledu na věk.
Je však třeba existenciálním způsobem pochopit, co to byla totalita. Celá každodennost byla rituálně přizpůsobena nařízeným vizím, ale zároveň se odvíjely spontánní lidské osudy a prosazovalo kulturní zázemí českých zemí. Lidé se alespoň snažili učinit svůj osud snesitelným, docílit pozvolného rozvolnění agresivního komunismu směrem k humanizaci poměrů „zevnitř“. Není to sice natolik působivé jako akce Agenta 007, ale tento vývoj byl pokládán za eticky přijatelný i na Západě. Za Chruščova nastala éra „všelidového státu“, na počátku 60. let se objevuje myšlenka konvergence. Kdyby se posilovalo konfrontační myšlení, pak bychom dnes již o ničem diskutovat ani nemohli.
Problém roku 1968 bych již jako pamětník spatřoval v dilematu mezi výsadností, kterou etika komunismu stranické elitě přinášela, a dobrovolnou očistnou katarzí na cestě k etice humánní. K druhé variantě však neměl nikdo odvahu, vždyť zločiny byly nedávné a stále žili lidé doma i v emigraci, kteří mohli partajní elitu kdekoli vystřídat. Jako atraktivnější a v souladu s reformním trendem v KSČ se jevila myšlenka přebírat západní levicové vzory. Je to doba, kdy oficiózní marxisté začínají psát o tématech, která ostatním zakázali. Toto první překabátění v 1. polovině 60. let zachycuje Kunderův román Žert.
Kdyby ovšem nepřijely sovětské tanky, tak by se dnešní krize odehrála asi koncem 70. let. Účet za minulost musel někdo podat. „Normalizace“ nebyla ničím jiným než opakováním poúnorového scénáře. Při hodnocení je asi velmi relativní argument, že normalizátoři „nevěřili“, zatímco poúnoroví stalinisté „věřili“.
Tentokrát se již nevedl boj proti buržoazii, nýbrž proti socialistickému obyvatelstvu. Nepřítelem se postupně stali nejen vyškrtnutí a vyloučení komunisté, symbolicky Graus a Macek, ale nakonec také mládež a dělníci. Nastává zlatý věk pro StB. Tento vývoj byl ve znamení propagace etatismu v historiografii. Jak např. naznačila výstava na Pražském hradě k výročím roku 1978 (1278, 1378), nadživotní Husák v poslední místnosti nebyl ani tak vyvrcholením boje proletářů, jako linie panovníků.
Přes neocenitelný morální význam Charty 77 nedošlo v českých poměrech k podobné vnitřní katarzi, jakou známe z Polska a Maďarska. Na demonstracích v letech 1988-89 jsem si uvědomil, jak hluboce jsem po letech od studentských stávek (1968-69) zasažen fatálním strachem. Demonstranti byli při zadržení většinou bledí a téměř ochromení. Nešlo o to, že by jim hrozily závažné tresty nebo násilí typu 50. let, ale o pocit psance a vyčlenění z příliš úzkostlivé společnosti. Podobně se tvářili dnešní sebevědomí šéfové historiografie z mé generace již pár týdnů po listopadu 1989.
Bylo asi zapotřebí pro všechny bez rozdílu, aby osvobozující éra nejistoty, překračování svých stínů a hledání koncepcí byla dlouhodobější. Sametová revoluce byla příliš bleskovou reakcí, jak se zbavit odpovědnosti a získávat nové výhody.
Pro historiografii se v této hektické době rýsovalo několik zásadních možností:
a) zavést model otevřené společnosti, která by zajistila bezpartijním a odstaveným podíl kompenzující jejich dosavadní izolaci, ale který by také dal prostor pro trvalou diskusi a poznávací týmové zapojení s dosavadními komunisty,
b) tvrdě eliminovat dosavadní nomenklaturu a kádrovou rezervu, opakovat z důvodů rekonstrukce společnosti „opačnou segregaci“ na určité období,
c) vyhnout se katarzím a zavést kamufláž demokracie, která znamená udržení totalitárního modelu s kosmetickými změnami.
Je nesnadné posuzovat s vlastním životním angažováním přítomnost uměřeně, ale podle mého názoru měla být realizována varianta a) pod hrozbou varianty b). Cílem by bylo vyrovnání s minulostí vítané pro všechny. Jen pro úplnost, pozdější lustrační zákon neměl politicky produktivní vliv, neboť StB pochopitelně hledala své oběti včetně spolupracovníků právě u vyhozených straníků, bezpartijních, u náboženských skupin atd., nikoli ve vrstvě tehdejší ideologické elity.
Pro centralizovanou zemi byl velmi významný vývoj v hlavním městě. Výsledný vektor působení sil nakonec vedl k převládnutí verze c), alespoň ze současného odstupu, jak by to prokázal prosopografický výzkum obsazení vedoucích postů a členů důležitých rad vzhledem k bývalému členství v KSČ. To pochopil i bez výzkumu záhy každý: radikální emancipace obce historiků se nekoná, kontakty a návyky z minulosti se velmi vyplatí, nevolnický systém se změní spíše na přívětivější klientský, po době železné nastane doba máslová (častý argument: Každý má máslo na hlavě). Přitom konkrétní řešení v Brně a v Olomouci odpovídala spíše bodu a).
Trend v centru byl ovšem výrazněji ovlivněn návratem bývalých („posrpnových“) komunistů, kteří s revoluční organizovaností sledovali obsazování postů. To sice mohlo urychlit personální změny, ale scházela očekávaná demokratická a odborná reflexe. Přitom byly odlišné poměry na FF UK, v Historickém ústavu (ÚČSD) či při vzniku ÚSD. Zatímco např. v tehdejším ÚČSD byla konsolidovaná silná stranická vrstva (na 40 %) vedle vrstvy notorických nestraníků, na FF UK se udrželi převážně vyškrtnutí komunističtí liberálové s dobrým odborným standardem, přičemž vracející se disidenti pocházeli často z oborů dějin MDH a KSČ.
Konsolidace nových poměrů tak probíhala ve stínu jistého vyrovnávání bývalých příslušníků KSČ z různých dob. Jako člen komory volených zástupců ČSAV jsem byl přítomen tomu, jak tuční soudruzi z „horní komory“ s mladickým zápalem posíleným vodkou z bufetu aplaudovali příchodu Šika a dalších dříve vyhozených akademiků, kteří se tvářili ve vnucované roli zachránců přátel z časů A. Novotného dosti rozpačitě.
Ještě důležitější však bylo, že občanské sebevědomí nemělo silné kořeny a nevydrželo s dechem, tempo změn ve společnosti znemožňovalo reflexi a zpětnou vazbu. Nelze samozřejmě říci, že se celkově nic nezměnilo, vznikla např. nová pracoviště (Fakulta sociálních věd), což snížilo pocit nespokojenosti a napětí. Mnohá pracoviště byla záhy zahlcena odlišnými starostmi, s nimiž si nevěděla rady. I když byla objektivní potřeba širokého dialogu i při řešení nových praktických otázek pociťována, narážela na stále rostoucí nedůvěru.
Veřejnost se tak nestala svědkem intelektuálního kvasu ani hledání náročné koncepce demokratického uspořádání vědy. Ale historiografii si každá společnost západního typu pěstuje mj. proto, aby jí kvalifikovaněji napomáhala projevy izolacionismu překonávat. Uzavřenou historiografii lze proto schematicky řadit k „nepřátelům svobodné společnosti“ (terminologie bývalého marxisty Poppera), jakkoli samotné profesní bádání může vždy přinášet obětavou a hodnotnou práci, která má v perspektivním horizontu osvobozující dopad.
Není divu, že na frustrující atmosféru v historické obci reagoval na sjezdu v Hradci Králové generačně negativisticky Martin Nodl. Kariérní zájmy již v sociálně členitém pražském prostředí asi selhávají. Tím se nastavuje zrcadlo morálce systému, kde rytmus generačních výměn určovaly čistky a princip sociální segregace.
Krizi systému uzavřené společnosti je možno oddalovat rutinním způsobem: dezinformacemi, obsazováním vedoucích postů, kontrolou časopisů, grantů, vědecké mobility, přípravou vlastních servilních žáků. Uzavřená společnost potřebuje vidinu nepřítele a příklady zrádců ve vlastních řadách, jak to ukázal hradecký sjezd. Vhodným prostředím pro úspěšnost tohoto trendu u nás je mentalita konformity a demoralizující příklady z jiných oblastí transformace. Tradiční oporou a cílem organizované moci levicového původu jsou státní instituce a dotace, za které lze odměňovat věrné.
V zásadě se však uzavřené sociální organizace i jejich společně sdílený étos nutně budou dále rozpadat. Ke zdrojům eroze patří svoboda tisku, stoupající občanské sebevědomí, decentralizace, morální kultivace, větší fundovanost vědecké práce, evropské standardy, naše nynější diskuse.