Vratislav VANÍČEK

Legitimita a historiografie

Podstatně rozšířená verze příspěvku předneseného v diskusi na 2. historickém diskusním foru dne 18. 4. 2000.

Ve svém příspěvku bych se chtěl zabývat některými formami a motivy, jimiž byla minulost uchopována v dlouhodobém kulturním procesu. Zároveň si jistě uvědomujeme aktuální význam tohoto tématu, pokud nás znepokojuje otázka legitimity české historické vědy.

Jaký význam má přitom termín “legitimizace”? Domnívám se, že je třeba odlišit jeho význam základní a přenesený. To, co vytváří přirozenou legitimitu, je svobodná autorita, ať již jedince, skupiny, státu či oboru. O legitimitě se zpravidla nehovoří v běžném provozu společnosti, který je pořádán respektovanými konvencemi a chráněnou legalitou (zákony, správní autorita). Teprve selhávání konvencí či antihumánní ráz legality vedou k diskusi o tom, jaká je vlastně legitimita celého systému, zda mu lze důvěřovat.

Legitimizační úsilí je takové, které se snaží společenský systém napravit a dát mu věrohodnost, bez níž by legalita nebyla možná. Pojmově odlišná je v tomto srovnání ideologizace pokoušející se legalitu deformovat. V praxi lze někdy obtížně rozlišit, zda např. revoluce přináší spíše novou legitimitu či ideologii (i když ve vědě a technice má termín “revoluce” pozitivní význam při souběžném rozvinutí nových paradigmat, zasahujících i do oblasti nové organizace a kritérií elit).

Historiografie jako relativně strukturovaná obec badatelů je podle mého názoru legitimní tehdy, pokud uskutečňuje své odborné poslání. Tím však za normálních podmínek nelze rozumět obhajobu politického systému a plnění společenských zakázek, případně jejich nabízení. Provázanost historiků se státem (institucionálně ve školách či ústavech) bych spojoval s termíny z oblasti sociální prestiže, která však nemá nutnou badatelskou relevanci (osobnost kvalitního historika nemusí být vždy poctěna šéfovstvím a řádem práce). Úkol historiografie má ve vztahu k legitimitě obecně intencionální polohu: předpokládá se, že výsledky historikovy činnosti mají uchopitelnou podobu, že jsou kriticky věrohodné a užitečné, že historie lidí má jistý existenciální smysl.

Je možno ovšem říci, že společnost se často odvolává na dějiny v povšechném legitimizačním smyslu. Různé společenské proudy se zase snaží přisvojovat si dějinné odkazy legitimizací svých nároků. V politických sporech, stejně jako v knižní produkci, lze rozvíjet různé myšlenky inspirované z minulosti a nabízející nonkonformní koncepty ve vztahu k zavedeným hodnotám. Ale ať už je konkrétní společenské angažování historiků jakékoli, tuto činnost nevykonává historiografie z hledisek vědy. Pokud by ji někdo pokládal za autoritativní, např. ve smyslu “dějinného soudu”, jednalo by se buď o legitimizaci v přeneseném smyslu slova, případně o ideologizaci.

To jistě neznamená, že by historici neměli své odborné dispozice k dialogu o veřejných záležitostech. Je však třeba dodržovat principiální intelektuální distanci ve vztahu k minulosti. Historik se snaží minulost pochopit, transformovat různé podněty, může navrhovat poučenější společenské koncepty, vstoupit do politiky či žurnalistiky. Ale domnívám se, že se zpronevěří svému profesnímu poslání, pokud se stane ideologem (tím rozumím cílenou deformaci výsledků vědy).

Povolání českého historika se mi v této souvislosti nejeví být jen záležitostí rutiny či profesního poměru, jako tomu nebylo ani v době Palackého a Pekařově, i když jistě nemůže být dnes spojeno s aspiracemi na ideové vedení národa. Jisté specifické nároky na společenskou reflexi náleží podle mého názoru také k historiografii německé, polské a ruské. Historici střední a východní Evropy působí v prostředí, kde ke každodennosti patřil ideologický nátlak a pokřivené pravdy, kde se rozhodovalo o lidech a oborech především podle antihumánních klíčů a kde všechny tyto návyky byly převedeny do systému západního evropanství, od kterého se díky fašismu či komunismu odchýlily. Ve světě nepochybně existují i četná jiná specifika rovněž s obecnějšími antropologickými rysy (vývoj kolonialismu, vztahy v Asii atd.).

Neznamená to, že by snad měli být historici střední a východní Evropy mobilizováni od užitečného pramenného výzkumu či přitažlivějších témat k cílům “národní očisty”. Ale jejich zkušenost by měla být orientována do obecnějších rovin historické reflexe. Neboť ačkoli jsou jistě zajímavé dějiny šílenství, strachu či dítěte, co atraktivnějšího a zároveň pramenně fundovanějšího lze nabízet než tematiku etického selhání kulturních národů, otázku národních komplexů a sociálních nenávistí, efektivity revolučních diktatur při dohánění civilizačních rozdílů anebo projevy tendenčnosti a iracionality v samotné historiografii, které sahají až po zakázaný název mezinárodní edice Monumenta Vaticana v českých “revolučních” poměrech.

Pokusím se ukázat, jak se vztah mezi legitimitou a minulostí kulturně antropologicky konstituuje. Uvedl bych nejdříve ve zkratce čtyři archaické formy:

a) zakladatelský mýtus tribalisticky fixované společnosti (“jak bohové stvořili náš kmen, který je středem světa”, zatímco ostatní kmeny nejsou složeny z lidí, kazí rovnováhu v kosmu a lze je beztrestně pobíjet);

b) kánonové eposy (Homér, védy, rytíři kulatého stolu – jaký étos mají válečnické a duchovenské elity, které obvykle přesahují kmenové hranice);

c) oslavná epigrafika monarchií (Egypt, Persie – přiblížení analistice, ale dějiny koná jen vládce v souladu s bohy, lidé mohou jen pociťovat svou nicotnost před absolutním majestátem);

d) eschatologické eposy (různé “soumraky bohů”, minulostní “zlatý věk” je promítán do budoucnosti, všelidské vize: svět bude zničen a pak obnoven v lepší kvalitě, “my lepší se staneme nesmrtelnými”).

Minulost v těchto případech není pouhou vzpomínkou na předky, má dominantní roli vůči přítomnému, ale není nesena historiografií, nýbrž spíše jistou kmenovou a sociální teologií. Právě v těchto případech má minulé autenticky legitimizující funkci, ale nejedná se o racionální časovost, nýbrž o transcendentno.

Jak si ukážeme, žádné archaické projevy vztahu k minulosti nejsou v intuitivním smyslu cizí lidstvu dodnes. Věnujme však ještě pozornost dalším podobám minulosti, v literatuře a ve vědě. Zájem o minulost se pro člověka stává zřejmě od počátku kultury zároveň vášní, která vedena individuální fantazií se zcela vzdaluje náboženským a mocenským ambicím. Nepochybně tímto způsobem byla zpracovávána také “archaická” témata. Pro epiku, písně a literaturu je však typická jejich umělecká emancipace a desakralizace, která nadto v některých případech může vést až k persifláži vzorových žánrů, jako je tomu u řady parodií na rytířskou epiku již ve středověku.

Od historické “beletrie” se odlišuje historiografie jako systémová časoprostorová rekonstrukce minulosti. Historiografie jako věda byla vytvořena antickými Řeky původně jako osobité umění, které však přerůstá v kauzální poznávací aktivitu a výstavbu vypočitatelného času. Minulé má být odkryto a pochopeno intencionálně pro svobodného jedince a polis. Jen ti jsou však zdrojem legitimity, jakkoli může být minulost zavazující či varující. Kriteriem metody je pro staré Řeky kritická akribie, pro Římany nezaujatý výklad bez zatemňujícího hněvu. Cítíme, že ačkoli nepříjemné pravdy nebyly jistě rády slyšeny a bývaly i pro účel verbální komunikace přikrašlovány (“oni” jsou barbaři – tak uvažují o svých sousedech i Číňané), přesto staré vyspělé civilizace alespoň v principu uznaly nezbytnost nadčasové reflexe. Byl to obrat k náboženské toleranci a k světoobčanství.

Mostem dalšího vývoje byl středověk. Zde je zprvu rozhodující koexistence eschatologického a racionálního historismu, jak jej udržela církev. “Ideály humanitní” nejsou vymýceny ve prospěch “tmářství” (pseudorevoluční rétorika), nýbrž jsou nacházeny jako projevy lidí náležející k světu stvořenému Bohem. Historiografie nemůže plně legitimovat, protože o zásadních pravdách již rozhodla teologie. Výklady dějin proto od samotného sklonku kmenové epochy vynikají jasností a historismem, i když ještě často tlumočí mytické eposy. Kladou si za cíl zejména zachycení fakt v čase (analistika) a převedení eposů do chronologických tabulek, byť obvykle s podbarvením osobních či kmenových sympatií. Svou zálibou v abstraktních schématech dosáhl středověk mimořádně komplexního zachycení světových dějin.

Vývoj v pojetí minulosti mezi časově strukturovanou historií a mýtem nám přibližuje téma počátku českého státu v “pověsti” o Přemyslu Oráčovi. Český stát v ní není vysvětlován historicky, nýbrž mystickým rituálem (posvátný sňatek), který se sice udál v nejasné minulosti, ale legitimuje charismatickým způsobem vládce a právní řád. Tento rituál se pak christianizuje a zapojuje v rámci oslavy dynastie – jakkoli z hlediska teologie neorganicky (středověk dokázal volné spojování protikladů na základě podobností) – do křesťanské soustavy spásy (malby ve znojemské rotundě).

Naproti tomu skutečnou historií se stává tento příběh až v díle Dalimilově, kdy slouží ve změněném duchovním kontextu k cílevědomému poučení z dějin, jak si to společnost v komplikované situaci po vymření Přemyslovců žádá. Kronikář se snaží interpretovat minulost nikoli archaicky, nýbrž “moderně” a zároveň tendenčně (lze říci až ideologicky) ve prospěch šlechtického českého národa. Nakonec Hájek z Libočan ve své kronikářsko-beletristické syntéze opatřil mytickou “minulost” v zájmu zdání věrohodnosti časovými daty.

Novověké humanitní dějepisectví tak vychází z dlouhodobé společné nadnárodní zkušenosti historické práce středověké i antické. I když výklad dějin nelze ani v renesanci a dobách pozdějších metodicky matematizovat a je zneužitelný k partikulárním cílům, mocenské deformace etického a metodického rázu jsou v historiografii dobře patrné.

Můžeme proto jen poukazovat na to, jak prodejnou cháskou byli genealogové falšující minulost Habsburků, lze připomenout, že Marie Terezie si nalezla při dělení Polska záminku v dávné a epizodické korunovaci Ondřeje II. na haličsko-vladiměřského krále. Historické důvody byly a budou vymýšleny k dodatečnému zdůvodňování agresí, různých reconquist a osvoboditelských misí. Každoročně se koná v Severním Irsku provokačně historizující pochod oranžistů. Ale všechny hříchy historiků a ideologické nátlaky mocných nic nemění na skutečnosti, že kritické dějepisectví je definováno na racionální analýze a směřuje ke stále humánnější a demokratičtější interpretaci.

Historiografie jako celek je vtahována do společenského střetu, je-li ohrožena její svoboda. Totalitární systém není k historii lhostejný, obává se – snad to není přehnaný idealismus – její humanizační role a informačního potenciálu. Postavení historikovo je za těchto podmínek podobně obtížné jako umělcovo. Zatímco technik si může uchovat svou tvář poukazem na to, že plní úkoly své profese, neboť za každého režimu je třeba péci housky a stavět silnice, historik šířící ideologii svou tvář ztrácí, i když se odvolává na revoluční nutnost či metodologicky novou vědeckost.

Je možno vůči tomu namítnout, že také za demokratizačních revolucí či v národní občanské společnosti plnila historiografie veřejnou objednávku. Ale tento příměr není adekvátní, zaměňuje totiž přirozené minulostní identifikace s ideologizací vědy. Pro revoluční Francouze platily za vzor obrazy z antických dějin. Tradiční historik v mírových dobách často odpovídá na otázky po identitě národů, stavů, osob či obyvatel měst, vyrábí jim “rodokmeny”. Ty však nemusí být přece nutně zfalšované, jde o to prokazovat se svou minulostí ve vzájemné soutěživosti s druhými na úrovni doby, s vytěžováním archivů a jiných zdrojů pramenů. Proto vznikají např. městské diplomatáře.

Čeští vlastenci si v 19. století vystavěli “zlatou kapličku” nad Vltavou, protože se citově nemohli identifikovat s německo-rakouským státem. Ale jakkoli výzdoba Národního divadla byla provedena s historickými motivy falešnými či autentickými, s náměty pohanskými, královskými a husitskými, opět se nejednalo o archaický kmenový, státní či náboženský mýtus, o systémové ideologické zlomení historie, nýbrž jen o dobovou vizitku kulturnosti a sebevědomí.

Modelově totalitární společnost, jak ji známe z období nacismu a komunismu, vkládá na historii požadavky jiného typu, i když může využívat mnohých rekvizit třeba z obrozenecké doby. Kolektivistický režim se nutně rozchází – bez ohledu na líbivý populismus – s humánním konceptem racionality. Mafiánsky řízený systém žádá speciální služby “archaického typu”, i když moderními prostředky propagandy a byrokratické moci.

Aby se diktatura mohla usadit natrvalo, nestačí jen těžit z krizí, neschopnosti politiků a špatných stránek lidí. Pogromy na Židy a na “kulaky” nelze inscenovat věčně, mohou se nakonec změnit v soucit s obětí. Je proto třeba nastolit systémovou pseudoracionalitu a s ní spojenou etiku, které sehrají roli vědeckého náboženství. Centralizovaný stát zde může realizovat reformu pracovišť a má zájem na relativně racionálním rozdělování prostředků. Stranická historiografie se proto musí lišit od běžné propagandy. Opírá se o ideologii marxismu a zpětně ji argumentačně potvrzuje, podobně jako k tomu docházelo ve vztahu mezi nacismem a vědou v Německu. Historiografie se stává oborem, který rozpracuje ideologické cíle na celé dosavadní dějiny: vysvětlí nejen neodvratnou zákonitost probíhajících represí (“poznaná nutnost”), ale také prokazuje, že dosavadní “buržoasní” historická tvorba byla antivědecká.

V evropské společnosti západního typu je tak minulost z hlediska kritičnosti uchopována převážně v těchto podobách:

1) jako objekt speciálního odborného zájmu historiografie (ta přináší časovost, “poučení” pro přítomné, umožňuje populární výklady, identifikační vizitky svéprávnosti);

2) jako zábavná literatura (dějiny jako lidský příběh, fabulace předčí skutečnost, přitom ale někteří kvalifikovaní spisovatelé – např. L. Feuchtwanger – dokáží minulost vysvětlit a zpřítomnit lépe než souhrnné práce odborných historiků);

3) jako vedlejší součást náboženství, zejména ve středověku (minulost jako svědectví o díle Božím, Gesta Dei);

4) jako pseudovědecká ideologie (mystifikace za pomoci vědeckých metod, noetické a etické podřízení mafiánské moci, “oživování” tribalismu a sociálního mesianismu – hlas nordické krve, spasitelská role proletariátu, dějinná role lidu a dělnické třídy, ale i nové sektářství).

Ideologizace vědy v českých podmínkách po roce 1948 si vyžádala zásadní přeměny sociálně pseudorevolučního typu. Nestačilo jen najmout pár prodejných či ambiciózních jedinců ze staré vědy a zastrašit ostatní. Bylo třeba vytvořit nový typ “vědy”, historiografii “bojující a triumfující”, která by sice užívala pracovních metod vědy, ale programově tendenčním způsobem (“stranickost ve vědě”), a obsadit ji intelektuálně “nezatíženými” lidmi (kádry). Svobodná česká historiografie byla rozmetána, ačkoli profesně mnozí přežívali.

Poválečná situace postupné likvidace občanství znemožňovala odpor. To náleželo k specifickým rysům totality. Vždy jsou zbavováni sebevědomí ti bez budoucnosti, bez nároku na pravidla hry, aniž musí přímo nosit Davidovu hvězdu. Vznikla historiografie charakterizovaná deformovanou etikou, i když hlásala metodologickou revoluci s jejím institucionálním zajištěním, novými tituly a prestiží. Manipulace s lidmi náležela k jejím základním úkolům.

Co žádá moderní diktatura na historiografii podle české zkušenosti:

a) legitimizaci totalitního systému jako zákonitého a morálního;

b) zavedení formální “vědecké” metodologie, která zmrazí kreativitu a oddělí vědce progresivní (CSc.) a zpátečnické (bez licence);

c) prosazení nové etiky, která změní morálku historika v novém režimu;

d) přenesení organizačního modelu totality do historiografie (místo modernizace hierarchičnost, pohodlná likvidace konkurence, klientelismus, nekritizovatelnost, informační monopol a cenzura);

e) podpora agresivní a sentimentální emotivity v rámci minulostní vzorové identifikace (historismus), zejména v učebnicích dějepisu (nepřítel vnější i vnitřní).

Nemusím snad opakovat, že po lidské stránce nebyl vývoj u nás vždy přímočarý, že ze strachu o zaměstnání vstupovali do strany i věřící, stejně jako ctižádostivci jdoucí s každým úspěšným režimem, že vznikaly také práce hodnotné, navracející vědu k jejímu určení (které nota bene stejně každý dobře znal), v epizodách komunistického liberalismu se mohli v soustavě vědy uplatnit nestraníci, ojediněle osoby kádrově závadné (Pekařův žák Turek), občas docházelo ke kuriózním a tragikomickým situacím, ale to je již jiné a velmi náročné téma, jehož peripetie by měli přiblížit pamětníci.

Pro nás je nyní důležitější otázka, proč se historiografie nerozešla myšlenkově a činy s minulostí, která ji samotnou dehonestovala a která oslabuje její věrohodnost, kvalitu a akceschopnost i ve změněné demokratické době (jakkoli zasažené dnešní demoralizací, která souvisí s neschopností pochopit omyly češství v dlouhodobé minulosti a připravit metodicky prostor pro reflexi ve společnosti). V kontextu typového vývoje se zde může nabízet několik příčin či okolností, které nelze nijak bagatelizovat:

• důvod metafyzický: zvrat v historiografii a systém totality byl tak absurdní, že je pro nás neuchopitelný, je automaticky vymazáván z paměti jako nelidsky nepříjemný, vždy chceme uniknout před existenciální úzkostí do normálního zajištěného světa;
• důvod zájmový: mocenský klan, který byl pro svou úspěšnost opakovaně formován, si žádnou diskusi nepřeje, nedovolil toho mnoho ani v letech šedesátých (jen ve vlastní režii) a dokáže ji svou pouhou přítomností znemožnit (odvaha ke změnám klesá);
• důvod prestižní: není to žádná sláva chlubit se před světem vlastními stalinisty i normalizátory, neschopností diskuse, lepší je vytvářet dojem, že věda se dělala primárně, že stranická politika měla dobové oprávnění (takticko-politický mýtus “čs. cesty k socialismu”);
• důvod respektu: vítězové vždy budí respekt (poražení jen soucit), jsou ověnčeni tituly, úřady, rozhodují někdy blahovolně, jsou autory zásadních “přehledů” a “maket”, příkladem F. Graus, jehož profesura a uznání v Německu jakoby zpětně legitimuje i jeho úlohu v komunistickém státě (od níž se ovšem také nikdy nedistancoval, veřejnou sebekritiku prováděl jen vůči ÚV KSČ);
• důvod konformity: obyvatelé nejen českých zemí nechtějí vybočovat z řady a charakterizovat svůj názor (nejlépe je někoho citovat, dnes např. Havla), nejde jen o “protektorátní strach”, ale také o hladký provoz a mentalitu konzumní společnosti (preference přizpůsobivých jedinců);
• důvod kariérní: určitá konvence pro ocenění a profesní postup vždy existuje, ale její byrokratický ráz v poválečné tradici nepodporuje individuální charakter ani smysl pro týmovost, více než pramenná kritika či dějinná reflexe se uplatnilo přitakání na správném místě ve správnou chvíli (model malé izolované společnosti);
• důvod konsensuality: diskuse se uskutečnit může, ale je myslitelná jen jako předem dojednaný kompromis;
• důvod profanace: diskuse o problematice systému se může zvrhnout na insinuace, např. jakmile se začne hovořit o jménech, takže nakonec znechutí zúčastněné, příkladem hysterická reakce na adresný článek Heleny Krejčové a Martina Svatoše (loni v LN);
• důvod noetický: nedokážeme věci autentičtěji pojmenovat, nechceme je ani popisovat, možnost ahistorické interpretace, intelektuální alibismus (pravda je to, jak to chtějí oni, co si myslí většina);
• důvod utilitární: většina institucí pociťuje praktické problémy nikoli z minulosti, ale ze současnosti (muzea, galerie, archeologie, památkáři), o níž se raději také obecně nehovoří, mladší nezajímá cizí minulost, ale vlastní budoucnost;
• důvod kurtoazní: je neslušné mluvit o neslušných věcech ve společnosti, kazit dobrou náladu, povoleny jsou jen velmi zastírající eufemismy, položit nanejvýš jednu otázku;
• důvod kamuflážní: koncept, že veškerý vývoj po roce 1945 byl přirozený a ústil do socialistické, leč zrazené revoluce, součástí pokroková, leč deformovaná věda, nápravou byl obrodný proces, pak následuje opět zrada, která je však další generací normalizátorů zase seriózně vědecky překonána, takže sametová revoluce jen dovršila vnitřně legitimní pouť historiografie, která ani žádnou katarzi nepotřebuje (diskutovat je možno o klikaté cestě pokroku, ne o obětech v příkopech kolem této cesty);
• důvod nové identity: je pociťována potřeba vytvořit takovou komplexní legitimizaci minulosti, která zároveň vymaže celý problém;
• důvod generační: mechanismus se odvíjí setrvačně dál, byl motivačně generačně nakódován, úspěšné příklady táhnou, kritiky lze využít k typově stejnému postupu, jako to činili mladí v roce 1950 či 1970 (ačkoli problémy vždy ve své podstatě procházely napříč generacemi);
• důvod moralistní: kritika bývá u nás často pojímána jako zvláštní morální oprávnění, ale na ně běžný hříšný človíček nemůže mít nárok (ačkoli silné svědectví může pronést i největší “zloduch”);
• důvod transcendentální: z hlediska věčnosti, sub specie aeternitatis, jsou naše přítomné spory pouhou marností, modleme se za naše žalářníky a zpytujme raději vlastní zpupné svědomí;
• důvod právní: odhalit deformace přináší nepříjemný morální závazek pokusit se o nápravu, zároveň riziko soudního postihu z důvodu poškození cti osobnosti.

Pohled do zrcadla či tváře druhých nemusí být vždy příjemný, proto raději příliš nekomunikujeme (mimo své důvěryhodné okruhy). Záleží jen na svědomí a inteligenci historiků samých, jak vyrovnání s minulostí a přítomností oboru nakonec proběhne. Nelze se mu vyhnout ani po deseti letech – může být vyrobeno na objednávku v kompromisní podobě (tuzemská tradice: “aby se vlk nažral a koza zůstala celá”), ale bude jistě procházet revizí i v budoucnosti. Přirozeně legitimizujícím tématem pro historiografii není jen étos vědecké pravdy, ale také praktický přístup k vědě (veřejné projednávání, rozdělování finančních prostředků). Nepochybně se setkáme s uklidňujícím tvrzením, že v pořádku je vše kromě reptajících “jakobínů”.

V moci liberálního státu, který převážně vědu financuje, není vydávat historikům směrnice, ale má zájem zajistit v akademickém prostředí pravidla konkurence v zájmu názorového pluralismu, v obraně před “nekalou soutěží” (pragmatické ekonomické řízení státem), která vždy přináší méně efektivní výsledky. Nejde jen o krátkodeché ideologické svody. Informace “minulostního rázu” je třeba odborně diagnostikovat a interpretovat při řadě praktických činností. Dějinně poučený pohled na svět náleží k neocenitelným složkám soudobé informační civilizace a občanského sebevědomí, jakkoli inklinuje do zjednodušených nových či staronových schémat. Nedostatek informační kreativity společenských věd i v mediální oblasti v 90. letech patří k příčinám klesající prestiže českého státu a nezaslouženě horší pověsti jeho obyvatel.

Domnívám se, že pro českou společnost je silnější přirozená úcta k identifikačním bodům minulosti evropského typu než k vlastní historiografii, která je mnohé dlužna. Mohu zmínit svého humanitně vzdělaného souseda, teoretického fyzika, který mi několikrát řekl, že z hlediska roku vydání poslední česká historická kniha, které důvěřuje, jsou Kosinovy Obrázkové dějiny (1923).

Na závěr bych rád k tomuto příspěvku připojil názor, že spontánně vzniklé historické fórum snad získává jistý kredit, “legitimitu” vyplývající ze zájmu o obor a snahy o komunikaci. Proto bych se přimlouval za jeho cílevědomou profilaci tímto kultivujícím směrem, nejlépe na příkladech komparativní diskuse, v níž by mohl nalézt své místo např. při rozboru běžně užívaných termínů vedle sociologa také filozof a jiní profesní specialisté. Bylo by vhodné pozvat kolegy zejména z moravských středisek, aby bylo zřejmé, že se zde nejedná o vrtochy pražských intelektuálů. Zajímavé by bylo i širší středoevropské srovnání, souvislosti trendů mentalit obyvatelstva a historiografií i z dlouhodobého hlediska.