Vratislav VANÍČEK

Problémy emancipace české historiografie

Předneseno ve zkrácené formě na Historickém diskusním foru dne 25. 11. 1999; zasláno 16. 12. 1999.

 

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

toto setkání má mimořádný ráz. Nekoná se jen proto, že na sjezdu v Hradci Králové nezbyl čas na diskusi. Podle mého názoru je motivováno hlavně tím, že dochází k nevídaně ostrým projevům veřejné kritiky, které zpochybňují morální věrohodnost české, přesněji pak oficiózní historiografie. Proto asi také pořadatelé fora zdůraznili svou nezávislost na organizacích. Předmětem kritiky není jen fungování vědy, ale otázka ještě podstatnější: Zda je historiografie schopna reflektovat a měnit samu sebe, a tedy, zda může zastávat ve společnosti kritickou a humanitní roli, pro kterou je vlastně v standardním demokratickém systému školství, vědy a státní správy “vydržována”. Zaměřím se především na celospolečenské aspekty polemik poslední doby.

Studium minulosti není pouze plněním společenské objednávky, jak k tomu může běžně docházet při výzkumných zadáních ze strany veřejných organizací. Historiografie je naopak bytostnou a svobodnou součástí společnosti samé již od dob antické polis a toto své přirozené postavení zastávala také včeských zemích až do února 1948. Všimněme si na úvod této původní role, kterou lze také přirovnat k úloze literatury anebo filozofie.

Účast na historickém poznání má být co nejotevřenější, tak jako chce být otevřená daná polis. Nalézání obecně platných výroků se děje v ideální polis na základě umění diskuse vedené podle etických zásad. K těmto předpokladům patřila isonomie, rovnost v podílu na veřejném dialogu, a tedy i pocit spravedlnosti a bezpečí pro jednotlivce. Teprve za těchto podmínek může být názorová soutěž na agoře pro společenství i disciplínu přínosná.

Zvědečtění pracovních metod vede sice k tomu, že přístup k hodnocení minulosti se přesouvá do profesně specializovaného společenství a technicky vybavených institucí. Základní podmínky svobodného přístupu k poznání se však změnit nemohou: nelze establishment státních struktur v historiografii např. vymezit jen pro katolíky či komunisty anebo zakázat ženám či Židům. Atmosféra v historické obci jako širším společenství by měla být tolerantně orientovaná a hrát roli zpětné vazby k institucím a projektům. Nepsaný etický kodex by měl pamatovat na uplatnění přínosu všech “lidí dobré vůle”, s pochopením a situační preferencí pro historiky začínající nebo postarší, pražské i mimopražské, osobnosti introvertní i extrovertní.

V současné době se zajisté nejedná o to, že by byla nezávislost vědy ohrožena státními zásahy. Atmosféra v historiografii je vytvářena jen historiky samotnými, tradicí, kterou ztělesňují. Jaké poměry asi převládají v posledním desetiletí, o tom svědčí napětí, které předcházelo dnešnímu setkání: “Konečně se bude diskutovat otevřeně, sice po deseti letech, ale pane bože, díky alespoň za to,”řekl mi jeden z pořadatelů.

Tyto pocity jsou pochopitelně sdíleny jen částí členů historické obce, zpravidla nikoli držiteli elitních funkcí. Mohli bychom namítnout, že se jedná o běžný sociologický úkaz, kdy k danému systému jsou kritičtější ti, co nemají posty, za nic neodpovídají, cítí se nedoceněni, snaží se na sebe upozornit apod. Tyto aspekty nelze vyloučit a mají dokonce svou legitimitu, náleží ke zpětné korekci byrokratického rázu akademických institucí (mladí historici se chtějí prosadit s novým metodologickým programem apod.). Celkové souvislosti však nepoukazují na všední každodennost demokracie, nýbrž na deformující stereotypy nedávné doby normalizace.

Stimulujícím poutem sociálního chování se mi přitom jeví strach, psychický fenomén, s nímž pracovala komunistická elita velmi obratně po celé tři generace. Chtěl bych úloze tohoto fenoménu, o němž se většinou raději nemluví, věnovat krátce pozornost. Jak víme, vytlačit strach z agory je jedním z hlavních předpokladů fungování svobodné polis. Leninský společenský koncept cíleně rozbil model polis a zavedl systém antagonismů: nejen princip třídního boje, ale také vztah “kádry a masy”. Sociální segregace se zabydluje i v táboře těch, co přežili na správné straně,či pro ty, kteří se již v socialismu narodili.

Totalitní systém šíří svou moc nad společností hierarchicky, seshora, profilující struktury jsou vertikální, despotické, zatímco každodennost se odvíjí v rovině horizontální. Dějiny nátlakových systémů probíhají v periodách čistek a rehabilitací, jak to známe ve střední Evropě. Podrobené obyvatelstvo je přes přijímání populistických rituálů nositelem eroze diktatury, ale její kvalitativní překonání souvisí s dlouhodobými předpoklady. Sociální prostor pro aktivní občanství se totiž rodí obtížně, jak to dokládá časté přebírání vedoucích “občanských rolí”členy bývalé totalitní elity (klasicky východní Evropa).

Proti tomuto pojetí lze jistě argumentovat, že v každodenní všednosti demokracie také přece nevládne nějaká ideální rovnost, nýbrž různé formy konfrontace a lobbismu. Také při fungování systému vysokých škol v předválečném období můžeme např. nalézt řadu osobních zaujatostí. Strukturální odlišnost těchto příkladů od každodennosti totality je však evidentní, trend vývoje v demokracii otevírá stále znovu nové šance, kultivuje pravidla hry, která jsou pak opět obcházena a znovu humanizována.

Pokud mohu srovnávat situaci v historiografii v roce 1966, kdy jsem začal studovat archivnictví, s atmosférou po lednu 1968, po srpnu 1968, po dubnu 1969 a po listopadu 1989, pak bych neregistroval žádný zásadní přelom k modelu otevřené společnosti, jenž by vycházel z cílevědomého vyrovnání se s komunistickou minulostí. Pochopitelně, mocenská elita by musela začít u sebe, nejen slovy (sebekritiku vždy ovládala), ale také činy. Největší iluze jsem osobně choval v roce 1968, kdy jsem předpokládal,že celý systém lze vyklidit a změnit jaksi rozumně a postupně.

Sociální model 90. let není v historiografii tak snadno uchopitelný. Působí dojmem jeviště, kde se sešli herci k závěrečnému finále ze všech předchozích dějství, ale často v překvapivých maskách. Jak asi všichni víme, změny v roce 1990 neproběhly způsobem, který by měl demokratické a koncepční zacílení. Nedošlo ke katarzi vůči komunistické minulosti, k emancipaci občanství a odložení masek, nýbrž jen k vítězoslavnému přerozdělení postů. Právě tehdy se zakonzervoval klientský systém, o němž oprávněně hovořil Martin Nodl.

Pokusím se o stručnou interpretaci procesů, v nichž se historici objektivně ocitli. Ze strukturálního hlediska se zde setkaly dva vývojové proudy, jejichž smíšením vznikla heterogenní situace. Pro první proud byla typická setrvačnost již zmíněného procesu střídání čistek a rehabilitací, i když s principiálními změnami. Historici vyhození ze strany po roce 1969 se ovšem již do KSČ nechtěli vracet a nomenklaturní struktura v ní zase nechtěla zůstat.

Horizontální trend demokratizační eroze nebyl příliš organizovaný, osvojení aktivního občanství nebylo dovršeno a důvěra se spíše vkládala na charismatické osobnosti z 60. let, od nichž se očekávala etická obětavost pro obor. Bezpartijní osobnosti zejména mladší generace neměly v komunistickém systému vědy žádné “pozice”, jejich šance dělat vědeckou kariéru nebo přednášet byly do té doby prakticky nulové (na rozdíl od většiny ve vědě ponechaných bývalých straníků). Ambice nestraníků se v důsledku toho mohly realizovat jen na nově vzniklýchči z hlediska historiografie okrajových pracovištích.

Výsledná podoba české historiografie není proto jednolitá. Pro její pražské jádro nedošlo ke skutečnému zajištění podmínek “agory”. Prosadil se spíše model jakési “kryptonormalizace”, systém klientského typu těžící v nejrůznějších směrech z výhod minulosti. Stěží lze pokládat za vkusné obsazení většiny prestižních funkcí více či méně mocensky angažovanými členy KSČ (trend “neonormalizace”) a dokonce tento stav prezentovat jako “názorovou pluralitu pracovišť”. S tím pochopitelně souvisí přístup k vědeckéčinnosti, mezinárodní mobilitě, grantům.

Přes tyto antidemokratické jevy o klasické normalizaci však zase mluvit nelze. Systém je závislý především na tradiční loajalitě k vědecko-akademické byrokracii a na mentalitě konformity (dědictví éry strachu: nedělat si problémy). Jeho autoritativnost je relativizována vnější svobodou, nezájmem politické moci o využití služeb historiografie, ale také demokratizační zkušeností v “okrajových” pracovištích, která sledují praktické cíle. K dalším aspektům patří občanské dozrávání či generační mobilita. V současnosti se mnozí specialisté a celé pracovní týmy bez ohledu na místo působení o myšlenku jednotnéčeské historiografie ani nezajímají.

Sociálně občanská emancipace historické obce a profesní zodpovědnost je však v zájmu historiků samých. Uvádět jména a dohadovat se o zásluhách či vině jednotlivců se mi však nejeví být z hlediska celospolečenské kritiky produktivní. Při objasňování tabuizované minulosti nám v první řadě musí jít o analýzu systému, který by neměl být reprodukován. Osudy jedinců nejsou schematické a neupíral bych jim ani právo na machiavelismus při naplňování vědeckých ambicí ve ztížené době. Členstvím ve straně prošli také odborníci, kteří nesledovali politické cíle a jichž si velmi vážím. V zásadě se však nelze vyhnout výchozímu etickému principu,že vlastní svobodu nemohu budovat na nesvobodě jiných.

Jestliže v tomto roce vystupuje Martin Nodl s razantní kritikou v různých příspěvcích, nejen na sjezdu, nemusíme s jeho názory po věcné stránce vždy souhlasit. Má však jednu zásluhu: jedná se o osvobozující gesto proti frustrující atmosféře v historiografii. To bylo zase umožněno díky svobodnému tisku (LN). Lze v tom spatřovat zatím jen vzdálenou vizi agory, jak jsme si ji připomněli na začátku. Společnost spontánně pomáhá historiografii, aby zase ona pomáhala jí.